100 let Československa v komiksu

Cirka před rokem jsem si soukromě tipl, která že to bude příští publikace od Zdeňka Ležáka, jež bude adorovat další kulaté výročí v řadě. Vlastně nemusí být člověk ani nadaný věštec, aby uhodl, že oním významným datem je 28. říjen 1918 a následných sto let, které uběhly od vzniku samostatného Československého státu. Co onomu politickému aktu předcházelo, co následovalo a proč nevydržel společný stát Čechů a Slováků, až do dnešních dnů, se dozvíte v aktuálně vydané knize s názvem 100 let Československa v komiksu.

Narozen v Československu aneb kdyby volby mohly něco změnit

Spisovatel, publicista a šéfredaktor časopisu ABC Zdeněk Ležák (*1974) si jako nosné téma vybral notoricky známé milníky posledních sta let a nutno podotknout, že se převážně jedná o pověstná osmičková léta. Výjimkou z tohoto pravidla jsou roky 1923 (Atentát na Aloise Rašína), 1953 (Proces se Slánským), 1977 (Charta 77) a rok 1989 s jeho obskurní Sametovou revolucí.

Bouřlivé epizody, jež formovaly tuzemské dějiny pak Zdeněk rozvádí v širších souvislostech, ale ruku na srdce, ne zase v tak širokých, aby obsáhl vysoké sociální technologie, jak vyprovokovat rozrušené nespokojené davy k akci. V tomto kontextu nemá (asi) mladý čtenář tušit, že si leckteré události nesou nezaměnitelný rukopis barevné revoluce, kdy bývají pravidelně zneužiti naivní studenti, zatímco vše ve skrytu řídí rozličné zahraniční (nevládní) organizace, jež jsou prodlouženou rukou tajných služeb světových hegemonů. Nechat -náctileté věřit tomu, že se jakási změna ve společnosti může odehrát směrem odspodu, považuji za trestuhodné. Tímto způsobem to funguje pouze v hollywoodských fabulacích a tvrdá životní realita kráčí po jiných stezkách.

100 let Československa?

V případě dějepisných svazků Zdeňka Ležáka jsem již uvykl na tradičně ustálený formát ve složení faktografický text a komiks na závěr, jako sladká odměna. Pokud mi ovšem nebyl předložen čistokrevný komiksový sešit… O to větší překvapení jsem tentokrát zažil, neboť autor inovoval skladbu své knihy a radikálně změnil zaběhlou posloupnost. Inu změna je život.

Kniha začíná krátkým komiksem, jež zachycuje vybranou událost (události) a následující rozvinutí v literární podobě, jež evokuje rozsáhlejší scénář předešlého obrázkového vyprávění, a u poctivého čtenáře vyvolá prožitek déjà vu. Tento vzorec, komiks – text, se pak opakuje celou knihou, až do jejího (hořkého) konce. Ze strany tvůrce se pravděpodobně jedná o chválihodný pokus, jak donutit dětského čtenáře k četbě. Však faktem zůstává, že komiksový konzument, jenž u předchozích publikací v zásadě půl knihy nikdy nepřečetl, snadno překoná i tuto nástrahu a prostě přeskočí k dalšímu komiksu. Bohužel.

Další obměnou je spisovatelův upjatý tón, kdy každá promluvová bublina nesrší vtipem, jako v některých předchozích případech (Kronika bolševismu, Stopa legionáře), což je, myslím, ku škodě věci i rozvoje čtenářské gramotnosti. Osobně se domnívám, že by se vážné události neměly zesměšňovat. Ale na druhou stranu je třeba brát v potaz, že komiksová kniha je primárně určena dětem a těžko je takto neodlehčena zaujme. Ostatně komiksu v provedení kreslíře Jakuba Duška (*1982) se to týká také.

Hlavní aktéři si mnohdy nejsou ani zbla podobni, obrazy jsou příliš statické a o bizarním šrafování, kde například zdravotní sestra hned na druhém listu vypadá jako bubák z béčkového hororu, ani raději nemluvě. Nezvládnutá technika šrafování, použita výhradně pro nahodilý wow efekt, prostě nemá žádný smysluplný význam.

Textová část je potom pouze nepodloženým shromážděním suchopárných údajů, a to opět (opět!) bez uvedení zdroje (!), což je naprosto tristní. Rád bych věděl, odkud Ležák čerpal informace, data, čísla a statistiky, neboť v několika (málo) případech mám závažnou pochybnost o jejich relevantnosti. Stejně tak mi schází jakýsi autorův individuální názor v podobě úvodu či epilogu. Prostě, tady to máte a nějak si to už přeberte. Sežerte.

Závěrečné (skoro) žehlení  

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že se mi kniha i její úroveň nezamlouvá, ale opak je skutečností. Otazníkem na tomto místě ovšem zůstává, jaké bude její přijetí nejtvrdším recenzentem, dětským publikem?

Nicméně je třeba ne/zmírnit rétoriku a podtrhnout podstatnou skutečnost, a to, že já jsem dospělý člověk s určitým rozhledem, jenž chápe dějinné souvislosti a kniha je naopak určena mládeži. Té mládeži, jež převážně nečte a o minulost se nikterak vážněji nezajímá. A zde si dovolím vlastní domněnku, že ne každý tvůrce, který se rozhodne být dětským mentorem se jím nutně může stát. Díl(k)o tohoto charakteru má způsobit rozruch, bouři, vlny a rozčeřit smrdutou hladinu vládnoucí mocenské garnitury. Zásadní spisek má vést k podnětné diskuzi, a nikoliv k tupému dogmatickému vstřebání a memorování…

Souhrnem lze jenom konstatovat, že Ležákův autorský výkon přesně kopíruje soudobé politicky korektní postoje (zase máme pro jednou západní „spojence“) k určitým historickým příhodám. Záměrně uvádím historickým a ne dějinným, neboť historii nám utváří prodejní historici dle politické objednávky a opravdové dějiny běží někde kolem a vesele se hihňají. Možná se i naplno chechtají a páni loutkaři jim spiklenecky tleskají. Pravda leží jako obvykle někde uprostřed a není černobílá. Je otřesně ale otřesně šedivá.

Závěrem položím zdánlivě prostou otázku – Vážně máme co oslavovat?

Odpovězte si sami podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Kniha 100 let Československa v komiksu vyšla v nakladatelství Edika ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2018. Doporučeno pro čtenáře od 9 let.