STOPA LEGIONÁŘE 2 JDE PROTI VŠEM

Komiksová kniha Stopa legionáře 2 s podtitulem Osudy, volně navazuje na stejnojmennou knihu nakladatelství ARGO, vydanou v roce 2014 ke stoletému výročí vzniku československých legií. Spisovatel Zdeněk Ležák nabyl zcela oprávněný pocit, že se určitým legionářům dostalo v původním komiksu málo prostoru a svazkem druhým by rád napravil starou křivdu. Bezpráví a nespravedlnosti se dopouštěly minulé režimy na legionářích bez rozdílu a nadešel čas pro navrácení cti. Podívejme se blíže, zda i podruhé vzdal Zdeněk hold československým mužům ve zbrani. Společně nakoukněme, jak velká válka ukovala z kluků opravdové muže, kteří se zasloužili o vznik samostatného státu Československo. Pohleďme na vojáky, kteří hrdě stáli, ale i na vlastizrádce, jež otčinu později zaprodali. Odhalme letitá tabu. Dlužíme jim více, než jsme mnohdy ochotni připustit. Vydejme se podruhé ve šlépějích legionáře.

Stopa legionáře 2 – Osudy československých legionářů

Zdeněk Ležák se v úvodu publikace vyjadřuje v tom smyslu, že první kniha nenesla úplné komiksové rysy. Prý byl upřednostněn obsah nad komiksovou formou. Myslím si, že Stopa legionáře je ryzím a plnohodnotným komiksem – bez debat. Deváté umění je tvárné podobně jako plastelína a rozhodně bych nalezl jiné podivnosti v žánru, jež jsou na hraně definice komiksu. Takže, dosti skromnosti a vytáček, Stopa 1. je poctivý komiks a podotknu, že velice zdařilý. Publikace Stopa legionáře 2 je naopak pojata a postavena na jiném principu. Osobně tyto knihy nazývám hybridní, což znamená, že v sobě kříží několik prvků, jako je psaný text, odborná či dobová dokumentace, fotografie, mapky, schémata a hlavně – komiks! Namátkou mohu vzpomenout knihu Ve jménu Husa stejné autorské dvojice nebo Generál Fajtl od spisovatele Václava Šorela a kreslíře Michala Kociána. Do této kategorie míšenců spadá i nová kniha Zdeňka Ležáka a Michala Kociána – Stopa legionáře 2 – Osudy. Knižní hybrid obsahuje redukovaný výběr dvaceti osobností tuzemské armády, jež stáli u vzniku první republiky, ať už přímo nebo nepřímo. Někteří z nich padli v boji a jiní, co přežili velkou válku, se podíleli v politických funkcích mladého státu na formování a následném životě svobodného národa. Později se jistí muži angažovali v protifašistickém odboji a další přeběhli na stranu Adolfa Hitlera. Kniha si tedy nebere za cíl jednostrannou, nepokrytou oslavu hrdinů bez bázně a hany, ale ukazuje životní příběhy vojáků bez ideových příkras v plné nahotě dějin. Opět se jedná o smutnou četbu plnou nehynoucí naděje.

Každé personě je spravedlivě věnováno šest stran, kde dostává prostor pro svou obhajobu. Dvě strany jsou textové – obsahují stručný životopis s portrétní kresbou vojáka a drobný úvod k obrázkovému příběhu. Následný komiks má čtyři listy a pokouší se charakterizovat každého jednoho legionáře tak, aby jeho nátura uvízla v paměti čtenáře, což se skutečně daří. Například Radola Gajda byl pánem Sibiře. Josef Mašín odmítl vojenskou poslušnost a nechtěl odevzdat Ruzyňská kasárna do rukou německého wehrmachtu. Ruzyň se měla bránit! Český Quisling Emanuel Moravec se naopak stal hlásnou troubou nacistického režimu. Výjimkou z uvedeného pravidla je kapitolka Bard československých legií (Rudolf Medek) a komiksové ztvárnění jeho slavné básně Zborov s kompletním textem… „Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti. Všem paže ztuhly v kladiva.“ Nesmírně silná slova. Výběr dvaceti osobností je následující: Jan Čapek, Antonín Číla, Stanislav Čeček, Emanuel Moravec, František Moravec, Radola Gajda, Otto Gutfreund, Otakar Husák, Sergej Ingr, Vladimír Klecanda, Karel Kutlvašr, Vojtěch Luža, Josef Mašín, Rudolf Medek, Heliodor Píka, Ludvík Svoboda, Jan Syrový, Josef Jiří Švec, Rudolf Viest a konečně Sergej Vojcechovský.

Nejsem žalobce ani soudce a nedokáži posoudit míru osobního selhání ani jednoho z mužů, kteří časem zklamali nebo byli odsouzeni. Život a potažmo svět není čistě bipolární, ale mnohem složitější, ač by nám kdosi rád vnutil onu představu o primitivní dualitě. Představu o jednom správném úhlu pohledu, jednom zdravém názoru, ústřední nehynoucí pravdě a vždy zlém protikladu.

Dvojitost je velice jednoduchý model a nemůže nikdy postihnout všechny existenční peripetie. Stejně tak se domnívám, že politické procesy 50. let v Československu nebyly pouze černobílé, jak je nám dnes křivě tvrzeno. Historickým faktem je, že studená válka běžela na plné obrátky a totožné hony na čarodějnice probíhaly i v domnělé baště demokracie, v USA. Neurotický strach z komunistů v letech 1950 – 1954 stál McCartyho nakonec jeho politickou kariéru, jíž ukončil po vlně odporu senát Spojených států. Výsledkem čistek v USA byl identicky nízký počet komunistů jako imperialistů v   tuzemsku. Myslím si, že Zdeněk Ležák postupuje celkem moudře a nebrodí se šedivým marastem padesátých let minulého století, kde se dá lehce uvíznout. Spisovatel včas zatahuje ruční brzdu a jenom potvrzuje, stalo se to a ono. Například u hrdiny první velikosti Josefa Mašína konstatuje, že měl syny Ctirada a Josefa, kteří se postavili proti komunistickému režimu. Odbojová Skupina bratří Mašínů je dosti kontroverzní téma a v dnešní době má její glorifikace spíše ideologický rozměr… bohužel.

Menší skvrnku spatřuji na straně 79, kde Zdeněk Ležák uvádí, že rusofilství dnes vyznívá divně. Pokud jde o můj názor, nemyslím si, že je podivnější než chorobná rusofobie, jež demagogicky a slepě odsuzuje vše ruské. Osobně si nepřeji, aby mi opět někdo diktoval, kdo je hodný a kdo zlý a využíval k tomu zkreslených argumentů. To už zde v minulosti přece jen bylo – pojmy jako barikáda, fronta, my a oni. Ono to naopak v současnosti vypadá, jako by se geopolitický svět přepóloval o 180° a nic jiného se nezměnilo. Opět se používá stejná propaganda, manipulace, agitace a nakonec i výhružky, když nechce jedinec přistoupit na novou jedinou pravdu. Pak už zůstává drobný krůček k návratu inkvizice, fašistů, padesátých let minulého století a politických procesů. Slovo kolaborace vystupuje nebývale ostře z kontur učebnic dějepisu.

Poutavý text a komiksový scénář Zdeňka Ležáka (1974) vyvažuje neméně bravurní ilustrace Michala Kociána (1960). S odstupem času lze vypozorovat autorův tvůrčí posun a já ho dnes řadím do mé osobní pětice českých komiksových kreslířů, přičemž mě další čtyři ihned nenapadají. Michal Kocián pracuje zkušené s dobovou fotografií, a tuto zasazuje do komiksového kontextu, aniž by to působilo strojeně. Tvrdím, že od knihy Generál Fajtl, učinil  Kocián v tomto ohledu značný pokrok. Občas si jako hnidopich všímám drobných detailů a tak mne zaujal v kapitole Národní hrdina z východu zpravodaj ČT, držíce mikrofon s logem televize, kde mi chybělo uprostřed písmeno S ve tvaru hada. Jako patologický pedant jsem trochu zagooglil a zjistil, že je vše v naprostém pořádku. Esko se do loga dostalo až v roce 1969. Zase jsem o něco moudřejší. Publikace je po grafické a technické stránce kvalitně zpracována a jistě se stane ozdobou vaší knihovny.

Osudy československých legionářů byly v průběhu posledních sta let obrovským tabu. Vadily totiž skoro všem – bolševikům, fašistům a posléze komunistům. Něco na způsob historického románu Aloise Jiráska – Proti všem. Téma československých legií a počty jejich příslušníků jsou natolik rozsáhlé, že v případě oněch dvaceti vybraných ze sta tisíc, se dá mluvit o kapce v moři či jehle v kupce sena. Troufám si prohlásit, že Zdeňkův výběr osobností je v pořádku a respektuji ho. Pokud bude kniha Stopa legionáře 2 motivovat čtenáře k dalšímu hledání informací a studiu legionářské anabáze, pak byl záměr autorů splněn. Pokud jde o mne, jsem jim vděčný, že jsem mohl opět sledovat Stopu legionáře, která udivila celý svět. Nezapomeneme!

Komiksová kniha Stopa legionáře 2 s podtitulem Osudy vyšla v nakladatelství ARGO v roce 2015. Na přípravě publikace a její realizaci spolupracovala Československá obec legionářská.