ONDŘEJ NEFF: JSEM NAPROSTÝ TECHNOOPTIMISTA

Když se podívám zpět, do minulosti, není moc osobností české literatury, které se vědecké fantastiky drží zuby-nehty dodnes. Ondřej Neff, syn českého spisovatele Vladimíra Neffa, je spisovatelem, novinářem, překladatelem, internetovým průkopníkem a hlavně technologickým nadšencem. Poslední dobou se vrhl do víru digitální fotografie, která jej úplně pohltila. Na psaní však nezapomněl a stále publikuje. Stále energický Ondřej Neff, se nám exkluzivně vyzpovídal v následujícím rozhovoru.

Zdravím Vás Ondro. Nebudu se otálet a půjdu na to pěkně zhurta. Jak jste se dostal k publicistice? Šel jste v otcových stopách nebo jste si našel jinou cestičku?

Vystudoval jsem novinářskou fakultu a už na studiích jsem pracoval v různých redakcích, zejména v rozhlase. No a po roce 1969 jsem novinařinu dělat nechtěl a vrátil jsem se k ní až v roce 1987 v týdeníku Kmen. Takže to jednoduché cestičky nebyly.

Listopadovým tématem Vlčí Boudy je „Made in ČSSR“. Jak na dobu socialismu vzpomínáte?

Ten dnešní pohled na tu dobu je směšně zkreslený. To, co je podstatné, je to, že byla udušena každá iniciativa a kreativita to měla nesmírně těžké. Výsledkem byla všeovládající stagnace, hlavně ekonomická. No a ta represe, to byla nadstavba, nutná k tomu, aby to fungovalo. Byla to hnusná doba a nostalgii po ní naprosto nechápu.

Dle různých zdrojů jste prvně pracoval jako reportér Československého Rozhlasu. Během vpádu sovětských vojsk jste se prý také podílel na vysílání. Pamatujete, co jste měl tehdy za úkol?

Od roku 1966 jsem pracoval v zahraniční redakci v rozhlase. No a v tom srpnu jsem vysílal spolu s ostatními. Napsal jsem ostatně o tom vzpomínky. Jsou k přečtení na mém serveru hyena.cz.

Jako začínající autor jste se s cenzurou svobodného vydávání určitě setkal. Jakým způsobem se daly socialistická omezení redukovat. Byl na to nějaký fígl?

Ony to byly hlavně publikační možnosti a ty byly nesmírně slabé. Začínající autor se prosadil, jen když mu někdo v nějakém nakladatelství pomohl. Mně takhle v mých začátcích pomáhal Láďa Horáček, zakladatel Paseky, tehdy redaktor ve Středočeském nakladatelství.

Setkal jste se se samizdatovými skupinami? Jaké významné osobnosti samizdatové éry jste poznal?

Praha je malá a každý zná každého. Hodně se to všechno rozproudilo, když byl obnoven PEN klub (světové sdružení spisovatelů, pozn. redakce), já tam tehdy měl funkci tiskového mluvčího. Tam jsem se seznámil s Václavem Havlem. No a sám jsem samizdatově vydal comics Toho dne byla mlha, o Pérákovi. Ony byly samizdatové i komiksy Káji Saudka, ke kterým jsem psal scénáře. No a samozřejmě všechno, co se dělo kolem sci-fi hnutí, bylo absolutně samizdatové. Fanziny, časopisy, knížky, to všechno bylo načerno.

Vlčí bouda je o fantastice a hororu, tudíž se zaměřím na tvorbu z této éry. Prvním a významným románem bylo Jádro Pudla, které současně startuje sérii Pán modrého meče. Jak román vznikal? Kde jste čerpal inspiraci?

Mě tenkrát zajímalo téma vyvržení, okrajovosti – Rad Haager je takový vyvrženec. Chtěl jsem napsat něco jako space operu, to tenkrát nikdo nepsal, všichni se snažili o jakési satiry a parodie… Snažil jsme se o „tvrdošíjnou sci-fi“, jak to tehdy někdo označil a měl na mysli hardcore SF.

Cyklus obsahuje čtyři knihy. Bude pětka Pána modrého meče?

Pravděpodobnost je malá, nikoli nulová.

Série o Arkadii jsou dalším významným světem, který jste vytvořil a píšete o ní dále. Budete v Arkadii pokračovat nebo zamýšlíte nějaké ukončení?

Určitě. Musím dopsat Ultimus, to je díl cyklu, ve kterém je Kuba Nedomý v koncentráku. Ten román je skoro napsaný, musím ho dopsat, což znamená, že text zahodím a napíšu znovu. No a taky musím napsat pokračování a závěr Hvězdy mého života, musím přece vysvětlit, kdo zabil ty havíře. Sám to ještě nevím, ale jistě na to přijdu.

