Pastýřská koruna – poslední příběh ze Zeměplochy

Na každý nový díl Zeměplochy jsem se vždycky těšil. Už od dětství. Barvu kouzel, první díl, u nás nakladatelství Talpress vydalo v roce 1993 a od té doby neuplynul snad rok, kdy by nepřibyl další kousek v knihovně. Terry Pratchett byl až do posledních dní svého života plný nápadů a všichni můžeme být rádi, že toho nakonec stihl tolik, i když toho určitě nebylo, i dle jeho představ, dost.

Já se nikdy veřejně netajil k lásce k jeho dílům a nyní i odkazu. Zeměplocha nikdy nebyla vysloveně originální. Vykrádala prvky z historie, fantasy i současnosti, a dalo by se říct, že byla (a stále je) jakýsi kotlík guláše “co dům dal”, na jehož hladině se zrcadlil náš svět se všemi svými nešvary i radostmi. Terry uměl tyto prvky poskládat tak, že výsledek voněl originalitou a bublal nápady. Ale tou nejlepší ingrediencí byl vždycky chytrý, lehce jízlivý a černý humor, kterému se nejvíc zasmál hlavně ten, kdo má v hlavně víc, než jen holky, pivo a fotbal. Terry se nikdy nesnížil k tomu, aby snižoval laťku pro ty, co nemají slušný všeobecný přehled o světě. Sám jsem se divil, kolik vtípků jsem jsem v jeho knihách zpětně našel, když jsem si přečetl znova některý díl, který jsem četl jako menší, tedy v době, kdy jsem jsem měl ještě méně rozumu, než dnes. Já ho za to miloval! A pana překladatele Jana Kantůrka taky, protože dokázal tohle vše převést do češtiny.

Pastýřská koruna je tedy poslední. Poslední, na které Terry pracoval od začátku do konce. Pevně věřím (a doufám), že se třeba jeho stejně nadané dceři Rhianně podaří něco z jeho pozůstalosti zpracovat. Kdo ví. Koruna byla psána už v době, kdy začínalo být zřejmé, že Terry svůj boj se zákeřnou chorobou prohraje. Jde to na ni vidět. Nejde ani tak o to, že kdyby to bylo všechno jinak, měla by kniha pravděpodobně větší rozsah, nebo lépe propracovaný a neuspěchaný konec. Terry Pratchett byl perfekcionalista a jak píše Rob Wilkins, Terryho manažer a přítel, v doslovu knihy, často mu museli rukopis přímo vytrhnout z ruk a poslat do tiskárny, jinak by nebyl nikdy vydán. Nikdy nebyl spokojen a pořád leštil a přepisoval.

Pastýřská koruna je díky tomu všemu plná loučení, smrti, předávání pomyslného žezla nové generaci a vidiny konečného usmíření a míru. Vše je samozřejmě opět umně schováno za humorem, dřinou a láskou, díky které musíte všechny postavy Zeměplochy milovat, ale je to tam a pro fanoušky série bude minimálně první půle knihy velmi hořkosladká. Zároveň je to kniha, u které se dopředu nejde bavit o příběhu, protože je velmi těžké vyhnout se spoilerům, které by vyzradily tentokrát opravdu příliš.

Koruna uzavírá příběh Toničky Bolavé, mladé mocné čarodějky s kupou malých bojovníků Nac mac Fíglů za zády (a jak by musela nedobrovolně Tonička připustit, nejen za zády…), která toho má najednou opravdu moc a bude jen na ní, jak obstojí v největší zkoušce svého života – zvládnout pracovat za dva a uchovat si alespoň zdání osobního života. A aby toho nebylo málo, opět začnou vystrkovat své násilí a zla chtivé růžky elfové…

Debatovat o tom, jestli je nejlepší Zeměplošská linie ta s čarodějkami, Hlídkou nebo s mágy, by bylo zbytečné, zdlouhavé a nekonečné. Každý čtenář si najde v sérii to své a to je na ni krásné. Já ale vždycky fandil právě čarodějkám (kdybych byl nucen vybrat nejlepší díl, s největší pravděpodobností by to byl Carpe Jugulum) a byl jsem tedy rád, že při posledním výletě do plochého světa na hřbetě velké A’Tuin jsem dostal možnost podívat se zrovna mezi ně.

Pastýřská koruna není nejlepším příběhem Zeměplochy a těžko říct, zda-li by byla, kdyby Terry na její dokončení od Smrtě dostal více času. Nezmění to ani melancholie z toho, že je poslední. Přesto je to vysoký standard, díky kterému dostal Terry Pratchett možnost rozloučit se se čtenáři a čtenáři se Zeměplochou.