logo

Japonsko, manga, Planeta Nippon a Anna Křivánková

Anna Křivánková je dvorní překladatelka mangy nakladatelství CREW, která má na kontě už téměř stovku knih. Jak se dostala k překladu, co pro ni znamená Japonsko a jeho kultura? Jak probíhaly práce na Planetě Nippon? A jak se manze daří u nás?

Kdy se u vás začal projevovat zájem o Japonsko a japonštinu?

Krátce po šestnáctých narozeninách. Nalákal mě klasický seriál Sailor Moon – a pak už to šlo hodně rychle. Sailor Moon byla také první anime, kterou jsem sledovala s vědomím, že se dívám na japonský animovaný seriál. V dětství jsem jich viděla a měla ráda víc, zejména Candy Candy a Dobrodruhy z vesmíru, ale tehdy jsem si ještě neuvědomovala, o co ve skutečnosti jde, protože se k nám ty seriály dostávaly přes francouzskou televizi a byl pod nimi slyšet francouzský dabing, takže jsem si je automaticky zařadila jinam.

Strávila jste v Japonsku hodně času. Na co vzpomínáte nejraději?

Zažila jsem tam několik moc pěkných dovolených s manželkou, ale kromě toho nejraději vzpomínám na univerzitní studia v Tokiu a v Ósace. Obzvláště na ten tokijský pobyt, možná proto, že to bylo poprvé a všechno bylo nové. Dostala jsem tehdy stipendium na jednu dívčí univerzitu, kde si opravdu dali záležet na tom, abychom se jednak něco naučili, ale zároveň nestrávili celý pobyt v Japonsku s hlavou v knížce, takže jsem se díky škole podívala i na různá zajímavá místa – kromě obvyklých památek třeba i do továrny na tradiční cukroví nebo do Muzea Ghibli. A samozřejmě mi vybyl čas porozhlédnout se po Tokiu na vlastní pěst, což byl pro mě tehdy splněný sen. Neměla jsem moc peněz, takže jsem všude chodila pěšky a tím pádem viděla věci, které by mi jinak utekly, jako třeba lokální slavnosti, dobře ukryté komiksové obchody a restaurace, a v neposlední řadě i obří šváby.

Kdy začala vaše práce na překladech mangy?

Tuším, že začátkem roku 2010, kdy mě oslovilo polské nakladatelství Hanami. Přeložila jsem pro ně čtyři mangy, ale bohužel vydávali příliš alternativní komiksy, než aby zaujali místní čtenáře, takže se pak z českého trhu zase rychle stáhli. A krátce poté mě oslovilo nakladatelství CREW, pro které překládám dodnes.

Liší se principy překladu z japonštiny a například z angličtiny? Jak a co je podle vás největší překladatelský oříšek?

Princip překladu je všude stejný – zprostředkovat dílo co nejvěrněji. Ptáte-li se na samotný proces překladu, pak tu drobné rozdíly jsou. Japonština je samozřejmě těžší a překlad tím pádem namáhavější. Nejvíc problémů bývá tradičně se zvukomalebnými slovy, zejména s těmi, které vyjadřují nálady a stavy, protože v češtině jejich zvukomalebné ekvivalenty často neexistují, případně se dají vzhledem k formátu jen těžko použít.

Existovala u nás nějaká cesta k soudobé japonské popkultuře i před rokem 1989? Nebo se většina informací vyrojila až později? Kdy se dá datovat zásadnější průnik japonské popkultury na naše území?

Existovala. Ovšem mnoho toho nebylo, pomineme-li televizní trháky typu Goro, bílý pes nebo Sokol, strážce noci, a většina lidí samozřejmě o japonské popkultuře mnoho netušila. Šlo spíše o jedince, často v rámci již existujícího sci-fi fandomu, kteří měli jakés takés povědomí o některých jejích výdobytcích, zejména těch eroticky laděných. Na druhou stranu, výjimečně ji zmínil i tehdejší tisk, např. Svobodné slovo otisklo v roce 1985 krátký článek o bizarním fenoménu japonského komiksu – tuším, že titulek zněl Papírová droga.

Japonské zvyky, umění i kulturu mnozí považují minimálně za svéráznou. Čím myslíte, že to je?

Předpokládám, že jejich odlišností.

Může našinec vůbec do důsledku pochopit japonské uvažování, životní styl, naturel či společnost ovlivněnou zcela odlišným historickým vývojem tak, aby nebyl jen ohromen, ale opravdu se dokázal zcela vžít do situací a charakterů literárních či filmových hrdinů?

Samozřejmě, že může. Není třeba dělat z toho drama. Stačí k tomu základní vědomosti o japonské kultuře a minimum empatie. Jak jsme se snažili naznačit v naší knize, Japonsko nám sice může připadat jako vzdálená planeta, ale ve skutečnosti je velmi blízká.

Čím to, že se u nás v jednu dobu vyrojilo nezanedbatelné množství mangy a anime, když oficiálními médii byl tento trend takřka opomíjen? Čím je vlastně v základu tato japonská kultura pro středoevropany či Američany tak přitažlivá a fascinující?

Úplně opomíjen nebyl, ale šlo to dost pomalu. Hodně tomu pomohl internet, to je ostatně hezky vidět na tom, jak obtížné bylo za mých hodně mladých let – tj. ke konci předchozího tisíciletí – získat informace nebo si cokoliv koupit, pokud člověk nedisponoval dobrým připojením. Většinou jsme si všechno půjčovali a kopírovali od těch šťastnějších. Ale stačilo několik málo let a už v roce 2000 nebo 2001 bylo zničehonic všechno jinak. Najednou jsme mohli poznávat nové věci, dostávali jsme se snáz ke zdrojovým materiálům a vytvořil se tu tak solidní fandom a tím pádem i poptávka. A kde je poptávka, tam nakonec dříve či později někdo něco dodá, v našem případě kanál A+ a Animax, a později i manga od různých nakladatelství. Ta fascinace podle mého názoru dílem vzniká tou odlišností, ale zároveň i určitou univerzálností – tím, že manga a anime hrají na velice základní emoce a instinkty, které jsou vlastní všem lidem po celém světě. A hraje na ně mistrně.

Může být takovýmto „receptem na pochopení“ třeba právě kniha Planeta Nippon, jejíž jste spoluautorkou?

V to pevně doufám. S Karlem Veselým a Tondou Tesařem jsme se snažili podat výklad tak, abychom zohlednili japonskou historii a společnost, která je podle nás klíčem k pochopení japonské popkultury. 

Jak se dal vůbec dohromady tvůrčí tým knihy, jak mezi vámi probíhala komunikace, vytváření celkového konceptu i obsahu jednotlivých kapitol apod.? Jak dlouho vlastně celá kniha vznikala? Kde se vzal hlavní impuls ke vzniku knihy?

Nevím, kde se vzal hlavní impuls – na to by bylo třeba zeptat se Karla a Tondy, protože oni s nápadem přišli a začali dávat dohromady návrhy kapitol. Mě k tomu přibrali o něco později, ale i tak jsme na knize dohromady pracovali asi pět let. Psali jsme jednotlivé texty, měnili je, upravovali, přizpůsobovali, škrtali je, házeli do koše a zase lovili ven, ale hlavně jsme se jeden od druhého učili a nacházeli nové souvislosti.

Předtím jste se jako autoři sešli již u publikace Made in Japan, jaký je rozdíl mezi oběma knihami a jak vy sama vnímáte svůj podíl na těchto publikacích.

Made in Japan je kniha o japonské populární kultuře, ale její kapitoly spolu vzájemně příliš nesouvisí a soustředí se každá na tu svou oblast – anime, mangu, hry apod. Planeta Nippon je mnohem sevřenější a provázanější, a kapitoly nejsou děleny podle oblastí, nýbrž tematicky.

Co se týče mého podílu, u každé z těchto knih tomu samozřejmě bylo jinak. V případě Made in Japan jsem byla spíš jen jedním členem většího týmu, zatímco k Planetě Nippon mám mnohem bližší vztah, protože jsme ji utvářeli sami a přizpůsobovali ji obrazu svému, hodně jsme se podíleli na redakci a propagaci. Všichni tři jsme k jejímu dosavadnímu úspěchu přispěli a podíl každého z nás je nezastupitelný.

Představte si, že máte před sebou někoho, kdo ještě nikdy žádnou mangu nečetl. Možná k ní má i nějaké předsudky. S jakým dostupným titulem by měl podle vás začít?

Skutečně těžko říct. Záleží na tom, v čem ty předsudky spočívají. Pokud je to někdo, komu vadí mainstreamová „uječenost“a domnělá dětinskost, možná by se hodila nějaká zábavná, ale dospěleji vyhlížející manga. Svého času se mi dařilo prolamovat tento konkrétní předsudek se Zápisníkem smrti, přinejmenším na mého tatínka to fungovalo dobře a dnes si celkem rád přečte i jinou mangu, teď zrovna Ocelového alchymistu. Pozitivní reakce mangou nedotčených čtenářů jsem však zažila i u All You Need is Kill nebo u Gunsmith Cats. Z nepřeložené tvorby bych navrhla něco od Džiróa Tanigučiho nebo Rjóko Jamagiši.

Manga i anime kolem sebe vytváří specifickou skupinu fanoušků. Jak je složité mezi ně proniknout?

Myslím, že nijak zvlášť. Je to stejné jako u kterékoliv jiné skupiny – ukážete-li upřímný zájem o věc, jistě si mezi nimi přátele najdete.

Jaký je vlastně stav českého manga a anime fandomu?

Ujde to. Jak už jsem zmínila, dneska má téměř každý skvělý přístup k internetu, takže současný fandom má velmi dobrý přehled o novinkách a vlastně je ve všem napřed, někdy mi přijde, že uhání až zběsilým tempem. Na druhou stranu, hodně novějších fanoušků už dnes nezná klasiku, což je škoda. 

Co přesně podle vás definuje mangu a odlišuje od americké a evropské produkce?

To je dost problematická otázka. V prvé řadě předpokládá, že manga je nějaký monolit, který lze snadno definovat. Což nejde. U nás si slovo manga spojujeme s určitou představou japonského komiksu – zejména se současným mainstreamovým výtvarným i narativním stylem – ale to je hrozné zjednodušení.

Ovšem pokusíme-li se na to podívat např. z hlediska dělení komiksového trhu, pak je ten japonský přece jen odlišný. V ohromných nákladech tam vychází komiksové týdeníky, čtrnáctideníky či měsíčníky přesně cílené na určité skupiny rozdělené podle věku, pohlaví a zálib. Americká či evropská produkce před takovou mašinérií bledne.

Manga komiks, anime seriál nebo JRPG hru pozná každý. Proč ale podle vás vše vypadá na první pohled stejně?

Jak už bylo řečeno výše, všechno stejně nevypadá. To, co každý „pozná“, je mainstream – a ten samozřejmě spoléhá na klasický výtvarný styl, jehož kořeny lze vysledovat k japonským časopisům pro mládež z 1. poloviny 20. století, ale třeba též k Disneyho groteskám a komiksům. 

Jak se díváte na prosazovaní nacionalistických tendencí, třídního rozdělení či společenských a politických postojů v komiksu či krásné literatuře, tak jak se s tím můžeme často setkat třeba právě v japonské manze?

Jak japonští komiksoví kritici často zdůrazňují, manga neslouží jen k pobavení. To zní možná trochu samozřejmě a banálně, ale pravda je, že v Japonsku se komiks stal i velmi působivým prostředkem společenské kritiky, a to zejména v podobě tzv. esejové mangy, ve které její autoři přibližují čtenářům svůj pohled na společnost, politickou situaci apod. Poměrně nepříjemným způsobem to bylo znát např. počátkem nového tisíciletí, když japonští nacionalisté zareagovali na tehdejší přílivovou vlnu korejské popkultury – která se v Japonsku prosazovala zejména prostřednictvím televizních seriálů a hudby – několika značně urážlivými komiksy hanobícími celou korejskou rasu. Vznikl z toho tehdy menší mezinárodní skandál, což na jednu stranu ukazuje, jak vážně tamější obyvatelé mangu berou, ovšem na druhou je to jen kapka v rozbouřeném moři neutěšených vztahů mezi Japonskem a některými jeho sousedy.

Dá se nějak charakterizovat rozdíl mezi časopisy určenými současným moderním dívkám, které vycházejí v Japonsku a těmi, které jsou k zakoupení v tuzemských trafikách? Jak výrazně formují tato periodika osobnostní charakter, potažmo generační trendy?

Nijak zvlášť velký rozdíl mezi nimi není. Ty japonské jsou možná nepatrně cudnější. A na pohled hezčí, to rozhodně. Ale jinak je to celkem stejné. Generační trendy apod. formují přiměřeně a podle mého názor stejně jako kdekoliv jinde.

Japonci si často libují v podivných extrémech. Alespoň z našeho pohledu. Co bylo podle vás už opravdu moc a měl by vůbec takový titul šanci dostat se na náš trh?

Nabízí se odpověď, že nejrůznější drsná porna či zábavné pořady libující si v mírně nechutném humoru. Na druhou stranu, poslední dobou mám pocit, že tenhle národ zkousne cokoliv.

Hlavně díky nakladatelství Crew se k nám začínají dostávat už i kultovní manga klasiky. Další se chystají. Můžete prozradit, na který titul se nejvíce těšíte. Nebo který titul by si české vydání nejvíce zasloužil?

Nesmím prozradit nic. Co se týče titulů, které bych moc ráda viděla vydané, ale nejspíš na ně nikdy nedojde, musím rozhodně zmínit historickou romanci Hiizuru tokoro no tenši od Rjóko Jamagiši nebo drama Hadaši no Gen o životě chlapce, který zažije výbuch atomové bomby.

(Visited 482 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE