VE JMÉNU HUSA – ZROZENÍ KALICHA

6. července 1415 byl upálen český náboženský myslitel, římskokatolický kněz, vysokoškolský pedagog, kazatel a reformátor Jan Hus. Letos tomu bude rovných 600 let, které uplynou od jeho násilné smrti. 600 roků je neskutečně dlouhá doba a celý zástup lidského pokolení. Shodou okolností jsme letos oslavili 70 let od konce druhé světové války. Toto výročí by si měli občané aktuálně pamatovat, vybavovat a připomínat. Přesto jsme svědky falšování dějin jako za bolševika. Nepochopitelného hanobení obětí a pozměňování konečných výsledků této tragické události. Je tedy otázkou, zda nám má co nabídnout kontroverze vyvolávající postava Jana Husa a následné husitství. Má soudobé generaci ještě co sdělit? Může k nám jeho odkaz promlouvat přes propast věků? Nebyla jeho smrt zbytečná a obětoval se za ty pravé? Za dnešní Čechy? Za nás.

Tyto otázky si položil novinář a publicista Zdeněk Ležák. Zdeněk je šéfredaktorem kultovního časopisu Abc. Svou tvorbu věnuje především mládeži a dětskému publiku. Spolu s ilustrátorem Michalem Kociánem jsou podepsáni pod velice zdařilým komiksem Stopa legionáře. Jejich autorská spolupráce a výsledný produkt vydaný ke stoletému výročí vzniku československých legií v roce 1914 mne doslova uhranul. To myslím a píši zcela upřimně. Tudíž se málo kdo bude divit, že jsem další publikaci mapující tuzemské dějiny očekával velice netrpělivě. Možná bych mohl prozradit, že jsem byl napjatý podobně, jako když jiní očekávají nový hollywoodský biják. Knihu Ve jménu Husa s podtitulem Zrození kalicha vydalo nakladatelství EDIKA pod křídly Albatros media a. s. v roce 2015.

Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše a začnu hned zhurta. Čtenář by si měl hned z kraje, to znamená před četbou, přečíst anotaci a obsah knihy. Jinak by se mohlo stát, že dílo na něj bude působit chaotickou a nesouvislou strukturou, kdy na sebe dějinné výjevy nenavazují a nemají vypravěčskou logiku. Autor se nedrží striktně časové přímky a mnohdy se vrací oproti toku času, nebo naopak předbíhá v událostech. Někdy se příhody opakují a vyvolávají u čtenáře schizma. Schizma znamená rozkol a slovo si dobře zapamatujte, neboť se vám ho dostane přemíra.

Zdeněk Ležák podává historické události od prvopočátku, to znamená od píky. Kniha začíná  částí 1. – nazvanou Papežské schizma. Papežské schizma je situace, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže dva, nebo dokonce i tři různí papežové. Zdeněk popisuje nastalou situaci velice podrobně a přesně. Tzn. ten a ten se jmenoval tak a tak. Nastoupil do funkce a přejmenoval se na toho a toho … To stejné učinil i ten druhý a pak třetí… Musím podotknout, že ačkoliv jsem ono téma četl již  mnohokrát a celkem se orientuji v časové posloupnosti, tak to samé nečekám od dvanáctiletých dětí,   jímž je kniha určena. Úvod publikace je příliš nudný a zdlouhavý. Možná by stačilo napsati, že se katolická církev a její pojetí Kristova učení díky zlořádům v církvi dostalo do slepé uličky. Převládl pozemský mamon nad duchem svatým. Bible se vykládala podle potřeb mocných, stejně, jako se manipuluje s historií ve prospěch určitých zájmových skupin. Toto poznání bylo sdíleno prostému lidu, který byl převážně negramotný a pokud ne, nebylo mu beztak dovoleno ve svaté knize číst. To vše vedlo k nezadržitelné revoltě a lidové bouři.

Kniha Ve jménu Husa poskytuje netradiční úhel pohledu na významné období české historie. Publikace zpracovává osudy tří významných osobností žijících v období husitské revoluce. Jsou to Jan Hus, král Václav IV. a Jan Želivský. Jak jsem již napsal, tyto životní osudy se několikrát proplétají v oddělených kapitolách a mnohdy jsou události duplicitní.

Zdeněk napsal knihu předně pro mladé lidi. Nutno podotknouti, že se občas nehlídá, nebo má schizma (rozkol) ve svém jazykovém vyjadřování. Začnu od strany 144, kde spisovatel uvádí Husovo zdokonalení češtiny, kterému se autor osobně postaví zády. Ačkoliv jsem ateista, tak si myslím, že se na str. 66 publicista dopouští hříchu, když uvádí výraz „katolické know – how“. Stejně tak označení pro Českého krále Václava IV v komiksu… „už v dobách, kdy byl Václav teenager“. Na straně 22 tvrdí autor „V současnosti se potýkáme přesně s opačnou klimatickou změnou, u které však už jen málo kdo pochybuje o tom, že jsme si ji do značné míry způsobily sami“ Osobně pochybuji o tzv. globálním oteplování a se mnou řada renomovaných vědců. Podsouvat tuto pitomost v knize pojednávající o Janu Husovi považuji za tristní. Na straně 30 je srovnáván katolický koncil s mistrovstvím světa nebo olympiádou. Uf. Uf. Strana 110 porovnává kazatele s veřejně známými autoritami… „s celebritami srovnatelnými s dnešními herci, zpěváky, sportovci či vrcholnými politiky“. Pokud zde autor myslel špatné české herce kolaborující podle směru větru, zaprodané politiky mdlého mravního ducha, tak nechápu onen příměr. Jak může spisovatel srovnávat tyto mediální prostituty, pochybné autority a lidský odpad s člověkem, který pro svou pravdu zemřel? Dále se nám dostane zmínka o genderové politice a velice divné instituci prezidenta EU (str. 111). Strana 9 nabízí k jedné události dvě data a jednu celebritu navíc. Řekněme si na rovinu, že vše výše uvedené je pěkné schizma. Jestli se takto pracuje s mládeží, tak je náš národ minulostí. Brrr, ještě teď mám kopřivku. Osobně používám slova přejatá, ale má ctižádost nesahá k sepsání knihy o tuzemské historii. Některé obraty a slovní spojení působí jako pěst na oko. Co by na to řekl sám Hus?(str. 111)

Kniha Ve jménu Husa je naštěstí bohatě ilustrována a kresba Michala Kociána zachraňuje výsledné vyznění celého projektu. Vnitřní obrázky nesou chvílemi velice lehkou ruku a mají pouze ilustrační povahu např. obrázek Kostnice na str. 29 lze charakterizovat jedním tahem, jedním šmahem. Jedná se ovšem o výjimku a většina kreseb k tištěnému textu je povedených a slouží jako názorný příklad.

Pomalu jsem se dostal k atraktivní části knihy, a to jsou komiksy, které jsou celkem tři. Zachycují osudy významných osobností v tomto pořadí – Jan Hus, král Václav IV. a Jan Želivský. Michal Kocián neměl tentokrát z pochopitelných důvodů po ruce žádné fotografie a tak musel ze sebe vydat mnohem více tvůrčí invence a fantazie. Dobové rekonstrukce se mi zamlouvají a jsou pro mne zcela přijatelné. Michalova kresba je velice realistická a mnohdy i morbidní. Jistě potěší srdce nejednoho mladého gothica, jehož filozofií je, že smrt je součástí života. Po výtvarné stránce je komiks bravurně zvládnutý, totéž nemohu napsat o scénáři. Kniha obsahuje jak jsem již uvedl celkem tři komiksy a všechny shodně používají k vyprávění retrospektivu. Retrospektiva je pohled zpět, či pohled do minulosti. Tento prvek je v současnosti velice populární a hojně rozšířený. Zdeněk chtěl pravděpodobně zatraktivnit komiks. Nicméně retrospektiva v historické knize, která popisuje minulost je sama o sobě matoucí. Pochopil bych tento element jednou, dvakrát, ale hned třikrát? Snadnější by bylo následovat časovou osu směrem vpřed a nedělat z vážného historického tématu Hru o trůny. Pozor teď přijde spoiler. Poslední komiks končí tím „že husitské války byly však teprve na samotném začátku…“

Kniha končí Částí 4. – Husův odkaz, kapitolou 2. s názvem Co znamená Hus pro nás?  V této části jsem čekal autorovo zhodnocení husitství a jeho přínos pro naši společnost. Zdeněk se k tomu moc nemá a osobní názor z něj leze jako z chlupaté deky. Nejprve nám předloží názor obrozenců, poté pohled T. G. Masaryka a postoj Václava Havla. Mimo jiné je zde zmíněn poslanec Českého zemského sněmu Karel Schwarzenberg (praděda Karla Spáče). Ten nazval husity bandou lupičů a žhářů (proč mne to nepřekvapuje). Dále si musíme ještě plivnout na komunistický výklad, jak už je dobrou tradicí v naší malosti. Na závěr následuje Zdeňkovo diplomatické vyjádření, které snad nikoho neurazí. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Schizma. Rozštěpení. Rozkol. Slovo, jež je v knize všudypřítomné bych použil i v závěrečném shrnutí a přímo ho napasoval na knihu. Zdeněk Ležák se snaží čtenáři urputně něco sdělit, ale vyhýbá se ožehavým tématům. Knihu ukončil před husitským bojem, který otřásl v základech celou tehdejší Evropou. Troufám si tvrdit, že vypustil zásadní pasáže a nalil nám do kalicha bezpočet jmen papežů a vzdoropapežů. Postavil proti sobě nudné údaje z dějepisu, které těžko zaujmou mládež, na úkor  husitské války, spanilé jízdy a hořkého konce lidového hnutí.

Spisovatel v knize několikrát použije výraz extremista, radikál, šílenec, blázen atd. To vše jde pouze na vrub husitů, nikoliv druhé straně (ta je svatá). Jsem celkem rád, že se Zdeněk vyvaroval slova terorista, jež často slýchám v souvislosti s husitstvím. Pokud dojde k válce, tak se vždy vraždí, znásilňuje, zapaluje a rabuje. Vždy umírají civilisté, děti, ženy a starci. Bohužel, to je realita. Pouze čistokrevný nevzdělanec může používat a věřit slovům humanitární válka a humanitární bombardování. V současnosti nás zcela pohltil západní kapitál, který přímo útočí na naši historii (německý, rakouský, francouzský) a lze říci, že jsme se vrátili 600 let nazpět. Již delší dobu si všímám, že člověk, který aktivně vystupuje proti soudobému režimu, získává v mediích okamžitě označení extremista – radikál.

Klidně si tu nálepku připnu. Bližší je mi výklad, že bychom měli být na Jana Husa a husity pyšní. Zdeněk nakonec kapituluje a knihu završí v podstatě prohlášením, buďme hrdí na Jana Husa, ale nedávejme rovnítko mezi divoké násilí radikálních husitů, které přišlo až léta po jeho smrti s nímž sám mistr neměl nic společného. Spisovatel si vyzobává z kontextu dějin pouze pohodlné a líbivé věci. Není těžké si domyslet, komu je prospěšný soudobý výklad husitství. Křižáci přijížděli na území Koruny české pravděpodobně s náručí květin a chtěli zde předvést průvod hrdosti, doufajíce, že se husité utlučou smíchy… Jsem přesvědčen, že nebýt „divoké násilí radikálních husitů“ tak by si jméno Jan Hus dnes nikdo nepřipomínal, neboť by zapadl mezi další „humanitárně“ upálené. Bez mraků není bouře a bez Jana Husa husitství a naopak. Tyto dvě dějinné události nelze od sebe oddělovat.

Summa summarum. Z publikace jsem zklamaný. Korouhvička ukazuje, že vítr vane od západu. Kniha Zdeňka Ležáka poskytuje aktuálně politicky přijatelný pohled na husitské dějiny. Na jedné straně stojí radikální husité a na druhé církev svatá, všemocný západní kapitál (Vatikán, Německo) a jeho ospravedlnitelné skutky, které nejsou nikdy extremistické. Takto by se nemělo s historií pracovat. Neobviňuji Zdeňka z úmyslného klamání, pouze má na události jiný pohled než já. Pokud by se vykladači všech svatých knih a dějin dokázali omezit jenom na psaní netradičních názorů, recenzí a esejí, bylo by blaze na světě. Lidský život je neobyčejný a posvátný. Nikdo nemá právo  posílat někoho zabíjet podle toho, jaké je právě politické ovzduší. Ani tehdy, ani teď.