LINKA PŘÁNÍ

„Dobrý den, linka přání. Jak Vám můžu pomoci?“ Takhle vždycky začíná každý můj hovor. Od chvíle, kdy náš Velký Šéf pochopil, že bez moderních technologií daleko nedojde, je tohle hlavní náplň mé práce tady na nebi. Což je možná lehčí než běhání po světě, zapalování křoví, zjevování se pomateným bláznům, odvádění umírajících, zachraňování miminek a měst a jednoduše všeho, co ti hloupí lidé tam dole sami nezvládnou. Ale mělo to své kouzlo a hlavně mě to bavilo. Byla jsem tak nějak „u toho,“ dalo by se říct. Práce v terénu.

Někdy mě někdo náhodou zahlédl, někdy to bylo schválně, řekl to ostatním. Namalovali obrazy, napsali knihu, které všichni věřili, postavili domky a chrámy, kam chodily procesí a všichni o mně zpívali a měli mě rádi, a to bylo strašně příjemné a fajn.

Neříkám, že to bylo vždycky takhle ideální. Lidé často všechno popletou a pak bojují a umírají. Za něco, co vlastně ani sami pořádně nechápou, ale i to k tomu patřilo. Pravdou je, že většinou to bylo častěji než jsme chtěli. Přitom to bylo tak zbytečné a Tomu nahoře to bylo úplně jedno. Nakonec se dalo všechno do pořádku a jelo se dál.

Ale teď? Čučím do dálky, hraju si s tužkou a zvedám telefony.

„Dobrý den, linka přání. Jak Vám můžu pomoci?“

Asi to ze začátku vypadalo jako dobrý nápad. Jen se mezi lidi hodí: „Jen jednou za život na linku přání telefonovat budeš,“ a ostatní už nějak přijde samo. O Šéfovi nemůžu pochybovat (mám to tak ve smlouvě), ale mohl to promyslet lépe. Skoro to vypadá, jako by lidstvo za tu dobu vůbec neznal. Často si říkám, kdo je víc naivní. Samozřejmě to neřeknu nahlas. I v hlavě tuhle myšlenku šeptám a někdy se za ni stydím.

„Ehm. Je to ta linka přání?“
„Ano je. Jak vám můžu pomoci?“ dobře, že nikdo nevidí, jak kysele se u toho tvářím.
„Vy splníte všechno?“
„Ano, každý má právo na jedno přání. Tak to stojí ve Všeobecných podmínkách, Nejnovější zákon, verš 29-1562.“
„Dobře. Víte, všichni se mi smějí, že jsem škaredý a nikdo mě nemá rád. Šlo by s tím něco udělat?“
„Samozřejmě. Ale to máte dvě přání. Můžu vám nabídnout buď krásu nebo popularitu. Je to jen na vás.“
„Hm. Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Můžu dostat chvilku na rozmyšlenou?“
„Samozřejmě. Až budete připraven, zmáčkněte jedničku pro krásu nebo dvojku pro oblíbenost. Čas strávený výběrem vám zpříjemníme hudbou…“

Tak to je skoro pořád. Každý myslí jen na sebe. Ale pravidla jsou jasná. Nikdo nemůže mít všechno. Ať už lidé dělají cokoliv, nakonec se dostanou do okamžiku, kdy musí volit. Jen málokdo vybere správně. A je škoda, že jen ti nejlepší si to uvědomí.

Čekám a nudou si hraju s pramínkem vlasů. A už.

„Zmáčkl jste jedničku. Krása. Pro potvrzení prosím zadejte křížek. Děkuji. Během pěti minut vám zašleme zprávu s potvrzením. Děkuji, že využíváte našich služeb a přeji příjemný den.“
„Jé. Děkuji vám moc. Nashledanou!“

Zase je na světě lépe, zdálo by se. Další splněný úkol na cestě k pozemskému ráji. Směšné. Dostávám z té práce bolení hlavy. Chudáček malý ten chlápek. Bude krásný, ale nikdo ho nebude mít rád a k tomu všemu přijde závist a bude na tom hůř než teď… Škoda, že o tom nepřemýšlel než zavolal. Pravděpodobně by si ten hovor rozmyslel úplně. Dobře by udělal.

Přistihnu se při tom, že mi ho není vlastně ani líto. Skoro mám radost. To není ale moc dobré. Kdyby se to dozvěděl Šéf, vyrazil by mě. V téhle branži není moc volných míst. Buď jdete k naši Firmě tady nahoře nebo k té druhé firmě. Do suterénu. Tam je to hrozné! Mají tam jen desetiminutovou pauzu na oběd a musíte psát odchody na záchod do speciálního deníčku! Různé deníky a formuláře tam mají úplně na všechno. Zamrazí mě. Na to raději nemyslet. Doplním žrádlo do sešívacího koníka. Podobně to bylo skoro celou směnu. Telefonáty. Dotazy. Přání.

„Chci mít peníze.“
„Chtěl bych, aby mě milovala.“
„Nemůžu mít miminko.“
„Mám problém, jsem těhotná.“
„Tatínek umírá.“
„Potřebuju zapomenout.“
„Ta děvka pořád nechce chcípnout!“
„Nakrmte mou rodinu.“
„Ať mě to už nebolí.“
„Chci světový mír,“ než klient stihl své přání potvrdit, hovor se záhadně přerušil…
„Musím najít svého syna.“
„Auto mi přejelo psa.“

Každý člověk jedno přání. Každé přání jeden splněný sen. Někdy jim to přeju. Někteří si nezaslouží ani to. Běžný pracovní den. Jen kdyby mě z toho tak nebolela hlava. Mám špatnou náladu. Těším se na volno. Je mi zle z toho, jak se musím stále nutit do příjemného tónu. Empatie a pochopení. Počítám minuty a kreslím si na papír obrázky.

Poslední klient mě teda pěkně vytočí. Chce věčný život. Že má vůbec odvahu. Takových už bylo.

„Ale pane. Vaše přání je v rozporu se Všeobecnými podmínkami. Každý s nimi souhlasí tím, že se narodí. Ne, opravdu vás nemůžu přepojit na Vedoucího. Prostě tady teď není. Je mi líto.“

Ukončím hovor. Hulvát jeden. Musí mě rozčílit těsně před koncem. Mám už toho dost! Těsně před tím než odejdu, napíšu:

„Sakra lidi! Až přijdete na to, co doopravdy chcete, zjistíte, že si dokážete pomoci sami!“

Tak, odeslat VŠEM.

To bude průser…