MEGAROZHOVOR PLNÝ CRWE #2

Když odvezli železnou oponu do šrotu, začaly devadesáté roky na divokém východě. Najednou bylo z čeho vybírat a co číst. To se týkalo i komiksu. Objevila se třeba Kometa, Aréna, Comics Aréna a chvíli poté i, dnešní terminologií řečeno hodně hustá, Crew. Pokud mě paměť neklame, tak tady v ostravských trafikách to bylo celkem nedostatkové zboží. Navíc informovanost mezi prostým lidem taky moc neexistovala. Internet nebyl a co se k vám nedoneslo verbálními tamtamy nebo o tom nepsali v Ikarii, případně v Nemesis, jste jednoduše nevěděli. Takže nejdřív jsem se dozvěděl, že vůbec nějaká Crew existuje a teprve pak jsem se ji vydal shánět. Logické, že? A bylo to pátrání hodné poručíka Columba. Nakonec jsem na tu nádheru přeci jen narazil. Bylo to sedmé číslo s obálkou, na které byl Lobo za mřížemi a z rukou mu kapala ta crew. Málem jsem se to bál přinést domů, abych nebyl rodiči označen jako deviant. Pak už to jelo ráz na ráz – shánění předchozích čísel, kupování nových, Modré crwe i prvních knih od těchto domácích průkopníků mainstreamového komiksu. Když se na vše podívám zpětně, tak chlapíci, kteří Crew vydávali, byli jedněmi z těch, kteří mě naučili milovat krev, splatter a nekorektní fekální humor. A tak jim k dvacetinám přeji, ať i nadále ovlivňují dospívání mnoha pošuků, ti staří ať z toho nikdy nevyrostou a hlavně ať se jimi vydávané tituly prodávají! (RB)

První část rozhovoru.

Žijete ve stresu nebo jste nad věcí?

JP: Žiju buď v totálním stresu nebo hibernaci. Nic mezi tím.

PL: Stres mám jinde, hlavně ve svých IT aktivitách, kde máme řadu renomovaných a náročných klientů. Do vydávání komiksů se stres snažím nepouštět. Někdy se stane, ale většinou se daří to celé uhrát na pohodu. To neznamená, že by mi ty věci byly jedno, to spíš naopak, ale ono to vydávání, natož komiksů, má přece jen jiné tempo a obecně se kolem něj vyskytuje nadprůměrně přívětivá množina lidí, takže to prostě jde.

Spectra a důkaz, že už tenkrát měli fanouška (foto: archiv Petra Litoše)

Jak se projevuje business v přátelství a přátelství v businessu? Jde to sloučit nebo se to časem musí nutně změnit v nějaký kompromis? Hádáte se často? Kdo má právo veta? Nastala někdy chvíle, kdy jste s tím vším chtěli praštit?

JP: Máme výhodu, že jsme v redakční radě tři. Ještě v ní pracuje Ľudo Plata, který se stará o to, aby se komiksy pohybovaly po svých trasách, od překladatele ke grafikovi a pak do tiskárny. Čili pokud se nemůžeme dohodnout, rozhoduje on. A pak už se s tím nedá nic dělat. Rozhodla většina.

Navíc člověk po tolika letech poněkud ztratí jistotu. Už chápu, že můj vkus není zrovna masový a to, že se mi něco líbí, vůbec neznamená, že se to bude líbit i dalším lidem. Takže když nějaký můj návrh neprojde, neberu to jako konec světa. Schovám si ho, abych s ním mohl otravovat zase příště. Jen se zeptejte Petra, jak jsem nezlomný, co se týče Hellblazera.   

PL: Co se týče Hellblazera, budeme se snažit prodělávat v nejbližších letech na jiných titulech… A s tím výběrem jde o to, že máme všichni moc načteno. Takže nás víc zaujme nový pohled na notoricky známý příběh. Jenže český čtenář často nezná ani ten původní příběh a míjíme se. Teď jsem to zjednodušil na pořád ještě celkem řešitelný případ, ale asi je poznat, jak našemu úsudku příliš přečtených komiksů vlastně škodí.

Z kterého titulu máte největší radost, který dal nejvíce práce (jak získání práv, tak třeba po stránce technické) a co se naopak nepovedlo? Prozradíte i největší prodejní propadák?

JP: Největší propadák je můj oblíbený titul Dříve známí jako liga spravedlnosti. To nás naučilo, že humor je nebezpečný. I když ho lidé mají, u každého člověka se liší. Zatímco se všichni bojí v podstatě stejných věcí, smějí se každý něčemu jinému. A pak dost pohořel Fell od Warrena Ellise. Špičková věc, špičková hodnocení, minimální prodejnost. Proč? Asi kvůli kresbě. Možná kvůli epizodickému vyprávění. Nebo to prostě jen přišlo ve špatnou chvíli. Náhoda hraje u vydávání obrovskou roli.

Zátiší s pivem, Petrem Litošem s knírem a budoucím překladatelem Garfielda, Filipem Škábou (foto: archiv Petra Litoše)

PL: Ještě sem patří již zmiňovaný Parker. Jinak nejvíc práce dalo získat Simpsonovy (asi tak deset let) a japonské AAA tituly. To trvalo také tak deset let vyjednávání, než jsme směli vydat Naruta, Bleach a Death Note. No a takový Ghost in the Shell jsem průběžně zkoušel šestnáct let… Pro Japonce i autory simpsonovských komiksů se v podstatě jedná o rodinné stříbro – nikam nespěchají a výběr toho správného partnera je pro ně na prvním místě. Takže chtějí spoustu informací, chtějí si jen tak nezávazně psát, víc se poznat… Jakmile jste ale jejich, hodně se o vás starají, spolupráce je dost intenzivní. Japonci nás i často navštěvují, všechno je zajímá, chtějí vidět běžná knihkupectví, speciálky… Všechno fotí, takže podle mého jsou to praví Japonci.

A titul, na který jsem nejvíc hrdý? Těch je spousta, možná úplně na všechny, protože před 20 lety jsem si fakt nemyslel, že tady dokážeme vydat tolik komiksů a každý jeden ten komiks je něčím zajímavý a máme nějaký důvod jej vydat. Souvisí to i s tím, že nevydáváme věci, které nás nezaujaly a vydávali bychom je čistě jako kšeft. Pokud bych to měl vzít za poslední cca rok, tak asi Fax ze Sarajeva. I proto, že s hlavní postavou, komiksovým vydavatelem Ervinem Rustemagičem se dlouhá léta osobně znám. O to je tenhle příběh silnější a hrozivější – není to jen silný příběh smyšlených postav v pekle bosenské války, je to příběh lidí, kteří tím opravdu prošli a můžete si na ně sáhnout.

JP: Já jsem hrdý v podstatě na všechno, ale z poslední doby právě na toho Parkera, nebo na nádhernou Sienkiewiczovu Elektru. Jednak mám pro toho malíře slabost… a jednak je to jeden z titulů, který jsem si taky říkali, že na něj nikdy nedozraje doba. A dozrála.                                               

Dokážete dnes už zkušenostmi odhadnout, co bude mít úspěch a co ne? Co bylo pro vás v tomto směru největším překvapením (v dobrém i zlém)? Víte dopředu, že něco se “bude prodávat samo” a něco bude zase potřebovat mediální masáž a letákovou kampaň?

JP: Vždycky přesně víme, co bude mít úspěch a co ne… po tom, co to vydáme. Do té doby je to hod kostkou. U všeho, co vydáváme, si říkáme, že by se to mohlo chytit (nebo to aspoň nebude velký propadák) a naštěstí se hodněkrát trefíme. Jedno z velkých překvapení byl Usagi Yojimbo. Komiks, od kterého jsme vůbec nic nečekali. Kdo by chtěl kupovat komiks o králičím samuraji? A už máme venku dvacátou pátou knihu. Naopak nás překvapilo, že se nám nepovedlo nastartovat Spider-Mana. Zkoušeli jsme všechny verze a žádná se nechytla. I když teď jsme nahodili Rodinný podnik kreslený úžasným Gabrielem Dell´Ottem – a to zatím vypadá dobře.  

Vrchol conů – Spectra hraje divadlo (foto: archiv Petra Litoše)

Vypadá to, že se komiksový trh konečně pohnul. Začíná se rozšiřovat nabídka komiksů i od jiných nakladatelů a u některých prodejních propadáků to vypadá, že až teď pro ně český trh dozrál. Máte také ten pocit anebo je to jen zdání?

JP: Zdá se, že ano. I my jsme čím dál oprsklejší a zkoušíme věci, na které bychom si dřív neodvážili ani pomyslet. Třeba po tolika neúspěšných pokusech rozjet evropský komiks se nám to povedlo prolomit řadou Mistrovská díla evropského komiksu. Hlavně proto, že to nejsou obvyklé útlé „žiletky“, ale vydáváme v nich obvykle celou řadu komplet. Takže někdy jsou to fakt špalky.

PL: Komiksu se teď rozhodně daří. Otázka je, jak se v budoucnu zachovají klasičtí knižní vydavatelé, kteří se teď do komiksů houfně pouštějí. Komiksy mají horší ziskovost než beletrie a prodeje těch nejúspěšnějších do desítek tisíc kusů také nejdou. Osobně předpokládám určité střízlivění, alespoň u některých.

Crew si na komiksovém trhu získala velmi dobrou pozici? Řeší s vámi jiní vydavatelé, jestli vám třeba “nepolezou do zelí”? Funguje nějaká kooperace ohledně výběru možného vydání titulů mezi nakladateli nebo jste žraloci, co neberou na nikoho ohled? Jaká je rivalita mezi českými komiksovými nakladateli?

JP: Donedávna jsme byli na trhu jediní, spolu s  BB/ artem – se kterým jsme ale hodně spolupracovali a spolupracujeme doteď. Teď, když je komiks víc vidět, se do akce hrne víc lidí, čili asi na nějaké konflikty dojde. Už jsme pár klání absolvovali, někdy vyhráli, někdy ne. Žraloci nejsme, spíš se snažíme dohodnout. Ale něco si vzít nedáme!

Jiří Pavlovský, v elegantní kostkované košili, přebírá cenu (foto: archiv Jiřího Pavlovského)

Některá rozhodnutí, která se zdají být zpočátku chybná, se nakonec ukážou jako správný krok a naopak. Byly v historii Crwe taková rozhodnutí, za které jste nakonec rádi a taková, které byste nejraději vzali zpět?

JP: Já si myslím, že každá věc, kterou jsme udělali, i každá bota, nás k něčemu dovedla a posunula někam vpřed. Udělali jsme jednu věc, se kterou jsme nebyli spokojení, a to bylo první vydání Návratu temného rytíře. Tam jsme podcenili grafiku a nevyšlo to podle našich představ. Tak jsme to po letech vydali znovu a lépe.

PL: Nemám vůbec takhle nastavený pohled do minulosti – i z chybných rozhodnutí se lze poučit a dost často vedou k budoucímu úspěchu. Chyba je nebýt schopný zamyslet se nad výsledkem a vyvodit z něj odpovídající závěry – téhle chybě se snažíme vyhýbat především.

Operujete ve vydavatelských plánech s tím, který hrdina bude mít třeba nový filmový blockbuster nebo seriál? Jak moc to pomáhá prodejnosti? V CineStaru se už zabydlely vaše letáčky s ukázkami z komiksů. Máte už nějakou odezvu, která by prozrazovala, že je to dobrý marketingový tah?

JP: Taky. Ne, že bychom vydali něco jen kvůli tomu, že je film, ale třeba vydání upravíme tak, aby se to stihlo a hodilo k filmu. Nebo to může pohnout váhami u něčeho, o čem jsme přemýšleli, ale netroufli si na to.

