logo

LADISLAVA VOJTKOVÁ: S GAIMANEM JSEM PROSTŘEDNICTVÍM JEHO KNIH STRÁVILA NĚKOLIK LET

Pokud dneska otevřete víceméně jakoukoliv knihu Neila Gaimana, která v češtině vyšla, v kolonce překlad bude tučně zvýrazněno jméno: Ladislava Vojtková. Paní Vojtková jako překladatelka spolupracuje s nakladatelstvím Polaris, které si Gaimanovy literární díla vzalo pod svá křídla, aby jeho fantastické příbehy předalo českým čtenářům. Nemalý podíl na tom všem, co známe a na Gaimanovi milujeme, má právě ona. O Gaimanových hrdinech a příbězích si povídáme, protože to tak přeložila, a proto to tak máme rádi. To si uvědomí málokdo. Sama je v dnešní době překladatelkou, tlumočnicí a průvodkyní. Jak to vlastně u ní bylo s Neilem Gaimanem se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jako přední překladatelka románů Neila Gaimana sice od něj nemáte pravidelnou práci, jelikož nechrlí jednu knihu za druhou, ale o to více si drží svou vysokou kvalitu. Určitě jste si za ta léta vytvořila ke Gaimanovi nějaký vztah. Jaký?

Dá se říct, že jsem s Neilem Gaimanem prostřednictvím jeho knih strávila několik let. Byla to léta zajímavá, náročná, někdy jsem se na něho bezmocně zlobila – to když jsem dlouho nebyla schopná vyřešit nějaký překladatelský problém nebo když jsem tušila, že se za nějakým jménem nebo narážkou skrývá literární či historický odkaz a nemohla jsem přijít na to, kde hledat. Ale bylo to dobrodružství a já mám dobrodružství ráda. Občas jsem se snažila představit si, co bychom si povídali, kdybychom se potkali.

Když zabrousím do historie, věřím že prvním románem, který se Vám dostal do rukou, bylo Nikdykde. Toto dílko je mnohými považováno za Gaimanovo nejlepší, ne-li za jedno z nejlepších v moderní fantasy. Vaše poděkování autorovi jsme si mohli přečíst na konci knihy. Věděla jste tehdy do čeho jdete? Jaké jste měla pocity po prvním přečtení? 

Víte, já jsem nikdy předtím k fantasy literatuře netíhla. Nikdykde pro mne byl dost šok. Báječný šok, protože byl o Londýně, který miluji a který docela znám. A s Gaimanem jsem najednou objevila ten další Londýn – a město z průvodců už nikdy nebude to jediné, co před sebou vidím. A jestli jsem věděla, do čeho jdu? Kdybych to byla věděla, asi bych se do překladu nebyla pustila. Přečetla jsem si příběh, moc se mi líbil, pobavil mě. A pak jsem začala překládat a narážela na jeden problém za druhým. Jména, místa, dvojznačné výrazy, slovní hříčky. Nakonec jsem to nějak zvládla, ale trvalo několik let, než jsem si svůj český překlad dokázala přečíst jinak než jako korektor.

A u Nikdykde ještě zůstaneme. Samotnému románu předcházel šestidílný televizní seriál BBC. Já sám jsem, asi jako první, před třinácti lety překládal titulky k velice nekvalitní verzi seriálu, která se mi dostala do rukou a musím říct, že Váš překlad románu mi neskutečně pomohl. Viděla jste seriál dříve než jste se do překladu pustila, nebo až poté? Jak se Vám líbil?

Asi mi nebudete věřit, ale ten seriál jsem nikdy neviděla. Tedy, kdysi jsem si ho v BBC koupila (za peníze, které jsem měla na projížďku na London Eye), ale nenašla jsem odvahu podívat se na něj. Přátelé z nakladatelství si ho půjčili, ale byli zklamaní, tak jsem to nedokázala. V každém případě to ale bylo až potom, co Nikdykde vyšlo v češtině.

Nejen u Nikdykde, ale i u dalších děl jako Američtí bohové či Hvězdný prach, Koralina, atd. použil Gaiman pro hlavní postavy velice neobvyklá pojmenování. Díky Vašemu překladu si čtenáři povídají o Door jako Dvířce, o Shadow jako Stínu. Zvláště v posledním románu Kniha Hřbitova se z anglického Nobody neboli Bod stal Nikdo neboli Nik. Bylo to těžké rozhodnutí, která jména překládat do češtiny a jak a která zachovat? 

