logo

ŽOLDNÉŘI FANTASIE – OSAMĚLÍ VÁLEČNÍCI

Nakladatelství Straky na vrbě přináší sborník fantasy povídek Žoldnéři fantasie s podtitulem Osamělí válečníci. Jak název napoví, obsahem budou osamělí bojovníci stojící proti mnoha. A to máme přece rádi, ten příběh starý jako lidstvo samo, jak jeden povstal a stál neochvějně, jako skála na straně dobra. Legie zla se o hrdinu tříští, jako příliv o skalní útes a ten tam ční dále a vyhlíží další vlnobití. Bude tam vyčnívat stále, pevně, jistě, sice se bude pozvolna drolit a upadat, možná i padne, ale tou dobou už bude jeho legenda velká jako Olympus Mons. Inspiruje další a další a ti povstanou pod vidinou svobody a nesmrtelná legenda bude pokračovat. Nevím jak vy, ale já mám prostě podobné pohádky rád, je v nich zakořeněna víra, že jedinec může sám změnit celý svět, což si troufám tvrdit, že v dnešní době už nelze a tyto zkazky patří pouze do knih. Tak se pojďme zasnít a začíst do světa udatných reků, bojovnic, čarodějnic a pokladních ze supermarketů. Pokladní a hrdina? Proč vlastně ne, už jenom za to, že tu otročinu vydrží…

Obsah:
Martin D. Antonín – Šampión
Dana Rusková – Požehnaná ves
Ludmila Müllerová – Pohádka o bílém drakovi
Vivian Stellata – Louže a kameny
Václava Molcarová – Bílé zdi Safta-dan
Daniel Tučka – Naconalnyj park Černyj kameň
Jan Žlebek – Hadí nervy
Lucie Lukačovičová – Měděná cikáda
Vendula Výstrková – Podivuhodné dámy ve výloze starých slečen
Lukáš Herma – Ztráty a nálezy
Miroslav Žamboch – Osamělí válečníci (článek)

Sborník započne, jak se sluší a patří stárnoucí hrdina Šampión Martina D. Antonína. Novelu lze shrnout slovy ze samotného textu Co se v mládí naučíš, ke stáru bolí. Děj se točí kolem jednoho klání, které končí první krví a nabídne překvapivé rozuzlení. Přečteno, sečteno a podtrženo, žádný hlubší dojem si neodnáším. Následuje Požehnaná ves Dany Ruskové. Vesnice Domkov je jako  vystřižená z filmů Zdeňka Trošky. Žijí tu dobří lidé a po staletí je ochraňuje stará čarodějnice Marko. Ta je nucena utkat se s politickým čarodějem, jenž nemá pochopení pro tajemství přírody. Je to druh člověka, pro kterého je důležité pouze vlastní ego, moc a zisk. Paralela se současným světem je zjevná. Povídka se mi moc líbila, je plná tradice, tleskám. Pohádka o bílém drakovi vyprávěná  Ludmilou Müllerovou prostřednictvím postavy Nim je určena třem párům uší a její posluchači určují, kam se pohádka posune. Nikdy neví předem, kudy se bude odvíjet a o čem bude, jde tak vlastně o improvizaci. Jednoho večera se stane to, jako by pověst ožívala a měla vlastní vůli, jakým směrem bude kráčet. Pohádka je napsaná v několika vzájemně se mísících dějových liniích a musím se přiznat, že z toho nejsem moc moudrý. Nakonec vypravěčce řekl jeden pár uší, že to je divná pohádka. Souhlasím, je divná. Dalo mi práci udržet pozornost a soustředit se na obsah. Vlastně jsem  nebyl ani zvědav, jak to dopadne, protože jsem si nebyl jist, jak to vlastně začalo. Dumal jsem nad tím, že to přečtu znovu, ale dostal jsem se ke slovům Rogera Eberta, že pokud něčemu nerozumím, není chyba na mé straně, nýbrž zásadně na straně vypravěče. Ebert to sice prohlásil o filmu, ale nevidím důvod, proč jeho moudro neuplatnit na literární útvar, kterým je povídka.

Obsahem Louže a kameny od Vivian Stellata jsou vskutku louže, kameny, ale je to vlastně celé o doručení neobvyklé zásilky, jíž je malá dvouletá holčička. O jak zvláštní druh dopravení jde se přesvědčí hlavní hrdinové příběhu společně se čtenářem. Specifické zadání varovalo doručovatele, že se dítě nesmí vůbec rozčílit. Ty, kdož jsi bez viny, hoď kamenem se v tomto případě naplní a ten kdo je vinen, nebude už skákat přes kaluže. Povídka naplňuje žánrové poslání, jednoduché, svižné a  čtivé.

Václava Molcarová nechává za bušení do kozí kůže yumby napadnout hladké  Bílé zdi Safta-dan. Otrokyně Siena udává neúprosným bubnováním rytmus všednímu dni, toku času a také válečné vřavě. Voják Karam nedobrovolně, stejně, jako ostatní podléhá ďábelskému tempu yumby. Beznaděj bitvy nakonec vykove příběh hrdinství. Hrdinství stvořené ze zoufalství války. Napočítal jsem hned několik chrabrých lidí, epické, povedené, moc povedené.

Další na řadě je Daniel Tučka a jeho Naconalnyj park Černyj kameň. Každoroční anketa Forbesu o nejbohatšího člověka planety je pouze pro pozéry, troškaře, prodavače telefonů a Woken. Pak tu jsou ještě lidé, tak nechutně bohatí, že si na ně ani Forbes netroufne… Co může mít společného chlap z druhé kategorie s prostým klukem z  Čech? Něco ano, potkají se na Sibiři uprostřed lovu všech lovů.  Parádní, v jednoduchosti je krása, žádné zbytečné kudrlinky a ta pointa… takhle si představuji povídku. Hadí nervy Jana Žlebka se poperou se snem starým jako zlo samo. Stvoření dokonalého, poslušného služebníka, oddaného, bez emocí, nejlépe vojáka. Historie je plná podobných odkazů, vzpomeňme třeba na legendu zmiňující Golema, nebo zdrogované vojáky válečných konfliktů, kteří se stali pokusnými králíky. To je společný sen všech mocných tohoto světa, stvořit sluhu, nebo naopak vymýt mozek rozumného člověka pomocí rozličných metod. Hlavní postava povídky je amortizovaný voják, produkt stejných ambicí, oběť pokročilých farmak a drog. Jsme svědky selhání plánu a blouznění na hraně snění, paranoii a možná i skutečnosti. Povídka je v podstatě jistý druh Matrixu, jsem celkem rád, že se autor vyhnul překombinování, což je často slabinou podobných příběhů. Pokud ústřední figura netuší, která bije, je to v pořádku, ale čtenáři by to autor dělat neměl. Vezmete si červenou, či modrou pilulku?

Měděná cikáda Lucie Lukačovičové nás na křídlech fantazie zanese pro tentokráte do staré Číny roku 190 až 192. Obsah povídky popisuje převážně boj o císařský trůn s přesahem do světa magie. Autorka zhustila do povídky téma, které by vystačilo bohatě na obsáhlý román. Na několika málo stranách, jsem měl  problém pochopit a ujasnit si co, kdo, jak a proč. Zaměňoval jsem neustále  čínská jména a při četbě jsem se přistihl, že nahlížím nepoctivě směrem dopředu a do obsahu knihy,  kolik mám ještě stránek před sebou. Četba mě nebavila, listy jsem přetrpěl a zde platí to stejné jako pro  Ludmilou Müllerovou.

Po předešlé nevydařené povídce mne potěšila Vendula Výstrková a Podivuhodné dámy ve výloze starých slečen. Sára pracuje v supermarketu a je to přesně ta ztrápená tvářička za pokladnou, které mnohdy nevěnujete ani pohled a ona vám vrací křečovitý úsměv, který má v popisu své práce. Jednoho dne se objeví On a učiní jí nabídku… Tvorba spisovatelky je srozumitelná, lehká a to nejdůležitější – čtivá. Na rozdíl od předchozí povídky, jsem hltal každou stránku a byl zklamán, že je konec. V námětu jsem cítil určitou podobnost s postavou Stephena Kinga z románu Nezbytné věci, nu a pokud ne, je to pořád starý známý příběh o upsání duše ďáblu.

Dostal jsem se na konec k dílku Ztráty a nálezy, které napsal Lukáš Herma. Říká se konec dobrý, všechno dobré a jedna komedie Williama Shakespera se jmenuje Dobrý konec vše napraví , myslím, že by to mohla být i pěkná tečka.

Obsahem fantasy sborníku je deset povídek od celkem deseti autorů s doslovem Miroslava Žambocha. Mimo Šampióna od Martina D. Antonína se jedná o soutěžní práce, které se umístili v soutěži Žoldnéři 2013 na prvních pozicích. Do soutěže dorazilo celkem 75 prací od 61 tvůrců.

Pravděpodobně bych měl asi jásat a tleskat, jde přece o vítězné práce, ale opak je pravdou. Sborník je uskupením několika píšících autorů a působí na mne, jako dobře sestavený kompaktní celek. Podobně, jako pěvecký sbor je těleso složené pouze  z vokalistů a většinou poskytne neopakovatelný zážitek. Pokud ovšem vytáhnu jednotlivce za uši z davu, lze už rozpoznat falešné tóny. Hlavním rysem povídky má být jednoduchost a silná pointa, což někteří pisálci neberou v potaz. Povídka je prozaický literární útvar a paradoxně není lehké naplnit zadání a požadavek žánru, kterým povídka je. Což neznamená, že čtenář je jednoduchý, když požaduje ono naplnění žánrové definice. Mnoho literárních velikánů má k tomuto formátu respekt a obdivný odstup, neboť si jsou ve své velikosti vědomi, že na to prostě nemají. Osobně zbožňuji práci E. A. Poe, R. Bradburyho a S. Kinga. Je to taková moje Svatá trojice. Jejich dílo je psáno lehce, jednoduše, srozumitelně, při tom geniálně, nesmírně čtivě a pointa mi většinou vyráží vzduch z plic. Strčí vám to přímo před oči,   vykřičí do obličeje a dají vám to sežrat. Jejich povídky si pamatuji, pokud ne názvem, tak rozhodně po obsahové stránce. Z tohoto sborníku si odnáším v paměti několik pěkných kousků a jiné už blednou a nezbude ani vzpomínka. To už je úděl vypravěčů, jsou dobří a špatní i přesto, že byli vítězní.

Nicméně, Osamělí válečníci se nezaleknou a budou pokračovat ve svém bojovém úsilí, tak to máme přece rádi. Budou psát a lid k činům burcovat. Nezaleknou se mé kritiky, pokud byla negativní. Napíší třeba román, když mi to nejsou schopni podat polopatě, jako Ludmila a Lucie. Věřím, že člověk může a bude hrdě stát. Alespoň já to tak mám rád, nakonec jsem proti deseti stál a vítězných žoldnéřů se nebál. Já zde budu hrdě čekat a budu vaši práci recenzovat.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE