Pavel Bareš – Jsem mizerný povídkář

Kniha Projekt Kronos si získala valnou většinu českých čtenářů nejen díky zajímavému příběhu. Musím se přiznat, že mě ústřední myšlenka celého románu velice zaujala, proto jsem nelenila a pořídila rozhovor se samotným autorem, Pavlem Barešem, který poodkryl pár střípků ze své tvorby.

Projekt Kronos je váš literární debut. Už jste se ale někdy dříve pokoušel něco publikovat, například povídky nebo něco podobného?

Nikdy. Jsem mizerný povídkář, na tak krátkém prostoru neumím vyčarovat příběh, se kterým bych byl spokojený. Samozřejmě jsem předtím napsal spoustu věcí do šuplíku, ale málo kterou z nich bych označil za „čitelnou“. Jak to tak ostatně bývá. Musíte něco udělat tisíckrát špatně, než se naučíte, jak to dělat dobře.

Na jakých knihách jste vyrůstal a jak jste se vlastně dostal ke sci-fi? Jaký byl impuls k tomu, abyste vytvořil žánrový příběh?

Ví se o mně, že jsem docela čtenář na baterky. Tak do dvanácti jsem četl opravdu hodně, ale zhruba tou dobou mě to nějak opustilo a já se přesunul k seriálům a komiksům. Ale bylo to právě jedna z těch posledních sérií, které jsem během těch pubertálních let přečetl – Renčínova městská fantasy Městské války – která mi napověděla, že právě tenhle „urban“ žánr je něco, co chci psát.

Je o Vás známo, že jste velkým fanouškem komiksů. Čerpal jste z nich nějakou inspiraci i do Projektu Kronos, třeba co se postav týče?

Projekt Kronos je aluzí na komiksy plný, od zápletky přes postavy po vtípky a narážky. Nejvíc jsem se v nich ale inspiroval vypravěčským stylem, který si tolik čtenářů tak chválí: je to takový říz mezi filmovým vyprávěním a komiksovými rámečky, ve kterých rozsáhlé vnitřní pochody postav potřebujete do tří slov, které mu v tu chvíli blesknou hlavou. To mě naučily komiksy.

“Autenticita je pro mě při psaní vždycky na prvním místě.”

Postavy v příběhu jsou reálně vykreslené, v podstatě nikdo není kladný, ani záporný (když se již o takovou postavu jedná, má k tomu důvod zapříčiněný tvrdou minulostí), výsledkem pak je zajímavý a naturalistický děj. Jak složité bylo vžít se do každé z postav?

Autenticita je pro mě při psaní vždycky na prvním místě. Projekt Kronos je sice postapo žánrovka, ale příběh, který vypráví, je ve svém jádru stranou všech těch sci-fi cingrlátek, zkrátka příběhem o poničených lidech. Nenajdete tu jedinou postavu, která by neměla na duši ani jediný šrám a která by nelitovala ani jedné věci. A to je dobře, dokonalé postavě čtenář nikdy neuvěří. A každá z nich má v sobě něco ze mě, samozřejmě, tak to myslím dělá každý autor. Sebe znáte nejlépe a sebe i nejlépe popíšete – jak jinak zařídit, že vám čtenář uvěří každé slovo?

Obálka k Projektu Kronos je velice pěkná a vystihující. Vznikla podle vašeho návrhu, nebo jste svou myšlenku svěřil do rukou jejího tvůrce?

Karel Jerie, který obálku kreslil, se s ní opravdu vyšvihl. Já mu dodal asi čtyři A4ky návrhů, jak by obálka mohla vypadat, ale všechny se točily kolem jedné myšlenky: propojení Jasona s městem. Nějakou dobu jsme hledali ten správný způsob, jak to vizualizovat, ale jakmile jsem viděl skicu, ze které se později stala finální obálka, okamžitě jsem věděl, že tohle je ono.

“Když žijete v Downtownu, vaše DIY snahy zkrátka občas vypadají, jako když děláte cosplay na Junktown. “

Jedna z hlavních postav používá masku ke skrytí identity – a její popis mi trochu připomněl Junktown, navštěvujete podobné akce?

Na Junktownu jsem nikdy nebyl, ačkoli, poněkud ironicky, moje knížka ano, kamarádka ji tam vzala na výlet. Cílem Dawnerova designu ale opravdu samozřejmě bylo, aby jeho kostým vypadal co nejvíce DIY – a když žijete v Downtownu, vaše DIY snahy zkrátka občas vypadají, jako když děláte cosplay na Junktown.

Jak jsou na tom, dle vašeho názoru, dnešní sci-fi a dobrodružné počiny (filmy, knihy, seriály…)? Myslíte, že je stále pořád co vymýšlet, co se týče originality, nebo už je to výrazně těžší, protože vše již bylo řečeno?

Už ani nevím, kdy jsem naposledy viděl scifárnu natočenou podle původního scénáře. Remaky a adaptace jsou tématem dnešní doby – my v Čechách máme alespoň to „štěstí“, že původní verze kolikrát ani neznáme. Ale abych odpověděl na otázku: všechno už tu bylo. A nikdy nevymyslíte nic úplně nového. Ale nemyslím, že je to problém. Nezáleží mi na originalitě. Záleží mi na autenticitě.

Co byste závěrem vzkázal těm, jež se teprve odhodlávají napsat knihu (nebo jsou právě v procesu psaní)?

Jestli chcete být autorem či autorkou, potřebujete tři věci. … kecám, potřebujete jich spoustu, ale já vám poradím jen se třemi. Potřebujete dostatek sebedůvěry v sebe a svoje psaní, protože pokud si nebudete věřit vy sami, nebude vám věřit nikdo. A potřebujete dostatek sebereflexe, abyste věděli, že vždycky můžete být lepší. Vždycky. A potřebujete dostatek pokory, abyste dokázali poslouchat lidi, kteří vám s tím dokáží pomoci. Je to náročný balanc. Budu vám s tím držet palce.

Pavel Bareš (*1994), žije poblíž Prahy. Je student FSV UK, frontman rockové kapely J!Scream, čtenářem komiksů, vášnivým hráčem videoher, cestovatelem, jachtařem a, jak sám říká, hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní. Projekt Kronos je jeho literárním debutem a lze říci, že i velmi slibným – v knize se pokouší poukázat na to, že být hrdinou rozhodně není jednoduché. Příběhy o Attioně City píše na pokračování a brzy se můžeme těšit na další díl.  Tvorbu Pavla Bareše bych zařadila například k Dmitriji Glukhovskému (román Budoucnost je Projektu Kronos hodně podobný) či Sergeji Lukjaněnkovi. Zaměřuje se na budoucnost hierarchie v utopickém světě, filozofii a intriky mocností, “obyčejných” hrdinech a na válečná témata.  

Foto – Josefina Rašilovová