Megarozhovor plný CRWE #1

Představte si dobu před dvaceti lety. Já byl na základní škole, pln úžasu listoval časopisem Score a četl o bájných hrách, filmech a komiksech, které se ani zdaleka nepodobaly ničemu, co jsem doposud znal. Nebyla v nich Fifinka ani Myšpulín, ale podivný pán s hákem na ruce a vším ostatním od krve a nějaký soudce na motorce nebo co! A jednoho dne se to stalo. Držel jsem v ruce časopis, ve kterém to všechno bylo! Humor, násilí, bubliny plné sprosťáren a ještě hromádka násilí navrch. A bylo to tak krásné! Jak skvěle se to hodilo k našim pubertálním dušičkám. Od toho momentu začalo kontinuální mučení nebohé paní v trafice otázkou „Máte krev!“ Ale hlavně se prakticky z ničeho začala budovat komiksová kultura v takové podobě, jak je známá v celém západním světě. Dnes nemůžete přijít do knihkupectví, aniž byste zakopli o nějaký komiks. S velkou pravděpodobností bude mít na sobě logo nakladatelství CREW, které reprezentují hlavně dva muži – Jiří Pavlovský (JP) a  Petr Litoš (PT). To oni z velké míry mohou za všechny ty postarší podivíny v kostýmech Batmana a podezřele vyvinuté holčičky v kostýmech Wonder Woman běhající po nákupních centrech. Velké díky, hoši! (KK)

Jak jste se dali dohromady? Byli jste nejdřív kámoši, kteří spolu chodili třeba do pionýra nebo vás spojily společné zájmy jako komiksy, fantastika atd.?

JP: Crew byla složená ze dvou týmů. Rigor Mortis a Spectry. Obě skupiny se tehdy, někdy v osmdesátých letech, snažily přinést do sci-fi fandomu tak ušlechtilé věci jako je absence morálky, zábavné násilí a brutalita ve všech podobách. Spectra byla ta sofistikovanější, my sázeli víc na pubertální humor a jiné fajn věci. Ze Spectry pochází třeba spisovatel Pavel Houser, Michal Špaček (tvůrce Vosáka) či Filip Škába (současný překladatel Garfielda a dalších věcí) – a samozřejmě Petr Litoš. Z Rigor Mortis se vylíhnul třeba David Horák, který v současnosti dělá pro Warhorse… a pak spoluzakladatelé Crwe Štěpán Kopřiva (knihy Rychlopalba, Asfalt) či já, Jiří Pavlovský (Kladivo na čaroděje, ať se taky propaguju). Posléze někteří odpadli (Štěpán Kopřiva se rozhodl věnovat čistě psaní) a my s Petrem to táhneme dál.  

Rigor Mortis & spol.: žižkovské Aero, cca rok 2000 (foto: archív Štěpána Kopřivy)

PL: Ke Spectře patřil také Karel Stibral, který s námi zprvu Crew zakládal. A jít za Vláďou Veverkou, což byl kdysi vedoucí Spectry (on to totiž byl nejdřív pionýrský sci-fi klub, až pak se to zvrhlo), byl dost pravděpodobně Karlův nápad. A mimochodem, Spectra byl jeden z nejstarších sci-fi klubů u nás. Mám dojem, že dokonce druhý nejstarší. Prostě dobrý oddíl…

Patříte mezi ty, o kterých se dá už říct, že byli na začátku popřevratového dění kolem fantastiky, kdy se začaly konečně vydávat kýžené knihy a komiksy? Jaká to byla doba a jak to všechno vznikalo? Na co z té doby vzpomínáte nejraději?

JP: No jo, to vlastně už patřím. Byla to sranda. Byli jsme přesvědčení, že je možné úplně všechno. Spousta lidí ve fandomu měla za sebou už vydávání samizdatů a jiné projekty, takže okamžitě naskočili a pokračovali v tom, co dělali předtím. Scifárny tehdy vycházely ve dvaceti tisícových nákladech a vyprodaly se. Byl to úplně nový svět. My ještě mezi tyhle borce nepatřili, byli jsme skoro cucáci, A tak jsme se jen my scházeli, psali povídky, utvrzovali se v nenávisti k intošům a plánovali, jak dobijeme vesmír. A hele – už je to tady.

PARTY HARD! aneb nerdí život v polovině devadesátek (foto: archív Štěpána Kopřivy)

Z různých rozhovorů a vzpomínek máme dojem, že celá “scifistická scéna” té doby chodila v Praze spolu na pivo a z jednotlivců se později stali známí vydavatelé, spisovatelé, recenzenti atd. Je to mýtus nebo na to pohlížíte podobně?

JP: To asi jo. Tehdy nebyly tyhle internety a podobné vymoženosti, takže hospoda byl takový předchůdce Facebooku. Jen se nedoporučovalo moc na nikoho klikat. My v té době patřili k té mladší generaci (vážně!), takže jsme k těmhle mazákům jen obdivně vzhlíželi („Hele, Neff mi řekl ´Ahoj!´“). Naštěstí jsme si našli svou vlastní oblast v pubertální adoraci násilí… a samozřejmě, komiksech. O to se tolik lidí zase nezajímalo, takže nás nechávali na pokoji.

Někde u piva, kávy apod. vždy vzniká spousta nápadů, ale každý soudnější člověk ví, že následná cesta k jejich realizaci je poněkud jiný level… Takže jak vznikla Crew, kdo všechno byl u toho a jaké porodní bolesti jste na začátku museli absolvovat?

JP: Původně to mělo být něco úplně jiného. Spíš černobílý samizdat… ovšem pak do toho vstoupil Vladimír Veverka (jeden ze spoluzakladatelů Crwe, tehdy byl hodně aktivní v rámci nakladatelství United Fans, což byla v té době špička), který měl představu něčeho ála Metal Hurlant. Scházeli jsme se u Vládi Veverky ve skladě, abychom se později přesunuli do hospody, kde, jak už zjistila NSDAP, se schůzuje nejlépe. A schůze spočívaly obvykle v tom, že jsme se bavili o tom, co všechno bychom chtěli vydávat. Ale měli jsme název, který nám tehdy přišel děsně cool a logo (které stvořil právě David Horák a dodnes z něj vycházíme).

PL: Na letošním Comic-conu v San Diegu Jim Lee mluvil o svých začátcích. Jak se s kolegy složili na fax a pak na tu bednu koukali a nevěděli, co s tím… A do toho mu skočil Frank Miller a povídá: “Jime, musíš jim vysvětlit, co je to fax.” A někteří diváci se smáli. A jiní ne. Tak já to vezmu podobně. Takže my jsme nejprve poslali všem těm DC, Darkhorsům, a dalším, dopisy. A jelikož jsme asi byli za obzvláštní exoty, tak nám zhusta odpověděli. Já si s nimi pak po nocích léta faxoval a domlouval práva k prvním komiksům. Tuhle funkci vyjednavače práv na komiksy mi vlastně zařídil táta, protože ten už doma tenkrát fax měl, takže jsem byl jednomyslně zvolen.

JP: Jak snadno se člověk stane komiksovým velikánem – stačí vlastnictví faxu.

PL: I technologicky to bylo zpočátku s počešťováním komiksů taky zajímavé – tisklo se klasickým ofsetem soutiskem čtyř barev (CMYK – azurová, purpurová, žlutá a černá) z litografií (filmů). Ze zahraničí nám poslali původní filmy s texty, obrovské průhledné plachty a bumprásky (SFX) v originále. Ty bylo potřeba vyřezat (žiletkou, fakt) nebo překrýt, a z toho jsme vyráběli druhý černý film. Dneska nám pošlou PDF, my z toho vyrobíme jiné PDF a už to letí na papír.

Když se podíváte zpětně, tak je začátek opravdu nejtěžší nebo je to soustavný boj?

JP: Byl to boj a bylo to skvělý. Tehdy jsme měli tempo vydávání tak jeden komiks ročně… a to nesmělo moc sněžit. Věděli jsme, co chceme vydat a snili o tom, že to jednou získáme, a měli spoustu věcí, které bychom chtěli vydat, ale bylo nám jasné, že by to u nás neprošlo. Většinu z obou kategorií jsme už vydali.

Křest první Crwe: Pragocon, 2. 2. 1997 (foto: archív Štěpána Kopřivy)

PL: Každá etapa má své výzvy. Ale fakt je, že teď už nás jedna málo prodejná knížka nepoloží. Navíc jsme se těmhle překvapením naučili předcházet – záměrně každý rok vydáme tak jednu dvě knížky, kde je skoro stoprocentní jistota, že se knížka nezaplatí. Třeba loňský Parker: Lovec. Tam jsme zase měli dobrý nos. Ta knížka je, mimochodem, překrásná. Zašlý pulpový papír se dělal tak, že všechny stránky jsou po celé ploše nabarvené tou správnou žlutou barvou… No, schválně se na ni někde podívejte. Ale nekupujte ji, proboha,  to byste nám zkazili skóre 🙂

Většina lidí asi nejprve registrovala časopis Crew, který byl u nás určitě zjevením. Jaké to bylo přijít mezi fanoušky, kteří v drtivé většině vyrostli na Čtyřlístku, Rychlých šípech, komiksech z Ábíčka atd. s Batmanem, Lobem, Sinisterem a Dexterem atd.? Cítili jste se jako průkopníci a věrozvěsti nebo jste se spíše setkávali s udivenými tvářemi a nepochopením?

JP: On to byl vyloženě cíl. Hlavním úkolem Crwe, prvního našeho velkého komiksového projektu, bylo ukázat lidem, že komiks není jen čtení pro děti. A co je pro to vhodnější než Lobo? Chlápek, který vyhladil celou svou planetu? Nebo nájemní zabijáci Sinister a Dexter? Či hitman Torpedo? A je fakt, že jsme byli mladí a v té době, když jsou na vás lidi nasraný, víte, že děláte svou práci dobře.

Pak se objevila Modrá Crew, jak vznikl tento nápad a byl to vlastně první krok k vydávaní ucelených komiksových knih?

JP: Rozhodně, Crew už na všechno nestačila, na knihy jsme si ještě netroufli, tak začala Modrá Crew. To bylo tehdy něco jiného než ta nová Modrá Crew, co vychází teď a zaměřuje se na kompletnější evropské příběhy. (Je vidět, že když už vymyslíme nějaký název, neradi se ho vzdáváme – nemáme zase tak velkou fantazii.) Byly to zhruba osmdesátistránkové magazíny, kde se poprvé objevily delší příběhy Hellboye, Thorgala, Batmana či Sláinea. Pro ty, kterým dvacet stránek v Crwi nestačilo! Už jsme si začínali troufat. A to byl jen začátek.

Za dvacet let existence Crwe se zcela jistě změnil pohled veřejnosti na komiksy. Jaké byly reakce veřejnosti, kolegů vydavatelů a vašeho okolí na začátku? Máte nějakou vtipnou historku o tom, když jste někomu tenkrát sdělili, že vydáváte “obrázkové čtení pro děti”?

JP: Zpočátku byla fuška dostat komiksy vůbec do knihkupectví. Spousta z nich je odmítala brát, že si tím nebude svinit regály. A pak tu samozřejmě byly věci s cenou. Komiksy, zvláště barevné, jsou dražší než normální knížky, takže jsem na prodejních akcích často čelil rozlíceným maminám a tatíkům. Jeden po mně málem plivnul. A to ani nemluvím o výkladech, že něco takového dětem kupovat nebudou. Dneska už rodiče dětem komiksy spíš vnucují.   

PL: Jinak ale mám dojem, že žádné obzvlášť vypečené historky nemáme. Až mě to mrzí. Ono je to také dost tím, že jsme se stýkali s lidmi, kteří věděli a nebrali komiks jako čistě dětskou a navíc ještě prostoduchou záležitost.

Kdy, případně u jakého titulu, nastal zlom v tom, že jste věděli, že se na cestě, kterou jste si vybrali, uživíte, resp. kdy jste to začali brát jako “hlavní pracovní poměr”?

JP: To vím přesně – včera. To už jsem si říkal, že by mě to třeba do důchodu mohlo začít živit. Ona Crew pořád ještě není náš hlavní pracovní poměr. Je to vážně spíš koníček. Petr se živí IT projekty a někdy i programováním a já, který se na škole učil hůř, mám sci-fi knihkupectví a komiksovou distribuci.

Můžete dnes už s klidným svědomím říct, že se dá u nás vydáváním komiksů uživit? Nebo ve vás stále hlodá červíček pochybnosti, že po pár nepovedených titulech to může jít celé do kopru?

JP: Situace Crwe je taková, že nás pár špatných titulů do kopru nepošle… ale pořád je to i díky tomu, že na tom nejsme finančně závislí, takže nám stačí, když řady zaplatí své vlastní náklady. Nepovedené tituly máme, pár nepovedených titulů má každá firma. Nepovedených finančně – pořád jsme o spoustě z nich přesvědčení, že jsou to skvělé věci. Třeba Fell má na ComicsDB obrovsky vysoké hodnocení… ale kromě těch lidí, co ho hodnotili, si ho už moc dalších lidí nekoupilo. Takže jsme momentálně celkem v pohodě… ovšem to byli majitelé videopůjčoven taky.

PL: O pár nepovedených titulech to fakt není. Podle mého je důležité, že už jsme dostatečně stabilní a fanoušci vědí, že když nějakou sérii začneme, také ji dokončíme. Když už to nejde až do úplného konce (o což se většinou snažíme), tak aspoň do nějakého smysluplného finále – i když to znamená třeba vydat deset dalších knih. Což je zaprvé o té finanční stabilitě, ale také o nezávislosti. Nám edici ekonomický náměstek prostě nezruší… A také je to o odpovědnosti vůči fanouškům, kterou jakožto žánrový nakladatel máme. Dnes se řada i velkých nakladatelství, kde je vydávání knížek (jakýchkoli knížek) čistě byznys, pouští do komiksů. Jsem hodně zvědavý na pohled zpět, kolik sérií zůstane rozvydávaných a nedokončených.

Co všechno jste už za těch dvacet let stihli v osobním i pracovním životě? A co jste naopak kvůli Crwi nestihli? Máte vnitřní osobní resty nebo vás to, co děláte, naopak naplňuje tak, že vše ostatní je jaksi podružné?

JP: Stihl jsem se oženit a navštívit Park Universalu. Čili jsem pokrytý po všech stranách. A byl jsem u rozjezdu knižní série Kladivo na čaroděje, na což jsem obzvláště pyšný. Žádné extra resty nemám… jen spoustu nedohraných počítačových her a nedokoukaných seriálů. Času je málo a pořád se natáčí nové věci.

PL: Kvůli komiksům mám už teď neskutečné mezery ve hrách, seriálech a třeba i filmech. I když, než se nám postupně narodily tři děti, tak jsem stíhal to i to… Takže je otázka, kdo za to vlastně může. Jenže Crew bude muset někdo převzít a táhnout dál, tedy aspoň doufám. Takže na tom pracuji, s Jirkou jsme si takhle rozdělili zodpovědnosti.

JP: Jo, Petr nám vychovává dětské pracovní síly..

Určitě máte nějak rozděleno, kdo se o co stará, aby vše fungovalo, jak má. Ale jak dlouhá k tomu byla cesta? Jak u každého z vás vypadá harmonogram toho, co všechno musíte stihnout? Jsou tady další aktivity jako prodejny komiksů, cony, podcasty, články v časopisech, tvůrčí tvorba, osobní život atd…

JP: Mně přijde, že to máme rozdělené. Já jsem víc nadšenec, hledám věci, vybírám, co by se u nás dalo vydat – což je zhruba devadesát procent toho, co vychází v zahraničí. A pak se toho chopí Petr a vnese do toho trochu reality. V podstatě je to tak, že já si čtu komiksy a Petr maká.

PL: Rozdělené máme věci vlastně od začátku. Já řeším ty formálnější záležitosti (finance, práva na vydání) a Jirka víc redakci. A oba vybíráme, co vyjde. Já tedy až z toho, co Jirka usoudí, že bych měl zkouknout, protože jeho záběr nikdy mít nebudu. Stihnout toho obecně musíme spoustu, ale máme fakt dobrý tým lidí, které komiksy baví. Takže to žádná hrůza není.