NEUPROTOKOL

Vždycky rád sleduji západ slunce nad Tokiem. Červenožlutá mozaika meditačně klidných slunečních paprsků, prosvítající megalomanským velkoměstem plného chladných vysokých věžáků mi dodává pozitivní myšlení, že ještě je stále něco, co nemůžeme ovlivnit. Užívám si, jak celé město září, jakoby mělo auru dobrého, svobodného města plného spokojených lidí. Není tomu tak. Pamatuji si, jak západ slunce vypadal, když jsem byl ještě dítě, kdy se o Neutrinovské vrstvě ještě nevědělo. Nebe bylo modré a noci černé s miliony hvězd. Dnes, pokud byste chtěli vidět hvězdu, museli byste vyrazit do vesmíru.

Západ slunce. Toto každodenní představení jsem opět sledoval z okénka Hi-train vlaku na cestě mezi Tokiem a Londýnem. Rád se neustále pohybuji, protože mí nepřátelé mě sledují krok od kroku. Jako Nexari mám vůči Kybernetu zodpovědnost, a proto jsem neustále lovnou zvěří moderní doby.

„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ Pronesl hlas vedle mě. Hubená stewardka s růžovými vlasy se na mě usmívala jako andílek.

„Jen vodu,“ přikývl jsem.

Z vozíku mi podala plastovou láhev plnou čiré tekutiny.

Poděkoval jsem a s větou: “Děkujeme, že využíváte služeb TechTrans“ odcupitala k dalšímu cestujícímu.

Poslední expedice do vesmíru, přibližně desetiletí zpátky, přinesla nemálo nových objevů, které technický vývoj posunuly do mezí, kdy už je možné opravdu všechno. Objev Neutrinovské vrstvy umožnil používat atmosféru jako přenosné médium, datové úložiště a stal se dokonalou náhradou tehdejšího Internetu, závislého na fyzických zařízeních a optických médiích. Vedlejším efektem je pouze zářívá pavučina paprsků, která se rozprostřela nad celou zemí. Kybernet. Jako velký bratr. Zelené paprsky přenášených dat lítají nad hlavami obyvatel a vypadají jako polární záře. Z počátku to byla nádhera. Ty možnosti, ten vývoj. Avšak to by nebylo lidstvo, aby opět nezneužilo výhod moderní doby na svou stranu.

Velké technologické korporace se sdružily a nastolili řád regulace technologií. Pojem „hacker“ téměř ztratil význam. Vlády padly a svět se ocitl v rukou velkých společností, které hromadně vytvořily moderní zákon. Na finance a hospodaření se tak získal nový pohled. Inflace se zvedla z 10 % na statisíce a společnost se rozdělila na dvě sociální třídy. Ti bohatí a ti chudí. Kdo je jakýmkoliv způsobem společnosti přínosný, zajistí si tak skvělý život ve vysokém životním standardu. Ostatní se musejí plácat ve sračkách spodiny a jedinou závislostí se jim stal přehršel technologických vynálezů a přístup ke Kybernetu, který je jakousi drogou. Kdo má obojí, je mezi chudými král.

A pak jsou tady Nexari. Zhruba tucet „neu-hackerů“, kteří dokáží manipulovat s Kybernetem, jak se jim zlíbí. A i když každý z nich pracuje pro jinou korporaci, všichni jsou stejně nebezpeční komukoliv, s kým se v Kybernetu potkají. I mimo něj. Občas někdo zahyne, a tak se na jejich místě objeví noví. Vycvičit Nexari je ovšem mnoholetá záležitost a ne každý výcvik přežije. Jednotliví Nexari mají různá vylepšení, přes virové implantáty až po mentální štíty. Mojí specializací je ukládání informací. Má augmentace mi umožňuje využít jakoukoliv informaci, která se ke mně dostane.

Jsem Nexari.

Evoluce dosáhla různých mezí a řádka vybraných si vyvinula mentální schopnosti založené na přímém propojení Kybernetu s vědomím. Připojení do matrixu Kybernetu je pro mě několikavteřinovou záležitostí kdekoliv a kdykoliv. Omezením je pouze dosah. Mým životním údělem je tedy cestovat z jedné strany Země na druhou. Právě tak, abych byl schopen danou oblast napojit. A můj zaměstnavatel mě zásobuje těmi nejnáročnějšími úkoly a misemi. A právě dnes jsem jednu takovou misi dostal.

Korporační rada je křehká. Všechny společnosti žijí sice v symbióze, ale dohodnout se mezi sebou je téměř nemožné. Každá z dvanácti korporací vládne svému úseku reálného světa, ale zároveň uskutečňují své obchodní záměry v Kybernetu. Není divu, že pro prosazování svých zájmů využívají nezákonné praktiky, kriminální živly a různé intriky. Boj o moc, bohatství a mít lepší technologii než ostatní jsou to jediné, co je vede kupředu. A tak sabotáže, získávání informací nebo likvidace různých osob byly na mém denním pořádku.

