ROZHOVOR: SENIOR ZA OVLADAČEM

Hraní her je pro děti nebo přinejmenším pro ty mladší. Takovou představu má pravděpodobně většina většinové populace. Videohry jsou s námi již přes padesát let a je tedy logické, že ti, co je měli rádi tenkrát na začátku, dnes do na začátku zmíněné definice nepatří. V našich luzích a hájích je situace ještě složitější, a kdokoliv přes čtyřicet hrající hry musí být zákonitě podivín, kterému se v životě stalo něco opravdu škaredého. Ještě bude chvíli trvat, než se videohraní zbaví všech předsudků a i poslednímu Pepovi z hospody dojde, že videohry jsou zábava pro všechny jako každá jiná. Zatím ale narazit na hráče, kterému se díky důchodu splnil sen náš všech – mít na hraní moře času, není úplně běžné. Třeba jako pan Zdeněk, který je vášnivým videohráčem i ve svých 73 letech. Nemohli jsme si nechat ujít příležitost si s ním popovídat!

Řekněte nám nejprve pár věcí o sobě.

Jmenuji se Zdeněk M., býval jsem učitelem a později horník. Narodil jsem se v Brně roku 1943 a později jsem se přestěhoval do Orlové. Miluji jazzovou hudbu jako Louis Armstrong, kterou dodnes zbožňuji a mým životním cílem bylo navštívit New Orleans. Kdysi bylo mým velkým koníčkem modelařina vlakových modelů. Jsem dlouhodobě v důchodu, tudíž mám na své záliby více času, než je zdrávo.

Jaké byly Vaše herní začátky?

Okolo roku 1995 jsem byl v Havířově v bývalém obchodním domě Budoucnost (nyní Elán), kde mě v jednom elektru udivila tehdy nová krabice s názvem “Playstation, herní konzole.” Jelikož jsem byl vždycky v zaujetí nových technologií, Playstation jsem musel mít. V té době stál 22 000 Kč. Her moc nebylo a mému vnukovi se zalíbila hra WipeOut a mně se zalíbil Need for Speed. Než jsem si uvařil kafe, utekl týden. Hodně jsme hrávali s vnukem, který neměl ani pět let a už byl lepší než já. Playstation 1 (tehdy nebyl ještě PsOne, ale velká hranatá šedá krabice s třemi tlačítky) byl ale hodně kazový a tak jsem jich měl, všeho všudy, asi tři. Jak se začal Playstation rozmáhat, hry, které mi utkvěly v paměti, jsou například Formule 1, Agile Warrior, Codename: Tenka, Descent a ještě jedna závodní, která byla dle mého vůbec nejlepší závodní hra té doby byla Collin McRae.

Vypadá to tedy, že jste s hrami začal relativně pozdě. Čekal bych, že budete herním matadorem už od dob osmi nebo šestnácti bitů. Nemrzí Vás to?

S hrami jsem sice začal už kdysi na starém Atari, ale éra právoplatných herních konzolí pro mě začala až Playstationem. Velký zlom byl u mě i Xbox, tím myslím ten úplně první a poté i Xbox360.

V české kultuře jsou videohry stále vnímány spíše jako něco pro mladé a děti. Co vás u her stále drží?

Hlavně relax, který vnímám spíše jako nadávání na herní průmysl. Víceméně, než poklidně sledovat reklamy do kterých mi sem tam pustí film, si pustím pořádnou řežbu ve formě Wolfenstein: Old Blood. Jeden z faktorů, který mě u hraní drží je taky i to, že hraní na konzoli nebaví jen mě, ale i mou manželku, která mě neustále buzeruje s tím, kam mám mířit, protože na to většinou nevidím. Ale to nemění nic na tom, že mě to baví a dlouho ještě bavit bude. Hry jsou pro každého a předsudky toho, že hraní videoher je jen pro děti, mi přijdou úsměvné. Díky tomu mám pocit, že i přes pokročilý věk mohu běhat se samopalem v ruce a být hrdinou.

Co na Vaši zálibu říkají Vaši vrstevníci?

Tlama na zemi, jazyk na podlaze. Většina mi nevěří, že mám projetou většinu her ze série Assasin´s Creed nebo vůbec netuší, co to je. Podotýkám většinu, protože dle mého byly první díly nejlepší. Plácat tam piráty nebo indiány mi přijde divné, nehodí se to tam. Díky vnukovi jsem se naučil hrát i těžší hry, ale takové, jako je Dark Souls, nikdy hrát nebudu, protože bych prohodil ovladač do protější budovy vedlejší vesnice.