PL: Velká část marketingových aktivit není dobře měřitelná. Z brožurek k filmům máme ale my i naši partneři (Cinemart a Falcon) dobrý pocit, připadá nám, že se lidem líbí. Takže v tom určitě budeme pokračovat.

Za těch dvacet let jste dokázali, že máte čuch na to, který zahraniční komiks může být úspěšný u nás. Dokážete si to tipnout i v případě ostatních nakladatelů? Nebo si třeba myslíte, že kdyby nějaký titul vyšel u vás, tak by se díky oddaným fanouškům, propagaci atd. prodával lépe?

JP: Někdy ano, někdy ne. Každý vydavatel má vlastní ksicht. Od každého čekáte něco trochu jiného. Kdybychom vydali věci, které třeba vydalo Argo, tak bychom možná neuspěli, protože by to od nás lidi nečekali. (Třeba když jsme vypustili hodně „argoidní“ komiks Fax ze Sarajeva, o životě v okupovaném Sarajevu, tak se nám z počátku prodával pomaleji – čtenáři si museli zvyknout, že jsme sáhli po něčem jiném. Ale zvykli si..)

PL: A ano, některým titulům by se u nás dařilo lépe, ať to máte z obou stran.

Bohemiacon 1996: První veřejná prezentace nového bizarního projektu s názvem Crew. Zleva: Vladimír Veverka, Ondřej Neff, Petr Litoš, Štěpán Kopřiva, Karel Stibral, Jiří Pavlovský (foto: archiv Štěpána Kopřivy)

Nikdy jste se příliš neangažovali ve vydávání domácích autorů, čím je to způsobeno? Myslíte, že domácí tvůrci třeba ještě nedozráli?

JP: U zahraničních komiksů člověk ví, co kupuje. S českými tvůrci často kupujete jen ideu, která se nemusí podařit naplnit. Máme skvělé kreslíře, ne už tolik skvělých scénáristů. Je to mnohem víc práce, na kterou jsou jiní a povolanější. Ale není pravda, že bychom vůbec nedělali české tvůrce. Dělali jsme Jirku Gruse – Nitro těžkne glycerínem, Petra Kopla – Štěky Broka Špindíry, a teď Michala Suchánka – Děsivé radosti. Jdeme spíš po mainstreamových autorech, a vybíráme si tvůrce, kteří jsou (alespoň podle nás) srovnatelní s tím, co vydáváme ze zahraničí. Jinak bychom jim asi udělali medvědí službu.

Výjimkou jsou Děsivé radosti od Michala Suchánka, neměl nejhorší odezvu. Jak hodnotíte vydání tohoto komiksu? Podařilo se vám jej prodat do zahraničí? Nějaké zmínky o prodeji byly. Máte v plánu si něco podobného zkusit znova nebo se budete raději dále držet zahraniční produkce?

PL: Gruse i Suchánka se nám povedlo umístit do několika evropských zemí, to potvrzuje jejich konkurenceschopnost.

JP: Podařilo se nám prodat do zahraničí už předtím Nitro a Radosti opravdu teď taky. On je to asi jediný způsob, jak si můžou čeští kreslíři vydělat tolik, aby se jim vrátila ta šílená práce, co do toho vkládají. A co se týče plánů, tak když se objeví něco, co nás zaujme, tak se nebráníme. Ale spíš jako takový bonus navíc.

PL: Brzy od nás vyjde knížka Planeta Nippon. Není to komiks, ale je to česká publikace (mimo jiné) o japonském komiksu. Je to populárně-naučná knížka o všech možných aspektech japonské vizuální kultury. Manga, anime, J-pop, hry, postavení žen v komiksech (i ve společnosti), kladní i záporní hrdinové (Jakuza), všechny možné společenské i kulturní fenomény. V téhle obsáhlé publikaci pokrylo tahle témata velmi zkušené trio autorů Anna Křivánková, Antonín Tesař a Karel Veselý. Je to vážně super knížka pro pobavení i poučení všech, kdo se chtějí víc dozvědět o kulturních fenoménech pocházejících z Japonska. Moc se na její uvedení těšíme.

Party hard (foto: archiv Petra Litoše)

Jaký vliv na prodeje mají recenze? Jak vnímáte různé žánrové weby, časopisy, blogery, youtubery… není toho poslední dobou snad až moc? Není teď “každý druhý fanoušek” kritikem, recenzentem a odborníkem, a vy jen rozesíláte recenzáky?

JP: My si samozřejmě vybíráme a obšourníkům… nebo aspoň vyloženým obšourníkům neposíláme. A co se týče vlivu, tak asi ten největší dopad na prodeje má reklama. A pak taková ta šeptaná propagace, když si lidi navzájem komiks doporučují a na stránkách šíří, jaká je to pecka.

PL: A pak je samozřejmě nejdůležitější, aby to bylo v knihkupectvích vidět. To je asi největší problém, aby komiksy měly a nabízely.

Jak jako muži z oboru vnímáte tuzemskou žánrovou žurnalistiku? Má svoje kvality nebo to jde spíše z kopce dolů? Není v módě psát především ty “strašně vtipné a drsné recenze” (mimochodem nezačal takovýmto stylem psát právě pan Pavlovský ve Score?) a nejít do hloubky? Nebo je takový ten příliš vševědoucí akademický styl recenzí v dnešní době už archaický?

JP: Pavlovský tím začínal a pořád tak píše. I když už ne tak vtipně, dělat srandu je fuška a první, co s věkem odumírá, je humor. Já třeba teď sice často jdu víc do hloubky, ale většinou je to hloubka, která zajímá pouze mě. Technické problémy se scénářem a tak dále. Což zase tak už moc lidí nebere.

Dnes už se chlapci snaží být seriózní… (foto: Jana Jůzlová)

Ale rozhodně nemám pocit, že by recenze nešly do hloubky. Většina recenzí na naše věci, a to jak dobrých, tak těch záporných, komiksy docela solidně rozebírají. Ale samozřejmě, ty kladné recenze to dělají lépe, to je jasný..

PL: Podle mého se to lepší. Spíš je škoda určitá předpojatost „velkých“ médií třeba k manze. Třeba některé oči otevře právě Planeta Nippon.

Dostali jste za těch 20 let pochvalu aneb slova uznání za vydanou knihu od jiného vydavatele? Chodí vám oslavné a děkovné ódy od fanoušků? Nebo prostě dneska všichni všechno berou jakou samozřejmost a ještě “dostanete za uši”, že vaše tituly nemají v knihovničce stejnou výšku?

JP: Přijde mi, že naši fanoušci jsou spíš pozitivní. Jasně, někdy nás nějaká reakce naštve, ale na to mají právo. Nesnáším, když se tvůrci obhajují, že lidi neví, kolik do svého díla vložili práce a lásky. Lidi to neví a právem je to nezajímá. Je to asi stejná omluva, jako vysvětlovat učitelce na základce, že proč dala Pepíčkovi pětku, když se tak učil. Když se tak moc učil a přesto dostal pětku, tak se nedá nic dělat a je to holt debil.

PL: Pochval nicméně dostáváme také docela dost. A toho si tedy vážně ceníme, v naší kultuře se spíš nosí společně se spravedlivě nad něčím pohoršit a pochval se dává méně.

Registrovaní profesionálové (foto: Jana Jůzlová)

Co je podle mého taková forma pochvaly, je pak hlasování o ceny Fabula Rasa – několik set fanoušků registrovaných na comicsdb.cz (databáze u nás vyšlých komiksů) hlasuje každoročně v různých kategoriích. Ocenění si vážíme mnohem víc než ceny od poroty složené ze slovutných akademiků. Byť tedy i ta potěší, ne, že ne.

Vezměte si věštecké koule a řekněte nám, kde byste chtěli vidět sebe i Crew za dalších 20 let?

JP: Hlavně naživu.

PL: Číst komiksy dětem mých dětí tak, jak teď indoktrinuji své vlastní potomstvo. Teď třeba čteme Kůstka. A líbí se. Hlavně drak se střapci na uších.