Dnešní ráno jsem dostal úkol nový. A možná ten nejtěžší, který jsem doposud měl. Do mého úložiště mi nahráli nový protokol, který dokáže eliminovat kohokoliv, kdo se připojí do Kybernetu. Není to pouze likvidace avatara, kterých může mít každý několik, ale celkové narušení mozkové činnosti v takové míře, že se do Kybernetu již nepřihlásí. Nikdy. Lidé, kteří nemají schopnost Nexari, používají klasické konzolové připojení napojené na neurony mozku. Samotná navigace je tak omezena verzí konzole. Nexari se mohou pohybovat svobodně. A tento neuprotokol si nebere servítky a zlikviduje všechny. Na takovou míru, že se z nich stanou zombie odkázané na život v realitě. A to je v dnešní době, závislosti na Kybernetu, horší než smrt.

K zdrojovému kódu protokolu, přenášeném v mé hlavě, se nikdo nesmí dostat. Ani já. Šifování je tak sofistikované, že samotná snaha o jeho prolomení by mi mohla přinést smrt. Úkol převézt tyto informace z Tokia do Londýnského vědeckého centra mého zaměstnavatele nebude až tak jednoduchý, protože mé napojení na Kybernet je vždycky cítit, ať jsem kdekoliv a ostatní Nexari po mě půjdou. Tím jsem si jistý.

Kouknul jsem z okénka. Tmu vystřídala světla velkoměsta. Hi-train vlak společnosti TechTrans jede svou plynulou rychlostí po nejvýše položené koleji světa. Gigantická města se mezi sebou propojila monstrózními mosty a objet půlku světa nyní trvá dobu kratší než letadlem, kterým Neutrinová vrstva v atmosféře znemožnila létat. První zastávka Peking. Hra začíná. Mám zhruba 15 minut, než Hi-train ujede a město ztratím z dosahu. Musím být ve střehu a vycítit nebezpečí dřív, než mě dokážou nalézt ostatní. Napojil jsem se tedy do Kybernetu a můj avatar se objevil v ulicích virtuálního města. Snažím se vypadat nenápadně v nižších i vyšších kruzích, a tak v Kybernetu nosím džíny, košili a koženou bundu. Hlavu mi zdobí tweedová bekovka. Připomíná mi časy v rodné Anglii.

Peking se mi nelíbí. Město je plné továren a smogu, páchnoucích lidí a nemocí. Pozůstatek technologického rozvoje konce dvacátého století. Lidé zde žijí ve slumech a životní úroveň je na té nejnižší úrovni. Podobně vypadá i zdejší Kybernet. Plný jednoduchých algoritmů, předpotopních aplikací a pozůstatků původního Internetu. Procházet se kybernetickým městem je spíše utrpení než radostí. Jistě, najdete zde určité sociální rozkoše, aukční síně nebo porno, ale to už se stalo tím minimem kdekoliv.

Digitální lidi, chodící v davech kolem mě, vypadají jako beztvaré hmoty mířící neznámo kam. Bez mozku, bez cíle. Pouze strávit tu chvilku denně v Kybernetu a užít si aspoň něco. Sám znám jednu putyku, kde se lidi chodí pouze bavit o svém chudém životě a pít virtuální pivo. Sham. A doufám, že zrovna tam potkám Brandona.

Brandon Chan je ve Shamu jako doma. Pracuje jako poslíček pro TechTrans, a když se v Pekingu něco šustne, on to ví. A dluží mi pár laskavostí od dob, kdy mu zabanovali pár jeho přístupů. Když jsem vstoupil do Shamu, většina lidí se po mě jen otočila a pokračovala ve svých činnostech. Nepřekvapilo mě to. Nexari se v Kybernetu od ostatních nijak neliší. Zamířil jsem k baru, za kterým sedí špekatý moderátor Shamu – Velký Giam. Ihned mě poznal.

„Ni Chao. Gutchi“ Pozdravil mě. „Dlouho jsi tady nebyl.“

„Zdravím, je tady Brandon?“ Odpověděl jsem na pozdrav.

„Vzadu.“ Kývl na mě a ukázal palcem na dveře vedoucí za barem.

Přikývnul jsem a vydal se ke dveřím.

Cvalík mi zastoupil cestu. „Vstup premiové zóny je podmíněn platbou tří kreditů. Taková jsou pravidla Shamu. “ Bezmocně pokynul.

Nezlobil jsem se, vždyť je to také pouze jen zaměstnanec.

Na hodinkách mi zapípalo 10 minut. „Musím si pospíšit.“ Pomyslel jsem si a klikl na tlačítko, které mi z mého účtu stáhlo 3 kredity. Giam se zazubil a pustil mě dále.

Zadní místnost byla menší než putyka vepředu. Bohatší místní zde mohli utrácet peníze v hazardu. U třetího stolu jsem zahlédl Brandona, který se oddával kostkám. Brandon je mladý Číňan, normální kluk, který se stal na Kybernetu závislým. Ostatně tak jako dneska každý.

Přišel jsem ke stolu a oba hráči na mě vzhlédli.

Brandon se usmál. „Ahoj Gutchi. Pět minut než dohraju.“

„Mám osm, jdeme hned.“ Odsekl jsem.

„Ale já jsem teď vsadil 5 kreditů.“ Oponoval.

Zmáčkl jsem tedy tlačítko umístění na stole a těch 5 kreditů jsem mu daroval zpět.

„Spokojen?“

Brandon kývl a opustil stůl. Druhý hráč se spokojeně usmíval, protože celý výhra kápla jemu.

Vrátili jsme se do putyky a usadili k prvnímu volnému stolu.

„Potřebuji pár informací.“ Začal jsem a pokračoval: „někde tady jsou další Nexari. Tady poblíž Pekingu. Potřebuji vědět, kteří to jsou.“

Brandon okamžitě zareagoval: „něco jsem slyšel. Někdo prochází podniky a ptá se na tebe.“

„Řekni mi všechno, co víš.“

„Jeden přišel do Shamu. Asi před hodinou. Takový nekompromisní. Chtěl jen odpovědi. Když mu někdo neřekl, co ví, toho zabanoval. Byl vysoký. Blonďák. S tmavými brýlemi a dlouhým bílým pláštěm. Dozadu do herny se nedostal.“

Přesně jsem věděl, kdo to je. Mordecai. Nikdo z Nexari nemá tak citelně znatelného avatara. Takže první, kdo po mě jde, je Googlesoft. Jak typické. Kyberneticky nejvyspělejší, avšak buranská korporace. Mordecai musí být někde poblíž.

Na hodinkách mi zapípalo 5 minut.

„Díky, Brandone. Musím letět.“

„Hodně štěstí.“ Usmál se Brandon a zamířil zpět do herny.

Odpojil jsem se od Kybernetu. Hlava mě neskutečně třeští. Můj mozek se pokaždé brání rychlému odpojení. Daň, kterou musím pokaždé podstoupit. Sedím zpátky ve vlaku, který se zrovna rozjel směrem k Moskvě. Davy lidí, kteří v Pekingu nastoupili, si stále usedali na místa kolem mě. Rozhlédl jsem se okolo. Mordecai. Znám jeho avatara, ale ve skutečnosti nevím, jak vypadá. Může to být kdokoliv. My Nexari se ve skutečnosti neznáme. To je důvod, proč se musím neustále připojovat do Kybernetu. Pokud nevysleduji Nexari tam, oni mě pak najdou v realitě. A v nestřeženém okamžiku mě střelí do hlavy nebo vrazí kudlu do zad. Čím jsme si blíže, tím se cítíme více. To je jediná výhoda. Jako sonar netopýrů. Oni vědí, že přenáším zbraň, která je dokáže vyhladit. A to se jim nelíbí. Mě také ne.

Plný močový měchýř mě vyhnal na toaletu. Hi-train vlaky jsou neskutečně moderní, avšak na záchod se musí přes celou jeho půlku. I v dnešní době designéři nedokážou myslet rozumně. Letím přes celý vlak, abych si vykonal potřebu, a zároveň se rozhlížím po sedících cestujících. Mordecai tady někde bude. Cítil jsem to čím dál tím víc. Míjím početnou hlasitou rodinu jižanů, kteří na sebe přes uličku pokřikují. V další řadě sedí mladý páreček, který vypadá, že se od sebe nikdy neodlepí. Připadalo mi, že mě ta dívka koutkem oka zaregistrovala. Dorazil jsem k záchodu a zaklapl za sebou dveře. Uvolnění, které přichází, je nepopsatelné. Přistoupil jsem k umyvadlu. Bolest hlavy začíná být nesnesitelná. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Černé oči obklopují vrásky blížícího se čtyřicátníka. Můj bledý obličej zdobí na pravé straně velká jizva. Vzpomínka na souboj s Aadi. Byla jedna z nejzkušenějších Nexari, se kterou jsem bojoval jak v Kybernetu, tak i v realitě. Svým způsobem jsem ji miloval, protože byla jako já. Ne pouze avatar, jak ostatní Nexari. Tu jedinou jsem zažil takovou, jaká byla ve skutečnosti. A také jsem ji ve skutečnosti zabil. Jen proto, že jsem chtěl zlikvidovat nový druh vyvíjených konzolí. A ona mi stála v cestě.

Někdo zaklepal na dveře. Z kapsy vytahuji Aspirin. Farmaceutika za posledních pár desetiletí postoupila významně kupředu, tudíž glukózový prášek s efektním obsahem působí ihned. Bolest ustala, ale klepání na dveře se stupňovalo. Opláchl jsem si tedy obličej a vylezl z toalety ven.

Ošklivý tlouštík zabručel něco ve stylu: “Už bylo na čase.“

Zpražil jsem ho svým pohledem, až se úplně zarazil a jakýchkoliv okolků zmizel ve dveřích.

Pomalu jsem se vracel na své místo. Uřvaná rodinka ztichla a sledovala film běžící na obrazovce před nimi. Dvojice milenců polohu nezměnila. Ostatní cestující seděli v poklidu. Jen mě neustále něco rozrušovalo. Ten pocit. Mordecai musí být někdo blízko. Cítím ho téměř dýchat na můj krk. Opatrně se znovu rozhlížím. Dvojice důchodců poblíž hraje nějakou karetní hru. Mladá žena sedící přede mnou spí. Usadil jsem se na své křeslo. Reflexivně jsem se ještě letmo podíval do pravého rohu. Vysoký hubený člověk v baloňáku se díval mým směrem. Sundal si tmavé lenonnky a naše pohledy se střetly. Ten pohled, kterým mě sledoval. Bylo mi hned jasné, že je to on. Mordecai. V realitě na mě nemůže. Ne tady. Kamerový systém a velice kvalitní policejní síly by ho téměř ihned dopadli. Zákeřně se usmál a brýle si nasadil zpět. Otočil se zpět do svého křesla a bylo mi jasné, že se právě připojil na Kybernet. Chce dostat neuprotokol pevně umístěný v mém úložišti. Chce bojovat.

Pokud se pohybujete rychlostí větší než je zvuk, je problém si spojení ke Kybernetu udržet. V podstatě nevyhledáte žádnou sociální matici a objevíte se na pustoprázdné pláni tvořené ze samotné syrovosti algoritmů. Jste sami. Tedy do té doby než se připojí někdo další. Můj urychlený vstup si vyžádal více sil než obvykle. Černá pustina běžících částí kódů mě obklopila. Mordecai už čekal. Ve svém bílém plášti tam stál jako by se nechumelilo.

„Předej mi zásilku, kterou uchováváš, a já tě nechám v klidu odejít.“ Pronesl syrově. Jeho slova zněla výhružně.

„Nic ti nevydám. Víš moc dobře jako já, že se zašifrováním stejně nic nezmůžeš. Věřím, že Googlesoft chce ten protokol dostat, ale může tě to stát život.“ Zkoušel jsem planou diplomacii.

„Já už pro Googlesoft nedělám. Mám nového zaměstnavatele.“

Jeho výraz zůstal naprosto stejný.

„Budiž,“ řekl a ukázal mým směrem.

Mordecai je silný soupeř. Jeho virové implantáty nabourávají samotnou podstatu systému a dokážou manipulovat s životností avatarů. Ohromení nebo úplné zničení toho mého mi na nějakou dobu zamezí přístup ke Kybernetu. BAN. Moje podstata bude stále citelná, ale já budu dočasně neschopen se připojit. Pokud bych tedy nepoužil konzoli. Byl bych donucen žit chvíli v realitě a neustále stíhán ostatními Nexari. Tohle si nemůžu dovolit. Ne teď, když jeden zná mou pravou totožnost a je tak blízko.

Právě tento virový útok Mordecai spustil a mým směrem začaly létat hromady matic kódů. Celé to vypadalo jako jedna velká show nějakého bláznivého kouzelníka. Můj implantát však schovává nejedno překvapení. Na malé části mého devítisetpětabajtového prostoru schovávám různé utilitky a aplikace, které mě dokážou nějak bránit. Spustil jsem tedy antivirový systém současně spolu s virovým firewallem. Obklopila mě aura stříbrného lesku.

První vlna dorazila a narazila na mou obranu. Silné nárazy mě donutily jít do kolen. Mordecai odněkud vytasil dva teleskopické obušky a vyrazil směrem ke mně, stále chrlíc blesky jednotlivých počítačových virů. Postavil jsem se znovu na, nohy tentokráte již odolávající jeho útoku. To už se ale můj soupeř napřahoval. Obušek mě trefil do spánku. Zranit mě nemohl, ale mohl mi narušit koncentraci a pomocí virů se dostat k mému avatarovi. Nebo nedejbože přímo k pokladu, který ve své hlavě nesu.

Rukou jsem odrazil druhý obušek a podrazil jsem mu nohy. To nečekal, avšak s dokonalým výskokem se dostal zpět do své útočné pozice. Virový útok sílil a má aura slábla, jak se musela vypořádávat s řádkou statisíců programů, které byly určeny zničit všechno, co jsem tajil. Zkoušel všechno a já moc dobře věděl, že mu to jednou vyjde. Mordecai přistoupil zleva a pravicí mířil na můj obličej. Uskočil jsem směrem dozadu. Třeskot do mého štítu byl už nesnesitelný a já cítil, že to dlouho nevydržím. Nemohl jsem se odpojit, protože bych na vteřinu ztratil koncentraci, a to by mi mohlo být osudné. Byl jsem uvězněn v Kyberprostoru v souboji, o kterém jsem věděl, že jej prohrávám.

Další rána přišla do mých kolen. Znovu jsem se ocitl na zemi. Můj protivník na vteřinu přestal a odskočil ode mě. Netušil jsem, co bude následovat. Obrovskou silovou vlnou vyslal všechny své trumfy naráz. Odhodilo mě to deset metrů daleko. Jeden z programů prošel mou obranou, čímž se téměř okamžitě celý štít vypnul. Mordecai stál opodál a tajemně se usmíval. Věděl, že mě porazil. Už mu stačil mě jen dorazit a vzít si to, co v mé hlavě schovávám.

„Je konec. Vzdej se a předej mi svou zásilku.“ Stačil ještě říct.

„Tak si pro ni pojď!“ Pronesl jsem hrdě.

Jeho výraz se nezměnil, jen jsem viděl, že se více koncentruje na svou závěrečnou ránu.

Jako mávnutím proutku Mordecaiův avatar úplně zmizel.

Rozhlídl jsem se okolo a čekal osudovou ránu. Nic však nepřišlo. Byl jsem v pustině úplně sám, slabý, bez pomoci. Ještě chvíli jsem to rozdýchával a vrátil se zpět do reality vlaku. Okolo pravého Mordecaie byl nějaký rozruch. Vstal jsem tedy ze svého křesla a šel se podívat blíže. Asi půl tuctu lidí stálo nad bezvládným tělem a neustále něco pokřikovali. Byl mrtev. Na těle nebyla žádná stopa po fyzickém násilí. Ani kapka krve. Jen mrtvola s tím přesně stejným výrazem, který jsem viděl naposled. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Někdo Mordecaie zabil. Netuším, jak se mu to povedlo, ale věřím, že to má co dočinění s naším soubojem. Ten pocit. „Další Nexari? Nenapadá mě však, proč by mi pomáhali.“ Snědl jsem další pilulku.

Zahlídl jsem dívku, která se ještě před chvíli olizovala se svým milencem. Měla na sobě červený kabát. Podívala se mým směrem, jen letmo. Převládlo mě podivné tušení.

Rozhlas ohlásil blížící se zastávku. Moskva. Policie naběhla dovnitř a vehementně se snažila zajistit místo činu. Davy lidí se začaly zvedat ze sedadel. Marně jsem hledal tu dívku, o které jsem si myslel, že mě zachránila. Procházel jsem uličku od uličky a snažil se ji najít. Do cesty se mi pletli lidé vystupující na zastávce. Zamířil jsem k východu. Ve spleti různobarevných oděvů se červený kabát hledal kupodivu velice blbě. Rozhlas ohlásil 20 minut do odjezdu. Nastavil jsem si hodinky a vyrazil ven z vlaku. Červený oděv se mihnul v mém obzoru. Nástupiště se mravenčilo a pohyb mezi takovou spoustou lidí mě brzdil. Vyrazil jsem tedy ven z nádraží a nastoupil do výtahu, který mířil směrem k zemskému povrchu. Rychlovýtahy dokážou velice rychle překonat vzdálenost desíti kilometrů, což je výška, ve které Hi-train vlaky jezdí. Za půl minuty jsem byl dole a mé hodinky zapípaly 15 minut. Musím spěchat. Musím najít tu ženu, která mi pomohla. Aspoň to bylo mé tušení.

Vyběhl jsem do ulic. Automobily kmitaly ve vysokých rychlostech a přejít na druhou stranu ulice bylo možné pouze skrz řadu instalovaných podchodů. Moskva bylo moderní velkoměsto skrývající docela úplně jinou úroveň života než předchozí Peking. Na chvíli jsem se zastavil. Můj Nexari detektor začal bláznit. Podíval jsem se směrem k nejbližšímu podchodu, k němu běžela dívka v červeném a když mě spatřila, zrychlila. Bylo už jasné, že jsem se nemýlil. Utíkal jsem, co mi síly stačily a dal se po schodech dolů. Pár lidí, kteří kolem mě procházeli, se po mě jen ohlédli. Podchod byl obrovský. Vypadal jako podzemní garáž dvacátého století. Hledal jsem červenou barvu a obcházel jednotlivé sloupy podchodu. Připadalo mi, že jsem úplně sám a v tom okamžiku se do ticha ozval hlas.

Ze stínu do světla vystoupila žena v červeném. Pořádně jsem si jí konečně prohlídl. Delší hnědé vlasy jí z části zakrývaly mladý obličej. Ze zátylku byla vidět evidentní spletitost kabelové změti přesně zamotané do krátkého copu. Kovové nehty na rukou indikovaly pár bojových implantátů. Tahle žena nebyla jen tak ledajaká.

„Ahoj Gutchi.“ Pronesla.

„My se známe?“ Zeptal jsem se překvapeně.

„Ale ale, Gutchi, na naši společnou minulost se nedá zapomenout. Rozhodně nikdy nezapomenu na to, jak jsi mě skoro zabil.“ Naše pohledy se střetly.

Tu ženu jsem neznal, ale oči ji prozradily.

„Aadi? Jsi to ty?“ Vypustil jsem mojí obavu.

„Jistěže jsem to já.“ Odpověděla s úsměvem.

Nevěřil jsem. „Ale ty jsi byla mrtvá, viděl jsem, jak jsi mi umírala v náruči.“

„Musíme zmizet. Jsi v nebezpečí.“ Vyhrkla. „Nemáme čas. Vše ti vysvětlím později. Tím vlakem už nesmíš jet.“

Mé hodinky zapípaly pět minut.

Popadla mě za ruku a rozběhla se směrem k východu. První dům nalevo na ulici měl kompletně zatlučená okna. Z uličky jsme se dostali ke skrytým dveřím. Aadi na ně zaklepala a v průzoru se objevily dvě oči.

Bez jakýchkoliv očekávání Aadi zašeptala: „Oko jedna.“

Dveře se s elektronickým zvukem otevřely. Nic jsem nechápal. Ale bylo mi jasné, že jí mám sledovat. Vstoupili jsme do chodby, kde seděli pouze dva vysocí strážní. Bylo evidentní, že to jsou dvojčata.

Chodba byla téměř neosvětlená a vypadala jako ze starých nemocnic. Aadi vyrazila dopředu, tak jsem ji následoval. Hodinky píply tři minuty.

Vstoupili jsme do malé kanceláře, kde byl pouze stůl a hromada kancelářského vybavení, včetně starých počítačů. Po levici byl starý kávovar. Aadi naznačila, ať se posadím na židli a stiskla tlačítko kávovaru.  Unaven předchozími událostmi jsem její nabídku s chutí uvítal. Stále jsem byl mimo ze všeho, co se stalo.

„Aadi, potřebuji odpovědi. Potřebuji vědět, co se děje.“

Podala mi proteinový drink, usadila se naproti mě a spustila.

„Jelikož jsem přežila svou smrt, bylo mi jasné, že můj obličej se na veřejnosti nemohl ukázat. I když se situace momentálně vyvíjí jinak, tehdy jsem nemohla vědět, jestli ti mohu věřit. Změnila jsem tvář a snažila se tě najít. Prvně jsem se chtěla pomstít. Poté se věci změnily. Situace, která nás dostala do našeho předchozího sporu, rozpohybovala událostmi, díky kterým sedíš zrovna teď tady. Pokud si dobře pamatuješ, šlo o nové konzole XGEN, které se měly dostat na trh. Ty jsi měl za úkol zničit prototyp těchto konzolí. Co ale nevíš, že prototypy byly dva. První jsi zničil. Druhý jsem uchránila ve formě technického návrhu ve svém paměťovém modulu.“

Hodinky oznámily 0 minut. Hi-train vlak mi ujel za další zastávkou v Londýně. Aadi si sundala svůj červený kabát a z konvice si nalila do kovového hrnku černou kávu. Otočila se ke mně zády.

„Tehdy jsem si myslela, že jsi typický Nexari. Bezcharakterní, chladný. Ale za ty roky jsem tě v Kybernetu sledovala. Moc dobře vím, jak tě tvá práce mučí.“ Otočila se zpátky ke mně.

„Aadi, já nevěděl…,“ řekl jsem. „Stále ještě nic nechápu.“

„Jde o ty konzole, ty hlupáku!“ Vykřikla náhle. „Dokážou spojit Kybernet s pozůstatky původního Internetu. Rozumíš tomu, co to znamená?“ Zeptala se důrazně, opírající se o stůl.

Čuměl jsem na ni jak puk. Nechtělo se mi věřit, tom co mi tady Aadi povídá.

„Znamená to, že na scénu se vrací hackeří,“ pokračovala klidně. „Přicházejí v hordách, v zástupech a klepou na dveře Kybernetu.“ Odmlčela se.

„Kdo si myslíš, že vymyslel tu věc, kterou nosíš v hlavě? Korporace? Omyl. Přišlo to odspodu. Z úplného Internetu. Povedlo se nám to do tebe nahrát. Nebylo to jednoduché. Už není dvanáct korporací, ti se snaží jen tak chovat. Už je jen jedna. Ta Korporace, která má monopol na celý Kybernet. A rebelský přístup hackerů do Kybernetu je to poslední, co naší zákonodárci potřebují. A ty jsi klíč. Tvůj velkokapacitní implantát nabízí dostatek prostoru, který nám doposud chyběl. Do tebe lze nahrát možnosti celého Internetu. Proto po tobě jdou všichni známí korporační Nexari. Vědí, že jsi hrozba. A jsou blízko. Hodně blízko.“

Aadi se odmlčela a usrkla si z horkého hrnku. Přebíral jsem si vše, co mi teď řekla.

„Kde to jsme? Co teď budeme dělat?“ Zeptal jsem se.

„Nacházíme se v moskevské základně. Říkáme si OKO NADĚJE. Přidala jsem se k hackerům ještě před tím, že jsme se my dva střetli. Proto jsem ty konzole chránila. Současná Korporace musí být zničena. Ať to stojí, co to stojí.“

„A Mordecai?“ Vynesl jsem náhle.

„Ten byl jen překážkou, která musela být zlikvidována.“

Můj Nexari sonar začal výrazně šumět. Viděl jsem, jak to s Aadi zacloumalo. Schyluje se ke kyberprostorové bitvě a cenou je to, co obsahuje moje mysl. Aadi vystřelila ze dveří a jen zvolala: „Jdeme. Máme méně času než jsem si myslela.“

Z kanclíku jsme vyrazili k blízkému výtahu. Aadi zmáčkla to nejspodnější patro a my pomalu sjížděli dolů. Celou cestu jsem mlčel. Nějak jsem si stále neuvědomoval vše, co mi Aadi řekla. Dveře se otevřely a my vstoupili do velké místnosti plné starých počítačů a laboratoří. Následoval jsem Aadi, která spěchala na druhý konec místnosti. Šum našeho Nexari sonaru sílil a já si uvědomoval, že se brzo budu muset vypravit do Kybernetu a, co hůř, možná brzy zemřu. Pracovníci mačkali tlačítka na zastaralých klávesnicích a zkoumali různé stránky textů. Někteří byli evidentně připojení do Kybernetu přes neurální rozhraní nejmodernějších konzolí. Prošli jsme celou místností do skleněných dveří naproti. Malý dlouhovlasý muž obskakoval zajímavé zařízení uprostřed místnosti. Uvědomil jsem, že tohle zařízení už jsem viděl. Konzole XGEN. Jak nás spatřil, nasadil výraz plný obav. Jeho obrovské brýle byly tak špinavé, že přes ně nemohl vůbec vidět.

„Borisi, musíme to udělat teď. Nexari nám šlapou na paty.“ Křikla Aadi.

S evidentním ruským přízvukem se malý muž snažil představit: „Jse..Jsem Boris Volchenko. Vyvinul jsem šifrování, které chrání to, co uchováváte ve svém čipu.“

„Gutch Bladen. Nexari.“ Odpověděl jsem.

Aadi nám skočila do představování: „Musíme to rozšifrovat. Korporační Nexari budou hlídat Kybernet, takže na nás dvou bude je udržet dřív, než nám znemožní jakékoliv hackování. Všichni ostatní jsou připraveni. Jdeme na to.“

Boris pokynul, ať se posadíme na křesla, které byly v místnosti. Usadil jsem se a připnul si k hlavě rozhraní konzole. Boris připravil kabelový vstup a zapíchnul jej přímo do mého implantátu.

„První stáhneme celý protokol, rozšifrujeme a poté nahrajeme zpět to tvé hlavy s obsahem a možnostmi Internetu. Nebude to příjemné. Nevíme, co to s vámi udělá.“ Snažil se mi vysvětlit celý proces.

Kývnul jsem, že souhlasím a pohlédl na Aadi. Pohled mi s úsměvem opětovala. Byla krásná, krásnější než předtím a přitom mi naháněla hrůzu. Soustředil jsem se na Kybernet.

Oba jsme se ocitli v ulicích virtuální Moskvy. Že je podstatně vyvinutější než Peking, bylo evidentní. Tolik možností zábavy, obchodu a hazardu se jen tak nevidí. Široká ulice, na které jsme stáli, byla však úplně vylidněná. Ani jeden avatar se po ní neprocházel. Nikdy jsem neviděl tak pusto ve městě. Ani v tom kybernetickém. V dálce se začaly blížit tři osoby. Nexari. Aadi mi pokynula a já si vytáhl svůj nůž. Má jediná zbraň, kterou jsem v Kybernetu měl. Sama vytasila dlouhou tyč. Moc dobře vím, jak se s ní umí ohánět. Přiléhavý oděv jejího avatara se oproti minulosti změnil. Proto jsem ji pak nikdy v Kybernetu nepoznal. Nyní nosila tmavou kombinézu a naprosto rudé dlouhé vlasy. Nad hlavou efektivně točila svou kovovou tyčí. Její implantát byl však ten nejsilnější hardwarový firewall, který existoval. Mé aplikace, které mám v paměti nahrané, se nemohly s její schopností srovnávat.

Nexari došli na náš obzor a zastavili se. V popředí stála Asiatka s dlouhými meči. Laila. Bylo jasné, že po Mordecaiovi bude tou nejvíce nebezpečnou. Osvojila si řadu podpůrných programů, a tak byla schopna se v Kybernetu duplikovat. Za ní stal Roland neboli „Spammer“, který uměl zahltit mysl reklamními materiály a přesvědčit jednotlivce o vydání veškerých informací. Jeho zbraní byl řetěz s hákem na konci. Úplně vpravo se nacházel Marcius, který držel v ruce upilovanou brokovnici. Jeho schopností bylo vstřebávání jakéhokoliv programu. Všichni tři Nexari byli ti nejnebezpečnější z těch, o kterých jsem věděl. Bude to tuhý boj.

Laila vystoupila do popředí. Aadi zareagovala a pomocí svého implantátu vytvořila kolem nás silové pole.

„Všichni víme, proč tady jsme. Gutchi, zlatíčko. Dlouho jsme se neviděli. Předej nám obsah svého čipu a nebudeme nuceni na vaši základnu útočit v reálu. Protože ihned, jak zničíme vaše avatary, tak tak učiníme. Víte, že máme podporu všech policejních sil? Tohle bude vaše smrt, pokud se nevzdáte.“ Pronesla Laila klidně s ledovým úsměvem na rtech.

„Uvidíme.“ Křikla Aadi.

„Zkusíme naše štěstí,“ řekl jsem a Aadi mi klidně přikývla.

To, co následovalo, se nedá popsat slovy. Záblesky létajících programů se roztočily v efektní show, kdy jsme odolávali jen díky Aadina firewallu. Laila se duplikovala na šestici naprosto stejných avatarů a zahájila útok. Skákali jsme a uhýbali a snažili se využít jakéhokoliv trumfu, který jsme v naších implantátech měli. Můj stopovací program se interpretoval do avatara velkého loveckého psa a zapojil se do bránění mě a Aadi. Lailiných klonů však bylo tolik, že jsme jen s velkou námahou stíhali všechny útoky odrážet. Spammer roztočil nad hlavou svůj řetěz a chrlil na nás hromady informací, které narážely do Aadina firewallu. Marcius si osvojoval programy ostatních a nasával všechny zdrojové informace, které momentálně lítaly kolem nás v algoritmech či jednotlivých útržcích kódů, a mezitím střílel ze své brokovnice. Celý souboj byla mela, která nebyla nijak koordinovaná. Prostá bitevní vřava v kybernetickém prostoru. Tento prostor nemá žádné hranice, ale jsme závislí na svých schopnostech.

Uhnul jsem před výpadem jednoho z Lailiných duplikátů a zároveň jsem se snažil sledovat situaci kolem Aadi. Pokud její firewall padne, budeme ve velkém nebezpečí. Můj lovecký pes dokázal zabavit Lailiny klony a neustále skákal kolem nich a kousal jejich kotníky. Marcius se zčistajasna objevil za mými zády a rána z nárazu kulek z brokovnice mě odhodila dopředu. Na chvíli jsem ztratil koncentraci. Objevil jsem se na hranici silového pole a sledoval, jak se útoky Spamera tříští o jeho horizont událostí. Hák řetězu mi zasvištěl kolem hlavy. Narovnal jsem se zpět a pohlédl na Marciuse, který již dokázat absorbovat můj stopovací program. Vytvořením kopií programu se, mezi mnou a jím, zčistajasna objevila horda loveckých psů, kteří vrčeli mým směrem.

Dlouho jsem se nerozmýšlel a hodil jsem po něm svůj nůž, který jej trefil přímo do čela. Marcius ztratil koncentraci a já vyrazil proti němu. V hlavě jsem zapátral a vyslal proti němu můj destrukční program. Jeho avatar v ohlušujícím výbuchu zmizel z Kybernetu a vrčící psí smečka také.

Laila se ohlédla a bojovým řevem se duplikovala znovu. A to dvojnásobně. Teď kolem mě stály klony tři a sekaly mě hlava nehlava tak moc, že jsem se jen snažil soustředit na to, abych neztratil koncentraci. Zbylou silou jsem kontroloval Aadi, která bojovala z posledních sil. Přemety, půlobraty se jen míhaly a Lailiny meče jen cinkaly o Aadinu tyč. Spammer oslaboval firewall natolik, že to místy vypadalo, že se pole zhroutí. Mé současné soupeřky mě sekaly do rukou a nohou a já se stával úplně bezmocný. Můj stopovací program dávno padl a byl vymazán. Vše svědčilo k tomu, že prohráváme.

Silným zábleskem se Aadin avatar rozplynul a sní i firewallové pole. Oba mí pozůstalí soupeři přestali bojovat. Horko těžko jsem se snažil postavit na nohy. Spammer i Laila přistoupili a já se připravoval na můj zánik. Laila se ke mně sklonila a pronesla: „Vidíš. Říkala jsem ti to. A teď nám předáš to, pro co jsme si přišli. Pěkně v klidu.“

Pohlédl jsem na ni. Tak takhle vypadá můj osud.

S nepříjemným zvukem se přihnala vlna něčeho, co jsem nikdy v Kybernetu nezažil. Ozářilo nás jasně bílé světlo a Země se zachvěla. Do mé hlavy se vnesl pískot jedniček a nul, které mi okamžitě zaplnily téměř celou kapacitu implantátu. Byla to jako droga, jako trip za hranice celého kyberprostoru. Poklekl jsem a  děsivým řevem zvedl ruce nad hlavu. Hlavou mi proudily všechny informace Internetu. Ti dva s hrozivým výrazem udělali krok zpět a pokusili se odpojit od Kybernetu. Z nějakého důvodu jim to nešlo. Postavil jsem se na nohy a přesně věděl, co teď musím udělat. Téměř okamžitě jsem byl schopen nalézt kód neuprotokolu a zaměřit se na mé dva nepřátele. Oba najednou začali prchat ulicí digitální Moskvy.

Neváhal jsem ani okamžik a vyslal neuprotokolový trest jejich směrem. Laila se ohlédla a se slovy: „Já si tě najdu,“ její avatar zamrzl na místě v rudou sochu. Spammer se snažil uhnout, ale nepovedlo se mu to. Oba zůstali stát jako zamražení. Již nikdy se do Kybernetu nepřipojí. Jejich avatary navždy zůstanou jako zkamenělí uprostřed ulic původního ruského velkoměsta. Moskva bude navždy jejich osudem.

Odpojil jsem se od Kybernetu. Ještě chvíli jsem se nedokázal soustředit na situaci v místnosti. Z vedlejší haly se ozýval jásot a oslavy. Boris podával Aadi čaj a obaloval ji do teplé deky. Ještě stále byla v šoku, ale já věděl, že bude v pořádku.

Podívala se mým směrem a usmála se.

„Dokázal jsi to.“ Pronesla.

„V první bitvě jsme vyhráli. Teď ještě vyhrát celou válku,“ prohlásil jsem před tím, než jsem vyčerpáním na křesle usnul.

Svět bude brzo jiný.