logo

HONZA VOJTÍŠEK – … JSEM JINAK SAMOTÁŘSKÝ INTROVERTNÍ MISANTROP (ČÁST 1.)

Honza Vojtíšek je především velkým hororovým fandou a nadšencem. Je spoluzakladatelem digitálního čtvrtletníku věnovaného hororu Howard. Nedávno mu také vyšla knížka jeho povídek Z druhé strany, jejíž recenzi si můžete přečíst tady. Nejen o hororu, ale také u údělu začínajícího literáta, autorských čteních, nezávislých hororových filmech a jeho dalších aktivitách si můžete přečíst v následujícím rozhovoru. Honza se nakonec poněkud rozpovídal, takže jsme se rozhodli celý rozhovor rozdělit na dvě části. Nyní si můžete vychutnat jeho první část…

Mohl by ses čtenářům Vlčí boudy v krátkosti nějak představit, napsat pár slov o své osobě?

Jsem takový ten roztomilý pětatřicetiletý vousatý, vlasatý, prostorově výrazný strejda makající na dráze, co pořád čučí do nějaké knížky, které schraňuje rychleji než křeček zrní, je blázen do horroru, Asiatek a sladkého. Možná až arogantně působící intoš, který má naprosto v paži většinu věcí, jež všichni kolem považují za důležité. A tenhle strejda si jednoho dne řekl, že když to Kingovi tak vynáší, že by to mohl zkusit taky. Pořád je to lepší než postávat před základní školou s bonbóny.

Narodil jsi se v Orlové, ale před několika lety jsi prchnul do lipenského pošumaví, už tě nebavila industrializace a sociální problémy severní Moravy?

No, technicky jsem se narodil v Karviné, protože v Orlové porodnice není. To, že jsem vlastně od něčeho prchl, jsem si uvědomil až později, kdy mi došlo, že ten odchod z města prakticky na vesnici (pořád ale bydlím v paneláku) bylo to nejlepší rozhodnutí mého života. Já vlastně jen odešel za tehdejší přítelkyní (současnou manželkou) a novou, zajímavější, prací. Že jsem do té doby žil v hnusu města mi došlo až tady, stejně jako že už se tam nechci nikdy vrátit a že se mi tady strašně líbí. Do města prostě už nikdy, čím dál od něj, od lidí, tím líp. Ale ono ne že by se sociální problémy nevyskytovaly i tady…

Jak jsi přišel ke svému nicku „Eraserhead“?

Já jsem hrozný fanda Davida Lynche a když jsem se někde registroval na stránky, tak jsem to tam prostě bez přemýšlení napsal. A když jsem se registroval jinde, tak jsem to tam napsal znovu, abych si to pamatoval. No a tak jsem k tomu přišel, pak jsem se registroval na horrorové stránky a už mi to tak nějak zůstalo. Už to přineslo několik paradoxních situací. Já neumím anglicky, takže ani vlastně nevím, jak se to přesně vyslovuje, ale nakonec docházím k tomu, že dost velká část lidí, s nimiž se někde setkávám, vlastně taky ne, takže je to v pohodě. A tuhle mi někdo psal, že jsem viděl nějaký film (který jsem nikdy neviděl), tak jaký to je? Ono totiž na ČSFD si ten nick dal už někdo přede mnou, já měl dlouho jiný a až teď jsem si ho nechal změnit na eraserhead666. Takže jsem k němu vlastně přišel tak nějak automaticky samospádem, jako slepý k houslím.

Pracuješ na železnici, máš tam čas alespoň na vymýšlení nových povídek? Je železnice inspirativní místo pro spisovatele hororů?

Já tu napíšu pravdu a oni mě vyhodí z práce… Takže kulantně odpovím, že nebýt mé práce na dráze, pravděpodobně bych asi nic nenapsal. A ano, železnice je velmi inspirativní místo pro spisovatele horrorů. Taky se svého času v mých povídkách objevovala hodně. A pravděpodobně ještě bude. A nejen v mých, samozřejmě. Vždyť se na železnici odehrává tolik horrorových příběhů (až jsme jim v Howardu věnovali jedno takřka celé číslo).

Inspirovala tě tvoje práce třeba k povídce Muší msta?

Muší msta se odehrává přímo na mém pracovišti. A vlastně samotné to pracoviště i s těmi mouchami mě přinutilo tuto mou úplně první horrorovou povídku napsat. Má matka na tom pracovišti několikrát byla a říkala mi, že právě díky tomu na ni Muší msta působí z knihy nejvíce, protože si to dokáže velmi živě představit.

Nedávno ti vyšla první povídková sbírka Z druhé strany, jak bys ji ty sám charakterizoval pro někoho, kdo vůbec neví, o co jde?

Je to sbírka sedmi horrorových povídek z mého počátečního období, tedy první povídky autora, který se začal pokoušet psát. Se všemi klady (nadšení) i zápory (začátečnické chyby, nevypsanost, možná neoriginálnost zápletek a point), které to přináší. Aniž bych knihu nějak omlouval, je třeba mít u ní na paměti hlavně to, že většina těch povídek je přes deset až patnáct let stará, že tedy asi neodpovídají dnešnímu stylu. I když to je asi hrozný žvást, co jsem teď napsal.

Máš už nějaké ohlasy na svou knihu? Co říká kritika? Fanoušci? Vadí ti přirovnávání k nějakému známému autorovi nebo tak něco?

Tak ohlasy samozřejmě jsou a jsou vcelku příznivé. Kritika říká pravdu, dokáže odhalit mé slabiny, které si uvědomuji (zbytečné vysvětlování a rozepsanost, občas kostrbaté vyjadřování nebo snaha psát „správně“, i když to neodpovídá povaze dané situace, což jsou věci, které jsem si tehdy neuvědomoval a snažím se jim vyhýbat až teď), ale i potěšit (chvála vykreslení postav a budování napětí mne velmi potěšila). Shrnul bych to asi tak, že jsem v rámci reakcí a kritik do dnešního dne dopadl mnohem lépe než bych čekal. A fanoušci? Ti přece vždycky chválí, ne? Pokud je nenaštveš totálním odklonem, což se mě při první knize ještě stát nemůže. Otázkou úspěchu pak možná je i vlastní hater. Já jednoho takového mám. Strašně mě baví a vlastně i obdivuji jeho vytrvalost sledovat již několik let takovou bezvýznamnou nicku, jakou bezesporu jsem. Přirovnávání mi nevadí, protože to je dneska běžné. V jedné recenzi jsem byl spíše v negativním smyslu přirovnán k jistému období Stephena Kinga, které recenzent asi nepovažuje za zcela kvalitní, já ho naopak považuji za to nejlepší v jeho tvorbě, takže jsem tím vlastně byl poctěn, i když to neměl v úmyslu. Trochu mě překvapuje přirovnávání povídky (tedy inspirace) Z druhé strany k Barkerově Hellraiserovi. Ono ne že by to tam nešlo vysledovat, ale tohle vůbec nebylo mým záměrem a dokud jsem si to nepřečetl, nikdy by mě to nenapadlo. Ale aspoň jde vidět, že čtenáři dokáží autorovo dílo vnímat i trochu jinak než autor sám, což je potěšující. Takže ano, já v době psaní těch povídek (a kdykoliv jindy včetně současnosti) hodně četl, tehdy právě Kinga a Barkera, takže by možná bylo s podivem, kdyby se to v té tvorbě neprojevilo. Co se týče reakcí a recenzí, trošku mě mrzí, že se zabývají jen mými povídkami a opomíjí třeba ilustrace, které tvoří nedílnou součást celé knihy.

Na přebalu je napsáno, že se jedná o výběr povídek z let 1997 až 2009, podle jakého klíče jsi povídky vybíral a kolik jich bylo na začátku v „širším výběru“?

On ten výběr zase nebyl tak těžký a oblast, z níž jsem vybíral, nebyla nijak velká. Šlo tam prakticky to, co se mi líbilo nejvíce a co již nebylo zatíženo jinde. O moc více zase těch povídek nebylo. Neobjevila se tam povídka Rychlík č. 666, protože jsem věděl, že ji budu dávat do pátého čísla Howarda a nechtěl jsem zase, aby se půlka knihy objevila někde jinde. Neobjevily se tam dvě povídky, protože mi přišly trochu slabé a až moc začátečnické, asi stejně jako Muší msta, ale ta je úplně tou první, tak se tam „musela“ dostat. Jednu z těch dvou povídek jsem ale dával na blog a tu druhou jsem nedávno přepsal do komiksu, který byl součástí osmého čísla Howarda. Neobjevila se tam tehdy, a možná i dosud, nejdelší povídka, která se mi v závěru poměrně rozsypala, a já zatím nevymyslel, jak ten nepovedený konec zpravit. Možná je faktem, že je chyba v samotné pointě toho závěru, že prostě jinak napsat nejde. Neobjevila se tam z tehdejšího období má nejlepší povídka, kterou jsem bláhově v jediném exempláři někomu půjčil a on ji, samozřejmě, už nikdy nevrátil. Teprve teď se chystám a odhodlávám ji napsat znovu. A v poslední řadě se tam neobjevila povídka, kterou se chystám znovu přepsat, upravit a otisknout v prosincovém devátém čísle Howarda. A pak byly ty novější povídky, ale ty jsem tam nedal záměrně, chtěl jsem tou knihou uzavřít jisté časové období a novější si nechat na jiné věci.

Celkem mi u vybraných povídek chybí, že nejsou datovány letopočtem, nestál jsi o to, aby čtenář zachytil tvůj spisovatelský vývoj?

Jo, to je asi výrazné negativum knihy. Přemýšlel jsem o tom. Ten nedostatek vychází z toho, že jsem tuhle stránku tvorby docela flákal, nikam si to nezapisoval a teď už si nejsem schopen přesně vybavit, v kterém roce třeba vznikla povídka Maso. Vlastně si nejsem schopen ani vybavit, jestli vznikla před povídkou Z druhé strany nebo až po ní. Proto tam ty letopočty chybí, protože než abych si je vymýšlel, tak to ať tam radši nejsou.

Podle mě i z recenzí, co jsem zatím četl, je nejvíce ceněná povídka Fotografie, ta je na tom v chronologickém sledu tvé tvorby jak?

Pro mě tento fakt, že je za nejlepší často považována Fotografie, byl a je velkým překvapením. Tohle jsem trošku nečekal. Pokud dobře počítám, je to má jedenáctá povídka. Vznikla v roce 2001. Po ní jsem pár povídek rozepsal, ale nikdy nedopsal. Jednu jsem nedávno začal psát znovu a o druhé uvažuji, že z ní udělám komiks. Pak vlastně následovala delší tvůrčí pauza, která skončila v roce 2009 povídkou Varování. Od té doby píšu pravidelně až doteď. Takže chronologické řazení povídek z knihy by, pokud má paměť neselhává, vypadalo asi takto: Muší msta (1997), Pouto, Z druhé strany (1999), Maso, Šestatřicáté narozeniny, Fotografie (2001) a Varování (2009). U některých si ty roky fakt už nevybavím.

Přijde mi, že takovým leitmotivem, který se táhne většinou povídek, jsou vztahy mezi mužem a ženou, partnerské vztahy, násilí a vraždy v nich… máš nějakou potřebu se s tímto tématem vyrovnávat?

Zajímavé je, že já vlastně až donedávna o těch povídkách nijak zvlášť nepřemýšlel. Začal jsem až v době připravování té knihy a některé překvapovaly mne samotného. Ale asi jsi to vystihl dobře. Ne že bych cítil nějakou nutkavou potřebu se prostřednictvím tohoto s něčím vyrovnávat, ale asi se mi to dobře píše. Ono totiž mnohdy ty partnerské vztahy mezi mužem a ženou jsou dost podivné, až absurdní, nepřirozené a nenormální. A vinni jsou tomu samotní ti lidé, doba nebo okolní společnost. Můj osobní pohled na partnerské vztahy je hodně otevřený, volný a liberální, myslím si, že spoustu problémů v nich způsobuje vlastnický přístup k nim, k partnerovi, třeba žárlivost rozhodně nepovažuji za nějaký projev lásky, ale čistě sobecký vlastnický přístup k tomu druhému. Z čistě idealistického a asi vědomě přestřeleného hlediska: pokud někoho miluji, přeji mu štěstí, ať už mu to štěstí přináší cokoliv a měl bych vždycky hledět na jeho štěstí a ne na sebe. Pokud to nedokážu, asi bych s ním neměl být. Nu a z toho pak už se dá křesat spousta námětů na povídky, včetně těch horrorových. Takže ano, partnerskými vztahy se zabývám dost, aniž bych k tomu měl nějaký zvláštní důvod, kromě toho, že se mi o tom asi dobře píše.

Máš za sebou i autorské čtení, jaké to je? Jak se díváš na tuto aktivitu, je potřebná pro začínajícího spisovatele?

První autorské čtení byla paráda. Myslím si, že je to pro v podstatě začínajícího, neznámého autora fajn. A že když se to povede, spokojenost je na všech stranách. Autor má přímý kontakt se čtenáři, vidí a vnímá přímo jejich redakce, stává se realističtějším, rozfoukává tu auru nedotknutelné celebrity, píšící někde za drahým stolem. Pomáhá to seznámit lidi jak s autorem, tak s jeho knihou. Ukázat pravou tvář té knihy, tedy autorovu. A popovídat si. Protože povídání je důležité a já si povídám strašně rád. Tedy potřebná jsou určitě. A mnohdy i přínosná. Mně třeba na tom prvním čtení byly nabídnuty peníze na další knihu. Do té je ale ještě daleko, minimálně do léta příštího roku, takže se uvidí. Mám už za sebou i druhé čtení, které proběhlo včera v olomoucké knihovně, tedy její pobočce na Brněnské, kde sice bylo lidí méně, ale bylo to stejně záživné a zajímavé.

Viděl jsem fotky z tvého prvního autorského čtení, trpěl jsi trémou? A jak na tebe působil fakt, že v „první lajně“ seděly samé pohledné slečny a dámy?

Ne. Možná trošku. Já před lidi lezu docela rád. Baví mě to. Asi jsem v tomhle trochu exhibicionista, i když jsem jinak samotářský introvertní misantrop. Fakt, že v první lajně seděly samé pohledné slečny, kromě toho, že jsem je vlastně skoro všechny znal, na mě působil hlavně blahodárně v tom smyslu, že boural představy některých lidí o horroru jako převážně mužské záležitosti.

Píšeš i poezii, jak se ty sám vidíš jako básník a kdy se dočkáme nějaké tvé oficiální básnické sbírky?

Jsem básníkem velmi sporadickým a vlastně tak nějak náhodným. Nepíšu pravidelně, ani průběžně, spíše jen cíleně nebo čistě náhodně nárazově. Jistou dobu jsem básnil jako textař pro vlastní kapely, nedávno jsem propadl tajům a krásám akrostichu, takže je-li chvilka (a že nejsou), občas nějaký naškrábu. Pár se jich pravděpodobně objeví v devátém čísle Howarda. Jinak mou sporadickou, veřejně publikovatelnou poezii najdete na mém blogu. A tam asi s největší pravděpodobností i zůstane. Na nějakou sbírku to opravdu nevidím.

Někde jsem četl, že tvá povídka se objeví ve „4. antologii českého horroru.“ O co jde? A pravděpodobně mi tedy unikly první tři antologie…

To jsme na tom stejně, ale já už to napravil. Tedy, druhá už je v papírové podobě prakticky nesehnatelná. Celé je to projekt s názvem Hledáme 100 českých Kingů, který tvoří pár horrorových nadšenců pod záštitou malého nakladatelství pana Kocky. Ti vyhledávají kvalitní české horrorové povídky a pravidelně je publikují v souboru útlých knížeček nazvaných Antologie českého hororu. Vyšly dosud tři, kvalitativní posun mezi první a třetí je obrovský. Já na to natrefil úplně čirou náhodou a okamžitě jsem se rozhodl tento výborný projekt podpořit, jak jen to půjde. Od recenzí a propagace v Howardu až po zaslání vlastní povídky. I když po přečtení 3. Antologie českého hororu jsem se obával, že kvalitativně neprojdu. Nakonec jsem tedy prošel a má dosud nejkratší povídka se objeví v již zmíněné čtvrté antologii, která by měla vyjít během října 2013 (a jejíž výtisk mi dnes přišel poštou, vypadá hodně dobře a už se těším, až se do něj začtu). Projevem kvalitativního výběru a výše celého projektu je fakt, že čtvrtá antologie měla vyjít již letos v létě, vydání ale bylo odsunuto pro nedostatek kvalitních povídek.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE