logo

STEZKA ODVAHY

Nad údolím se pomalu rozpouštěla ranní mlha a první sluneční paprsky se začaly opírat do plachet stanů. Osadníci se začínali probouzet. Toto místo nese prapodivný název „Záhořovo údolí“. Končily prázdniny, jedno z mála období v roce, na které se školou povinná mládež moc těší. Mlha z údolí už skoro zmizela a v táboře začínal další den. Z ptačí perspektivy to vypadalo, jako když se probudí k životu mraveniště. Každý vypadá, že má nějaký neodkladný úkol, přitom činnosti jednotlivců tvoří dohromady jeden společný celek. Prázdniny velice rychle odpočítávaly své poslední dny, stejně jako všichni, kteří se letního pobytu v táboře účastnili. Pro mnohé to znamenalo, že opět začne jejich každodenní školní rutina. Některým ale osud vymodeloval jinou cestu, cestu, na jejímž konci by byli strašně rádi, kdyby se zase mohli vrátit na začátek.

Každý tábor má svůj denní řád. Každý tábor má své vedoucí, instruktory a samozřejmě osadníky,  kteří se liší svým věkem od nejmenších až po ty už skoro dospělé. Podle věku jsou děti zařazeny do oddílů a každý oddíl má svého vedoucího i instruktory. David se svými třemi spolužáky se na tábor jako instruktoři přihlásili dobrovolně – lepší než strávit prázdniny ve městě s rodiči, kteří jsou stejně celý den v práci. David vedl oddíl těch nejstarších a stejně jako všichni jeho spolužáci se na to už dlouho těšil jako malý. Už když se přihlásili, představovali si, jak budou po večerce ve stanu otevírat lahváče a kouřit retka. Nikdo se do nich nebude navážet, nikdo je nebude kontrolovat a pokud budou dodržovat minimální omezení vedoucích a denního režimu, budou svobodní jako ptáci. Všichni byli sice čerstvě plnoletí, ale pokud ještě chodí do školy, rodiče je zatím berou jako děti. David měl strašně rád přírodu a být v ní mu dělalo dobře. Dělalo mu dobře i to, když mohl někomu poroučet a říkat mu, co má dělat. Zvláště pokud mu ten někdo v podstatě nemohl moc oponovat.

David odložil prázdný jídelní tác a vyšel z jídelny ven. Věděl, že za chvíli začne polední klid, tak bude mít alespoň dvě hodiny klid. Pomalu zamířil směrem ke koupelnám. Zašel až za ně, sedl si na zem ke stromu, kde na něho nebylo z většiny míst tábora vidět, ale on měl celkem přehled, a zapálil si camelku. Přemýšlel nad tím, že za chvíli zase usedne do nudné školní lavice a navíc ho čeká poslední rok gymnázia. Poslední a nejdůležitější rok zakončený zkouškou z dospělosti. Nechtělo se mu zpátky do města. Nechtělo se mu do školy. Najednou ji uviděl. Šla směrem ke sprchám. Líbila se mu už prvního dne. Lucie patřila do jeho oddílu, byla asi o rok a půl mladší než on. Byla po tělesné stránce nesmírně vyspělá a velice ho přitahovala. Chtěl jí sbalit, představoval si, jak se s ní miluje. Snažil se jí dostat, ale jaksi o něho nejevila zájem. Vždy se jen infantilně smála a pokud se snažil moc, vmetla mu do očí nějakou hlášku, po které se cítil přinejmenším trapně. Věděl, že Lucie je v pubertě, tělesně už byla dospělou ženou, ale její chování bylo pubertální až přespříliš. Dokouřil cigaretu, típnul jí do trávy pod stromem. Chvíli přemýšlel a pak se vydal směrem ke sprchám. Vešel do pánské části, zjistil, že je tam sám. Pánskou a dámskou část oddělovala zeď, která ovšem nevedla až ke stropu. Zvuk vody z dámské sprchy byl slyšet docela nahlas. Rozhlédl se po místnosti a objevil odpadkový koš. Vysypal ho na zem a opačně ho postavil k oddělovací zdi sprch. Vylezl na odpaďák.  Bylo to akorát, zeď mu končila ve výšce nosu. Podíval se a měl jí přímo před očima, jako na dlani. Fascinovaně hleděl na nahou, sprchující se Lucii. Byla ještě vyvinutější, než se mu zdálo v jeho sexuálních představách. Viděl ji, jak se mydlí. Stála pod proudem vody, který jí laskal to božské tělo, úplně nahá a se zavřenýma očima. David cítil, jak ztvrdnul v rozkroku. Měl svůj letní sen na dosah ruky. Byl nesmírně vzrušený. Vůbec nemyslel na to, že by mohl do sprch někdo vejít. Začal se hladit v rozkroku. Vytáhnul svůj horký naběhlý úd z kalhot a začal onanovat. Sledoval Lucii, jak si zrovna myje prsa. Zrychlil pohyby ruky, začal rychleji dýchat a mezi zuby šeptal: „Kozičky, takový nádherný kozičky.“ Lucie si zrovna oplachovala rozkrok, který měla krásně oholený, až na tenký proužek chloupků nad vagínou. David cítil, že se blíží vyvrcholení jeho potřeby. Lucie se k němu otočila zády, vypnula svůj zadeček směrem k němu, začala si umývat svá atleticky vytvarovaná lýtka. David cítil, jak mu hoří celý obličej. Věděl, že za okamžik to přijde. Fascinovaně hleděl na Luciino pozadí a volnou rukou se přidržel zdi. Najednou to přišlo, milióny spermií vulkanicky vystříkly z jeho penisu na oddělovací zeď koupelen. David cítil ten famózní pocit vyvrcholení. Věděl, že pozorování sprchující se Lucie ho maximálně vzrušilo, v životě ještě nezažil takový pocit. Lucie zastavila vodu ve sprše a David se schoval za zeď. Slyšel, jak se obléká a odchází. Usedl na odpadkový koš a zapálil si cigáro. Než dokouřil, cítil se už úplně klidný, jen uvnitř měl pocit blaha. Při odchodu z pánských sprch si uvědomil, že mohl do sprch kdokoli vejít, zrovna když si… Ještě že všichni svědomitě dodržují polední klid. Pohlédl na ještě trochu stékající skvrnu na zdi a opustil místnost.

Vůbec nevěděl, jak uběhlo odpoledne. Pořád viděl před očima sprchující se Lucii. Kdykoliv se mu během dne Lucie dostala do zorného pole, začal tuhnout v rozkroku. Do konce tábora zbývaly tři dny. David se svými spolužáky Lumírem, Rosťou a Majkem seděli na lavičce před hlavní budovou tábora a sledovali, jak probíhá příprava na večerku. Byl jeden z těch nádherných letních večerů. „Co je kurva s tebou? Člověk na tebe mluví a ty čumíš do blba!“ zeptal se Majk Davida. „Promiň, jsem nějak mimo mísu.“ „Prý promiň, ty máš nějaký podezřelý slovník. Nejsi náhodou nemocný? Nebo zaláskovaný? Tak která kundička ti straší v hlavě? Lucinka? Furt na ni čumíš jak puk!“ Dorážel na něho Lumír. „To tě uhranula? Taková puboška?“ Přisadil si Rosťa. Davida to rozhodilo. Věděl, že večer půjdou všechny srandičky na jeho účet. „Tak já vám něco povím, vtipálci!“ Řekl, a pomalu jim začal popisovat polední příhodu ze sprch. „Tak ty jsi šmíroval?!“ Pronesl mezi záchvaty smíchu Lumír. „A pěkně ti hučelo v kládě, že sis vyhonil bambulu, co?“ Zahlásil Majk a podíval se na Davida, který zrudl v obličeji jak rak. Vyvolalo to hromadnou salvu smíchu. „No, z toho si nic nedělej, Davídku! Prostě to muselo ven, co už s tím, že?“ „Jasně, když musíš, tak musíš.“ Tenhle bonmot vyvolal další salvu smíchu. „Říkáš, že má nádherný kozičky a oholenou kundičku?“ Začal vědecky zkoumat Rosťa a pokračoval: „To bysme jí mohli všichni pěkně omacat. V osmičce na základce jsme vždycky babu zatáhli na hajzl a pak jsme jí tak ve třech, ve čtyřech, začali obírat. Ony sice dělaly jakože to nechcou, ale stejně byly rády, že si jich někdo všímá.“ „To je sice dost dobrý plán, ale ta kráva je schopná nás nabronzovat. To by byl průser jak debil.“ Ohodnotil Rosťův plán Lumír. David se obvyklých keců nějak neúčastnil, i když vesměs měl v takovýchto disputacích hlavní slovo. „Tak jí dáme pytel přes hlavu, nebudeme mluvit a ona nás nepozná.“ Nevzdával se svého plánu Rosťa. „Nech toho nebo nám dá tady Róóómeo přes držku,“ konstatoval smutným hlasem Majk. Vyvolalo to další výbuch všeobecného veselí na Davidův účet.
„Co se tady řehtáte jak poraněné kobyly? Je vás slyšet až v sousedním okrese!“ vyrušil je hlavní vedoucí tábora pan Pazourek. Pazourkovi ale všichni říkali „Sam“, podle legendární postavy z „májovek“ Sama Hawkinse, a taky proto, že už jim mnohokrát dokázal, jaký je dokonalý zálesák. Samovi bylo něco přes padesát, ale duchem byl mladý kluk, hltající dobrodružnou a indiánskou četbu. Prostě „kauboj“ každý coulem. V celém táboře by se nenašel nikdo, kdo by Sama neměl rád. U táboráků vykládal takové historky, že i ti starší poslouchali s pusou dokořán. Sam miloval přírodu a příroda milovala jeho. „Kvůli tomu jsem ale nepřišel.“ Pokračoval. „Zítra večer bude táborák, já tam plácnu nějakou strašidelnou historku, však mě znáte, jestli se nepletu. Druhý a třetí oddíl pak o půlnoci půjde na stezku odvahy. Tady máte trasu.“ Podal jim vlastnoručně malovanou mapku. „A vy vymyslíte, kdo, kde a jak bude strašit. Během poledního klidu si tu trasu projděte a po večeři se domluvíme definitivně. Kdybyste potřebovali něco nestandardního, tak mi to řekněte ráno po rozcvičce. Kuchťa to přiveze z města, až pojede pro potraviny. Dotazy? Ne, tak jděte zkontrolovat svoje oddíly, protože je už po večerce. Pak přijďte do jídelny na obvyklou poradu. David zůstane a bude hlídat, ať děcka neběhají po venku. Howgh!“

David si sedl na lavičku doprostřed tábora, kde byl přístřešek s čajem a zapálil si camelku. Byl ještě trochu naštvaný na kluky, za ty jejich šoufky, ale bylo mu jasné, že by se na jejich místě choval minimálně stejně. Z tábora, na který už padla tma, se jen místy ozýval tlumený hovor. Ti nejmenší měli půlnoc dávno. Sice na začátku tábora někteří z nich proplakali celou noc, stýskalo se jim po mámě, ale po třech dnech už byl klid a na mámu už si ani nevzpomněli. David dokouřil a vydal se na obchůzku kolem stanů. Občas se musel před některým stanem zastavit a upozornit jeho obyvatele, ať se ztiší, ale dneska to ani tak hrozné nebylo. Většina tábora byla odpoledne na dlouhém výšlapu. Sam svými vycházkami umí zničit nejen děti, ale i vedoucí a instruktory, proto se teď z mnoha stanů ozývalo spokojené funění a oddechování. Pomalu se coural táborem a najednou zjistil, že stojí před stanem, který obývá Lucie. Ze stanu nebylo nic slyšet. Lucie bydlela s Mášou. Máše bylo třináct a v puberťáctví si s Lucií, která byla skoro o čtyři roky starší, vůbec nezadala. David stál před jejich stanem, ale neviděl stan, viděl sprchující se Lucii. „Lucie…“ Pronesl do noci. Ze stanu se nic neozvalo. „Lucie!“ Zkusil to ještě jednou, trochu hlasitěji. Ze stanu se zase nic neozvalo. Chtěl to zkusit ještě jednou, ale rozmyslel si to. Ušel dva kroky, když ze stanu uslyšel hysterický adolescenční smích. Smály se obě! Chtěl něco zařvat, ale nakonec se rychlým krokem vydal pryč od stanu. Nenávidí mě, pomyslel si. Je to děvka! Zasraná děvka. Zasraně pěkná děvka! Byl totálně vytočený. Na sebe, na Lucii, na kluky a na celý tenhle debilní tábor. Zapálil si další camelku. Měl hlídat až do dvou v noci než ho přijdou vystřídat. „Dej mi taky cígo starý brachu,“ přerušil ho Majk, který se vrátil v dobré náladě z porady. Měl hlídat do dvou s ním, protože ve dvou se to lépe táhne a hůř se usíná. „Kdybys věděl, co jsme vymysleli za překvápka na tu zítřejší stezku odvahy, tak se posereš!“ Začal Majk líčit nejdůležitější zprávy z porady. „Stejně mi to řekneš, to bys nepřežil, kdyby sis to měl nechat pro sebe,“ cynicky odhalil David Majkovu ukecanou povahu. „Jasně brácho, tak poslouchej…..“ Majk barvitě vylíčil všechny nástrahy, které společně vymysleli na zítřejší akci. Davidovi se to moc líbilo a trochu mu to zlepšilo náladu. „Tak to jsem zvědavej. Jestli se to všechno povede, tak to bude šupa! Já bych se na takové stezce posral strachy.“ Konstatoval David. „Uvidíme kolik lidí bude vytahovat hovna z trenek.“ Ušklíbl se Majk.

Uběhl skoro celý den v Záhořově údolí. Bylo po večeři a tma padla na celý tábor. Všichni seděli u táborového ohně, zpívali známé odrhovačky a poslouchali vedoucí Vlastu, která je doprovázela na kytaru. Oheň vesele praskal a jiskry létaly vysoko do temného nebe. David nezpíval, opět byl myšlenkami někde jinde, s Lucií. Ráno si chtěl s Lucií promluvit, ale ona odmítla. Hned po obědě pak přišla Máša s tím, že mu Lucie vzkazuje, ať na ni počká u hřiště. Čekal celý polední klid. Nepřišla. Při odpoledním nástupu, jakmile Lucie s Mášou viděly jeho vyčítavý a sklíčený pohled, opět vybuchly v hysterický smích. David byl nepříčetný. Při odpoledních hrách začal na děti řvát, nakonec ho ale uklidnil Sam. Teď, když nepřítomně hleděl do plamenů, bylo mu opravdu těžko a litoval sám sebe. Majk, který seděl vedle něho, hulákal jak na lesy a celý den nemluvil o ničem jiném, něž o stezce odvahy. Těšil se na ni jako malý a pořád vykládal, jaká to bude prdel, až budou děcka vytahovat hnědou hmotu z kalhot. Byl to předposlední večer tábora. Zítra už bude jen rozlučkový táborák a pozítří v poledne pojedou zpátky domů. David si myslel, že to pro něho bude vysvobození, že Lucie navždy zmizí z jeho života. Měl docela pravdu, ale zase ne tak úplně. U táboráku dozněla další píseň a Sam vyzval Vlastu, ať už dál nehraje a ujal se slova. „Dnešní večer se druhý a třetí oddíl zúčastní stezky odvahy. První oddíl, ti nejmenší z nás, už spí, jestli se nepletu. Půjdeme společně na místo, ze kterého se budete v odstupech po jednom vracet zpět do tábora. Nejprve půjdou členové druhého oddílu a pak třetího. Pořadí v jakém půjdete si vylosujete. Ti z nás, kteří se na přípravě akce podíleli, si dali patřičně záležet, takže stezku splní jen ten, kdo se do tábora vrátí bez slz v očích a se suchými kalhotami.“ Dokončil s úsměvem. „Než nám začne vyhasínat oheň, povím vám takový příběh.“ Sam se snažil svým hlasem navodit tajemnou atmosféru. Vyprávěl hrůzostrašný příběh dvou novomanželů, kteří se ztratili cestou na svatební cestu. V noci v lese se jim pokazilo auto, a tak vyrazili na strastiplnou pouť za pomocí. Všichni poslouchali Samovo vyprávění se stoprocentním zaujetím, David se přistihl, že mu místy běhá mráz po zádech. Podíval se po některých dětech, které přímo visely na Samových ústech a tajily dech. Někteří se dokonce drželi za ruce. I Lucie s Mášou. David se tomu ušklíbl, pak ještě jednou, když si vzpomněl, co je ještě čeká na stezce odvahy. Sam byl ve vyprávění opravdový mistr, nikdo ho ani jednou nepřerušil, dokonce ani ti největší keckové. Sam dokončil svůj příběh, ale nikdo nepromluvil, všichni strnule zírali do ohně. Bylo naprosté ticho, jen dohořívají oheň to nebral na vědomí, slabě hučel a popraskával. „Tak se zvedněte, je čas vyrazit na cestu do lesa.“ Pronesl Sam do ticha. Pár jedinců sebou polekaně trhlo. Nikdo se nezvedal moc ochotně, ale nakonec pomalu vyrazili na cestu.

Šli asi dva a půl kilometru po úzké lesní pěšině mezi stromy než narazili na palouk. „Tak a odsud se budete po jednom vracet zpět do tábora, pokud si to někdo rozmyslel už teď, může jít se mnou zpátky.“ Řekl Sam. Našlo se pár nejmladších, kteří se strachem v očích přiznali, že se raději vrátí se Samem do tábora. Byla mezi nimi i Máša. Ostatní, kteří neztratili kuráž, si vylosovali pořadí. Sam si ho opsal a řekl, že je v tomto pořadí bude čekat v táboře u ohniště a ať se nejdřív všichni přihlásí, až se vrátí a pak teprve mohou jít spát. Lucie si vylosovala, že půjde úplně poslední. Sam, bázlivé děti a všichni, kteří měli na stezce své úkoly, se vydali zpět. Vedoucí Vlasta počkala dvacet minut a poslala na cestu prvního odvážlivce. V sedmiminutových intervalech pak další a další děti, až tam nakonec zůstala Lucie s Vlastou sama. Vlasta se podívala na hodinky a řekla: „Tak hlavu vzhůru a už jdi, já půjdu za chvíli za tebou“. Poplácala Lucii po zádech a ukázala na temnou lesní pěšinku.

Lucie sebrala odvahu a vyrazila na cestu. Viděla sotva metr a půl před sebe. Pomalu kráčela temným lesem a snažila se přesvědčit, že nemá strach. Vzpomněla si na Samovo vyprávění. Po zádech jí začal běhat mráz. Cítila, jak jí z podpaží začala stékat kapička potu. Vytřeštila oči a přidala do kroku. Zakopla o kámen a vyplašila v křoví ptáka, který jí polekaně přeletěl těsně nad hlavou. Lucie vyjekla. Zrychlila ještě víc. Za zatáčkou zahlédla ve křoví světlo. Když došla až k němu, viděla jak ve křoví leží postava celá v bílém a na tričku má tmavé skvrny. Lekla se, ale nevykřikla. Tušila, že je to první léčka. Najednou jí ale začalo něco kapat na hlavu a za krk. Přejela si rukou po čele a podívala se na dlaň. Viděla červenou tekutinu. Pohledla vzhůru. Zrovna v momentě, kdy zvedla hlavu, jí oslepilo silné světlo ze stromu nad ní. Ozval se strašný výkřik. Úplně zpanikařila a rozběhla se směrem k táboru. Za další zatáčkou zapadla po kotníky do bahna. Nepamatovala si, že by tam předtím nějaké bylo.  Zastavila se, zprudka oddechovala. Podívala se na skvrnu na dlani. Byla lepkavá a už skoro zaschla. Chvíli na ni zírala, pak jí olízla. Byl to kečup. Oddechla si a vydala se dál. Byla už skoro uklidněná, když se ozvalo zavytí. Příšerně se lekla. Ozval se zvuk, který připomínal hlasité tlučení klackem do stromu. Zrychlila, ale otočila se a zvolala: „Já vím, že jste to vy!“ „Kdo my?“ Odpověděl ze křoví pisklavý hlas. „Utíkej Lucie, utíkej!“ Uslyšela temný a pronikavý hlas z protější strany lesní pěšiny. Dala se opět do běhu. Klopýtala ve tmě a cítila svůj panický strach. Najednou se zastavila, přemýšlela, že už musí být někde blízko tábora. Rozhlédla se kolem sebe. Vedle stál mohutný strom a na druhé straně pěšiny bylo husté křoví. Pěšina před ní končila v husté tmě. Vtom jí někdo poklepal na rameno. Hystericky vykřikla a prudce se otočila. Za ní nikdo nestál. Už při otáčení si přimáčkla ruku na pusu. Zírala před sebe, ale neviděla nic, jen pěšinu a tmu. Že by se jí to jen zdálo? Ne, přece to cítila. Najednou se jí někdo znovu dotknul. Hrozně zařvala a z očí jí vyhrkly slzy. V zlomku sekundy si vzpomněla na Samův příběh, jak novomanželku honili po lese lesní duchové. Les obživl. Otočila se, ale nikdo za ní nestál. Začala hystericky řvát. Z očí se jí koulely slzy jako hrachy. Totálně zpanikařila. Rozběhla se mimo pěšinu, přímo do křoví. Stále křičela, křičela z hrozného strachu, z panické hrůzy. Ať ta strašná stezka odvahy najednou skončí! Kéž by nikdy nezačala!

Zpoza mohutného stromu vystoupil David. V ruce držel dlouhou dřevěnou tyč, na jejímž konci byla připevněna vycpaná rukavice. Sledoval Lucii, jak s křikem mizí ve křoví. Najednou si uvědomil, že se Lucie může v lese ztratit. „Lucie!!!“ Zařval za ní z plna hrdla. Slyšel jen vzdalující se dusot a lámání větví. Rozběhl se do křoví. Utíkal za zvukem, který Lucie za sebou nechávala jako stopu. „Lucie, stůj!“ Volal. Stále slyšel její křik. Běžel temným lesem, zakopával o spadlé větve a pařezy. Větve ze stromů mu trhaly oblečení a škrábaly kůži na obličeji a rukou. Najednou vyběhl na lesní cestu. Sundával si pavučinu, která se mu namotala na obličej a rozhlížel se. Uviděl siluetu Luciiny postavy, jak utíká z cesty dolů po srázu směrem k lesnímu potoku. „Lucie! Už se kurva zastav! Už je konec!“ Křičel za vzdalující se postavou. Cítil, jak je nasraný, jak s ním cloumá krutá zloba. Cítil nenávist, k sobě, k Lucii, k celému tomuhle debilnímu táboru, k té pitomé stezce odvahy. Sebral z cesty kámen a ze všech sil jím mrštil směrem, kde ve tmě mizela její silueta. „Stůj ty zasraná děvko!“ Zařval. Najednou neslyšel nic. Absolutní lesní ticho. Jen slabá ozvěna jeho výkřiku se mísila s tichým bubláním lesního potůčku. S pocitem pomalu nadcházející tísně se vydal směrem, kterým před chvílí letěl kámen z jeho ruky.

Vlasta s ostatními „duchy lesa“ se pomalu vracela do tábora. Už zdálky viděli Sama, jak ještě se dvěma vedoucími sedí u táborového ohně. „Ten prcek Kamil z druhého oddílu se kolem mě prohnal tak rychle, že jsem ani nestačil zavýt.“ Prohlásil Rosťa. Všichni se tomu zasmáli a představili si vzrůstem malého Kamila, jak běží se smrtí v očích směrem k táboru. „Tak takovou stezku odvahy jsem ještě nezažil,“ oznámil jim na uvítanou Sam. „Děcka se tak vyplašily, že jsem musel některé i dvacet minut uklidňovat.“ Dodal s potutelným úsměvem. „David s tou vycpanou rukou taky zabodoval, Kristýnka si cvrknula do kalhot.“ Odpověděla mu salva smíchu. „A kde máte vůbec Davida?“ Zeptal se najednou. Všichni se rozhlédli a Lumír, celý v bílém se skvrnami na tričku, se zeptal: „On není tady? Mysleli jsme si, že šel napřed, že se mu nechtělo na nás čekat.“ „Třeba ho sežrala ta jeho ruka, co jí měl na strašení,“ ušklíbl se Majk. Sam se rozhlédl, podíval se na jednoho po druhém, pak se zahleděl do papíru co měl v ruce a zeptal se: „A kde je Lucie?“ „Ona tady není?“ Ozvala se s obavou v hlase Vlasta. „Tak to jí určitě David v lese ukazuje půvaby měkkého mechu! Prostě jí tam někde opřel o strom!“  Vybuchl Majk. Ze začátku si všichni mysleli, že je to pravda, ale se svítáním se o ně začali opravdu bát. „Musíme je jít hledat.“ Rozhodl Sam. „Vlasta zůstane tady, vzbudí Kuchťu a budou hlídat děcka, dokud se nevrátíme.“

Skupina osmi lidí došla na místo, kde měl při stezce David své stanoviště. „Uděláme skupiny po dvou a vydáme se různými směry. Za hodinu se sejdeme zase tady. Pokud bude některá skupina chybět, ostatní se vydají směrem, kterým odešli.“ Nařídil Sam.  Majk šel se Samem. Odbočili z pěšiny, prodrali se křovím a šli lesem. „Podívej, Same,“ ukázal Majk na kousek látky přichycené na větvi, „tmavě modrá, David měl na sobě tmavě modré tričko.“ „Asi jdeme správným směrem,“ hlesl podivně přiškrceným hlasem Sam. Majk se na něho tázavě podíval, ale ani jeden neřekl nic. Vyšli z lesa na cestu. Každý vyrazil na jednu stranu. Majk ušel sotva pět kroků a křikl: „Same, pojď sem, myslím, že je tady!“ Tak patnáct metrů po srázu směrem dolů, skoro u lesního potoka, seděla schoulená postava v tmavomodrém tričku. „Davide!“ Na jejich volání však nikdo neodpověděl. Oba se vydali k potoku. Poznali, že je to David. Seděl, lokty měl položené na kolenou a hlavu schovanou mezi stehny. Obešli velký strom a uviděli Lucii. Ležela na zemi, její dlouhé blond vlasy byly slepené tmavě červenou hmotou. Oba zůstali stát jako opaření. Lucie byla mrtvolně bledá a nejevila známky života. Měla otevřené, vytřeštěné oči. Na rukách měla spoustu odřenin a oblečení měla hodně potrhané. První se probral Sam. Přiskočil k ležící Lucii a snažil se jí nahmatat tep. Otočil se na Majka, který v jeho zoufalých očích viděl, že přišli pozdě, s křížkem po funuse. Majk se obrátil k Davidovi, chytil ho za ramena, začal s ním cloumat a křičel: „Co se kurva stalo?! Co se stalo, Davide!!!“ David sebou nechal cloumat, pak pomalu zvedl hlavu. „Ona je mrtvá bráško, já jí zabil.“ Pronesl tichým hlasem. Majk viděl jeho absolutně prázdný pohled, na stín smrti v Davidových očích nezapomene do konce života.

Tma padla na Záhořovo údolí. Plápolal poslední táborový oheň. Všechny stany věděly, že jejich obyvatelé zítra odjedou do svých zděných domovů. Oheň smutně praskal a jiskry létaly vysoko do potemnělého nebe. Nikdo nemluvil, na všech ležel stín, stín smrti. Sam byl velice smutný, jako vedoucí nikdy nic takového nezažil. Nevěděl, jestli ještě někdy bude schopen jet na nějaký tábor. Smrt se vznášela na Záhořovým údolím. Pomalu končily prázdniny a do začátku školy zbývalo pět dní. Nejsmutnější ze všech byl Majk. Znal se s Davidem už ze základky. Marně ho teď hledal mezi sedícími u ohně. Nebyl tam. Nebyla tam ani Lucie. Majk si vzpomněl na školu a hned mu došlo, že v lavici, ve které seděli ve škole s Davidem, zůstane jedna židle prázdná. To ještě netušil, že první zpráva, kterou se ve škole dozví, bude, že se David v Psychiatrické léčebně oběsil. Černá tma už absolutně pokryla tábor a oheň dohoříval.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE