logo

Interní slast

Probudila mě nesnesitelná bolest v levé ruce. Zimu a chladné prostředí přirozeně ignoruji a marně se snažím otevřít oční víčka, která pevně stahuje jakási tkanina. Mozek se snaží vzpomenout si. Nemůžu se soustředit. Jen skálopevně vím, že je něco moc špatně. Mé bolestivé kňučení a povzdechy se začínají měnit v panický rykot.
Co se to děje?
Opět se snažím soustředit. Bolest levé ruky přestávám vnímat. Cítím puch, takový zetlelý, jakoby hnijícího dřeva ve sklepě. Zkusím se pohnout a v tu chvíli mi rameny projede další bolest. Jakoby klouby byly ven ze svých jamek. Jakoby mé paže cosi tahalo vzhůru.
Visím. Visím s rukama nad hlavou.
Cítím chladný pevný stisk svých pout. Aspoň na pravé ruce. Levá se mi musela už úplně odkrvit. Proto ta bolest. Zkouším pohnout prsty. Pravá ruka reaguje a nahmatá kovová klepeta, objímajíc zápěstí. Dlouhý řetěz se táhne vzhůru a nedává mi jedinou možnost najít jeho konec. Přes strnulou bolest v ramenech s ním zkusím zalomcovat. Nic, nepohnul jsem se ani o píď. Šiju sebou na všechny strany. Marně. Jen ta bolest.
Pomoc! POMOC!“ Rezignovaně zkouším volat všemi směry.
Je tady někdo?“
Pomozte mi!“
Nic. Ticho. Cítím zimu.
Kde to jsem?

Zkouším pohnout nohama. Zaberu v pokleslých kolenou, div mi neprasknou. Když se pomalu snažím zvednout váhu svého těla, objeví se podivný kvičivý zvuk. Podobný jako zvuk rezavých pantů u dveří. Podobně jako když máte vytahaný klínový řemen v autě.
Pomoc! Je tam někdo? Pomozte mi!?“
Žádná odpověď. Srdce mi buší až v krku.
Panika.

Pokouším se znovu postavit. Nyní rozpoznávám studenou vlhkou podlahu. Opět ten odporný zvuk. Jen tak tak narovnám nohy v kolenou, aniž bych upadl a přes úpornou snahu se snažím bolest skousnout. Váze mých ramenou se neulevuje. Naopak, zjišťuji, že jsem za paže vytahován vzhůru a má ramena prodělávají další bolestivou zkušenost. Když konečně stojím, kvičivý zvuk utichne a mě dochází, co to je.
Nějaké protizávaží, nejspíš připojené na systém kladek, udržuje mé tělo napnuté jako strunu. Jako bych byl na nějakém skřipci.
Srdce mi buší, jako nějakému olympijskému sprinterovi. Panika právě dosáhla vrcholu a úzkostlivě nemohu popadnout dech.
Pomoc! POMOZTE MI!“ Přemůžu se ještě jednou.
Tady jsem. Pomozte mi!“
Haló!, Hal…“ Hluboký kašel zastaví mé snažení, div se mi znovu nepodlomí kolena.
Mysli, chlape! Co budeš dělat?

Hlubokým dýcháním se snažím uklidnit. Bolest levé ruky neustává, nicméně ramenům se lehce ulehčilo. Prsty levé ruky stále nemohu pohnout, ruka je nejspíš úplně odkrvená. Chladná podlaha začíná vadit mým chodidlům. I přes zakryté oči, cítím jak vydechuji oblaky páry. Taková je zima.
Pokud mě protizávaží drží vzpřímeně, musí mít podobnou váhu jako mé tělo. Pokud se mi jej povede rozhoupat, mohl bych ho svou váhou utrhnout a tím se uvolnit. Napadne mě.
Vím, že to bude bolet, uvědomuji si, že bych si taky mohl vykloubit ruce v ramenou. Několikrát se zhluboka nadechnu, div se nezakuckám. Nohy prohnu v kolenou a se zatnutými zuby se odrážím od vlhké podlahy. Mé tělo vystřelí vzhůru dokud nenarazí na odpor protizávaží, které se kvílivým zvukem řine dolů a narazí na podlahu. V ramenou mi nesnesitelně křupne, až jsem si jistý, že jsem si obě vykloubil. S pronikavou bolestí zařvu. Nyní visím tak třicet čísel nad zemí. Kladkostroj piští jak zběsilý a drží mě ve vzduchu.
Blbče. To nebyl dobrý nápad!
Snažím se rozhoupat, tahám svá pouta směrem dolů, abych uvolnil svému bolestivému sevření a mohl se znovu postavit. Marně. Paže v ramenou bolí jako čert.
Párkrát sebou zašiju jako ryba na souši a zkouším mechanismu nějak domluvit, když v tom uslyším v dálce kovové cinkání.
Pomozte mi! Tady jsem!“
Haló!“

Kovové klepání se blíží, jakoby chodbou. Konečně vysvobození, konečně někdo.
Haló! Je tam někdo?Křičím na celé kolo, když kvílení mechanismu ustane. Snažím se domluvit příchozímu. V tom klepání ustane. A přede mnou slyším jak někdo nebo něco zhluboka dýchá.
Díky bohu! Už jsem myslel, že tady nikdo není. Pomozte mi prosím.“
Cítím jak textil, který mám přes oči nasakuje mými slzami.
Prosím pomozte…!“ Znova se rozkašlu. Už netuším co mě bolí víc, jestli levá ruka nebo obě ramena.

Tvor přede mnou mlčí. Slyším ovšem chrčivé dýchání. Zvuky šlápot na vlhké podlaze indikují, že se přesunuje nalevo ode mě.
Haló, kdo jste? Pomozte mi!“ Bolestivě se ho snažím oslovit.
Náhle se ozve cvaknutí a já cítím jak padám dolů na zem. Má kolena náraz neustojí a dalším bolestivým mlasknutím narazí do podlahy. Vykřiknu. Paže mi zůstávají směrem vzhůru, takže visím jen tak napůl. Slyším jak se něco kovového přesouvá po podlaze.
POMOZTE MI!“ Vysoukám ze sebe.
Objeví se nechutný puch, jakoby zkažených vajec. Cítím, jak mě dotyčný uchopí a zvedá mě směrem vzhůru. Pod mým zadkem se objevuje židle, na kterou jsem s lehkým uvolněním usazen s rukama stále vypnutýma ke stropu. Ramena i levá ruka jsou v jednom ohni. Slyším, jak se páchnoucí osoba vzdaluje.
Kdo jste? Co mi to děláte? POMOZTE MI!“
Haló!“
Co se to děje? Kdo to může být. Jak jsem se tady dostal? Snažím se vzpomenout si.
Židle mi přináší lehké uvolnění, proto nepřemýšlím nad dalšími kousky a asi tři minuty se snažím si nastartovat mozek. Situace, ve které jsem se ocitl, mi neumožňuje racionálně uvažovat. Sedím mlčky, čekajíc, co bude. Doufám, že rychlá smrt.

Kvičivý zvuk se vrátil a probudil mě z osobní rezignace. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je trošku jiný než u již známého kladkostroje. Zvuk se z dálky přibližuje směrem ke mně. Mé srdce se opět rozbuší na plné obrátky. Můj věznitel se vrací.
POMOC! Pomozte mi.“ Vykřiknu.
Zvuk se zastaví přede mnou. Ucítím vůni jídla, kterou mi páchnoucí tvor přisune k obličeji. V tom si uvědomím, jaký mám hlad a jídlo voní lákavě. Slyším kovové cinkání nádobí. Že by mě chtěl nakrmit, než mě zabije? „Haló? Co po mě chcete?“
Do pusy mi někdo začne urputně rvát naplněnou lžíci. Jsem překvapený jak je horká, tak první porci plivu před sebe. Silným stiskem mi rozevře čelisti a obsah lžíce mi nalévá do úst a zacpáním pusy dlaní mě donutí polknout. Strava chutná kupodivu obstojně, tak se při druhém pokusu již nebráním. Dotyčný mě krmí jako nemluvně a já si rezignovaně nechávám plnit žaludek horkou polévkou s kusy masa, která mé prokřehlé tělo zahřívá. Po chvíli uslyším cinkání jak prázdné nádobí odkládá. Šoupání chodidel o zem naznačují, že se přesouvá za mě a cítím, jak mi rozvazuje oči.

Chvíli mi trvá si na světlo zvyknout. Rozmazaně se rozhlédnu kolem sebe a vidím, že se nacházím v místnosti, podobné sklepu, s vykachlíkovanou podlahou. Nalevo ode mě se nachází podivný kladkostroj s velkým kovovým závažím. Páchnoucí tvor zůstává stát za mnou a brání mi tak vidět kdo to je.
Haló! Pomozte mi!“ Volám, když v tom mi zrak spočine na kovový vozík přede mnou. Nahoře je položena kovová miska, která obsahovala chutnou polévku. Zděšeně si prohlédnu zbytky a snažím se zadržet zvracení. Miska obsahuje zbytky rozvařené lidské ruky, uťaté v zápěstí, téměř kompletně oddělené od masa kosti.
V panice se podívám vzhůru na svá pouta. Má levá ruka je v zápěstí pevně stažená koženým páskem a umně připojena k řetězu, který je za hák vytažený vzhůru. V místě, kde se má nacházet má dlaň, je jen ošklivý pahýl.
S křikem jsem se pozvracel. Než jsem s hrůzou omdlel, zdálo se mi, že slyším ďábelský smích.

To mi chceš říct, že o víkendu, místo výletu, který jsi mimochodem slíbil dětem, pojedeš na nějakou další konferenci?“ Anna se naštvaně postaví ruce v bok. „Denně pracuješ do noci, ráno zase brzo mizíš do práce. Děti skoro nevidíš. Mě ignoruješ!“
Zvednu zrak od rozečteného sloupku v Mladé frontě. „Je to nutné, posílá mě tam firma. Budou tam představovat novou technologii zpracování odpadu.“ Prohlídnu si svou ženu. Je krásná, štíhlá blondýnka. Má ráda naše děti. Měl jsem štěstí. I když nám to poslední rok moc neklape, co mě povýšili na divizního ředitele. Teď Anna stojí ve svém běžeckém outfitu a háže jeden naštvaný výraz za druhým.
Pokud chceš ředitelské peníze na všechny ty své módní serepetičky, musím je vydělávat,“ dodávám.
Ty si myslíš, že mi jde jen o prachy? Kolikrát tě ještě musím přesvědčovat, že kvůli penězům jsem si tě před léty nebrala!“ Začala zběsile chodit po kuchyni a dává mi zřetelně najevo jak zuří.
Hele, ty jsi chtěla, ať se o to místo ucházím, i když jsem tě upozorňoval, že budu víc pracovat. Bohatství a společenské postavení přináší oběti.“ Odsekávám a očima se snažím najít, kde jsem ve čtení přestal.
Anna mi vytrhne noviny z rukou a práskne s nimi do stolu. „Už dva měsíce jsme nešoustali! Kluci o tobě skoro neví. Ve škole říkají, že se s tátou moc nevidí. Mám toho dost. Beru děcka a jedu k sestře! Až budeš mít snahu to nějak řešit, tak se ozvi!“ Nasupeně odchází do ložnice v prvním patře.
Nezapomeň si s sebou vzít kreditku!“ Volám za ní provokativně a noviny si znova otevírám. Shora slyším, jak si sama pro sebe vříská. Nejspíš něco na můj účet. Ona se uklidní. Vždycky se uklidnila.

Když přicházím k vědomí, marně doufám, že to všechno, co se stalo byl jen sen nebo nějaký hloupý žert. Bohužel. Opravdu jsem snědl svou ruku? Při té vzpomínce se mi znovu udělalo blbě. Sice mám opět zavázané oči, ale vím, že jsem stále zavěšen na řetězu. Cítím, že levá stále kurevsky bolí, ale bolest v ramenou povolila. Aspoň mi nechal tu židli. Zkouším se pohnout, v nohou mravenčení. Upoutá mě bolení v zádech, z toho jak jsem nepřirozeně spal zavěšen v sedu na židli. Až teď mi došlo, že jsem od pasu dolů nahý a v židli je díra. Pravděpodobně na mé výkaly. Když jsem se probral úplně, začal jsem panikařit. Bušení srdce takové, že nemohu popadnout dech. Panický záchvat jako kráva!
Haló! Haló! Pomoc! Pomoc!“ Opět marně řvu na celé kolo.
Proč mi to děláte? Tak mě prosím zabijte!“
Pár hlubokých nádechů mě uklidnilo. Začal jsem se soustředit. Proč se mi tohle stalo? Snažím se rozpomenout, jak jsem se tady dostal. Jsem obyčejný chlap ve středním věku. Mám manželku, dvě děti a hypotéku. Nežiji si špatně, ale nemám žádné nepřátele. Nikdy jsem neublížil ani mouše. Nikdy jsem nedostal ani pokutu za parkování. Řeším typické problémy. Tohle bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Proč já?
Můj věznitel mi dává spoustu času na přemýšlení a vzpomínání.

Jako dítě jsem měl strach z bolesti. Když jsem se řízl, poškrábal nebo se spálil, vždycky jsem strašně řval. Nejhorší byla návštěva u doktora nebo zubaře. Obdivuji, že mě tam matka dokázala vždycky dotáhnout, protože dostat mě jen ze dveří bylo nesmírně složité. Má matka nebyla nejlepší. Dřela v špatně placeném zaměstnání jako uklízečka a svou únavu si vždycky vybíjela na mně. Jsem jedináček a svého otce jsem nikdy nepoznal. Matka říkávala, že to byl debil a že mě radši bude vychovávat sama. Neměli jsme moc peněz, takže jsem si hrál se starými hračkami, které jsme různě dostávali od známých. Když přišlo do módy Lego, já si hrál s Merkurem. Počítač jsme nikdy neměli. Knihy a časopisy jsem měl jedině z antikvariátů a do svých patnácti jsem chodil v ošoupaných šusťákách z Polska. Nebylo to jednoduché, ale matka se snažila, co to šlo, i když jsem byl všem ostatním dětem pro smích. Byl jsem vyvrhel a neměl jsem žádné kamarády. Matka byla od rána do večera v práci a ze mě se stal parchant, který nevěděl jaké je správné vychování. Několikrát mě taky domů přivedla policie.
V patnácti se ovšem všechno změnilo.
Matka onemocněla vzácnou amyotrofickou laterální sklerózou. Nemoc, kdy člověk postupně začne ztrácet kontrolu nad svými svaly a zůstane doživotně paralyzován. Na střední škole, kdy se většina vrstevníků chodila po škole bavit nebo věnovat sportu a koníčkům, jsem já denně utíkal rovnou pracovat, abych se doma dokázal postarat o matku. Takhle jsem jí věnoval tři roky života, kdy jsem denně, pár hodin dřel jako pomocník na stavbách. Tím jsem dokázal vydělat na léky a provoz nemoci. Peníze na živobytí jsme dostávali od sociálky. Matka byla jediný člověk, kterého jsem v životě měl a tak i přesto, že nebyla dokonalá, svým způsobem byla mým smyslem života.

Z myšlenek mě vytrhl můj věznitel, který vstoupil do místnosti. Svírá se mi žaludek a začal jsem sebou panicky šít.
Prosím. Proč mi to děláte, proč já?“
Cítil jsem, že mi povolil svěrač a obsah mých střev se vyprázdnil. Místnost se okamžitě naplnila příšerným smradem. Netvor cosi zabrblal, vyprázdnil kýbl pode mnou a vrátil jej zpátky. “Kamarádsky“ mě poplácal po rameni. Má panika nepřestávala.
Prosím, pusťte mě!“ Řvu na celé kolo, i když vím, že je mi to prd platné. Brečím strachy o svůj život a přitom si přeji, ať je už konec. Ať mě zabije, zavraždí a klidně se ze mě nají. Je mi to jedno. Chci už to utrpení ukončit. Záda mě bolí čím dál tím víc, o svém levém pahýlu ani nemluvě.
Věznitel přistoupil, tak blízko, že jsem opět ucítil jeho vaječný zápach. Do levé paže mi zapíchl injekční stříkačku a vypustil její obsah do mých žil. Přestávám cítit bolest, nemůžu se pohnout. Stále se zavázanýma očima se mi objevují barevné obrázky.
Jsem paralyzovaný a ještě k tomu blouzním.
Slyším, jak se přesunuje za mě, jak dává pryč židli, na které sedím a nechává mě viset za paže. Co se za mnou děje to netuším. Ale už je mi to jedno. Barevné obrázky, které se mi v hlavě promítají, začínají dávat smysl.

Dáš si ještě pivko?“ Ptá se mě Martin s potměšilým úsměvem.
Ne, díky! Ještě pojedeme přes 3 hodiny a nechci, aby mi to stouplo do hlavy,“ říkám a očima uhnu směrem na pohybující se krajinu za oknem.
Kdykoliv jedu na služební cestu, místo auta jezdím vlakem. Vlakem jezdím rád. Je to pohodlné a klidné. Můžete se kdykoliv protáhnout nebo projít. První třída je luxusní, voňavá a přitom vás neustále obskakuje pikolík, který nabízí ty nejlepší služby.
Ten náš je evidentně gay a tak na nás s Martinem neustále cení zuby a snaží se nám každou chvíli něco vnutit. Dopil jsem zbytek piva z plechovky a objednal si kávu. Zubatý úsměv stewarda prozradil jakou má radost, že mi pro ni může skočit.
Ser na to!“ Vychrlí ze sebe Martin.
Cože?“ Překvapeně reaguji a Martin pokračuje: „Dneska jsi nějaký zamlklý. Zase Anna?“
Přikyvuji.
Kašli na to! Večer se seřežeme jak prasata. Od čeho ty služebky jsou? Stejně tu konferenci můžeme zítra prospat!“
Za oknem pozoruji starší kamenný most přes místní řeku. „Možná.“ Odpovím mu očima stále zapíchnutýma směrem do krajiny. „Všiml sis někdy jak je tady příroda hezká? Tady jsem mohl vzít mé kluky. Místo toho je na mě rodina nasraná.“
Martin povzdechl: „Ser na to! Chovej se, kurva, jako chlap! Malicherné hádky s manželkou k životu patří. Stejně jsou všechny stejné. Hlavně že nosíš prachy.“ Sáhl do brašny a vytáhl menší dřevěnou krabičku. „Hele, koukej co mám!“
Obrátím zrak směrem dovnitř: „Co to zase máš?“
Martin se usmál: „Nekonečnou party!“ Odhalil obsah.
V krabičce se nacházela láhev skotské whisky, dva kubánské doutníky, pytlík s trávou a ještě další nejspíš s koksem.
Schovej to!“ Říkám rychle, rozhlížejíc se kolem sebe, zda nás někdo nesleduje. „Ty jsi blázen! Do toho s tebou nejdu.”
Martin pohrdavě obrátil oči v sloup, krabičku zavřel a opět schoval do brašny. „To ty jsi blázen! Neřeš blbosti a taky se jednou pojď pobavit.“
Zapomeň. Jen přes mou mrtvolu.“ Otáčím svůj pohled opět ven a ignoruji kolegovo odfrknutí.

Probudila mě vůně jídla. Můj trýznitel mi nese další nechutnou porci. Opět sedím na židli. Rychle zkontroluji, zda mi opět něco nechybí. Omyl. Končetiny sice mám, ale cítím silnou bolest v zádech. Jakoby mě něco řezalo do pravé strany zad. Co mi to tentokrát vzal?
Netvor páchne. Opět je u mě. Stiskne mi panty a do pusy mi narve kus jídla. Nechutná to špatně, ba dokonce skvěle, ale nemohu opustit myšlenku, že pojídám kus svého těla. Chuť lehce slaná, měkké maso lehce páchne močí. Ledvina!
Snažím se vyvolat dávení, ale věznitel mě nenechá.
To mě chce donutit, abych se snědl sám?
Dochází mi, že tak to nejspíše bude. Šiju sebou a netvor mi obratně zapíchává vidličku do nohy. Vykřiknu bolestí a mé oči se rozpláčou. Rezignovaně absolvuji další porci a pak ještě jednu. Abych přežil musím se sníst. Po čtvrté porci opět omdlívám do bezvědomí.

Po třech letech denních útrap ve škole a pak v práci, abych se mohl postarat o nemohoucí matku, jsem se rozhodl, že takhle dál žít nemůžu. Chtěl jsem jít studovat a tak jsem každý týden chodil na úřad, aby nám sociálka přiřadila zdravotní péči. Po půlročním boji s prohnanými ouřady, se mi to konečně povedlo. Dostali jsme mladou pečovatelku. Hezkou, štíhlou blondýnku. Jmenovala se Anna a byla asi o rok starší než já. Okamžitě jsme se do sebe zakoukali. Slovo dalo slovo a za chvíli jsme byli spolu. Já v té době začal jezdit na studia a tak jsme se vídávali pouze o víkendech. Anna se během týdne starala o mou matku a prakticky se stala členem rodiny. Do té doby, než se matce přitížilo. Po roce a půl matka zemřela a Anna se rozhodla, že v domě zůstane se mnou.
Po studiích jsme se vzali a začali konečně spolu žít naplno. Bylo to skvělé. Já v té době začal pracovat jako environmentální technik pro společnost zabývající se zpracováním odpadu ve městě. Anna si našla místo jako sanitář v místní nemocnici. Oběma se nám dařilo natolik, že jsme po pár letech renovovali matčin dům a pořídili si dítě. Našeho prvního chlapečka. Žilo se nám dobře. Každý rok jsme jezdili na dovolenou k moři a užívali si život plnými doušky.
Za pár let jsem pracovně postoupil na místo vedoucího pobočky a my se rozhodli, že si pořídíme další dítě. Tak se narodil náš druhý syn. Jelikož jsme měli dost peněz a dvě děti jsou práce na plný úvazek, opustila Anna místo v nemocnici, kde již pracovala jako zdravotní sestra. Stala se z ní žena v domácnosti a věnovala se dětem. Je podivuhodné, jak se dokáže život změnit, když poznáte toho správného člověka. Byl jsem naprosto šťastný.

Další dny mého věznění probíhaly podobně. Denně jsem spořádal kus svého těla a už jsem se ani nebránil. Polévku ze své druhé ruky jsem spořádal podobně jako první den, ale tentokráte s chutí. Steak z vlastního lýtka nebo kus jater? Už jste někdy snědli vlastní koule? Nebo penis? Něco na tom lidském mase bylo. Jako by mi dávalo to, co jsem předtím neměl. Pojídat své tělo ve vás probudí vzpomínky na věci, které jste už zapomněli. Bylo to jako dostávat ze sebe to nejlepší. Můj nový kuchař a pečovatel v jednom mě ani moc netrápil bolestí. Pokud jsem se nevzpouzel, píchnul mi injekci s jeho vlastním koktejlem a já si užíval vzpomínkovou jízdu, když on si mezitím uřezával další chutné části mého těla. Se svým osudem jsem se již asi smířil a jediné co mě trápilo, bylo, že vlastně nevím, jak netvor z nejhoršího snu vypadá. Cítil jsem, že si k němu buduji vztah. Je to divné. Zvrácené. Ale on jediný mi dává péči, kterou jsem nikdy nepoznal. Někdo, kdo se konečně stará taky o mě. Asi tak se cítila má matka. A můj jediný „přítel“ mě stále drží v nevědomosti. Ukázal mi, jak se bolest může stát drogou. Předtím, než se k smrti sním, ho chci poznat. Prosím.

Dnes se něco změnilo. Celé tělo mě bolelo jako nikdy. Představte si, že do vás řeže tisíc nožů. Instinktivně jsem se snažil otevřít oči, jako každý den. Světlo žárovky mě oslepilo. Vidím, ale jinak než jsem zvyklý. Oko. Vidím pouze na jedno oko. V místě po tom druhém pociťuji další novou bolest a tuším, že jsem o něj přišel. Jak asi chutná lidské oko? Napadlo mě, že má vyhřezlá bulva bude můj dnešní chod. Pozvracel jsem se a pokusil se rozhlídnout kolem sebe. Stále zavěšen, tentokráte na velkých hácích, které jsou umně zavěšeny za mé klíční kosti. Bolest po zabodnutí háků už není téměř znatelná. Ruce už jsem celé spořádal a tak v ramenou vidím jen pahýly zbytků. Cítím jak se mi z pravého oka řine čůrek krve. Podívám se dolů. Nohy už taky chybí, jedna odborně odříznutá v koleni. Druhou nevidím už vůbec. Stehenní steak je lahůdka.
Za mnou se ozval šramot reagujíc na mé bolestivé kvičení. Můj věznitel mi nasadil pásek přes oči. Když se textil dotknul citlivé díry po mém oku, bolestivě jsem zaječel.
Ukaž se mi! Prosím, chci vidět jak vypadáš, než umřu. Prosím!“ Vychrlil jsem ze sebe své tužby směrem k netvorovi.
Zachraptěl. To je jediné, co ze sebe za celou dobu dostal. Tajemné chrčení. Ani nevím, jestli můj smradlavý “kamarád“ je vůbec člověk.
Ukaž se mi!“ Zakřičel jsem a nechtěným pohybem, jsem si způsobil další bolest. Zaskuhral jsem zrovna když procházel kolem mě, opět pryč z místnosti.
Chtěl jsem jíst a tak jsem zařval, ať donese dnešní pochoutku.
Čekání bylo dlouhé, ale po čase jsem ucítil novou vůni. Trýznitel přišel s miskou plné oční speciality. Mňam, i s kouskem masa.
Nakonec mě svou injekcí, jako vždy, poslal do dalšího barevného snu. Těšil jsem se jako dítě.

V klubu bylo plno. Martin oblboval místní studentky a já na baru upíjel další drink. Nějak se ve mně všechno rozleželo a nemohl jsem přestat myslet na Annu, jak u své sestry pláče a je ze mě zklamaná. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že oba synáčci se maminky stále vyptávají, kde jsem. Chybím jím. Anna je to nejlepší co mě v životě potkalo. Rozhodl jsem se. Po návratu z konference seknu s prací a najdu si něco nového. Chci být s rodinou.
Tohle jsou Vendy a Luca,“ zaklepal mi Martin na rameno. A natlačil přede mě dvě chichotající se štíhlá děvčata. Brunetka a blondýnka.
Petr,“ přiznal jsem se.
Martin pokynul směrem k parketu. „Jdeme tančit!“ a odtáhl blondýnku za ruku.
Usměvavá brunetka se ke mně na baru přitiskla.
Dáš si drink?“ Zdvořile jsem se zeptal a ona přikývla.
Pokynul jsem na barmana, ať nalije další dva bílé rusy.
Kolega říkal, že se potřebuješ pobavit?“ Natáhla se ke mně a zašeptala mi do ucha.
S mírou.“ Odpověděl jsem s úsměvem a ukázal ji snubní prsten.
Luca se mi svůdně podívala do oči a potměšile se usmála. „Trocha zábavy ještě nikomu neuškodila.“
Kopla rusa na ex. Chytla mě za ruku a vytáhla na parket. Nesměle jsem souhlasil. V ohlušující muzice jsem stihl zakřičet, že neumím tancovat.
Tak se jen houpej do rytmu a dívej se na mě!“ Zvolala a začala kroutit boky v rytmu techna. Vypadala krásně svůdně. Její pevný zadek každou chvilku vykukoval zpoza minisukně a když se prohnula, její vlasy planuly v barevném opojení diskosvětel. Zakoukal jsem jí na kozy. V hlavě se mi začaly honit rozporné myšlenky.
Co to děláš, blbče“ pomyslel jsem si.
Martin mi vrazil do ruky flašku whisky, kterou koupil na baru a donutil mě si z ní dát pořádný doušek. Mé oči se stále upíraly na sexy taneček tmavovlásky Lucy.
Po hltu z flašky se mi zatočila hlava.
Skočím si na vzduch.“ Zakřičel jsem znepokojivě směrem k ostatním a vydal se k východu.
Venku jsem si zapálil cigaretu a snažil se uklidnit.
Na rameno mi zaklepal Martin v obložení obou děvčat. „Jdeme na hotel, uděláme mejdan!“
Nechtělo se mi, možná bych šel už radši spát, ať jsem na konferenci fit, ale Martin byl rozjetý a před holkama, se mi slabocha hrát nechtělo.
Pokývl jsem a vyrazili jsme na hotelový pokoj. Obával jsem se, že dnes určitě dojde na Martinovu pekelnou krabičku. Musím se udržet a nic si z ní nevzít. Už tak mám dost z toho všeho chlastu.

Dnes mě opět probudilo světlo, které vydávala silná žárovka, svítící mi přímo do obličeje. Ležím na stole a z mého těla vede spousta hadiček do okolních nádob, či přístrojů. Přistihl jsem se, že hledám novou bolest, novou ránu na svém těle, kterou nenacházím. Smutně postesknu. Pod hlavou mám tvrdý polštář a tak vidím kolem sebe. Jsem jinde, jakoby v nějaké kuchyni. Nad hlavou se mi houpe lustr, nalevo je kuchyňská linka, která je poseta hromadou nádobí a náčiní. Na konci linky poznávám známý vozík, na kterém leží řeznické a chirurgické náčiní. Nějak ve mně proběhla myšlenka, že už se blíží můj konec. Chci ovšem ještě ze sebe něco okusit. Chci se vydat na můj vzpomínkový výlet. Co takhle plíčka? Člověk může žít s jednou plící, ne? Podívám se vpravo, kde vidím pár nádob, obsahující mé tělní tekutiny. V jedné se evidentně nachází má moč, v další asi krev. Co je v těch ostatních, netuším.
Tělo mě opojně bolí.
Je tady někdo?“ Křičím.
Náhle zhasne světlo. Chraplající pečovatel vstoupí do místnosti.
Ten jeho vajíčkový puch, ten mi tak chyběl. Je to uklidňující, když se o vás někdo takhle stará. Je tady pro vás.
Chci jíst!“ Křičím.
Můj přítel ovšem pouze vezme kus hadru a přehodí mi jej přes obličej.
Haló? Dneska bez večeře?“ Zklamaně vzlykám nad chybějícím pravidelným proviantem.
Cítím, jak se mi do těla zabodává jehla. Netvorův lék mě posílá na novou cestu.

Luca je úžasná. Něžně jsem pohladil její zadek a pocucal pravou bradavku. Uslyšel jsem jak potichu vzdychá. Líbilo se jí to. V místnosti byla tma. Luca mě přetočila na záda a vrazila mi jazyk do pusy. Cítil jsem jak mě chytla za zápěstí a jak mě přivázala k posteli. Nechal jsem se. Jazykem něžně olízla můj krk, mou bradavku a pomalu putovala níž. Mé tepající přirození se téměř okamžitě vymrštilo a nyní se žaludem zabodává do jejího břicha. Vzdychám slastí, když ta nádherná žena můj žalud olízne. Nádhera.
Anna nikdy na orál nebyla. Hnusilo se jí to, takže jsme se k tomu dostali snad jen dvakrát během prvních dvou měsíců. Když jsem ji jednou naplnil pusu semenem, měl jsem s kuřbou utrum.
Poddával jsem se proto neobvyklému opojení a slyšel jsem jak se z vedlejšího pokoje ozývá Martin s Vendy už v dokonale plné jízdě. Vzrušilo mě to ještě víc. Během večera jsme se dozvěděli, že obě děvčata jsou sestry. Dvojvaječná dvojčata. Teď mi to tmavovlasé dvojče dopřávalo to nejslastnější milování. Nasedla na můj ztopořený úd, aby rozjela něco, co jsem nikdy nepoznal. Rajtovala na mně tak dlouho, dokud se několikrát neudělala a teprve pak dovolila orgasmus mně. Bylo to něco neskutečného. Nevěděl jsem, jestli je to tím chlastem, trávou nebo koksem, ale veškeré mé rodinné starosti se rozplynuly. Sex jsme si tu noc užili ještě několikrát, dokud jsem únavou nepadl a neusnul. Miluju tě, Luco.

Nová bolest mě vytrhla ze snění. Bolí mě hlava, jakoby uvnitř. Zkouším otevřít své jediné oko. Hadr na hlavě už nemám a jsem stále v netvorově kuchyni. Za mnou slyším jeho chrapot. Jeho smrad. Koulím svým okem, abych rozpoznal co se změnilo. Cítím hlad.
Prosím, dej mi najíst!“ Bolestivě zakřičím.
Otočím hlavou doleva a to co uvidím, mě vyděsí.
Na stole, podobném mému, leží torzo mrtvého lidského těla s otevřenou lebkou. Poznávám obličej. Je to Martin.
Jeho vyděšený výraz se mi okamžitě vryje do paměti a vyvolá téměř okamžité zvracení. Dávivě se rozkašlu a snažím se nevdechnout kyselé zvratky. Bolest hlavy je již nesnesitelná.
Z levé strany se zpoza dveří ozve chichotání.
Otočím hlavu zrovna ve chvíli, kdy do dveří nakouknou známé hlavy.
Jé tati, dneska budou mozečky?“ Prohlásila jedna z nich. Obě se zase zachichotaly.
Sakra.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Kohoutek

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.


KOMENTÁŘE