Tuzemská sci-fi a fantasy nakladatelství: Straky na vrbě

V druhém díle seriálu o tuzemských sci-fi a fantasy nakladatelství jsme si popovídali s panem Michaelem Broncem. Jaká je minulost a budoucnost Strak na vrbě a jaké je to vydávat sci-fi a fantasy?

Můžete nám pro začátek představit nakladatelství a říct nám něco o jeho historii? Jak to vlastně všechno začalo?

Straky na vrbě jsou svázány s mou osobou (Michael Bronec jméno mé). Vždycky jsem tíhl ke knihám. Krátce po sametové revoluci (a ukončení střední školy) jsem pomáhal Tomáši Jirkovskému s jeho Laserem a Rampasovi s Novou vlnou. Později jsme s Jiřím Pavlovským založili specializovaný knižní stánek na Flóře, z něhož se vyvinulo dodnes fungující knihkupectví Arkham. Vydělané peníze jsem investoval do koupi 50% nakl. Altar, když z něj odešli zakladatelé, a mezi lety 1992 a 1996 vydával, psal a prodával Dračí doupě. Tvořil jsem si pravidla, sepsal gamebook Ve službách krále Reginalda atd. Hodně mě to naučilo. Po pěti letech dřiny bez dovolených jsem svůj podíl prodal společníkovi, dal si delší oraz (abych se zotavil z následků práce) a odešel na dva roky na bohemistiku na UK. Brzy jsem se ale začal nudit, a tak jsem se rozhodl založit vlastní firmu bez společníků (Altar mne v mnohém poučil). Po dvou letech jsem bohemistiku opustil; dost odpočatý, abych se pustil do dalšího dobrodružného života. Straky byly založeny, a tak to začalo.

Je tedy vydávání knih dobrodružství?

Rozhodně! Je to velké dobrodružství ducha; zvlášť když musíte v jednom dni přeskládat a přepočítat cca 40.000 ks knih v zaprášeném skladu, který připomíná podzemní garáže z americké gangsterky.

Kde se vzal název nakladatelství?

Napadlo mě to náhle jedné letní noci roku 1997. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, což u mě často funguje nejlíp. Jsem tolkienista, tak jsem nechtěl žádný tvrdě technický název. Tady je příroda; krom toho mám rád naši řeč a jazykové hříčky. „Nemaluj straky na vrbě!“ znamenalo jako pořekadlo jednak „Nepřivolávej neštěstí!“, jednak „Nevymejšlej si!“. A my kolem fantastiky si hodně vymýšlíme, tak mi to přišlo přiléhavé; ale celá tahle logická konstrukce je až dodatečná; prostě jsem se probudil z polospánku a věděl „Straky na vrbě, to je ono!“

Trochu mě lákala i „Kovárna slov“, tak jsem si teď založil takovou knižní řadu, ale netuším, zda tahle myšlenka není pozdější, inspirovaná polskou „Fabrykou Słów“; každopádně táta je vyučený kovář (i když skončil jako zpěvák v Národním divadle) a mě černé řemeslo vždycky taky lákalo, tak jsem si zahrál pár kovářů alespoň na larpech.

Kolik titulů už máte za sebou?

Stále se vyžívám v tom, že v knihách vzadu uvádím v tiráži informace o vydání; dle poslední mám na svědomí 166 knih; z toho 112 vydaných v edici Česká fantastika. Nejsou tam ale započítané Imladris; tenhleten fanzin jsem vydával pro Společenstvo J.R.R.Tolkiena v letech 1998-2010, za tu dobu vyšlo zhruba 50 čísel. Nesmírně mne to poučilo v oboru sazby. Fanziny jsou príma v tom, že vás tolik nesvazuje odpovědnost; můžete se na nich vyblbnout.

Na co jste nejvíce hrdí?

Po 27 letech podnikání jsem myslím stále čestný člověk; zachoval jsem si čistý štít. Kéž mi to vydrží.

Je něco, co se nepovedlo?

Stále ještě nejsem presidentem SKER (Spojených knižních evropských republik). Občas se mi kvůli tomu v noci špatně spí.

Kde se vzal nápad vytvořit gamebook Ve službách krále Reginalda? Jak práce na knize probíhala a jak na něj vzpomínáte?

Někde ve sbírce mám tenoučký sešitek prodávaný ještě před revolucí v trafikách – tuším se jmenoval Na rozkaz krále? Asi by se to dalo označit za první historicko-dobrodružný gamebookový komiks. Možná mne inspiroval k názvu Reginalda? Ten ale nebyl přímou inspirací. Měl jsem po převratu roku 1989 jednu obrovskou výhodu, kterou jsem zúročil i později při práci na Dračím doupěti. Naučil jsem se ve druhé půli 80. let jako samouk polsky a nakoupil si a přečetl doslova stovky knih. Fantasy i SF. Měl jsem takhle načteného Pána prstenů i Silmarillion a vůbec klasiku Zlatého věku, miloval jsem Howarda, Conana i neconanovské příběhy (a pár jich i přeložil). Po roce 1990 jsem začal kupovat polskou Fantastyku, kde byl mimo jiné velký boom západních her. Sám Andrzej Sapkowski o nich napsal několik nadšených článků („Kráčím v noci domů a stále se z toho nemohu vzpamatovat, byl jsem elfem!“) Poláci samozřejmě začali produkovat i vlastní gamebooky, pár jsem si jich zahrál a pobavily mě; i řekl jsem si, že zkusím něco vlastního, to je taková napůl spisovatelská, napůl programátorská práce, seděla mi.

Pokud byste si museli vybrat jeden titul, na který se osobně z připravovaných novinek nejvíce těšíte, který by to byl a proč?

Těším se na Tři kapitány II. (zřejmě s podtitulem Putování). Bohužel je musí dopsat jistý Bronec a neustále otálí řka, že se mu píše lépe, když je teplo. Naštěstí už mu scházejí jen dvě kapitoly, takže by tenhle špalek měl vyjít letos. Nemám-li otravovat ostatní autory ze své stáje tím, že budu mluvit jen o své knize (pro mne osobně přirozeně důležité), pak se těším na všechny tituly. Každý je pro mě něčím zvláštní, jinak bych se do nich nepouštěl. Největší komerční průšvih by mohla být Jitka Svobodová a „Přemyslova krev“. Tenhleten epos začínající úmrtím starého knížete v roce 999 je hodně zvláštní (pradávná česká historie formou sitcomu) a díky svému rozsahu bude i pěkně drahý na vydání. Ale třeba si finanční malér opatřím i sám; Třemi kapitány. Vázané to bude mít téměř 700 stran a brožovaně musím druhý díl rozdělit ještě na dvě knihy. Tak uvidíme…

Máte nějaký sen, vysněný titul, který byste rádi přinesli na tuzemský trh?

Druhou amberskou pentalogií; s Merlinem. Což závisí na zdravotním stavu překladatele, Jana Kantůrka, s nímž jsem Amber dělal. Ostatně; Honza je můj blízký přítel a potěšilo by mě, kdyby se konečně uzdravil; ať s pentalogií nebo bez ní. Makal v jednom kuse od revoluce, zpřístupnil českému čtenáři neuvěřitelně širý lán kvalitní literatury, ale pak jej dohnalo zdraví, jako ostatně nedávno i mne…

Jak probíhá takový výběr titulu a jak dlouho trvá, než od prvního nápadu držíte hotovou knihu v ruce?

Nechci být přehnaně patetický, ale knihy jsou jako lidé. A tudíž i jejich osudy bývají rozličné, od plánovaného početí až po narození neplánovaného pancharta. Takže jsou tituly, kdy jsem dostal do ruky text, přečetl ho a přijal; do pár měsíců bylo vše hotové a kniha venku. Pak jsou projekty standardní, na nichž se maká rok až dva. Dvě kolečka s vracením textu, dobrušování atd. No a nakonec jsou knihy zakleté, na něž se čeká léta, aby pak udělaly díru do světa, anebo způsobily komerční průšvih a poté zapadly. Dvoudílné Světlo stínů jsem takhle přečetl a autorce vrátil asi osmkrát. A po vydání to stejně nebyl hit (přestože kniha obsahovala i dark upíra). Speciální kapitolou jsou sborníky. U nich je to různé s jednotlivými povídkami. Jarek Mostecký a Františka Vrbenská mi kdysi chystali každý po novele do sborníku Kostky jsou vrženy (2005). Františčina novela nakonec vyšla jako rozsáhlý román Vítr v piniích (s J.D.Kočím, 2009), a na Jarkův text, román nazvaný Pod úplňkem Hada, čekám dodnes. Už je asi 10 let hotová obálka od Jany Maffet Šouflové. Naštěstí to není standard, jinak bych nakladatelsky úřadoval přímo v Bohnicích.

Proč zrovna sci-fi nebo fantasy? Co mohou tyto žánry nabídnout oproti “běžné” beletrii?

Hm. Nevím. Narodil jsem se asi trochu máklý. K osmým narozeninám jsem dostal dvě verneovky: 20 000 mil pod mořem a Na kometě, obě jsem zhltl a byl lapen. Pak jsem jako dítě odebíral různé časopisy a postupně zjistil, že pokud text neobsahuje nějaký fantastický prvek (nebo není podán formou komiksu), nezajímá mne. Nemyslím tím, že je nějak špatný, jen mne prostě míjí. Fantastické prvky lze ovšem nalézt i v Saroyanově Tracyho tygru, Bulgakovovu Mistru a Markétce, v Malém princi i v Knihách džunglí. Nikdy jsem naopak neměl rád nekonečné ságy vystavěné podle Tolkiena; přestože teď jsem nespravedlivý; netuším, zda jsem někdy něco podobného vůbec dočetl.

Co vás  přivedlo k fantastice? Pamatujete si na první sci-fi nebo fantasy knihu?

Maminka vždycky milovala knihy a vedla mne k nim. A nedokážu rozlišit, kde končí pohádka a začíná fantastika. Už jako malé dítě jsem měl rád „světy“; třeba v Jak vodníci udobřili sumce od Bohumila Říhy: malý chlapec se propadne do světa rybníka, kde se vodníci obávají velkého sumce; takové vodní obdoby draka. Hodně mne vtáhla Alisa (Alenka z planety Země) převyprávěná Pavlem Weigelem v Ohníčku a ilustrovaná Malákem; někde v dávnověku mého dětství mi v jeskyních mozku utkvělo i kreslené zpracování Čaroděje ze země Oz a seriál Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka. A nějaký (loutkový?) seriál, kde zlý čaroděj stavěl dřevěné vojáky a oživoval je. Fajn byla i komiksová stránka vzadu v ABC a Sedmičce pionýrů; tam vycházel skvěle přeložený Asterix, česká Vzpoura mozků i další zajímavá díla…

První klasickou fantasy byl Hobit, k němuž jsem se za podivných okolností dostal roku 1985.

Můžete nám představit projekt Žoldnéři fantasie? Jak byste zhodnotil jeho úspěch? Kolik autorů se pravidelně zúčastní?

Nevím, nakolik se sluší hodnotit vlastní práci, a nemám patřičný odstup. Někdy kolem roku 1994 jsem si přečetl sborník Wolfriders a na základě náhlého hnutí mysli (zkrátka jsem Games Workshopu záviděl, že mají ke svému světu i povídky) jsem vyhlásil literární soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera. (Jak se později vyjádřil jeden z autorů: „Jak můžu vyhrát něco, co nemůžu ani vyslovit?!“) Přišlo nám tehdy asi 20 prací, přečetl jsem je a nebyl z nich nadšený, zvolna to zapadlo. Taky už se na mně tehdy projevovaly příznaky pracovního vyhoření. V roce 1999 mi Jiřina Vorlová (která po mém odchodu v Altaru zůstala a s podivuhodnou vitalitou udržovala v chodu herní klub Hexaedr, fanzin Zlatý drak i spoustu dalších nadšeneckých, nekomerčních projektů); tedy Jiřina mi oznámila, že soutěž oživila, přišlo jí asi 80 prací, a zda bych nechtěl hodnotit. Měl jsem sice tehdy hodně starostí jako nový koordinátor CKČ, ale zvědavost mne přemohla. A povídky mne nadchly! Rozhodl jsem se, že z nich udělám sborník a všechno byla otázka doslova pár týdnů; vysázet, zkorekturovat (měl jsem dokonce páru, abych tam napsal krátký doslov), knížečka Drakobijci se křtila zhruba měsíc po iniciaci projektu na Gameconu 1999.

Tohle je vlastně i skutečný prvopočátek Strak na vrbě; čerstvý vítr nám zavál do plachet a dal lodi jasné směřování. Za rok už se zkrátka počítalo s tím, že vydám další Drakobijce, a vítězných autorů jsem se začínal vyptávat, co mají v šuplatech. Když jsem se v roce 2001 rozhodl po neshodách s vedením Fandomu opustit CKČ, zkrátka jsme si to s Jiřinou prohodili. Ona převzala Cenu Karla Čapka a já se z porotce Trollslayera změnil v koordinátora soutěže. Jiřina mi dodnes i hodnotí, já tehdy s CKČ ihned praštil, měl jsem čtení i tak nad hlavu.

Takže takhle to začalo. Když uplynulo desetiletí a po čtenářské generační obměně prodejnost Drakobijců klesla, navrhla mi Ivana Kuglerová, která tehdy s nakladatelstvím hodně spolupracovala nejen jako autorka, ale i organizačně, přejmenování na „Žoldnéře fantasie“. Pomalu se blíží přelom dalšího desetiletí, tak abych zas vymýšlel, jak to přejmenovat (prodejnost se naštěstí drží). Jako úspěch vnímám, že soutěž stále ještě existuje a funguje, i když jsem se předloni zhroutil z přepracování a měl co dělat sám se sebou. Naštěstí jsou na světě dobří lidé, kteří vám pomohou, když je zle (tímto děkuji „Olí“ Kostkanové a neméně Jarinovi!).

Co se týče statistik a dopadu Trollslayera/Žoldnéřů, není to myslím tolik podstatné; ať to zváží nějaký teoretik našeho žánru, pokud mu to bude stát za to.

Kdyby za Vámi někdo přišel s tím, že chce taky vydávat knihy nebo komiksy, doporučil byste mu to, nebo ho spíš zdravě odradil?

Především bych se zeptal, proč to chce dělat. A nemyslím takové to rodičovské „Proč to chceš proboha dělat?!“, nýbrž opravdu snahu zjistit, co je za tím. Nemyslím, že by to a) byl snadný způsob jak zmnožit své peníze, zvláště bez zkušeností v oboru. To bych komukoli doporučil napřed nastoupit do nějaké větší firmy daného zaměření a získat zkušenosti. Za velmi dobrý a chvályhodný záměr bych to naopak považoval v případě, že by b) dotyčného obklopovala spousta mladých tvůrců daného žánru, kteří se zatím nedostali ke slovu. Dává to možnost s nimi profesně růst a pokud jako amatér nakladatel spolupracujete s dalšími amatéry, zpočátku do toho nemusíte investovat příliš peněz (které obvykle ani nemáte).

Sám jsem vždycky platil tvůrce podílem ze zisku, pokud daný projekt něco vynesl. Pokud by do toho potenciální mladý nakladatel šel především proto, aby c) vydával sám sebe, doporučil bych mu spíše porozhlédnout se po nějakém profivydavateli. Nezdá se to, ale vydávání knih je časově velmi náročné. Spoustu času sežere nejen četba a redakce, nýbrž i papírování, účtování, fakturování, prodej a komerční strategie atd. Nakonec zjistíte, že na tvorbu vám zbývá minimum vlastního času. Mohl bych vyprávět…

Posílají Vám často autoři “amatéři” své texty? Dá se nějak obecně shrnout jejich kvalita a co byste jim doporučil (na čem by měli zapracovat), aby jejich text měl reálnou šanci být publikován?

Prvních deset let jsem se snažil všechno nabízené poctivě přečíst; pak jsem si uvědomil, že na základě náhodného výběru jsem vydal knihy dvě, zatímco celý zbytek tvoří texty vítězů literárních soutěží a dalších poloprofíků, které mi někdo doporučil. Takže autorům doporučuji zkoušet literární soutěže; je to síto, jež se v rámci fantastiky hodně používá. A děkuji těm, kdož se o ně starají; je to takový druh náročného koníčku, ze kterého získáte trochu uspokojení a trochu zlé krve s těmi, kdož se neumístili a berou si to osobně.

Každý text je jiný, takže konkrétní rady si nechám od cesty. Obecně: pokud očekáváte velké zisky, havajské věnce a slavobránu, zkuste raději pornoprůmysl. Psaní je řemeslo a každé řemeslo je dřina; podle mě trvá tak sedm let, než se člověk naučí psát a získá nad svým textem jakous takous kontrolu. Pokud vás jako nováčky někdo nasere kritikou, klidně na něj chvíli ječte, pokud to máte v povaze, ale pak se mu omluvte a hlavně proboha nepátrejte, kdo proti vašim dílům kuje zákulisní pikle… (Respektive ano: pokud se někdo vyprofiluje jako agresivní hulvát, brzy se to o něm zákulisně rozkřikne a nikdo s ním nechce spolupracovat.)

Takže bych doporučil chovat se slušně a naslouchat lidem. Potkávat se s jinými mladými autory, měnit si své texty, číst si je a povídat si o nich. Tenhleten literární kvas má překvapivě dobré účinky…

Vždycky jsem si říkal, že vzhledem k velikosti tuzemského trhu, existuje opravdu dost různých nakladatelů, kteří nabízejí překvapivě velké množství titulů. Je těžké se na trhu prosadit? Jaký je vlastně jeho stav?

Netuším. Dneska chce být sice každý „světoobčan“ a málokdo by si troufl říct, že je vlastenec, přesto máme lásku a úctu ke knihám myslím ještě od obrozenců, kteří před dvěma staletími vydupali ze země naši novodobou kulturu i řeč. Proto jsou u nás knihy dosud ceněny a doufám, že to tak i zůstane, neboť málokterému národu pomůže, když se zřekne vlastních kořenů (podívejme na Iry, jak se marně snaží oživit svůj rodný jazyk, jehož se jednou zřekli). Společnost se dnes atomizuje, knih vychází maličkým nákladem neuvěřitelné množství; pestrá a různorodá paleta. Mám za to, že vzniká cosi jako „uhelné sloje“ či „ropná naleziště“. Nikdo v této chvíli nedokáže přečíst všechno, dokonce ani v jednom žánru ne; a kdysi přitom byli sečtělí muži, kteří znali veškerou literární produkci, jež za něco stála. Podle mě se tento boom jednoho dne musí zlomit, ať už z jakéhokoli důvodu. Až se pak situace nějak ustálí, budou moci začít čtenáři zkoumat, co všechno vlastně za naší zlaté éry vzniklo. Dneska jsme ale lacinou kulturou přesyceni; přestože na ni zároveň máme návyk a dá nám práci se od netu vůbec odpoutat. Určitě nás ještě čekají zajímavé časy…

Na závěr jedna zapeklitá, možná i trochu osobní otázka. Šel byste do toho znova?

Rozhodně!