logo

ZTRACENÁ

8Probrala se a otevřela oči. Uviděla koruny stromů, mezi kterými problikávaly hvězdy. Chladný vítr setřásal listy. Ticho. Slyšela jen svůj dech a tlukot srdce. Posadila se. Roztřesenou rukou si pohladila obličej. Rozhlédla se noční krajinou. Seděla na trávě někde v lese. „Kde to sakra jsem?“ Řekla si tiše pro sebe. Náhle jí vzpomínky udeřily do týla jako železná tyč.

Šla domů. Pamatuje si, že šla domů. Odkud? To je jedno… Ale už skoro byla u dveří. Chvíli hledala po kapsách klíče. Už se chystala odemknout, když náhle měla ten divný pocit. Divné mrazení v žaludku a lechtání za krkem. Pak ten zvláštní zvuk. Vlastně opak zvuku. Jeho nepřítomnost. Divná chvíle, kdy vše okolo ztichne a vy zřetelně slyšíte své vlastní myšlenky. A potom se otočila. Koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Byl to moment. Šedá šmouha. Pak už nic. Dál už si jen pamatuje, jak otevřela oči a byla tady. Nic víc.

Co se stalo? Kde je a proč? Byla moc rozrušená na to, aby si to dokázala nějak racionálně vysvětlit.

Pomalu se postavila. Zatočila se jí hlava. Vjela si rukou do vlasů. Nahmatala tam vlhkou ránu. Ucukla, když ucítila štiplavou bolest. Musela se někde praštit, či co.

„Panebože, jak jsem se tu dostala? A jak se dostanu domů?“

Vydala se po skoro nezřetelné stezce přímo před sebou. Je jedno kudy jde, stejně nemá ani nejmenší představu, kde je. Klopýtala ve tmě, ruce napřažené před sebou. Viděla jen tmavší stíny stromů. Každou chvilku ji šlehla přes obličej větévka, které si všimla, až když se řítila k obličeji. Bylo jí čím dál tím hůř. Motala se jí hlava. Vrávorala ze strany na stranu jako opilá. Ostružina jí roztrhala kalhoty a ošklivě poškrábala nohu. Zastavila se a opřela o strom. Všechno se točilo. Stromy, zem, hvězdy… Nemohla zaostřit ani na jednu věc. Vše bylo rozmazané a nezřetelné.

Pustila se a vykročila. Dva kroky k dalšímu stromu. Chtěla se zase opřít, ale hmátla do prázdna. Spadla na zem, na všechny čtyři. Jedna větev se jí zabodla do ruky.

„Moje hlava…“

Klečela na zemi a zhluboka dýchala. Hlava se točila a bylo jí na blití. Snažila se zavírat oči, ale bylo to ještě horší. Soustředila se alespoň na zem. Hleděla na ni a pokoušela se ignorovat točící okolí.

Převalila se, sedla si a opřela se o drsnou kůru stromu. Teď se musí pokusit přemýšlet. Takhle se nikam nedostane.

Takže, je někde v lese. Neví, jak se tam dostala. Neví proč. Je jí pekelně špatně. Zřejmě otřes mozku.

„Do prdele!“

Podívala se na ruku. Vytáhla třísku a cítila teplo vytékající krve.

„Musím dál! Musím! Nesmím tady zůstat!“ Pracně se zvedla.

„Chci domů, prosím…“

Pokusila se víceméně odhadnout původní směr své cesty a šla. Hlava se už tolik netočila, ale nevolnost stále neustupovala. Zdálo se jí, že tma ještě více zhoustla. Okolí získávalo podivné pokroucené proporce. Cesta se začala vytrácet. Zrychlila.

Máchala rukama před sebou. Několikrát spadla na zem, ale hned vstávala a spěchala dál. Brečela. Najednou šlápla do prázdna a sklouzla do chladné vody. O kámen si narazila obě kolena.

„Potok…“

Rezignovaně se doplazila ven z vody a vyčerpaně si lehla na hrubý štěrk. Třásla se zimou. Pak usnula.

Nedokázala odhadnout, jak dlouho spala. Hodinu? Den? Pořád byla tma. Ze spaní ji vytrhl známý hlas.

„Mami?“ zašeptala.

Pomalu se zvedla a poslouchala.

„Holčičko, kde jsi? Ozvi se!“

„Mami! Kde jsi? Mami!“

„Ozvi se holčičko moje!“

„Mami! Tady jsem!“ utíkala za hlasem. Klopýtala po kamenech a křičela.

„Mami! Tady jsem! Prosím, pomoz mi!“ běžela lesem.

Už nedbala na větve. Teď jen utíkala ze všech zbývajících sil po směru přicházejícího hlasu.

„No tak! Prosím, ozvi se, holčičko!“ ozvalo se ještě několikrát. Ale hlas se pomalu vytrácel. Plakala strachem a hlas se jí třásl, když neustále volala matku.

„Mami, kde jsi? Nenechávej mě tu! Jsem tady!“

Hlava se jí zase točila. Rána pálila. Několikrát upadla na zem a málem už nevstala. Ale pokaždé, když slyšela matčin hlas, se s vypětím všech sil postavila a pokračovala.

Postupně les řídl. Bylo lépe vidět. Hlas se však už dlouho neozval. Stála bezradně a třásla se zimou a pláčem.

„Mami, prosím, ozvi se…“ šeptala.

Náhle se hlas ozval s novou silou.

„Tady jsem, holčičko! No tak poběž! Už tě skoro vidím!“

Zaradovala se a okamžitě vyběhla. Po několika metrech doběhla k cestě.

„Mami, kde jsi?“

„Tady!“ ozvalo se z druhé strany.

Vběhla na cestu.

„Už jdu mami…“

Ozářilo jí prudké světlo. Stačila se jen otočit a zakrýt si obličej zkrvavenýma rukama.

„Ne!“

Probrala se a otevřela oči. Uviděla koruny stromů, mezi kterými problikávaly hvězdy. Chladný vítr setřásal listy. Ticho. Slyšela jen svůj dech a tlukot srdce. Posadila se. Roztřesenou rukou si pohladila obličej. Rozhlédla se noční krajinou. Seděla na trávě někde v lese.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE