logo

JAN KANTŮREK A POVÍDÁNÍ NEJEN O ZEMĚPLOŠE

Když se českému čtenáři řeknou slova Zeměplocha nebo Pratchett, velice pravděpodobně se mu vybaví také jméno Jan Kantůrek. Nestává se tak často, aby byla postava překladatele tak silně spojena s původním dílem. Osobně to mám spíše tak, že autora překladu zjistím až poté, co si jeho jméno přečtu v tiráži nakonec. A pak na něj s klidným svědomím zapomenu. Dělat překladatele musí být nevděčná práce… Když je ale na obalu jméno pana Kantůrka, lze jej s klidným svědomím považovat za jakýsi punc kvality. I díky jeho nápadům a práci se slovy je Zeměplocha u nás tak takovým kultem. Jsme proto velice rádi, že se nám s ním podařilo, alespoň takto virtuálně, popovídat.

Co, nebo kdo vás přivedl k zájmu o SF a fantasy?

U mě to bylo jednoduché. Byly to Verneovy romány a opravdu tím okamžikem zlomu byly romány J.M.Trosky, které se mi dostaly do ruky v chlapeckém věku. Mimo to jsem narazil i na takové skvosty, jako byl Tajemný tank nebo Doylův Ztracený svět, potažmo Druhá výprava. Pak přišly knihy Lemovy, Adamovovy (Tajemství dvou oceánů), Obručevovy (Plutónie), Bělajevovy (Člověk obojživelník)… ostatně hodně z nás ovlivnila ruská sci-fi. A knihy dr. Nesvadby… Pak přilétly první západní vlaštovky. Znamení psa, Den trifidů, Já, robot atd.  Bylo toho moc.

Určitě máte překladatelskou profesní deformaci a přemýšlíte nad titulky a podobně. Nám připadá, jakoby se v poslední době překládaly pouze tituly, kde jsou hlavní postavy buď z ghetta, nebo gangsteři. Už pár let se totiž hlavně titulky hemží patvary jako -ej výrazy, kladení „v“ před slova začínající na „o“ a tak dále. Nepřijde nám, že vy byste tímto syndromem ve své práci trpěl. Jak si to vysvětlujete? Může za to literární nevyspělost překladatelů?

To je těžká věc. Tam, kde to dodá věci kolorit, nebo ho to nějak ozřejmí, je to samozřejmě vhodné, ale nesmí to být samoúčelné. To bývá obvykle chyba začátečníků, kteří chtějí ukázat, že to umí. Někdy je těžké rozlišit, kdy už by se měla hovorová řeč použít a v jakém rozsahu a kdy ne. Ale to už je věc každého z překladatelů. Já se tomu samozřejmě nevyhýbám, občas je na místě i vhodně umístěné sprosté slovo, ale rozhodně je zbytečné být sprostý za každou cenu. Věřte, že zdaleka nejsem puritán, ale bohužel, čeština, tím myslím více méně oficiálně a literárně používaná, dost hrubne, lidé na veřejnosti, občas dokonce i ve sdělovacích prostředcích, se někdy vyjadřují tak, že z toho mám husí kůži. Myslím, že na tom mají velký podíl právě veřejná média, kde už dávno čistotu jazyka nikdo nehlídá a kde někteří „moderátoři“ mluví tak, že by se za to dříve styděl i člověk, který má sotva základní vzdělání. A to nemluvím o zaplevelení češtiny všemi možnými – ismy. Anglikanismy, amerikanismy, slovakismy… No, dřív to bývaly hlavně rusismy, i když jich bylo míň. Ale proč? Budeme díky tomu světovější?

Technika jde dopředu snad ve všech odvětvích, překladatelství nevyjímaje. Snad každý zná Google translator, ale existují i specializované programy pro překladatele. Na druhou stranu dobrý starý slovník má také něco do sebe – přece jen je často nutné si něco ověřit, něco vám vypadne… Otázka je tedy nasnadě: elektronika nebo knihy? Nebo obojí? A pokud, v jakém poměru?

Jsem v mnoha věcech staromilec, raději poctivou, dobře vypravenou knihu, než E-knihu, raději malé, ale dobré ovoce z české zahrady, než podtrhnuté krasavce z celého světa, kteří chutnají jako papundekl, raději colt .357 magnum než nového Glocka atd. U jazykových pomůcek je to trochu jiné. Používám raději slovník, ale na druhé straně neexistuje slovník, ve kterém bych našel totéž, co na netu. Mám doma řadu nářečních a slangových slovníků, ale to se týká převážně češtiny. Angličtinu nedohledáte nikde jinde, než na Internetu. A navíc, nic nepředstavuje tak dokonale vybavenou a ilustrovanou univerzální i specializovanou encyklopedii, jako net. Nikdo, kdo umí aspoň trochu anglicky, už se nemůže vymlouvat, že „on to nevěděl.“ Takže co najdu, tak ze slovníku, co nenajdu, z Internetu. Odpověď tedy zní: oboje.

V rozhovoru s Vaším kolegou Viktorem Janišem jsme se shodli na tom, že i překladatel je literát, který dokáže například díky dobré slovní zásobě a stylizaci udělat i z průměrného díla pořádně čtivou věc. Souhlasil byste?

Řekl bych to takhle: Když si přečtete knihu, užijete si to a pobavíte se, není důležité, kdo ji překládal. Překladatel je za to prostě placený. Jako je truhlář placený za to, že udělá skříň, nebo postel. Teprve když se vám kniha nelíbí, je dobře zjistit, jestli je to autorem, nebo překladatelem. Je pravda, že překlad může hodně pomoci, nebo ublížit, ale otázka je, jestli by prostě neměl být jen ekvivalentní. Poskytnout nezkreslený obraz o autorovi. Máme ho vylepšovat? Máme opravovat chyby, které udělal? Tohle je debata na dlouho, ale já si prostě nejsem jistý, jak dalece by měl překladatel vnášet do své práce vlastní literární ambice. Viktor Janiš je skvělý překladatel s velkým nadáním a potencionálem, ale řadí se do třídy, kam já už se nikdy řadit nebudu a upřímně řečeno, ani mě to moc netrápí. Myslím, že i „pokleslé žánry“ mají nárok na dobrý překlad a u toho zůstanu, protože já prostě žádné literární ambice nemám.

Jaký jste měl pocit z prvního setkání s panem Pratchettem, pamatuje si na něj?

Vzpomínám si, bohužel až příliš dobře. Bylo to v Hamburku a bylo to trapné.

Jeho odchod ze světa byl šokem pro celou redakci. Nikdy bych nečekal, že mě takto osobně zasáhne smrt někoho “cizího”. Pak mi došlo, že s jeho romány jsem doslova vyrůstal. Dokázal byste popsat Terryho Pratchetta někomu, kdo o něm nikdy neslyšel? Jak na něm budete vzpomínat?

Ani tohle není tak jednoduché. Přes dvacet let překládám jeho knihy, celé dny žiju ve světě, který stvořil, ale setkali jsme se jen pětkrát. Byl jen o týden starší než já. Před šesti lety se chystal přijet na další premiéru v divadle V Dlouhé a pan nakladatel Talaš předpokládal, že uspořádáme malou oslavu našich prakticky společných šedesátých narozenin. Tu návštěvu Terry zrušil, protože mu právě detekovali jeho zhoubnou nemoc… Při své poslední návštěvě už měl jisté zdravotní problémy. Během těch krátkých setkání jsme si ale rozuměli a myslím, že kdybychom měli možnost sejít se vícekrát, stali by se z nás přátelé. Byl příjemný, vzdělaný, vstřícný a oplýval suchým „anglickým humorem“. Bude mi moc chybět, ale svým způsobem mě bude provázet až dokonce života.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkal se Zeměplochou? Co jste si po přečtení prvního románu myslel?

Bylo to, myslím, v roce 1992, kdy první dvě knihy, Barvu kouzel a Lehké fantastično, přivezl pan Talaš z Anglie. Dal mi je k posouzení a mě okamžitě okouzlily. Už dlouho jsem nepřečetl knihu tak rychle a s takovým nadšením jako tyhle. Bylo to ve světě fantasy něco úplně nového. Měl jsem podobný pocit, jako když jsem se jako kluk setkal s prvními němými groteskami, tady všechny ty gagy ovšem někdo mistrovsky převedl do textové podoby. Ale já je doslova viděl a k tomu ještě v barvách!

První díl Zeměplochy (Barva kouzel) u nás poprvé vyšel v roce 1993. To znamená, že se Vaší prací táhne minimálně 22 let. Myslíte si, že Vás dokázala něčím ovlivnit i v osobním životě?

Rozhodně. Beru ho s ještě větším klidem a humorem. Navíc mám šanci přivydělat si k penzi a to, jak říkal Terry, v klidu, v teple a bez zvedání těžkých předmětů. A co je nejdůležitější, přestal jsem se bát Smrtě.

Proslul jste svou vynalézavostí, s níž převádíte slovní hříčky v Zeměploše, kde čerpáte inspiraci?

Myslím, že jeden z velkých fyziků kdysi řekl něco v tom smyslu, že není velký, ale že trochu vyčnívá, protože stojí na hlavách těch velkých. To rozhodně platí o v mém případě. Přečtěte Čapky, Poláčka. Vavřincovou, Jirotku. Drdu, Radu a Žáka, Galušku, Plachtu, Kubína, Wericha Nepila a Švandrlíka, ale i Morávka, Klostermanna, Baara, Hermanna, Kische a mohl bych jmenovat řadu dalších a budete mít inspirace až až. Většina z nich má nejen překrásnou a bohatou češtinu, ale i smysl pro humor. Učil jsem se u nich. No a pak přidáte kousek vlastní invence a je to

Dokázal byste si vzpomenout na moment, kdy Vás Terry Pratchett doběhl tak, že jste nevěděl jak dál?

To bylo mnohokrát. Prakticky v každé knize najdete něco takového. Vymýšlíte, zkoušíte, a když se vám to podaří, tak to pustíte z hlavy a pokračujete v práci. Čtenáři vědí, že tu a tam se v knihách objevila pod čarou má poznámka, v níž jsem se přiznal, že tady opravdu nevím a vysvětlil jsem co jak. Naštěstí a díky panu Pratchettovi takových poznámek není moc. Myslím, že to bylo při jeho druhé návštěvě, kdy už věděl, že mé překlady jeho dílu nedělají ostudu, mi řekl zhruba tohle: Je mi jasné, že se všechny jazykové vtípky a hříčky nedají přeložit. Pokud to nezmění příběh, nebo charakter postavy, používej češtinu, jak jen to jde. Když se ti nabídne možnost udělat nějaký vtip, který umožňuje čeština a v angličtině není, udělej to. Vždyť část mé práce je založena právě na takových hříčkách. Ale práci to dá. Vezměte si například jen názvy: Equal Rites (Čaroprávnost), Sourcery (Magický prazdroj), Going Postal (Zas(r)laná pošta), a tak dále. Občas se stane, že se mě někdo zeptá: Poslyšte, já jsem to četl v angličtině a tenhle vtip tam není, nebo tenhle je tam úplně jiný. Vy to předěláváte. Snažím se to nepředělávat, ale tam kde to jinak nejde… Konec konců, já to mám od pana Pratchetta dovolené!

Jaký je Váš nejoblíbenější díl a u kterého dílu jste se nejvíc zapotil. Tipoval bych sérii o Vědě na Zeměploše, kde je hromada odkazů a termínů. Je velký rozdíl překládat populárně naučnou literaturu faktu a fantasy román?

To je těžké rozhodování. Jeden z mých nejoblíbenějších dílů je Sekáč, snad proto, že se tam Smrť chová mnohem lidštěji, než sami lidé a pak rozhodně Čarodějky na cestách. Miluju pohádky a způsob, jak je Terry interpretuje v Čarodějkách, je skvělý. A samozřejmě celý cyklus Toničky Bolavé, kde si užívám s McFígly jejich fíglovštinu. Ta mi dává opravdu zabrat. A co se týče Vědy na Zeměploše, asi jste si nevšimli, že odbornou část vždy dělá někdo jiný, obvykle nějaký odborník, a já překládám jen ty humorné zeměplošské spojky. Ale pokud jde o rozdíl mezi fantasy a populárně naučnou knihou, záleží na tom, jak se v tématu populárně naučné knihy vyznáte. Pokud ano, velký rozdíl v tom není, jen je to méně zábavné, pokud se ve věci nevyznáte, je to časově náročná a nevděčná dřina.

IM000329.JPG

Často říkám, že texty Terryho Pratchetta mají dvě roviny, a že mnohdy ta největší legrace probíhá v poznámce pod čarou. To nebývá úplně běžné. Osobně mám takové poznámky, jak autora, tak překladatele, velice rád. Dávají pak dílu takový osobní rozměr. Je sympatické, že se Vám podaří něco podobného propašovat i do překladů, které se Zeměplochou nesouvisí.

Hm. Myslím, že takových byste mnoho nenašli. Snažím se poznámkám mimo Pratchettovy knihy maximálně vyhýbat, protože by mě někdo dříve nebo později obvinil, že si z nich dělám berličku a navíc ještě podceňuji čtenářskou inteligenci. Ale pravda je, že některé knihy by bez poznámek nebyly tím, čím jsou. Znáte Eccovo Znamení růže? Tam snad jednu čtvrtinu knihy tvoří poznámky k textu, které jsou součástí aparátu knihy a dají se prakticky číst jako naučná encyklopedie. Britský autor westernů J.T Edson má knihy plné poznámek pod čarou. Půlkou vás láká na své ostatní knihy a v půlce podává technické informace o westernových reáliích. Co jsem se tam naučil o zbraních, revolverech, nožích, lasech, postrojích, typech koní a vozů, by se těžko jinde hledalo. Já mám zkrátka a dobře poznámky pod čarou rád.

Jak hodnotíte překladatelskou práci jako takovou? Je to dobré zaměstnání? Jak se vlastně stalo, že se z koníčku stalo zaměstnání, za které navíc pravidelně získáváte ocenění kritiky i veřejnosti?

Na překladatelství jako zaměstnání, si nemohu stěžovat. Dostal jsem se k němu náhodou a jsem moc rád. Pro náš klub, tedy klub J. Vernea, jsem amatérsky překládal první Howardovy Conanovské povídky. Později jsem měl to potěšení přeložit je prakticky všechny. Ty si někde přečetl pan nakladatel Talaš a oslovil mě s tím, že si právě zakládá malé nakladatelství a hledá nepříliš drahé překladatele do začátku. Jeho prvními překladateli jsme tedy byli pan Tomáš Hrách a já. Začínali jsme na westernech a podobných příjemných věcech. Například cyklus Sackettové se mi moc líbil. Učil jsem se, tak říkajíc, za chodu. Pravda je, že kdekoliv jinde ve světě bych byl zámožný člověk, ale to u nás, s naším malým trhem, prostě nefunguje. U nás na překladatelství nezbohatnete, i když musím říci, že pan nakladatel Talaš na mně zase nešetří. Teď, kdy už jsem ve věku, kdy náš stát většinu starých lidi jednoduše odpisuje jako nepotřebné haraburdí a vybavuje je na zbytek života penzí, která je ve většině případů sotva na přežití, mi to dává jistou dávku nezávislosti a částečnou jistotu, že zatím nemusím snížit svou životní úroveň. A ti, co mě znají, vědí, že ani zdaleka není nadprůměrná. Co se týče těch ocenění, každému udělá dobře, když někdo jeho práci ocení, ale znáte to: Všechna sláva, polní tráva…

Údajně, podle vašich vlastních slov anglicky umíte číst, ale neumíte mluvit. Není to kontradikce?

Proč? Mám prostě tak zvanou pasivní znalost jazyka. Je mi jedno, jestli si vezmu na čtení českou, nebo anglickou knihu. Jenže u angličtiny vnímám skupiny znaků, kterým rozumím. A věřte, že moje slovní zásoba je v tomto směru skutečně velká. Ale pamatuji si je v souvislostech. Musím je vidět, když je nevidím, nejsem si jistý ani tím jak se píší, ani tím, jak se vyslovují a velkou část z nich prostě v hlavě nenajdu. U filmů mi stačí anglické titulky a rozumím i mnoha slovům, které v titulcích nejsou. Vždyť existují lidé, kteří skvěle mluví, ale neumí psát. No a u mě je to obráceně. Nemyslím, že bych si v Anglii nedokázal koupit rohlík, ale zázrak to prostě není.

Zeměplocha u nás vyšla také v podobě audioknihy, kterou jste namluvil Vy sám. Jaké to bylo? Přemlouvali Vás dlouho?

Dlouho. První knihy vydala agentura Head Made, jejíž šéf a největší podílník se zamiloval do Pratchettových knih a mě k tomu přibral nádavkem. Doporučoval jsem, aby si našli nějakého renomovaného herce, ale zmíněný pan Koutský trval na svém. Fanoušci jsou zvyklí slýchávat to ve tvém podání, text znáš dokonale, uděláme to takhle. Nakonec mě tedy přemluvil. Nemrzí mě to, bylo to zase něco nového. A díky tomu se z nás stali přátelé. O několik let později další dvě knihy vydalo nakladatelství Talpress, v přibližně stejné podobě, takže v mém podání je knih pět. Všechny jsou nekrácené, doplněné hudbou, každá asi na deseti CD. Celkem něco málo přes padesát hodin.

Překládáte mimo jiné i komiks, je nějaký rozdíl mezi prací na komiksu a románu? Je přeložení komiksu příjemná laskomina, nebo i zde čeká nějaké úskalí?

Překlady komiksů mám rád, pokud se jedná o postavu, která se mi líbí. Komiksy miluji od dětství, kdy jsem narazil na seriály ve Vpředech, Junácích a Mladých hlasatelích. Myška (tenkrát) Miky, kocour Felix, Pepek námořník, Pim a Red, Roy a jeho Bobři, Punťa a Kiki, a samozřejmě Rychlé šípy. Superman, Batman, Mocný Thor, Fantom, Tarzan… Mám nejraději ty staré komiksy, ze zlaté éry. Obrázky kreslené filigránským způsobem tuží a barvou, jednoduché přímočaré dobrodružné příběhy, kde vítězí dobro nad zlem. Za minulého režimu byly komiksy označovány za velmi pochybnou pokleslou západní kulturu a dostat se k nim bylo velmi složité. Geniální Kája Saudek měl smůlu, že žil tady, kdyby žil na Západě, byl by milionář a měl světové renomé. Miluju tyhle seriály dodnes. Tu a tam si dokonce udělám radost a některý z nich si koupím. Malého Nema v říši snů. Prince Valianta. Modesty Blaisovou. Seržanta Rocka. Cisco Kida. U překladu komiksu vám práci usnadňuje obrázek, většinou hodně napovídá. Na druhé straně musíte často hledat tak trochu textovou zkratku, bubliny se většinou příliš zvětšovat nedají.  Ano občas si překlad komiksu rád užiju. Komiks je téma, o kterém se dá mluvit celé hodiny, je to obrovský, hustě zalidněný svět a každá postava má své osudy. Ten, kdo se komiksy alespoň nějaký čas nezabýval, si to nedokáže ani představit.

Jaký je váš vztah ke komiksu, resp, jeho „kultuře“? Teď nám nejde o problematiku komiksových sérií, náročnosti / nenáročnosi překladu, ale spíše o fanoušky. Ti komiksoví jsou přece jen více zapálenější a (tím tneme i do vlastních řad) větší blázni. Chápeme, asi nejde jednu vyzdvihnout, zeptáme se tedy jinak. Co vás nejvíce štve na komiksových fanoušcích a co na těch knižních?

Proč je podle vás komiksový fanoušek blázen? Přesněji – proč by měl být větší blázen, než ti šílenci, kteří jezdí se svými fotbalovými a hokejovými mužstvy po celém světě, při každém gólu si téměř načurají do kalhot a mají pocit, že když někde nevyvolají výtržnost, nebude to ono? Jsou to blázni? Na komiksových fanoušcích jako takových mě v zásadě nic neštve. Proč by mělo? Máš rád Batmana? Proč ne? Sin City? Prima. Máš rád Loba? No… dobrá, tvoje věc. Asterixe? Skvělé, já taky. Spousta lidí začalo svět komiksu teprve objevovat a to je dobře. Ale to, co je tady k mání, pokud samozřejmě neumíte alespoň trochu anglicky, není ani ta pověstná špička ledovce a podle mě tady chybí nějaký časopis, který by fanoušky komiksů seznámil s jejich historií, souvislostmi, velkými osobnostmi a pomohl jim nějak se orientovat. Jenže zase narážíme na náš malý trh. Prý by na to nebyl dostatečný odbyt. No, nevím. Myslím si spíš, že je to hodně pracné, shánět práva na příběhy, které by sloužily jako ukázky. Vadí mi trochu jen to, když mi lidé, kterým ještě není třicet, vysvětlují, co je to komiks, jak geniální je to fenomén a jak oni tomu skvěle rozumí. Při tom neznají klasické základy. Je to jako kdyby vás někdo poučoval o české literatuře a znal ji tak od roku 1968 výše. Trochu mi vadí i to, když ti, kteří se mému komiksovému koníčku kdysi smáli, dnes bystře napíšou scénář ke komiksu, protože je to „trendy“ a prodává se to. Zbytečná řeč. A fanoušci knih? Odkdy je člověk, který si chce něco přečíst blázen? Myslím, že blázny bychom měli hledat jinde a myslím, že bychom jich našli až až.

Dokážete si představit, že někdo jiný převezme žezlo a bude ve světě Terryho Pratchetta pokračovat? 

To, že by v díle Terryho Pratchetta někdo pokračoval ve stejném duchu si nějak představit nedokážu i když člověk nikdy neví. Mluví se o dceři Rianě… No, nevím.

A nakonec: jak se Vám poslední díl Zeměplochy líbil? 

Kniha „Pod parou“ není špatná, ale podle mého mínění, a to říkám už několik let, nejlepších bylo asi pětadvacet prvních knih cyklu. Pak trochu zvážněly a usadily se. Téma je zajímavé, příběh se příjemně vyvíjí, ale kdyby to bylo o deset – patnáct let dříve, byla by to prostě úplně jiná jízda. Tím nechci říci, že je kniha špatná. Je v ní řada skvělých nápadů a příjemný situační humor. Myslím, že si ji víc užijí ti čtenáři, kteří znají některé postavy z minula. Lorda Vetinariho, Vlahoše von Rosreta a jeho ženu – Krasomilu Adorátu a samozřejmě klasickou dvojku Tračník-Nóblhóch. Zajímavý je i nově používaný druh – skřeti, které pan Pratchett na scénu přivedl ve „Šnupci“ a tady jim poskytl poměrně velký prostor.  Myslím, že fanoušky Terryho Pratchetta kniha potěší jako vždy.

(Visited 221 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.

Zbyněk Skulina

Autor. Videoherní znalec a novinkář. Na světě je jen máloco, o čem by alespoň něco málo nevěděl nebo na to neměl názor. Svým neutuchajícím zájmem i o ty nejmenší maličkosti vede nekonečný boj s lidskou omezeností. Ve volném čase se věnuje hudbě a eletronickému pokouřeníčku.


KOMENTÁŘE