Co Vás na hrách baví a jaké jsou Vaše nejoblíbenější?

Vůbec jednoznačně nejlepší hrou, kterou jsem zatím hrál, byl poslední Tomb Raider. Ale i hry typu Wolfenstein nebo Battlefield taky neurazí. Než se zeptáte, Call of Duty nehraju, rovnou si mohu kupovat týdeník Blesk, který mě vyjde jednak levněji a vychází v podobných intervalech jako CoD. Baví mě především akční hry z první osoby. Vnuk tomu sice říká ‘Lineárně bezduchá zábava’, ale já bych ty jeho mečovačky a duchařiny nacpal… však víte kam.

Co Vás zase naopak na současných hrách štve?

Tady asi budu trošku vulgární, protože to asi ani jinak nejde. Vezměte si to tak. Nedávno jsem si koupil WRC 5, který vyšel na PS4. Hra drahá jako sviňa a jediné, čeho jsem se dočkal, bylo bouraní kuželů v nesmyslné autoškole. Vlastně, tady se dostávám k jádru problému dnešních her. Dnešní hry jsou spíše něco jako reklama v televizi – vychvalují, dělají reklamy, trailery u kterých lidi slintají, ale jak hra vyjde, tak to většinou stojí totálně za hovno. Například – Watch Dogs, ještě že mi to vnuk rozmluvil. Dnešní hry postrádají to, co dělají hru hrou a to je zábava. Z hezkého talíře se nenajíte a mně je celkem jedno, že jde vidět, že postava má hezké oči a potí se, když mě v autě zastaví zelený keř s tvrdostí betonové ohrady. Zdá se mi, že hry dnešní doby už nejsou moc pro mě, protože jsou předimenzované, složité a v mnoha případech nudné.

V tomto ale existuje docela bohatá alternativa v podobě malých, nezávislých her. I na PS4 je jich dost. Máte s nimi zkušenosti?

Musel jsem se zeptat vnuka, aby mi vysvětlil pojem nezávislých her. (pozn. Můj děda neví, co je Indie hry.) Mluvil něco o nějakých „Indý“ her. Nepamatuji se, že by se v Indii také dělaly hry…

Stíháte sledovat moderní trendy, Youtube, Let´s play a podobně?

Záleží, co se myslí pod moderním trendem, na Youtube si přes tablet nebo telefon pustím trailer nebo ukázku, ale ostatní vůbec. Musel jsem se vnuka zeptat, co vlastně Let’s Play je, a když mi to ukázal, zakroutil jsem hlavou. Ale na druhou stranu to chápu, že sledovat někoho, jak hraje hru, může být přínosem v tom, že ušetříte nebo nemusíte hru nutně kupovat.

Dokázal byste říct, co by měli herní vývojáři změnit nebo na jaké témata by se měli zaměřit, aby k ovladačům přilákali více starších lidí?

Myslím si, že to je otázka předsudků. Někteří Vám řeknou, že hraní je pro děti, někteří si zahrají raději The Last of Us místo večerní sračkoidní série Ulice. Ono celkově videohry nejsou u starších moc oblíbenou zábavou, ale to především proto, že tomu nedají ani šanci. Řeknu Vám to takhle – neseďte u televize, kde stejně nic není, ale místo toho si kupte hru na doporučení v místním obchodě. Vždyť na tom nic není!

Takže si myslíte, že za to nemohou ani tak hry, jako marketing?

Není lepší udělat pořádnou hru v kratších intervalech s tím, že to bude pecka, než dělat co půl roku pokračování úspěšného titulu a poté jenom mlátit prázdnou slámu? Typickou ukázkou je Ubisoft, (pozn. Dotyčný Ubisoft nenávidí, přirovnává ho k Ordinaci v růžové zahradě) který se mě snaží vytočit každým pokračováním Assasin’s Creed. Uvažuju nad tím nejnovějším z Londýna, ale pochybuji, že to bude tak originální a nápadité jako první díly.

Dá se hraním bojovat proti stárnutí? Platí rčení “v mladém těle mladý duch”?

Stárnutí nezastavíte. Ale je to útěk z dnešní zkažené doby do světa, kde se vžiju do kůže hrdiny. Když už mi život vzal polovinu potěšení života – ať už sex nebo alkohol – tak tu mám stále svůj věrný Playstation. Ten mi sice večeři neuvaří, ale dá mi pořádnou porci zábavy, kterou si zkrátím nekonečné důchodcovské dny. A pořekadlo platí, věk je jenom číslo a prsa Lary Croft jsou úžasné.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně dalších herních úspěchů!