logo

VIKTOR JANIŠ: PŘEKLADATEL JE LITERÁT, TEČKA

Pokud jsme na Vlčí boudě již prezentovali rozhovor s překladatelkou románů Neila Gaimana, tak by byla samozřejmě tristní chyba nepožádat o rozhovor i jeho dvorního překladatele děl komiksových. Viktor Janiš má za sebou množství překladů komiksů a také děl beletristických. Bez něj by Sandman nebyl v češtině takový, jak ho známe, bez něj by nebyly určitě ani jiné komiksy, nejen Neila Gaimana, ale také Alana Moora či Joa Sacca. Jiný by byl Americký upír, Jimmy Corrigan, Valčík s Bašírem a množství jiných. A to jsme pořád jen u komiksů…

Na čem aktuálně pracuješ? Můžeme se od tebe těšit v historicky krátké době na překlad nějakého nového komiksu nebo fantastické literatury?

Na neoviktoriánském románu Kvítek karmínový a bílý, který má přes tisíc stránek. Asi nejtěžší kniha, kterou jsem kdy překládal. Kvítek karmínový a bílý je příběh osmnáctileté prostitutky Sugar, ženy nadané výjimečnou inteligencí, která se narodila na nesprávném místě v nesprávný čas do velice tuhé, kastovní společnosti Anglie devatenáctého století. Málokdy jsem osud hrdinky sledoval s tak zatajeným dechem, málokdy jsem imaginární postavě tak fandil. Když jsem tu knihu před deseti lety četl, manželka nabyla dojmu, že mám poměr. A já skutečně poměr měl, vždyť vztah mezi čtenářem a knihou má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy – a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní. Ale v případě Kvítku karmínového a bílého to byl poměr dlouhý a smysluplný.

Ale zpátky k fantastice: právě vyšel poslední Moorův Bažináč, druhý díl Amerického upíra, na začátku října vyjde první díl komiksu Před strážci. V obou zmíněných sériích bude BB Art pokračovat, dál jedná třeba o jednom raném Gaimanově komiksu. Pokud se nakladatelství Plus podaří vyjednat práva, bude i pokračování příběhů Johannese Cabala. Ze sci-fi mě nejvíc zajímá Iain M. Banks, ale to je běh na hodně dlouhou trať. A příští rok vyjde i můj první překlad literatury faktu, Dawkinsova Magie reality, k níž mě přivedl zájem o vědu, mytologické vidění světa a v neposlední řadě úžasné McKeanovy ilustrace.

Překládáš vždy jen jednu věc nebo máš třeba rozpracováno více věcí najednou?

Jsem nejradši, když se můžu soustředit jen na jeden román, jeden komiks, zkrátka obývat jeden fiktivní svět. Bohužel občas kvůli tlaku termínů musím pracovat na dvou věcech najednou. Věřte mi, není oč stát.

Jak ses vůbec dostal k překládání? Máš to nějak vystudováno, nebo se z koníčku stala regulérní práce?

K překládání jsem se dostal bezbolestně a přirozeně. Už od dětství jsem hodně četl, rodiče mě dali na základku s rozšířeným vyučováním cizích jazyků, na libereckém gymnáziu FX Šaldy jsem taky pokračoval na jeho jazykové větvi a pak jsem se dostal na FF UK, obor angličtina – tlumočnictví a překladatelství. Ale mnohem důležitější byly možná jiné momenty – když jsem v patnácti přelouskal Tolkienova Pána prstenů v angličtině, protože v češtině ještě druhý a třetí díl tohoto eposu nebyl k dispozici. A i když to byla moje první knížka, kterou jsem četl v angličtině, neměl jsem s tím větší problémy, byla to radost. Druhý důležitý moment přišel o rok později, když jsem o prázdninách pracoval v recepci jednoho zapadlého hotýlku. Turisté chodili tak dvakrát denně, takže jsem měl dost volného času – a tak jsem si čistě pro radost s pomocí středně velkého Poldaufova slovníku překládal povídku No comebacks od Fredericka Forsytha. Nadšení mi vydrželo tak na třicet stránek, ale ověřil jsem si, že by mi to i šlo. A třetí důležitý moment přišel v mých devatenácti letech, kdy jsem spolu se Zuzanou Šťastnou začal překládat thriller Jacka Higginse Orel přistál, na knižním veletrhu jsem několika nakladatelům nabídl prvních sedmdesát stránek – a pátý oslovený, Tomáš Jirkovský z plzeňského nakladatelství Laser, mi řekl: „To je náhoda, já zrovna na tuhle knížku koupil práva.“ Od té doby jsme se Zuzkou o prázdninách vždycky přeložili jednu knihu – a v okamžiku, kdy jsme dostudovali, jsme už oba měli slušné renomé a žádnou nouzi o zakázky.

Jak hodnotíš překladatelskou práci jako takovou? Je to dobré zaměstnání, jsi s tím spokojen?

Překládání je báječná práce, když vám jde sama od ruky. Texty, které si já vybírám, samy od ruky nejdou. Je to boj, s jediným cílem: aby text působil v češtině zcela samozřejmě, autenticky a mimochodem i bezpracně. Když GRR Martinovi položili obdobnou otázku, odpověděl: „Some writers enjoy writing, I am told. Not me. I enjoy having written.“ To je přesné – když text vycizelujete, jak nejlépe umíte, pak teprve můžete být spokojení… do okamžiku, kdy vám čtenáři najdou první chyby.

Ne že bych chtěl začínající literární překladatele odrazovat, ale řeknu jim, s čím můžou počítat:

1) Nebudete mít skoro žádný volný čas. Můžete zapomenout na víkendy. Slovo „dovolená“ se ve vašem slovníku ani nevyskytne.

2) Nikdy nebudete úplně spokojení. Čím těžší text, tím budete mít naléhavější pocit, že „se to dalo udělat o něco lépe“, že se překlad má k originálu jako rubová strana k líci tapiserie. Budete litovat slovních hříček, které spadly pod stůl (s některými si nedokázal poradit ani takový génius jako Tomáš Hrách).

3) Budete potřebovat ticho a koncentraci, ale jakmile přijde rodina, na obojí můžete zapomenout. Ustavičně budete řešit, zda kvůli práci nezanedbáváte rodinu a lidi kolem sebe, případně sebe sama.

4) Budete mít nutkavý pocit, že literární překlad je mizerně placený. Nebude to jen pocit.

5) Pokud nebudete výjimečně disciplinovaní a nebudete mít výjimečně dobrý odhad pracnosti jednotlivých překladů, budete se dostávat do stresujících zpoždění.

Jak si to po sobě čtu, zní to trochu pesimisticky. Je možné, že po 18 letech překládání a bezmála stovce přeložených titulů jsem už prostě unavený a opotřebovaný. Inu, nadšení z literatury taky nevydrží navždycky.

Nepřemýšlel jsi třeba i o roli tlumočníka, o simultánním překladu (v TV, na konferencích) nebo o něčem podobném?

Na FF UK jsem si dokonce zvolil tlumočnickou specializaci, zejména proto, že jsem se tam díky učitelům jako Jana Rejšková mohl víc naučit. Ale živit bych se tím nemohl, protože dnes se tlumočí hlavně simultánně, a ne konsekutivně. A mně ta tlumočnická linearita nevyhovuje: nemůžete se vrátit, nemůžete si nic vyhledat ve slovníku, nemůžete si vyhrát se stylovými odstíny. Při překladu knížky je to naopak: máte čas si s textem vyhrát, máte čas na rešerše, ale zároveň vás nic neomlouvá. Zatímco na tlumočnický průšvih se za den zapomene, litera scripta manet, takže nějaký kiks vás může pronásledovat i po dvaceti letech.

Tento rozhovor by měl být především o Neilu Gaimanovi, takže co ty si osobně o něm myslíš?

Je pan vypravěč. Člověk, který se sám popsal v desátém dílu Sandmana těmito slovy (nenechte se zmýlit tím, že o sobě takto mluví William Shakespeare):

  • Zajímalo by mě, jestli to stálo za to.
  • Zamiloval jsem se, posedl mě chtíč. A na vrcholu vášně mě napadalo: „Tak takové to je.“ A pak jsem to zaobalil do hezkých slov.
  • Sledoval jsem svůj život, jako by se děl někomu jinému.
  • Zemřel mi syn. Bolelo mě to, ale pozoroval jsem, jak mě to bolí, a dokonce z toho měl trochu radost, protože teď jsem dokázal napsat o skutečné smrti, skutečné ztrátě.
  • Srdce mi zlomila Černá dáma a já plakal v pokoji, sám, ale zatímco jsem plakal, v koutku duše jsem se usmíval.
  • Věděl jsem totiž, že dokážu vzít své rozbité srdce, postavit ho na jeviště Globu a rozplakat i diváky.
  • A teď… už nejsem mladý. Zdraví mi neslouží a dcera flirtuje se smyslným opičákem, který v jejích představách vypadá jako udatný princ.
  • Žena spí v posteli svého otce, daleko ode mě; a zachází se mnou jako s hloupoučkým dítětem.
  • A Prospero a Miranda, Kaliban a Gonzalo, vzdušný duch Ariel a mlčenlivý Antonio, ti všichni jsou pro mě skutečnější než pošetilý, moudrý Ben Jonson, Susanna a Judita, dobří občané stratfordští, londýnské kurvy a prodavačky ústřic…

Kdy ses poprvé setkal s tvorbou Neila Gaimana? Bylo to u tvého prvního překladu nebo jsi ho četl už předtím?

Překlad prvního Sandmana mi byl zadán v roce 1999, a to jsem tedy nemohl znát než Dobrá znamení a Nikdykde, a popravdě řečeno, Nikdykde jsem přečetl teprve v roce 2003, hned po Kvítku karmínovém a bílém (v tom srovnání trochu utrpělo).

Který byl tvůj první překlad tohoto autora? A co sis myslel po jeho prvním přečtení?

Nepřekvapivě Preludia a nokturna. Přečetl jsem na jeden zátah celého Sandmana a udělalo to na mě ohromný dojem.

Překládal jsi skoro všechny Gaimanovy komiksy, které u nás vyšly. Co ti dalo nejvíc zabrat?

Kdyby ses zeptal u Bažináče, byla by odpověď jasná (Pogové z dílu Láska a smrt, kde jsem si musel vymýšlet spoustu neologismů a řešit desítky slovních hříček). U sbírky Dámy z Grace Adieu je to povídka Na Vilným veršku, kde jsem suffolkské nářečí kompletně nahradil podkrkonošským. Ale u Sandmana takový moment nelze určit – takže když pominu problém reálií, nebylo úplně triviální udržet na dvou tisících stránkách kontinuitu, mimo jiné si pamatovat, jak je to u těch stovek postav s tykáním a vykáním.

Cítíš osobně, že Gaimanovy komiksy mají různou úroveň nebo si myslíš, že si tento autor stále drží řekněme vysoký standard?

U prvního dílu je trochu vidět, že se autor drží komiksových konvencí, že se ještě trochu hledá. Ale pak už je úroveň setrvale vysoká.

Gaiman používá velkou slovní zásobu, množství odkazů atd. Je pro překladatele často badatelská práce nebo už máš takovou praxi, že ti to v podstatě ani nepřijde?

Popravdě řečeno, u Sandmana jsem měl práci značně ulehčenou Hildebrandtovými anotacemi, k nimž o pár let později přibyl ještě Benderův Sandman Companion. Ne že by tam bylo všechno, ale rozhodně mi to mnohokrát ušetřilo spoustu tápání. Potíž je vždycky spíš v dalším kroku, co udělat s odkazem, který vede do prázdna (komiks, na nějž se naráží, u nás nevyšel) nebo který u nás z různých důvodů nerezonuje.

Máš rád Gaimana jako autora? Umístil by se v tvé osobní „topce“ nebo dáváš přednost jiným autorům?

Ale pochopitelně že ho mám rád a současnou fantastiku si bez něj nedokážu představit. Proto mi je taky líto, že se nejspíš nikdy nedostanu k překladu jeho románů.

Který Gaimanův komiks tě při překladu nejvíc nadchnul a proč?

Tohle je jako vybírat si z vlastních dětí to nejoblíbenější. Ale pokud musím, tak devátý díl, Blahovolné, protože jde o velkolepé finále. Kdyby ses zeptal na jednotlivé povídky, tak chronologicky Sen noci svatojánské, Ramadán a Bouře.

Jaký komiks tě všeobecně jako překladatele oslovil nejvíc?

Maus  jako vůbec první seriózní komiks, od Moora Z Pekla a Strážci, Saccova Bezpečná zóna Goražde a Sandman jako celý cyklus.

Krom Gaimana překládáš často třeba i Alana Moora, můžeš ze svého pohledu tyto dva autory nějak srovnat?

Alan Moore je určitě dodnes nejdůležitější scenárista v žánru, spolu s Gaimanem vytvořili valnou část svazků, jimiž dnes můžeme vzít po hlavě intelektuály, kteří se ofrňují nad úrovní komiksu (spojení „pádný argument“ tu získávají úplně nový význam). Oba hodně pracují s mytologií, ale liší se smyslem pro humor, poetičností, tempem vyprávění… Moore dokáže myslím lépe využít možnosti komiksového média, Gaiman se v posledních deseti letech komiksu příliš nevěnoval (od Věčných nocí  napsal už jen 1602 a Eternals), o to víc se mu dařilo v dalších médiích – klasické literatuře, literatuře pro děti i u filmu. Moorovi Strážci by se dali rozebírat v rámci univerzitního kurzu celý semestr, Sandman je zase úžasný ve své monumentalitě.

Máš osobní vztah k fantastické literatuře nebo máš raději třeba klasickou literaturu, detektivky či něco jiného?

Vztah k fantastice a komiksu mám odmalička, začalo to verneovkami, pokračovalo sbírkami jako Vlak do pekla, Stalo se zítra, Wyndhamovým románem Den trifidů. Mám moc rád Terryho Pratchetta (a kdo by neměl), GRR Martina, Iaina Bankse, Grega Egana. Ale krom toho se snažím sledovat i současnou britskou prózu, a proto překládám Michela Fabera, Juliana Barnese nebo Louise de Berniérese. Zjišťuji, že čím dál víc tíhnu k historické próze, a pokud se nakladatelé nechají přemluvit, bude v tom spočívat těžiště mé práce. Nevyhýbám se přitom ani lehčím žánrům, BB Art jsem uhranul na pěknou sérii detektivek z Hadriánovy doby, které se odehrávají v Římany okupované Británii (Ruso a mizející tanečnice od Ruth Downie, seženete v každém lepším knihkupectví).

Můžeš popsat celý proces vzniku tuzemského vydání z tvého pohledu? Tedy od chvíle, kdy tě někdo osloví s žádostí o překlad nějakého díla a ty to přijmeš až do momentu, kdy se dílo objeví na knižních pultech…

Na počátku bývá nápad – buď můj nebo nakladatelství, co by se dalo vydat. Pokud je to můj nápad, vypracuji ediční návrh, tedy cca dvě stránky o tom, co je to za román/komiks, o čem pojednává, jaký má komerční potenciál a podobně. Pokud mě osloví nakladatelství (na základě toho, co jsem v minulosti dělal a co by mi mohlo sednout – takhle jsem se dostal třeba k Lize výjimečných), je to o to jednodušší. Pak text v závislosti na jeho délce a náročnosti několik měsíců překládám, přečtu ho po sobě, pošlu betatesterce, zanesu její opravy, odevzdám redaktorovi, zanesu jeho změny, odešlu rukopis na sazbu a pak ho znovu přečtu v korektuře. Snesu připomínky od redaktora (většinou Richarda Podaného) a korektorky (většinou mé ženy) do jednoho paré, odevzdám sazeči a pak si ještě přijdu pohlídat zanesení. Mnozí překladatelé zrovna tuto fázi vynechávají, ale to jsou sami proti sobě (ne že by mě bavilo dělat náhled náhledu, což se mi nedávno stalo, ale je to mnohem lepší než lomit rukama nad chybami v hotové knize).

Jaký je z tvého profesionálního pohledu rozdíl mezi překladem komiksu a knihy?

Velký. Komiksy jsou kratší (Bažináč mívá tak 80 normostran, ale Punisher dejme tomu i pod třicet stránek), bývají tedy dříve hotové a lépe placené. Je s nimi mnohem více postprodukční práce, kdy sedím se sazečem a říkám mu: „Tady bych chtěl větší meziřádkové mezery, tady víc vycentrovat, tamhle zkusme čtyři řádky textu místo tří a tamhle lépe využít prostor celé bubliny. A jejda, tady při zvětšení vidím, že bychom mohli ještě dodělat SFX, tak já to tu na koleně přeložím…“. Komiksy mají výraznou vizuální dimenzi, leckteré vtípky bývají grafické, a tudíž špatně řešitelné (zrovna včera jsem překládal scénu, kdy v komiksu Před Strážci udělá Komediant z ruky pistolku a v angličtině řekne „Shoot“ – což v tomto kontextu znamená „Ven s tím“, ovšem v prvotním významu i „Střílej“. V češtině to může být třeba „Spusť“… ale ta souvislost se spouští je tam spíš matná. Frustrující, že?) Při překladu komiksové bubliny musí člověk dávat pozor na co nejpregnantnější vyjádření – ne že by počítal slabiky, ale slova už ano. Tudíž nejsou možné žádné intertextové vysvětlivky, opisy vedlejšími větami a podobně. Pekelný problém bývá i intertextovost – komiksy odkazující na jiné komiksy, u nás zhusta neznámé – a překlad superhrdinských jmen (proto se také až na výjimky vyhýbám mainstreamovému superhrdinskému komiksu).

Máš zkušenosti například i s překladem encyklopedií nebo literatury faktu?

Ne, ale i na to dojde s Dawkinsovou Magií reality (viz výše). Ale jinak už sedm let překládám pro Respekt články z Economistu, to už dohromady dělá určitě přes tisíc stránek.

Vzal jsi někdy zakázku na dílo, u kterého ti bylo jasné, že se pořádně zapotíš? Přijímáš výzvy takovéhoto typu? Odmítl jsi někdy překlad, protože ses na něj necítil?

Pokud překládám autory jako Faber, Berniéres, Atwoodová, Moore nebo Gaiman, je prakticky jisté, že se zapotím. Třeba u zmíněné povídky Na vilným veršku jsem půl roku vůbec netušil, jak se s tím suffolkským nářečím vypořádat. Nějaké moravské nářečí mi tam pocitově nesedělo, chodsky snad už nikdo ani neumí a přeložit to buď obecnou češtinou nebo náznakově (což nám kdysi doporučovali na fakultě), to mi připadalo zbabělé. Ne že by to nešlo, ale vůbec by to nebylo ono, zbyla by z toho jen vyprávěnka bratří Grimmových. A pak mě osvítil duch svatý, vzpomněl jsem si, že kdysi dávno se v televizi vysílala pohádka o Rampelníkovi v podkrkonošském nářečí. A to krásně sedělo, trochu jsem ho znal od dědečka a navíc jsem našel úžasnou studii o východočeském nářečí v sedmnáctém století. Hodně se v ní používaly výpovědi luteránských sedláků před soudem, z nich jsem si vytahal morfologická pravidla i slovní zásobu, zbytek už byla jen práce.

V tom je to dobrodružství překladu: často se dostanete do situace, kdy vám jsou veškeré translatologické poučky k ničemu, kdy buďto problém rozlousknete nebo odejdete s pořádným šrámem na sebevědomí. Jistě, jsou i ztracené varty, ale nikdy dopředu nevíte, která to je (a zda by to někdo chytřejší nevymyslel lépe).

Jinak překladů jsem odmítl celou řadu, hlavně z časových důvodů. A občas i proto, že by námaha spojená s jejich převodem nenesla ony kýžené estetické dividendy (takhle jsem odmítl i velmi velkorysou nabídku na překlad jednoho Rushdieho románu – byl by to sice cenný překladatelský skalp, ale ten text mi byl natolik cizí, že bych se u překladu musel hodně přemáhat, a to by se nakonec poznalo).

Když čteš nějakou knihu, přemýšlíš i o tom, že by jsi to například ty osobně přeložil jinak nebo že ti překlad moc „nevoní“? Máš nějakou takovou „profesionální deformaci“?

