logo

VÝSADEK

Jen co jsme nastoupili do výsadkového modulu, seržant začal řvát: „Tak jedem hoši, jedem, jedem! Žádné flákání kurva!“ Plná výstroj váží snad tunu, ale dole na planetě by to neměl být problém díky menší gravitaci. Ještě že tak. Seržant stále křičí. Když probíhám kolem něj, poprská mi hledí taktické helmy. Je to debil. Ale máme ho rádi. Vždycky ví, co je třeba udělat. Tomu říkáme chlap na správném místě, i když to nic nemění na tom, že je to magor, se kterým by na pivo šel jedině ještě větší magor.

Svalím se do sedačky, popruhy se mě automaticky přitáhnou. Jen si upravím nohavici. Tlačí to na koulích. Serža chrlí další dávku slov: „Připravte se na to, že tam dole to bude pořádné peklo. Průzkum hlásí vysokou aktivitu hnusáků. Mají tam opevnění, všechno. Snad si pamatujete vše z breefingu. Tam nebude čas volat maminku!“ Mám to jeho hulákání vlastně rád. Udržuje to pozornost a nemáte čas myslet na hovadiny. Je ale fakt, že z přípravné schůzky si pamatuju jen to, že mě hrozně bolelo břicho. Minulou noc jsme to s klukama trochu přepískli v baru. Zkoušel jsem to na jednu šlapku a ta mi za to vrazila tu svou malinkou ručku do žaludku s takovou silou, že mi vyhrkly slzy. To byla legrace. Teda pro ostatní. Já se válel na zemi a polykal žluč. Mrcha jedna. Dneska má ty kybernetické posilovače snad každý.

A je to tady. Rozsvítila se červená světla. Pevněji sevřu svou pulzní pušku. Můj miláček. Vyčištěná a vyleštěná tak, že okolo hází prasátka. Když je člověk nervózní, není nic lepšího, než v ruce sevřít kus kvalitní titanové slitiny. V kasárnách před odletem panovala podivná nálada. Všichni říkají, jaký to bude mazec. Válka s hnusáky trvá už pět let. Dávají nám na prdel. A to jsme ji tenkrát začali. Zasraná politika. Teď nás posílají na stále zoufalejší mise. Tato je možná ještě zoufalejší než obvykle. Jaký má smysl útočit s pár vojáky na hlavní bázi? Jen necelých šest tisíc mužů. To bude jak plivnutí do ohně. Jestli tohle přežiju, tak se střelím do nohy a vemu si tak půl roku nemocenskou. Pěkně si budu ležet u jezírka, sestřičky mi budou masírovat záda. Budu si užívat hukot prášků proti bolesti. Prostředníček permanentně zdvihnutý k nebi. Tam, kde na orbitě visí hlavní velitelství. To bude krása.

„To snad chcete žít věčně?“ vyštěkne seržant do vzrůstajícího hukotu. Už jsem říkal, že je to blb? Takhle vykrádá Hvězdnou pěchotu a myslí si, jak je vtipný. Kokot. Výsadkový modul se zhoupne, jak je vystřelen z bitevní lodi. Vše se začne okamžitě třást. Rachot potlačí aktivní sluchátka v helmě. Cítím, jak se sedačka kroutí, popruhy se utahují a zase povolují, jak se celý systém snaží kompenzovat ten šílený tanec, co zažíváme. Tento systém za milióny nedávno s velkou slávou představili a už po několika prvních nasazeních bylo jasné, že je totálně na hovno. Nedivím se, že prohráváme válku. Naštěstí to tentokrát netrvalo dlouho. Z orbity je to na planetu hnusáků jen čtyři minuty. Tomu říkám sešup. Síla brzdění mě zatlačí do sedačky. Ten nával adrenalinu je prostě boží. Rozsvítí se zelené světlo, otevřou se dveře modulu a vybíháme ven.

Přistáli jsme mezi dunami podivně zeleného písku. Obloha má ještě divnější oranžový nádech. Ale to už ji pročísnou první výstřely artilérií. Jakmile akce začne, tělo se začne řídit instinkty. Výcvik byl peklo, ale zafungoval. Víte, co máte dělat a nemusíte na to snad ani myslet. Mozek se může mezitím bavit zděšeným vřískáním: „Já tady kurva asi chcípnu, do prdele!“ Je to sranda. Moje družstvo vyběhne na dunu. Za ní už na nás čeká skupinka hnusáků. Nejsou příliš chytří, ani dobře vyzbrojení, ale je jich hodně. A to je problém. Hnusáci začnou pálit. Začnou na nás padat spršky písku, jak se do něj jejich kulky zavrtávají. V podstatě neumí ani pořádně mířit. Jak je možné, že nám dávají tak na prdel? Zřejmě jsme větší trapáci než jsem si myslel. Otočí se na vojáka napravo. Chci mu dát posunkem ruky povel k útoku, když v tom se jeho hlava rozstříkne a on padá pomalu na kolena, chvilku zůstane klečet, z ruky mu vypadne zbraň a pomalu se sesune k zemi. „Vy svině!“

Už na nic nečekám. Vytáhnu z opasku útočný tříštivý granát a mrsknu jej do hloučku hnusáků. Stihnou se na něj jen podívat. Rozletí se v nádherném výbuchu. Jako květina. Krev, kosti, kusy nějakého humusu, písek. Udělá to „plof“ a je hotovo. Přede mnou už leží jen hromada masa a kovu. Krev se pomalu vsákuje do písku. Paráda. Zpoza nějaké bedny ale vykoukne další hnusák. Vystřelí. Kulka mi šmrcne o chránič na stehně a trhne mi nohou dozadu. Zavrávorám. Hajzl jeden škaredá! Přiložím zbraň k rameni. Jsou to jen setiny sekundy než zamířím. Vystřelím. Výboj mu ustřelí pravou nohu. Hnusáka to otočí kolem osy. Spadne na zem. Usměju se. Pěkný efekt. Jako v nějaké staré počítačové hře.

Ale ještě není konec. Ten parchant stále žije a šmátrá po pistoli. Zmetek. Seskočím z duny a běžím k němu jako pominutý. Už jsem u něj a vypálím mu dávku přímo do ksichtu. Kropí mě spršky krve. Za chvilku mám od krve celou vestu, rukavice, zbraň, helmu i její hledí. Prostě všechno. Tak tomu se říká bojové šílenství? Vidím rudě. Zamrkám, ale nechce to přestat. Do hajzlu. Hledí mám tak zasrané, že vůbec nic nevidím. Snažím se ho otřít rukavicí, ale je to snad ještě horší! Sakra, sakra. Zoufale se vrhnu k zemi. Vzpomenu si na jeden starý trik ze cvičáku. Hrabu rukama v krvi nasáklém písku tak dlouho, než se dostanu k čistému a suchému. Naberu ho hrst do dlaně a otírám si s ním nanosklo helmy. Hned je to lepší. Hlavou mi přitom běží vyděšené myšlenky. Už jsem na jednom místě moc dlouho. To by mě mohlo stát život! Nechci zemřít tady. Na smradlavé planetě hnusáků. Tak jako tisíce dalších kluků. Je čas jednat.

Otočím se, mávnu na další skupinku kolegů. „Čisto! Jdeme dál.“ Jen co to dořeknu, něco mnou hodí dozadu. Natáhnu se na zemi. Chci se zase postavit, ale nejde to! Od kostrče se mi tělem šíří podivné teplo. Postupuje na nohy a níže. Přechází v nepříjemné brnění. Nemůžu se hýbat! Do prdele, do prdele, do prdele. Zachvátí mě panika. Tak tu přece jen chcípnu. Do prdele! Tak daleko od domova. Od všeho, co mám rád. Chcípnu tady sám. Uprostřed hromady roztrhaných hnusáků. Na jejich zasrané planetě daleko ve vesmíru. Do prdele! Začíná mi být zima…

Ozve se zapískání. Vše kolem mě zmizí. Zůstane jen prázdná místnost. Její stěny se lesknou optickými vlákny. Mžourám do světel na stropě. Ještě se klepu, jak se mi z těla odplavují zbytky neurostimulantů. Ležím na studené, tvrdé podlaze. „Konec simulace! Kurva, zase všechno špatně. Ještě jednou znova. Budete tu tak dlouho, než se to naučíte dělat pořádně. Jste banda neschopných buzerantů!“ Seržant na mě huláká z mikrofonu. Jeho hlas je po tom všem jak pohlazení. Pořád ležím na zemi. Oddechnu si. Když se chci postavit, ucítím to stejné teplo, jako tam v simulaci. Otřesu se celý vyděšený. Co se to sakra stalo? Přichází ke mně kolega a podává mi ruku. Najedou se začne smát: „Ty ses pochcal!“

Válka je peklo…

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE