HARLEY QUINN – ŠÍLENÁ ODMĚNA

Dědictví, aneb costimbudusakradělatgutentag. Ať už to pojmenujete, jak chcete, dědictví bývá kolikrát to nejhorší, co se vám může v životě přihodit. Auto po dědovi je nepojízdná kraksna, šicí stroj po babičce vám akorát tak ufikne prsty – a to jsou ty lepší případy. V pravdě danajský dar je obvykle nemovitost, jež vás připraví o poslední zbytky úspor, zdraví a vyrovnané psychiky. Ne tak Harley Quinn, potrhlá ex-cvokařka, toho času single. Když jí po nevydařeném rozchodu se svým milým (říkejme mu třeba Pan J.) spadne do klína barák, věrna své extrémní povaze skočí do nové životní etapy po hlavě. Takový entuziasmus v rámci dědického řízení je sice pořád lepší, než kladivem do hlavy, doma to ale raději nezkoušejte.

Harley Quinn, Jokerova milenka, bývalá psychiatrička v Arkhamově ústavu a sólistka na poli zločinu je natolik zajímavou postavou, že jsme se rozhodli jí věnovat samostatný článek. Prozatím se spokojme s výše řečeným a také s tím, že v DC Comics se rozhodli dát jí (další) šanci na vlastní sérii a zahrnout ji do kompletního restartu svých titulů známého jako New 52. Stalo se tak v roce 2013 a Harleyin nový rozjezd dostal na starosti tvůrčí manželský pár Amanda Connerová a Jimmy Palmiotti. Jako hlavního ilustrátora přibrali do týmu Chada Hardina – v některých číslech se s ním střídá francouzský výtvarník Stéphane Roux. Amanda Connerová nejen komiksy píše, ale také kreslí, a proto se chopila i obálek. Díky nakladatelství BBart máme konečně možnost si v češtině přečíst prvních osm čísel této série. Kniha s názvem Harley Quinn – Šílená odměna spatřila světla knihkupectví na konci září.

Šílená odměna. Klidně by se to mohlo jmenovat Šílená jízda. (pokud ne šílená, tak jízda to určitě je). A to i přes to, že Harley se prakticky “jenom” zabydluje v domě, který jí odkázal její bývalý pacient z Arkhamu. Aby toho nebylo málo, je postavena před problém, který většina komiksových hrdinů i záporáků zná leda tak z nočních můr svých čtenářů – musí sehnat prachy. O to potupnější je, že potřebuje mít příjem pravidelný, a proto se vydává vstříc nástrahám pracovního procesu. Jedno z moderních doporučení pro frustrované zaměstnance říká: “Miluj svou práci a už nikdy nebudeš muset pracovat.” Harley má praxi v psychiatrii a ráda mlátí lidi, takže když se rozhodne svých předností využít, má o kariéře jasno. Po přečtení prvních stránek mají jasno i čtenáři – žádné hlubokomyslné zachraňování světa nebo důkladně promyšlené zločiny. Tady frčí čistokrevný mainstream, i když Harley by asi radši řekla, že je to pouliční směska. Samotnou Harley přitahují trable silněji, než albína krém na opalování, a tak není nouze o krkolomnou (doslova) akci a neuvěřitelná řešení situací přímo odpovídající jejímu naturelu. Za způsob, jakým se vypořádá s problémem i v našich končinách dobře známým pod kódovým označením “Psí hovínka” by vás ale ve vaší městské části určitě nepochválili. Ne všechno vždy funguje tak, jak autoři zamýšleli: pár vad na kráse se nevyhnulo ani poslední inkarnaci Gothamské první harlekýnky zločinu.

V knize najdeme sešity číslo 0 až 8, tedy devět plnohodnotných kapitol, což je na začátek víc, než dost. Nultý díl pojali scénáristé jako konkurz na kreslíře, ve kterém se vystřídali například Bruce Timm (jeden z duchovních otců Harley), Jim Lee, Sam Kieth, Charlie Adlard, Walter Simonson nebo Darwyn Cooke. Tolik slavných jmen v jednom sešitu jen tak nenajdete. Dojde i na boření čtvrté zdi, když si Harley povídá se scénáristy během spanilé jízdy po rozličných výtvarných stylech. Na konci se dozvídáme o nečekaném dědictví, a pak už začíná vlastní příběh, který není ani tak uceleným dějem, jako spíš sledem epizod spojených několika liniemi: Harley chodí do práce, Harley se zbavuje nájemných vrahounů, kteří přišli shrábnout tučnou odměnu za její hlavu, Harley pomáhá starým lidem (lhostejno zda s rodinnými problémy nebo rovnou pod drn), Harley si vykládá se svým bobrem (vycpaným a napůl ožehlým). A tady přichází na scénu první slabina scénáře. Příběh je vystavěn tak, že Harley zdědí velký dům v Brooklynu, do kterého se přestěhuje a který se tak stane její základnou. Kvůli jeho udržení chodí do práce, aby pokryla všechny náklady, čímž prakticky končí (na pár výjimek) veškerá její iniciativa. Zbytek se příhodí jakoby mimoděk, čímž nechává Harley povětšinou v pasivní roli. To samo o sobě není nutně špatně, co tomu ale podráží nohy je místy snad až přílišná snaha o ujetost a bláznivou vtipnost. Spousta hlášek opravdu vtipných je, naproti tomu spousta situací nikoliv. Co ale naopak musím pochválit je nápaditý překlad Martina D. Antonína. Měl jsem možnost číst originál a je to i zásluhou překladatele, že se komiks tak dobře čte.

Jestli se scénář plácá někde v šedém průměru, kresba ho táhne směle nahoru. Sem tam mi nesedly některé Harleyiny grimasy, ale jinak je to sexy kočka a vůbec se na stránky hezky dívá. I ta studená paleta barev (hlavně u prvních kapitol) k vyprávění docela sedí. Osobně mi vůbec nevadí odlišný vzhled, kterým se autorský tým rozhodl Harley odlišit od jejího původního, klaunského, vzezření. Původní podoba komiksových postav bývá častokrát pokládána za nedotknutelnou mantru a fanoušci těžce nesou jakékoliv změny, nicméně pokud bychom chtěli této podmínce dostát, musel by chudák Bruce Timm kreslit Harley až do smrti.

Harley Quinn je jednou z nejoblíbenějších komiksových postav vůbec, a i když série, kterou se BBart rozhodl nás s ní seznámit dost možná nepatří k absolutní špičce jejích příběhů, úplný propadák to také není. Svědčí o tom i prodejnost jednotlivých sešitů, například šestnácté číslo se v dubnu umístilo na patnáctém místě žebříčku TOP 100 nejprodávanějších komiksů, čímž vyjma Batmana, Justice League a Convergence, předběhla všechny ostatní DC tituly. Jakkoli tedy Harley Quinn – Šílená odměna nepatří mezi ty nejsvětobornější nakladatelské počiny letošní roku, úplnou nepozornost ze strany čtenářů si rozhodně nezaslouží.