Nebylo ani tak těžké rozhodnout, zda jméno přeložit nebo ne. On vás k tomu pan Gaiman v mnoha případech jasně donutí. V Nikdykde má celá rodina hlavní hrdinky schopnost otevírat zdi a autor jim všem dává jména, která tuto schopnost naznačují. Bylo jasné, že je takto musíme přiblížit i českému čtenáři. Největší potíž byla s Dvířkou – v angličtině to měl pan Gaiman jednoduché, dívku pojmenoval Doreen, z toho vytvořil domácké Door a měl dveře jako otvor ve zdi. Vymýšleli jsme ledacos, mně se zprvu líbila Branka (z kalendářové Branislavy), jenže ta „-slava“ zas nebyla dost anglická. Nakonec zůstala Dvířka a podle toho, co jsem slyšela, ji měli čtenáři moc rádi. Shadow už byl natolik vzdálený jakémukoliv anglickému jménu a natolik popisný, že mi starost nedělal, snad jen jsem bojovala mezi Stíny a Stín. Stíny se ale nedalo skloňovat, tak jsem se rozhodla pro Stín (a tvarům „o Stínu“ jsem se zodpovědně vyhýbala). Z Nika v Knize hřbitova jsem měla radost, odpovídal Gaimanovu záměru a byl svým způsobem český. S titulem knihy už to bylo horší – v angličtině se jmenovala Graveyard Book, do češtiny to lákalo k překladu Hřbitovní kniha. Ale zase to připomínalo Kiplingovu Jungle Book, nejen názvem, ale i příběhem. Takže nakonec zvítězila Kniha hřbitova.

Gaiman často bere náměty z jiných příběhů a stylem sobě vlastním je přetváří k obrazu svému. Musíte si u jeho děl předem nastudovat reálie, jiné knihy, ze kterých vychází apod?

Už jsem na to narazila. Pochopitelně se musím snažit zjistit co nejvíc a je to jako detektivka. Nejhorší asi byli Američtí bohové. Tam jsem se seznámila snad se všemi náboženstvími světa a dodnes si nejsem jistá, jestli mi ještě něco neuniklo. Lidé v nakladatelství jsou naštěstí nadšení a kovaní odborníci na fantasy, sci-fi a literaturu vůbec, takže mě vždycky včas zarazili nebo navedli správným směrem.

Celkově překládat Gaimana, věřím, je oříšek více než tvrdý. Jeho hra se slovy a jeho angličtinou je opravdová výzva. Jak se připravujete? 

Máte pravdu, jeho hra se slovy je opravdová výzva. Hrozně nesnáším vysvětlivky pod čarou, a když v Nikdykde nezbylo nic jiného než vysvětlit rozdíl mezi londýnským Knightsbridge a Gaimanovým Nightsbridge, byla jsem nešťastná. V Amerických bozích byl zase nezvladatelný „trunk“, protože tam funguje v několika významech – jako kmen stromu, na němž Stín trpí, jako truhla, jako sloní chobot… a to Stína nakonec dovede k rozluštění tajemství mizejících dětí, kufru auta. A tam opravdu nešlo dělat vůbec nic. Dodnes je mi to líto.

Jezdíte na místa vyskytující se v jeho dílech? V jakém časovém horizontu přeložíte celou knihu?

Jestli jezdím na místa vyskytující se v Gaimanových knihách? Znám Londýn, tam jsem byla mockrát. Znám Anglii a Skotsko, ale to je všechno. Takže mi zbývají mapy, Google, přátelé a slovníky. Jak dlouho mi trvá, než přeložím knihu? To záleží na knize samotné. Američtí bohové mi zabrali skoro rok, povídkové soubory mnohem méně.

Jak byste srovnala Neila Gaimana s jinými autory, které jste překládala z hlediska stylistiky, slovní zásoby a všeobecného přehledu?

Myslíte s jinými autory fantasy a sci-fi? Já ho vlastně ani srovnávat nechci. Obdivuji jeho styl, jeho nápady, šířku záběru, schopnost hrát si se slovy. O to víc mě občas zamrzí, když mám pocit, že některá jeho kniha je jaksi prvoplánová, že se z ní vytratil „můj“ Gaiman. A hlavně mě mrzí, že se odstěhoval z Anglie, připadá mi, že daleko víc odpovídala jeho naturelu, že víc povzbuzovala jeho fantazii. A taky mě mrzí, že upravuje své nejlepší věci tak, aby odpovídaly americkému stylu psaní.

Na překladu povídkových sbírek Kouř a Zrcadla a Křehké Věci jste se podílela s Petrem Cahou a Richardem Podaným. Vaše gaimanovské cítění jde v povídkách však poznat podstatně nejvýrazněji. Vybírala jste si povídky pro překlad sama? Četla jste i nějaké nevydaná díla?

Víte, na překládání poezie si netroufám, jsem panu Podanému vděčná, že se toho úkolu ujal. A povídky jsem si nevybírala, rozdělovalo je nakladatelství, určitě podle toho, u čeho cítili, že je každému z nás nejbližší. Co se ostatních děl týká, až na jednu dětskou, vlastně pohádku, jsem nic dalšího nečetla. Dívala jsem se sice v Londýně v knihkupectvích, ale na žádnou jsem nenarazila.

Neil Gaiman není pouze občasný autor kvalitních románů, ale jeho hlavní vášní jsou komiksové scénáře. Dostal se Vám do ruky nějaký výtisk Sandmana, nebo jiný komiks? 

Dostaly se mi do rukou některé jeho komiksy a bylo to vskutku zajímavé čtení. Ale překládat bych je asi nechtěla, není to můj styl.

Filmová a televizní tvorba podle Gaimana toho zatím moc neskýtá, ale už si na něj dokázal posvítit i Hollywood s díly Hvězdný prach a animované Koraliny. Jak se Vám tyto filmy líbily? Váš překlad byl v dabované verzi vidět. Oslovili Vás tvůrci českého dabingu nebo filmy překládal někdo jiný?

Hvězdný prach se myslím moc povedl. Viděla jsem jej několikrát a přiznám se, že odpovídal mým představám. Když nejdřív čtu knihu a pak vidím film, obvykle cítím zklamání, ale u Hvězdného prachu se mi to nestalo. Nedávno jsem viděla i Koralinu – to už bylo horší, ale asi se ten příběh jinak udělat nedal. Jsem ráda, že jsem se nemýlila a že byl můj překlad v českých verzích vidět, ale ne, nedělala jsem ho ani mě tvůrci neoslovili.

Určitě máte své oblíbené autory, řekněme takovou osobní „top“, patří k nim i Neil Gaiman? A z jakého důvodu? 

Gaiman skutečně patří k mým oblíbeným autorům. Možná víc na překládání než na pouhé čtení. Víte, mám tendenci číst knihy, abych zjistila, „jak to dopadne“. A to u Gaimana není podstatné, jeho musíte číst slovo za slovem a ani jedinému slovu v první rovině nevěřit. Mám ráda klasickou anglickou literaturu, ráda čtu historické romány a také detektivky.

Jak jste se vůbec dostala k překladům Gaimanovy tvorby? Znala jste jeho díla předtím než jste do toho šla? 

Překládala jsem pro nakladatelství Polaris už do jejich magazínu. Pak mi nabídli některé sci-fi romány a nakonec Gaimanovo Nikdykde. A tak jsme se našli. Bylo to něco úplně nového, jiného a neznámého a to mne velice lákalo.

Pokud je Vám nabídnut překlad nějaké knihy, berete to automaticky a podle časového vytížení nebo si knihu musíte dopředu přečíst a poté se rozhodnout?

Tolik nabídek zase mým směrem nepřijde, spolupracuji jen s nakladatelstvím Polaris, ale v každém případě si musím knihu nejdřív přečíst, abych věděla, jestli je mi blízká a jestli si na překlad troufnu. Většinou na ni dostanu dost času, myslím, že někdy jsou v nakladatelství ze mne trochu nervózní, ale zatím to vždycky dopadlo dobře.

Nedávno, po dlouhém útlumu, ve Velké Británii vyšel Gaimanův nový román The Ocean at the End of the Lane. Podle zahraničních recenzí se opět jedná o velice zdařilou knihu. Můžeme zde opět  očekávat Váš překlad? 

O nové Gaimanově knize jsem se dozvěděla od vás, měla jsem teď jinou práci a s přáteli z nakladatelství jsem nemluvila. O překlad jsem požádána nebyla, takže se mohu jen těšit, že si ji brzy přečtu, i když v překladu někoho jiného.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Kohoutek

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.


KOMENTÁŘE