Fantastická literatura, technologie vás zřejmě fascinovaly od dětství. Důkazem tomu je Vaše záliba ve verneovkách a cyberpunku. Jakým způsobem jste se k cyberpunku vůbec dostal?

Přes Neuromancera. Kniha se mi dostala do rukou a zamiloval jsem se do ní tak, že jsme ji začal neuměle překládat. Jsem angličtinář samouk. Ale první věta románu „Nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize“ je z mého překladu a na to jsem pyšný.

Stále mám doma první vydání Neuromancera Williama Gibsona, která hrdě nese Váš překlad. Jakým způsobem překlad vznikal? Byl důvod, proč takové dílo bylo vydáno až v roce 1992 po revoluci?

Původně jsem ho zamýšlel pro samizdat, ale koncem osmdesátých let se mi pak už nechtělo porušovat autorská práva. Ale oficiálně to vyjít nemohlo. Musel přijít převrat a po něm to vyšlo několikrát v Mustangu v Plzni.

Věříte v cyberpunkovou vizi sociálně-ekonomického úpadku na úkor technologické vyspělosti tak, jak ji cyberpunkové hnutí „Zrcadlovky“ prezentovalo? 

Ona je ta vize podivuhodně přesná. Když přijdete do takového Bangkoku nebo jiného dynamického města Asie, tam to vidíte na vlastní oči. Ale nemyslím si, že je to známka úpadku. Takové to živoření ve stínu mrakodrapů je průvodní jev vzestupu. Jsem naprostý technooptimista.

Když už jsem výše mluvil o verneovkách, rozhodl jste se Verneho dobrodružství převyprávět a vznikly tzv. Verneffky. Jak významný spisovatel Jules Verne pro Vás byl?

Je to celoživotní láska, její obsah se časem měnil – jinak to bylo v deseti, jinak v šedesáti a později.  Teď dokončuji román Tajemství pěti světadílů. Je to původně Vernův projekt – román odehrávající se na celém světě a nějak se dotýkající všech verneovek. Bude mít pět dílů ve dvou svazcích, Milan Fibiger to ilustruje. Moc mě ta práce baví.

Často jsem slýchával názor, že takoví autoři jako Verne se předělávat nehodí. Sám si myslím, že právě takoví by se měli neustále převypravovat. Proč jste se k tomuto kroku rozhodl?

Rozhodl se k tomu nakladatel a moc mě potěšil, když mě Albatros k té práci vyzval. Děti přestaly Verna číst, je jim nepřístupný. Fajnšmekři si mohou koupit originální verneovky v Návratu, nebo dokonce ti nejfajnovější mají k disposici Vybíralovu luxusní edici. No a ke čtení jsou Verneffky. Jako Mayovky jsme všichni četli jenom v převyprávění, May se převypravoval vždycky, už začátkem 20. století. Totéž třebas Robinson…

Sci-fi je Vám blízké. Poslední dobou se ale díla opírají o klasické autory. Zdá se, že už se toto téma docela vyčerpalo. Různé technologické vymoženosti, ohýbání a vyvracení fyzikálních zákonů již nikoho nepřekvapí. Dostali se autoři sci-fi do fáze, kdy se už nedá nic nového vymyslet?

To fakt nevím. Já mám program docela bohatý. Dodělat Megaverneovku, napsat Ultimus a pak Něco mého života (nevím ještě co). Pak se uvidí.

Budeme někdy žít na Marsu nebo dostaneme se někdy na nějakou planetu v daleké galaxii?

Tohle je věc víry. Věřím, že ano, dokázat to nemohu.

Po revoluci se Vám určitě otevřely nejedny dveře a jako jeden z prvních jste se vrhl na internet. Portál Neviditelný pes se stal fenoménem. Co Vás k internetovému životu z počátků vedlo?

Vždycky mě zajímaly špičkové technologie. Byl jsem jeden z prvních soukromníků – majitelů počítače třídy PC u nás. Odtud pak vedla k internetu krátká cesta. No a pak samozřejmě k digitální fotografii, která mě teď živí.

Jak se dnes po dvaceti letech na internet díváte?

Je to moje pracovní prostředí. Nedovedu si cestu zpátky představit.

Neúspěšně se svoboda internetu chtěla několikrát omezit. Věříte, že se to někdy může povést a jaký by to podle vás mělo dopad na dnešní společnost?

Myslím, že ne, že se to nepodaří. Je to jako voda, vždycky si najde cestu.

A poslední otázka. Kam až si myslíte, že se můžeme jako lidstvo vyvíjet?

Půjde směrem k transhumanismu, proniknutí lidské podstaty a technologie. Do konce století budou lidé napůl umělí a na konci dalšího století přestane mít smysl otázka, co je lidské a co umělé.