logo

Marie Terezie a její Habsburkové

Marie Terezie a její Habsburkové je v řadě další z rozrůstajících se publikací Zdeňka Ležáka, které mapují tuzemské dějiny formou pro mládež přitažlivou. Totožně, jako v předešlých případech (Stopa legionáře I., Karel IV., Pán světa), těží i tato kniha z oslav kulatého výročí, a to české panovnice Marie Terezie, jež se narodila 13. května 1717 a tudíž od té doby uplynulo 300 let. Máme ji opravdu velebit, jak se tomu indoktrinačně děje ve veřejném informačním prostoru, nebo nikoliv? Kde je pravda?

Publicista a šéfredaktor časopisu ABC Zdeněk Ležák (*1974) si již stihl vytvořit jakési tradiční schéma své tvorby určené zejména pro děti a -náctileté. Jeho knihy v sobě hybridně kombinují dva základní prvky a to rozsáhlejší textovou část doprovázenou ilustracemi, a sladkou odměnu na konec, komiks. Vyjma první Stopy legionáře, jež je plnohodnotným komiksem. Pro úplnost výčtu dějepisných knih doplním ještě svazek Ve jménu Husa, jež se drží stejného pojetí.

Marie Terezie pochází z rozvětveného rodu Habsburků a historické vyprávění započne u kořenů tohoto mocného klanu. Vrátíme se tak do roku 1045, kdy zemřel zakladatel rodu a stavitel hradu Habsburg v severním Švýcarsku, hrabě Radbot. Nicméně, nebyl to ještě hrabě Radbot, který ke svému jménu začal přidávat dovětek Z Habsburgu, ale jeho vnuk Otto II. Habsburský.

Avšak první vítězné vavříny a slávu přinesl rodu až Rudolf I. Habsburský, který se stal římským králem. Mimochodem, byl to on, kdo porazil nejsilnějšího protivníka v říši, českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Je tudíž zřejmé, že Habsburkové ovlivňovali České království od vrcholného středověku, nebo o to alespoň ustavičně usilovali. Jejich Hra o trůny pak trvala až do roku 1918, kdy se po prohrané první světové válce Habsburská monarchie definitivně rozpadla. Rakousko-Uhersko se následně rozdělilo do nových státních útvarů, mezi něž patřila i právě rodící se Československá republika.

Historka rodu Habsburků je z počátku dobrodružná a zajímavá, neboť je patrné, že tehdy ještě něco znamenala slova čest, úcta a respekt. Ostatně, byly to doby kdy mocnář hrdě stál v čele svého vojska a šel mu neohroženě příkladem. Široce je známo například okřídlené rčení „Bez krále českého není boje žádného!“ Tak si tak říkám, kolik by dnes bylo válek, kdyby každý jeden válečný štváč, který se zbaběle ukrývá v opancéřovaném voze či bunkru, musel nastoupit do první linie? Méně?

Jak dějepisné líčení pokračuje po větvích habsbursko-lotrinského rodokmenu, tak se četba stává nestravitelnou a proměňuje se v pekelnou nudu. Čtenář neustále dostává v zásadě různá data narození, následná úmrtí a počty dětí panovníků. Také letopočty počátku a konce všudypřítomných válek, propojené nutným textem, pokud to má býti kniha, že. To vše stále dokola a dokola.

Další haluze rodokmenu představují sňatky, až na hraně incestu, kdy se již zdegenerovaným šlechticům nerodila žádná děcka a pokud ano, tak byla fyzicky i morálně zdeformována. Zapomeňte na nějaké naivní pohádkové představy o princích a princeznách, tohle byla opravdová lidská žumpa.

Zdeněk Ležák se pokusem o obsažení časově širokého rámce devíti set let střelil do vlastní nohy. Osobní ambice a čitelnost knihy jsou pak dvě různé věci a musím bohužel konstatovat, že výsledek jeho snažení je nečitelná suchopárnost a těžko bude mladého člověka bavit. Osobně nejsem už žádný jinoch a vydržím toho dost, ale kniha mne nebavila a v hlavě mi z otextovaného rodokmenu moc nezůstalo, kromě několika málo pikantností na úrovni bulváru.

Tuším, že celkem dvakrát se pak autor dopouští dumání nad tím, co by bylo kdyby ten, či onen nezemřel a žil déle (Rudolf IV., Evžen Savojský). Znáte tu, Kdyby byl Bavorov, co sou Vodňany?

Domnívám se, že podobné úvahy a spekulace do seriózní historické knihy nepatří a jsou spíše doménou žánru sci-fi a její populární odnože, alternativní historie. Naopak co do obdobné literatury patří, je uvedení odkazu na zdroje, odkud autor čerpal podklady a informace pro svou práci, ty jsem nenašel. Úhrnem mi i vadí, když se o lidech píše jako o zdrojích, což připomíná pokřivené uvažování oněch středověkých nabobů.

Nakonec jsem byl celkem zvědav, jak Zdeněk uzavře svou anabázi a co mi řekne o největší české panovnici a jejích převratných reformách. Apropo, jak byla veliká Marie Terezie a kolik měří vysoký komisař OSN? Opět jsem se dozvěděl pouze cosi z politické alternativní historie v tom smyslu, že pokud by nevládla právě ona, tak by žádné změny k lepšímu nebyly a dále, že patří k nejoblíbenějším panovníkům naší historie. Ne tak u mě! S tímto diplomatickým  závěrem knihy si dovolím nesouhlasit.

Marie Terezie nebyla nikdy vizionářka, jako Karel IV., ani humanistka, ale těžce pragmatická žena. Faktem je, že k drtivé většině reforem byla přímo dotlačena a nic jiného jí ani nezbývalo. Její panování bylo obdobím krutovlády, tmářství, nekonečných válek a ona sama byla následovnicí vojenského řádu jezuitů a ti se k pokroku a obrodným změnám stavěli rozžehnutím hranice za jinověrectví.

Dobrým příkladem paradoxu z její k nebi vynášené vlády, je (nechtěná) zásluha o pozvednutí českého jazyka. Hrabě Kinský byl jedním z královniných  poradců a dokázal jí přesvědčit o tom, že za vojenským neúspěchem stojí komunikační bariéra. Důstojníci její armády mluvili německy a potrava pro děla nepřátel česky. Voilà, a tak byla slavně ustanovena první katedra českého jazyka. Nejednalo se tudíž o (nežádoucí) výchovu nové generace českých vzdělanců, ale o kanonenfutr, neboli lidské zdroje, jak píše také autor knihy. A pověstné číslování domů? Když si vás potřebuje totalitní systém pohlídat, tak vám přidělí ďáblovo numero (číslo šelmy) a není úniku. Pořádek a kontrola feudálů nad plebsem prostě musí být a tak začala vznikat obrovská byrokratická obluda, která dodnes roste, jako neblahé dědictví Marie Terezie. Dalo by se pokračovat…

Dějiny píší kati

Jak jsem uvedl, Marie Terezie byla chladnokrevně uvažující zrůda, což nekoresponduje s účelově rozšiřovanou představou o bodré šestnáctinásobné mamince, která snad měla býti i zasloužilou kojnou nevděčných Čechů. Její glorifikace mi pak přijde pomýlená a evokuje zbožštění jednoho kuliŠáka, který jako nemocný grafoman všude maloval srdíčka a při tom byl morálním vrahem.

Závěrem mou hořkost a pachuť v ústech z knihy nesmyl ani bonusový komiks, jehož kreslířem, stejně jako vnitřních kreseb, je talentovaný Rudolf Suran (*1996). Kompletní obrázkový příběh je pak po obsahové a scénáristické stránce jenom dalším nudným přehledem několika po sobě jdoucích válečných tažení, která rozrývala naší malebnou krajinu a zalévala jí krví předků. Někdy se skoro divím, že jsme nejenom kulturní genocidu, jež trvala od Bílé hory, dokázali jako národ ustát (Lužičtí Srbové to štěstí neměli). Nesporným faktem je, že zásadní podíl na oživení a posílení národního uvědomění měl později prostý venkov, nikoliv dekadentní Praha nebo Vídeň. Nu, jsme tu a měli bychom koukat abychom byli i na dále. Můžeme začít třeba tím, že si sundáme růžové brýle a přiznáme si, že Marie Terezie byla pouze jedním z celé série uzurpátorů České země. Nic víc nic míň.

Komiksová kniha Marie Terezie a její Habsburkové vyšla v nakladatelství Edika ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2017. Doporučeno od 9 let.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE