DÍKY ZA VŠE, TERRY

Seděl jsem dnes odpoledne na velice nudné pracovní poradě, tajně se pod stolem dívám na zprávy a najednou to tam je: “Ve věku 66 zemřel spisovatel Terry Pratchett…” Zažil jsem již v životě několik těžkých ztrát, ale úmrtí cizích lidí mi byly v zásadě fuk (nevím, jak to vyjádřit tak, aby to neznělo zle). Jenže Terry? Člověk, kterého jsem skrze jeho dílo miloval a obdivoval. Člověk, jehož knihy mi naplno otevřely ten báječný svět plný neskutečně magické představivosti. Člověk, který mě svými knihami dokázal potěšit i v těch nejtemnějších dnech. Na Zeměploše jsem vyrůstal a až dodnes jsem se těšil z toho, že stále roste a košatí. A najednou je konec. Smrt Terryho Pratchetta mě zasáhla daleko víc, než bych čekal.

Pamatuju si to jako dneska. Je to skoro 20 let, co jsem já, tenkrát ještě malý školáček, dostal první díl Úžasné Zeměplochy Barva Kouzel. Zřejmě mě zlákala ta barevná obálka. Po jejím přelouskání jsem měl jasno. Tohle mě baví. Tenkrát jsem ještě nechápal všechnu tu inteligenci a hloubku, schovanou za veselým příběhem o nevydařeném mágovi a podivném chlapíkovi v brýlích. Vždyť tam byli draci! Pokud jste na ně velice usilovně mysleli. Prázdniny byly za dveřmi, čekala mě dvoutýdenní nuda na chatě uprostřed ničeho. Neváhal jsem a vydyndal jsem další peníze na další knihu. Sekáč.

A tak to šlo dál, celá ta dlouhá léta. Začínal jsem chápat všechny ty jinotaje, které do příběhu pan Pratchett vetkával. Jeho Mnohovesmír. Pochopil jsem, jak je Zeměplocha satirickým obrazem naší Zeměneplochy a jak Terry dokázal s lehkostí sobě vlastní nastavit zrcadlo všem lidským ctnostem i neřestem. I díky tomu se jeho postavy zdály až nečekaně reálné. A pak samozřejmě humor. Chytrý, nevulgární, legendární. Dodnes se některé hlášky snažím vpašovávat do běžných rozhovorů, třebaže je vlastně skoro nikdo nechápe. Samozřejmě že obrovskou zásluhu na tom všem má i překladatel (tedy Překladatel), pan Jan Kantůrek.

Všichni jsme věděli o Terryho nemoci, ale neznám nikoho, kdo by mu nefandil a nevěřil, že vše bude dobré. Síla příběhu přece musí zvítězit. Jenže takhle to na naší trapně kulaté planetě nefunguje. Shodou okolností jsme včera večer seděli na redakčním pivu a bavili se o tom, jak musí Terry ještě napsat tolik věcí. Já chci dalšího Mrakoplaše vykřikoval jsem. A co Bábi Zlopočasná? Je to vskutku pratchettovská ironie, že jsem se odpověď dozvěděl tak brzy. Už nic…

Co říct závěrem? Opustil nás jeden z nejchytřejších autorů, jehož hlava byla doslova nabitá nápady. Jeho styl šel bezpečně poznat při čtení byť jediné věty (v čemž má prsty i pan Kantůrek). Ale je pravidlem, že pro každého si jednou přijde Smrť a řekne: “POJĎ, JE ČAS” hlasem, kterému nelze odporovat. Kéž by to byla pravda. Smrt by rozhodně nebyla tak děsivá. Na Terryho Pratchetta nazapomenu a třebaže je mi teď velice smutno, jeho dílo tu už s námi bude napořád. A to je jedině dobře. Bude mi chybět. Díky za vše.