BATMAN: ARKHAM KNIGHT

Svět her a komiksů má k sobě překvapivě blízko. Oba to jsou světy neomezených možností, velkých příběhů a nesmrtelných hrdinů. Vzít námět z komiksů, dát jej do hry a naopak, by tak teoreticky neměl být až takový problém, že? Praxe však ukazuje, že to problém je a zatraceně velký. Od divoké doby osmi a šestnáctibitové, ve které vycházely hry o všem možném (a pravidelně to byly jen snůšky odpadu a frustrace), toho až tak moc nevzniklo. Pokud si tedy stanovíme podmínku v tom, že to musí být hry alespoň trochu kvalitní.

Tato podmínka nám tuto hromadu her zredukuje na pár kousků. Za zmínku snad stojí jen na svou dobu revoluční Freedom Force a zábavně krvavý Punisher. Proč to asi je? Přikláním se k názoru, že je to možná tím, že superhrinové jsou jednoduše na hry moc silní. Zpracovat hru s hrdinou, který umí a může prakticky vše, je téměř nemožné. Zatím. Každá hra musí mít svá pravidla a omezení, jinak by to byl jen neskutečný bordel. Předlouhá komiksová historie ale naštěstí nabízí několik hrdinů, u kterých to jde. A právě Batman, dlouhodobě nejpopulárnější postava, je ideálním případem.

Pochopilo to i studio Rocksteady, které v roce 2009 vydalo naštěstí jakoukoliv filmovou licencí nezatíženou hru Batman: Arkham Asylum. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Akční hra s lehkými RPG a adventurními prvky, jednoduchým, ale zábavným bojovým systémem, úžasně vyprávěným příběhem, haldou známých záporáků a temným rytířem v nejlepší formě. Arkham Asylum se rázem probojovalo do mého osobního Top10 listu a řada cen, které hra v roce vydání získala její kvalitu jen potvrzují.

Ale stala se na herní rybník docela zajímavá a neobvyklá věc. Nikdo tento očividně úspěšný koncept neokopíroval. Podivuhodné. Nejblíže tomuto konceptu byl snad jen Middle-earth: Shadow of Mordor z roku 2014. Záplava superhrdinských her vycházející z konceptu Arkham Asylum se nekonala. I když by se na to mnozí přímo hodili. Co třeba takový dnes velmi populární Daredevil? Dotáhnout tento koncept museli opět Rocksteady v pokračování Batman: Arkham City z roku 2011, které nabídlo víc stejného a otevřenější město. Výsledek však už nebyl tak úchvatný a hra ztratila něco ze svého neopakovatelného kouzla. Sestupnou tendenci potvrdil “třetí díl” nebo spíš jakýsi prequel Batman: Arkham Origins tentokrát z dílny interního sudia Warner Bros z roku 2013.

Ale to už jsme v současnosti a slavíme velký návrat studia Rocksteady a novogeneračního Batmana s poditulem Arkham Knight. Když už jsem zmínil novou generaci, začnu tím nejvíc očividným. Říct, že grafika Arkham Knight je ohromující je možná až slabé slovo. Hra ždíme z hardwarů nových konzolí momentální maximum. Má PSčtyčka si ještě tak nezahučela a to, že ze sebe dává vše, bylo vidět i na trhání v menu konzole. Někdo by mohl namítnout, že to je mizernou technickou stránkou hry. Já se kloním k tomu prvnímu, protože technická kvalita hry je něco, co by měl obdivovat každý, kdo si hru na vlastní kůži alespoň na chvilku vyzkoušel. Teda pokud to zrovna nebylo na PC…

Velké město, které můžete proletět od toho nejspodnějšího kanálu po špičku mrakodrapu Wane Tower. Rozlehlé budovy, detailní odpadky, svítící reklamy… To vše bez jediného loadingu. A to vše běžící na dnes už lehce prošedivělém Unreal Engine 3. Ohromující (i když ne tak jako GTA5). Gotham konečně působí živějším a uvěřitelnějším dojmem, třebaže to není funkční město, asi by se v něm nedalo žít a jeho architektura je podrobena hernímu zážitku a záměru autorů. V zápalu hry si toho však skoro nevšimnete, pokud nebudete chtít.

Tohle vše je podřízeno jediné výrazné novince třetího (Arkham Origins stojí mimo trilogii) dílu, kterým je Batmobil. Jízda v něm je docela fajn. Arkádová taškařice, při které si užijete honičky, souboje s drony v bojovém modu a slušný destrukční model okolí. V rámci  příběhových misí jej autoři opravdu dobře zapojili do řešení logických hádanek a tyto momenty patří k tomu nejlepšímu, co hra umí nabídnout. A že toho není málo! Přesto všechno je ale zábavnější jednoduše z Batmobilu vyskočit a proletět se pod noční oblohou, nechat se kropit deštěm a užívat si nádhernou atmosféru okamžiku.

Ostatní zůstalo víceméně při starém. Bitky, hrátky s vystřelovacím hákem, opatrné likvidace ozbrojených padouchů nebo hledání stop. Žádná revoluce se nekoná, snad kromě zjednodušení a zpřehlednění všech gadgetů a ovládání. Někdo může namítnout, že je to málo, ale na druhou stranu, proč měnit něco, co funguje? Navíc, když je to pořád víc než slušná zábava.

Nejsilnější částí hry je ale opět příběh. Respektive jeho styl vyprávění, protože scénář jako takový není žádný zázrak, zkrátka komiksový průměr plný klišé a velkohubých žvástů. Přesto se dočkáme několika zajímavých zvratů, nečekaných událostí a zpracování zásadních komiksových dějin. Nečekejte ale nic převratného. Přece jen to je Batman a licence nedovolí udělat něco, co by se muselo zákazníkům složitě vysvětlovat.V Rocksteady však i z toho dokázali vytřískat, co se dalo, a dokazují, že momentálně není nikdo lepší, kdo si umí s divákem, tedy hráčem, tak pohrát a jejich halucinační scény jsou dechberoucí. Každý, kdo si pamatuje na scénu s vraždou rodičů Bruce Wayna z prvního dílu, bude hned vědět, jak to myslím. Klobouk dolů.

Mé nadšení ale dostalo pořádnou ránu do koulí, když jsem se dopracoval ke konci hry. Kromě příběhové kampaně je k dispozici řádka misí vedlejších. Tu je třeba zlikvidovat bombu, tam vyčistíte vojenský post nebo věž nebo vyšetřujete vraždu. Jsou to příjemné kratochvíle, když na ně cestou za  příběhem narazíte. Samozřejmě jsou mezi námi lidé, kteří od hry neodejdou dřív, než po vysbírání i toho posledního drobku. Proč ne, nepatřím mezi ně, ale taky to neodsuzuji. Za každou vedlejší misí stojí jeden ze známých záporáků a ten, kdo chce mít opravdu čisté město, je musí pochytat všechny.

Nějaké nepochopitelné designerské rozhodnutí stálo za tím, že dohrání hry je podmíněno právě dohráním většiny těchto misí. Batman: Arkham Knight sice nabízí několik konců podle toho, kam až jste se ve hře dostali, ale i k tomu nejlehčímu jste donuceni dotáhnout do konce několik z nich. A to může být pro někoho, kdo jako já jde spíš po příběhu a nějaký vedlejšák si dá jen někdy, když na něj narazí po cestě, hrozný oser. Proč!? Takže jsem se dostal nakonec do fáze, kdy už se ve hře kromě závěrečné scény nic zajímavého nestane, ale pořád musím zlikvidovat 15 bomb, vyčistit 12 věží a zničit 8 hlídek. A všechen dobrý, vlastně až nadšený dojem ze hry je v prdeli… Omluvte mou francouzštinu.

Povzdychl jsem si, dal ženu spát a začal plnit, vztekat se a zoufat si. Ano, je to docela legrace, ale ne, když to musíte dělat desetkrát za sebou, sakra! Vrcholem toho všeho bylo to, když jsem tedy chtě nechtě splnil ono povinné miminum, hra mi dala najevo, že se můžu pustit na konec, ale pak se mi nezaktivnělo místo, kde by k němu mělo dojít. Prošel jsem fóra, zkoukl videa, vím co, kde a jak, ale nejde to. Kde se stala chyba, Alfréde? Nevím, jestli mi ještě něco chybí, nebo se jedná o bug, který doteď, i přes patch doteď nebyl opraven, což je u takto zásadní věci opravdu divné nebo si ze mě někdo v Rocksteady dělá zkrátka srandu. Když vám hra tvrdí něco, ale nejde to, je to špatně. A jestli mi nakonec někdo řekne, že pro konec budu muset vysbírat i všech 243 Riddlerových otazníčků, budu toužit udělat klukům a holkám z Rocksteady opravdu něco nepěkného.

Batman: Arkham Knight je v mnoha ohledech skvělá a vymazlená hra. Muselo dát opravdu hodně práce, do ní narvat všechen obsah, namluvit tuny hlášek, naskriptovat každou blbinu. Bere si to nejlepší z prvních dvou dílů a dotahuje jejich koncept téměř k dokonalosti. Nabízí svět, ve kterém se snadno ztratíte na desítky hodin a vyzobání všeho zabere ještě jednou tolik. Několik podivných designerských rozhodnutí však sráží hru z pomyslného vrcholu. Takový svým způsobem hardcore přístup se jednoduše do barevné, přehnané, jednoduše komiksové taškařice nehodí. Přesto je Batman: Arkham Knight to nejlepší, co dokázalo spojení hry a komiksu kdy nabídnout.