Takovou profesionální deformaci má prakticky každý nakladatelský redaktor a překladatel. Když jsem kdysi tlumočil Terrymu Pratchettovi, říkal, že nemůže už moc číst beletrii, protože v ní „vidí švy“. A že pak text v duchu rozpáře, přehazuje bloky a nemá z četby žádné potěšení. Totéž se mi stává u překladu – pokud si v překladu neoviktoriánského románu Drood plete překladatel Adam Růžek brokovnici se „vzduchovkou“ a cylindr s buřinkou, pokud na kozlíku kočáru najdeme „řidiče“ a ne kočího, pak si překlad už nevychutnám, protože se vždycky budu ptát, kolik dalších takových chyb už nezachytím bez srovnání s originálem. Pokud text začnu v duchu redigovat, je načase knihu odložit a sáhnout po originále.

Má to ovšem i svou světlou stránku: o to více si vychutnám překlady svých skvělých kolegů, třeba Richarda Podaného, Petry Kůsové-Martínkové, Michaly Markové, o jednu generaci dále pak Pavla Dominika, Antonína Přidala, Miroslava Jindry, a to jsem zatím jmenoval jen anglisty.

Je překladatel v podstatě taky literát? Může například díky dobré slovní zásobě, stylistice udělat z, řekněme, průměrného díla pořádně čtivou věc?

Jaké v podstatě? Překladatel JE literát, tečka. V padesátých letech tu inovativní překlady suplovaly původní literaturu, protože od socialistického realismu jsme se mohli nadít přinejlepším jazykové hlušiny. Proto byl Škvoreckého překlad Prezydenta krokadýlů či Kdo chytá v žitě od manželů Pellarových taková událost, takto ještě nikdo předtím slang v české literatuře nepoužil.

A jistě, dobrý překladatel může myslím veskrze průměrnému originálu pomoct, podívej se třeba na překlad Brownova románu Andělé a démoni od Míši Markové. Ale pokud má autor k jazyku vyloženě nevalný, utilitární vztah, pokud v textu není ani náznakem potenciál, pak ho ani sebelepší překlad nespasí.

Jak se podle tebe pozná dobrý překladatel? Určitě nestačí, aby uměl jen jazyky, ze kterých překládá, a samozřejmě svůj mateřský jazyk, ne?

Dobrý překladatel ovládá hlavně svou mateřštinu, to je naprostý základ. Bezpečně se orientuje i v jazyce výchozím, dokáže posoudit, nakolik je autorův styl konvenční či naopak z normy vybočuje. Dokáže odhalit narážky na známá díla výchozího jazyka, dokáže dohledat spoustu reálií, je zkrátka dobrý detektiv. Disponuje širokým stylovým rejstříkem, ovládá idiomatiku obou jazyků, umí posoudit, co danou větou chtěl autor říci a najít vhodný ekvivalent. Pak jeho překlad působí hladce jako původní dílo. Překlad jako čisté čelní sklo bez nečistot a potřeby zapínat stěrače.

Můžeme to ukončit nějakou veselou překladatelskou historkou z oboru?

Nevím, nakolik je to vtipné, ale při překladu komiksu Before Watchmen jsem se stal překladatelem neviditelných textů. Jak vám potvrdí každý překladatel komiksů, největší potíže s překladem jsou u různě useknutých textů. Pokud se z nápisu, cedule, plakátu, inzerátu (zkrátka SFX, které má nějaký vztah k ději a jehož vyretušování je nakladatel ochoten zaplatit) ztratí víc než polovina, pak je jakákoli rekonstrukci krajně problematická. Nemáte-li sloveso, nemáte rekci, věta se vám rozpadne a můžete jen kamuflovat. U BW jsme při snášení korektur ovšem objevili, že původní data jsou ve vrstvách a že kresba pokračuje i pod bublinou. Díky tomu jsem zjistil, že na jednom místě není SUBWAY, ale SUNDAY nebo že název polozakrytého komiksu není Černá loď, ale Příběhy černé lodi. Takže na daném SFX nebude „á loď“, leč „é lodi“. Tomu říkám překladatelské vítězství epických proporcí 🙂

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE