logo

ODVAHA A NADĚJE

Podíval se do slunce. Možná naposled. Pomodlil se. Naposled. Potěžkal svůj oblíbený meč. Zářil na slunci a na okolní zem házel roztomilá prasátka. Zkusmo jím máchl vzduchem. Chladná ocel sladce zasvištěla. Tento zvuk už poslouchalo osm generací válečníků před ním. Byla to krásná práce. Ještě s ním nikdo nikdy neprohrál. Nikdy.

Měl nepříjemný pocit, že ode dneška to už nebude pravda. Zhluboka se nadechl a vyskočil na koně. Naposledy zkontroloval pláty brnění. Tak a je to. Dlouho cvičil, tolik času a odříkání. Ale výcvik byla jen legrace, vše bylo jen jako. Nic ho nemohlo připravit na to, jaké to bude v praxi. Jaké to je stát uprostřed bitevního pole. Bojoval za svobodu. Bojoval za svého krále. Protože si myslel, že je to správné. Protože neměl na výběr. Všichni to od něj čekali a on to chápal. Přísahal. Vždy se přímo hrnul do každé bitvy, pln očekávání, že to bude jeho poslední. Nejslavnější. Bitva, po které už nebudou další. Bitva, po které nastane věčný mír. Nikdy neměl strach, že nepřežije.

Až do dneška.

Podíval se do slunce. Byl na úpatí nízkého kopce. Za ním je jeho cíl. Pobídl koně, který se krokem vydal vysokou trávou. Vychutnával si tu jízdu. To ticho rušené jen šuměním větru a zpěvem ptáků. Proč takhle nejezdit navěky? Stačilo by jen otočit koně a ujíždět pryč. Daleko do krajů, kde nejsou povinnosti, králové a války. Proč jet vstříc smrti? Ale stejně ví, že by to takhle nešlo. Musí udělat to, co sám nechce, protože je to správné. Přísahal. Byl donucen. Svou vlastní krví, rodinnou tradicí, titulem. Svou vlastní naivní představou o tom, co je správné a co ne. Svou vlastní zbabělostí. Ničím jiným se stejně ani živit neumí. Podkova zacinkala o kámen. Ten zvuk ho vytrhl ze zamyšlení. Zhluboka se nadechl a ještě naposled si nechal oslnit oči sluncem. Bože, jsi tam?

Nikdy jsem si nebyl tak jistý. Zemřu.

Věděl to, ale nedokázal tomu odolat nebo s tím bojovat. Dojel na vrchol kopce a rozhlédl se do okolí. Uviděl tisíce zmítajících se těl. Bojujících a padajících na zem. Uslyšel tisíce křičících hlasů. Vřeštících bolestí a strachem. Hrozný hluk třeštících mečů a lámaných kostí. Mezitím občas zaslechl příkazy velitelů. Vykřikovali příkazy, štěkali jako psi. Sténání umírajících mužů i koňů. Stovky hořících vozů, tisíce těl… Ucítil zápach kouře a krve. Před tím smradem musí i Bůh zavírat okna. Válka začala.

Tolik mrtvých a čekají jen na to, až se k nim přidám.

Postavil se ve třmenech a zamával mečem nad hlavou. „Za krále!“ Křičel a doufal, že tomu sám uvěří. Doufal, že alespoň v tom najde nějaký smysl. Za koho jiného by se měl prát, když ne za krále. To on přece věděl, co je správné. Bůh mu svěřil tuto zodpovědnost a ten přece musí vědět, co a jak. Uklidňoval se tou myšlenkou. Rozjel se tryskem z kopce a křičel. Křičel proto, aby slyšel svůj hlas a věděl tak, že ještě žije. Řítil se do bitvy. Už jen pár posledních metrů k prvnímu nepříteli. Rozpřáhl se, aby mu setl hlavu. Zaplavila ho vlna tak dobře známého bojového nadšení. Ta vlna tepla, která z těla i duše vyháněla to ledové sevření strachu. Tomu se nic nevyrovná, ani noc se ženou. To nadšení, když mysl opustí pochyby a těžké myšlenky. Zůstanou jen instinkty a čistá hlava.

Ale třeba to nakonec přežije. Proč ne? Uklidnil se. Odvaha zvítězila nad strachem. Zvládnu to, budu žít! Usmál se a máchl mečem.

Šíp ho zasáhl do krku, spadl z koně a zlomil si vaz. Meč mu vypadl z ruky, zabodl se do země a házel na okolní krví zrudlou zem roztomilá prasátka…

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE