logo

Je Blade Runner 2049 už dnes kultem?

Philip K. Dick patří bez debat k autorům, kteří se zlatým písmem zapsali do historie sci-fi. A to nejen v literatuře. Když si vybavíte některý ze zásadních sci-fi filmů za posledních čtyřicet let, a nebude to zrovna Star Wars, stopu P. K. Dicka v něm najdete. Buď za jeho scénářem stojí některý z jeho románů či povídek nebo čerpá z řady jeho originálních nápadů a myšlenek. Dokázal tvořit temné světy překypující amosférou, korupcí, drog, technologií a kruté politiky. Někteří k tomu potřebovali několikasvazkové série, Dick tohle pravidelně dokázal na rozsahu několikastránkové povídky nebo útlé knížečky. To jsem na něm vždy obdivoval.

Platí to i pro jeho dílo Sní androidi o elektrických ovečkách, ve kterém představil dystopickou vizi budoucnosti, ve které lidstvo sice dosáhlo vysokého technologického pokroku, ale zaplatilo za něj cenu v podobě zničení životního prostředí, obrovských sociálních rozdílů či vysoké kriminality. Kdo na to má, opouští Zemi, kdo ne, přežívá v pulzujícím kotli kultur a sociálních problémů.

Lidstvo kromě toho ale dosáhlo i jednoho ze svatých grálů vývoje – stroje k nerozeznání od člověka jak inteligencí, tak vzhledem. Lidští replikanti dokáží skoro vše, co obyčejný člověk, chybí jim jen empatie a schopnost milovat. Ale hlavně svoboda. Ti replikanti, kteří se rozhodnou ji získat a vrátí se na Zemi, se dostanou ihned na černou listinu jejich lovců, policejní jednotce blade runnerů, kteří mají za úkol je vystopovat a zlikvidovat.

Sní androidi o elektrických ovečkách je temný a pomalý příběh, ve kterém kape atmosféra do hlubokého prachu filozofických otázek o podstatě lidství, přes který jen občas přeběhne robotický pavouk živící se lidskými sny. Není to kniha pro každého, o to víc si ji zamilujete, když vám padne do vkusu. Chtít zfilmovat takový materiál chtělo velkou odvahu a vizionáře. Tím se v roce 1982 stal režisér Ridley Scott, který ještě tenkrát dokázal točit filmy, které dávaly smysl…

Ani Blade Runner nebyl a není instantním hitem. Mnozí u něj usínají, protože je dlouhý, plný pomalých záběrů na město, složitých rozhovorů a nedostatku akce. Sci-fi art jako vyšitý. U ostatních se stal kultem, který oslovil i na dnešní poměry špičkovým zpracováním megaměsta budocnousti, dechberoucí atmosférou nebo mrazivou hudbou s pera pana Evangelos Odysseas Papathanassiou, který je naštěstí známější pod jménem Vangelis. Já patřím do druhé skupiny a třebaže se mi u něj taky párkrát podařilo usnout, miluju ho. Jak zní, jak vypadá, jak reálně vypadá jeho svět plný světel, kouře a deště, jak mezi tím vším běhá mladičký Harrison Ford, mokne, trpí, krvácí a miluje.

Nedokážu si představit, že by někdo s takovým rozpočtem (28 miliónů tehdejších dolarů) dnes natočil takový film. Dneska musí být všechno akční a snadno pochopitelné, nelze chtít od diváka pozornost nebo přemýšlení. Nehledě na to, že samotný Ridley Scott už taky neumí udělat film, ve kterém by se postavy chovaly logicky a celý scénář dával smysl. Přes všechnu dnešní moderní technologii a počítačovou animaci téměř nikdo nedokázal vytvořit tak živý a uvěřitelný svět, ve kterém bych asi nechtěl žít, ale krásně se na něj dívá.

V roce 1998 Paul W. S. Anderson natočil volné pokračování Soldier, s Kurtem Russelem v hlavní roli, ale ten naštěstí rychle zapadl a u diváků vysloveně propadl. Když se začalo mluvit o dalším pokusu, který si vezme na starost Denis Villeneuve (Sicario: Nájemný vrah, Příchozí), začal jsem být nejen já nervozní. Podaří se mu navázat na kultovní odkaz? Nebude to další pokažený nesmysl, tak jak se to “podařilo” v mnoha dalších případech?

Druhy pohled Evy Lassler: Za sebe mohu s čistým svědomím říct – zatím nejlepší film letošního roku. Šibeničně dlouhý snímek možná už není tak neo-noir jako první Blade Runner, ale rozhodně se drží svého kopyta a diváka vtáhne do děje i prostředí. Ohlušující a přitom dokonale robotická hudba zastřešuje scény v každé dramatické i méně dramatické chvíli. Žádné zbytečné dialogy – všechny jsou tak nějak správné a věrné původní verzi. Podivné scény, futuristická/postapo erotika, kouření cigaret a obrovské množství alkoholu – inu, kdo by v té době nechlastal jako zběsilý. A reklamy na SONY – to je prostě Blade Runner. Jen jsem doufala, že tam bude trochu více Harrisona Forda, ale v celkovém kontextu mi to nakonec ani nevadilo a poslední scéna měla úspěšnou, výraznou citovou hloubku. Zbožňuji Philipa K. Dicka a toto je jeho práci a mysli povedený tribut. Hodnocení 5*

Ryan Gosling jako replikant a blade runner K se během zdánlivě rutinní akce s úkolem vypnout několik neposlušných kusů zamotá do nečeho, co by mohlo ohrozit a zcela změnit zaběhnuté rozdělení společnosti na lidi a ne-lidi. Jedna strana po tom touží, druhá se tomu ze strachu snaží zabránit.

Zásadních otázek je děj plný. Agent K je do všeho zapletený víc, než se ze začátku zdá. Ale ve světě, kde se stírá rozdíl mezi živým a umělým, mezi skutečným a implementovaným, není tak snadné zjistit, co je pravda a co ne. A divák si na mnohé také musí přijít sám. Dnes je zvykem, že se musí vše podat tak, že to pochopí i ten nejpomalejší trouba s prstem v nose, nehledí se na logiku a nekladou nároky na inteligenci nebo představivost. Nový Blade Runner je v tomto jedinečný. I na konci filmu máte pocit, že nevíte vše, že za tím vším muselo být něco víc, chcete vědět více o světě, jeho pozadí, historii a okolí. Pořád máte o čem se hádat na fórech a bavit u piva. Nakonec máte pocit, že replikanti jsou úplně všichni. Nebo ne? Když se tohle stane, je zaděláno na kult.

Druhy pohled Honzy Kohoutka: Blade Runner je kultovní klasika, která si získala srdce mnoha fanoušků po celém světě a přesto stála ve stínu svých komerčních kolegů. Adaptace Ridleyho Scotta z roku 1982 nastavila dystopický pohled na svět, zhýčkaný moderní technologií na pozadí ekologické katastrofy a nasadila noirovou patinu a atmosféru, která se nezapomíná. Scottův masterpiece tehdy prakticky definoval retrofuturistické prostředí rodícího se cyberpunkového žánru. Filosofický přesah původní Dickovy povídky rozvedl debaty nemnoha internetových fór a otázka: “Když je umělá bytost lidštější než člověk, co je potom člověk?”, vrtá hlavou lidem dodnes.

Hollywoodské rýžování na kultovních značkách většinou přinesl jeden spektakulární výtvor za druhým a málokdy se sequel povedl natolik, aby dokázal původní dílo alespoň dotáhnout. Čekání na druhého Blade Runnera tak bylo v prvé řadě plné nedůvěry a spíš plné modliteb, ať se aspoň tato značka nezmastí jak tomu většinou je. Ridley Scott se během posledních let doslova utopil ve své geniálnosti a jeho poslední vetřelčí kousky se staly filmovými propadáky, plný nelogicky chovajících se postav a nezáživných scénářů. O to víc nepřekvapilo, že Ridleyho nejlepší počin nebude sám režírovat, ale křeslo přenechá, poslední dobou jednomu z nejlepších pomalých vypravěčů, Denisi Villeneuveovi, jenž již nejednou ukázal, že moderní film není jen snůška tupých příběhů zabalená do efektních CGI a výbušných kabátků.

Blade Runner 2049 je dechberoucí emocionální audiovizuální halucinace, která původní dystopickou vizi rozšiřuje svým vlastním uměleckým stylem a přesto zanechává narativní tempo a filosofii podobně v duchu originálu. Je až s podivem, jak se Villeneuve dokázal s tímto tématem poprat, protože tak dospěle vypracovaný sequel se jen tak nevidí. Režisér logicky rozšiřuje svět lidí a replikantů a přesahuje originální dílo velkolepou hrátkou světla se stínem, statickými záběry a emocemi nabušeným scénářem. Jednoduchá neo-noirová detektivka se rázem překlopila v chytré klasické sci-fi, z jehož světa se vám nechce pryč a chcete vědět víc. Je sice škoda, že ta pověstná komorní hutná atmosféra je tatam a film místy trochu zbytečně filosofuje ve svém nitru. Ryan Gosling se po LaLaLandu probudil a role hodného replikanta ukázala směr, do jakých filmů by se mohl hodit. Fordův Deckard trochu nepřiměřeně ubral na tvrdosti a hlavní záporák je místy moc komiksový, i když Jared Leto nedostal tolik prostoru, kolik by si zasloužil, protože jsem mu celý ten jeho božský komplex věřil. Celkový výkon i vedlejších postav byl obdivuhodný. Kdo by nechtěl roztomilou holografickou přítelkyni jakou byla Ana de Armas? Ve filmu se sice najde pár nelogických scén, ale spíše než prvoplánové, mi přišly, že nebyly prostě dovysvětleny.

Film přes svou skoro tříhodinovou stopáž nenudí ani minutu a i přesto, že má své drobné neduhy, jako celek funguje na výbornou a troufám si říct, na druhé podívání ještě lépe, protože skrývá takové množství obrazových i dialogových detailů, že napoprvé to všechno pochytat nejde. K pochopení určitých aspektů chování a záměrů jednotlivých postav pomohly tři povedené prequely, které se na internetu objevily před filmem, ale doporučuji jejich shlédnutí až po filmu, zde. Vizuálně si film nezadá s ničím, co jsem v posledních letech viděl a ani hudebně rozhodně neurazí, i když Hans Zimmer “pouze” zrecykloval původní Vangelisův dokonalý nápad.

Celkové hodnocení je dosti rozporuplné, protože se dá zařadit jako pocta svému předchůdci, ze kterého si bere ovšem jen prostředí a filosofování nad hranicí mezi člověkem a umělou bytostí, a zároveň se zařazuje jako něco naprosto dechberoucího, nového,čeho se nemůžeme nabažit. Ať tak nebo tak, film dopadl na výbornou a pevně věřím, že se již teď stal kultem, o kterém se bude ještě dlouho mluvit. Jestli někdy někdo natočí další pokračování, zatím není známo, ale doufám, že odpověď na otázku:”Je teda Deckard replikant nebo ne?”, nebudu znát ještě sakra dlouho. Hodnocení 4,5 *

Kultem se samozřejmě stal i “první” díl, a proto byla očekávání u pokračování našponovaná k prasknutí. Dostát jim je pak téměř nemožné. Tým kolem Denise Villeneuvea se snažil, některé scény jsou vysloveně fan-servisem bez vyššího významu. Přesto je celková atmosféra filmu posunuta trošku jinam. Už to není tak temná noir detektivka plná cigaretového kouře. Ve 2049 lehce přibylo akce (ne rozsahem, ale dočkáme se dokonce i nějakého toho výbuchu nebo pádu z oblohy), třebaže je stále v porovnání s jinými filmy téměř statický. Ke všemu se přistupuje přímočařeji a stihne se toho odvyprávět daleko více. Ty hlavní ingredience ale zůstaly – úžasně živý a fungující svět, ve kterém si nemůže být nikdo ničím jistý, a nádherná osmdesátková stylizace.

Blade Runner 2049 je vizuální porno a většinu atmosféry filmu tvoří hlavně obrazová stránka. Svět budoucnosti je zde ohromné místo plné zvuků a barev, na které neustále prší. Je to děsivé a dechberoucí. Často je stylizace nadřazena funkci, ale síla okamžiku vám nedá ani čas přemýšlet nad logikou. Ale je toho možná až příliš a několikrát jsem si říkal, že toho artu už stačilo. Ty dvě a půl hodiny celkové stopáže jsou na hraně a klidně by lehký sestřih snesly. Pár sekund na to však přijde scéna, ze které mi spadne čelist a vše je odpuštěno. A že takových scén je ve filmu požehnaně!

Druhy pohled Honzy Smutného: Blade Runner je pro mě výjimečný nadfilm. V mém top žebříčku kraluje vysoko nad ostatními skvělými filmy. Od té doby, co jsem ho poprvé viděl, jsem si uvědomil, že na filmech není důležitý jen obsah, že se dá film i hlouběji procítit. Spíše než film vnímám BR jako experiment, jak silnou atmosféru lze vytvořit pomocí audiovizuálního materiálu.BR byla především skoro bezdějová detektivka zasazená do futuretro prostředí s výraznými postavami, mírným filozofickým přesahem, silnou hypnotickou atmosférou futuristické metropole, ve které se mísí všechny kultury a je stále zahalena tmou a deštěm. Postavy byly všechny uvěřitelné, každá měla nějaký osobní příběh, trápení, každá byla něčím zajímavá, zapamatovatelná. Roy Batty, Pris, Rachel, J.F.Sebastian, Deckard a další, se zaryli hluboko do paměti a z většiny z nich se staly postavy ikonické. Celý film plyne velmi pomalu a vy máte dost času popíjet s Deckardem a film nesledovat, ale prožívat.

Tyhle věci, které podle mě film definují, píši proto, že v Blade Runneru 2049 chybí. Villeneuve natočil tíživé existenciální sci-fi, zasazené do futuristického prostředí, které původní film připomíná jen vzdáleně. Přitlačil na dějovosti a více si všímá hlavního hrdiny a jeho problémů se sebou samým, čímž změnil koncept, v podstatě i žánr a ona specifická atmosféra noirové sci-fi detektivky je pryč. Dost chybí výrazný hudební doprovod. Vangelisův soundtrack byl nahrazen prakticky jedním stále se opakujícím tíživým hlučným tónem.

Postavy, o kterých jsem psal, že byly pro BR charakteristické, chybí také. Není tu jediná, kterou by si divák oblíbil. Nejzajímavější postavou pro mě byla asi holo přítelkyně Joi (Ana de Armas), Sapper Morton (Dave Bautista), Dr. Ana Stelline (Carla Juri). Poslední dva zmiňovaní ale nejsou na plátně tak dlouho, aby si k nim divák vypracoval nějaký vztah. Navíc je tady jedna postava, se kterou jsem měl co do uvěřitelnosti velký problém. Nástupce Eldona Tyrella a kupec Tyrellovy korporace Niander Wallace. Smysl Wallace a motivaci jeho činů jsem moc nepobral, navíc je stylizace téhle postavy spíš jako nějaký superpadouch ze superhrdinského komixu, který ukrad Riddickovi oči. Je bizarní a působil na mě trapně a nechtěně komicky. Do Blade Runneru mi příliš nezapadá.

Celkově by Blade Runner 2049 nebyl bez zajímavosti. Vizuál je netuctový, dívá se na to dobře, ve scénáři jsem si děr nevšiml, což je v současnosti s podivem. Kdyby se jednalo o nový samostatně stojící film, byla by jeho pozice daleko lepší. Jenže se někdo rozhodl, že ponese jméno klasiky, a proto musíme oba filmy stavět do roviny. Jako Blade Runner u mě Villeneuveův film, díky výše popsaným zásadním změnám neobstál. Pořád se totiž, možná naivně, domnívám, že když jdu do kina na Blade Runner, měl bych Blade Runner dostat. A to se nestalo. Hodnocení 3*

Scénář je v porovnání s aktuální konkurencí téměř neprůstřelný. Ano, několik zaškobrtnutí se najde, u některých motivů jsem si musel vybudovat zbytečně složité konstrukty a sám sebe přesvědčit, že by to tak mohlo být, když vezmu v potaz pravidla světa. Většinu toho ale zachraňuje zejména nad všemi vyčnívající herecký výkon Ryana Goslinga, kterému jsem věřil všechno, co řekl, prožíval s ním všechno to nejen fyzické utrpení a bylo by mi ho líto. Vedle něj i Harrison Ford vypadal jako nepovedený zastaralý replikant… Ale největším zklamáním byla jednoznačně hudba.

Původní díl má výjimečný soundtrack. Vangelis v něm vybudoval melodickou syntetizátorovou temnotu, ve které se postupy klasické hudby snoubí s futuristickými nástroji, zvuky a náladou. Výsledek je nadčasový mix melodického ambientu, který se dá snadno poslouchat i samostatně. V pokračování se o hudbu postaral mladý angličan Benjamin Wallfisch s malou pomocí Hanse Zimmera a ano, funguje skvěle, obraz s hudbou chytře pracuje, ale stále jen vykrádá původní motivy Vangelise. Je zručně omlazená, plná moderních prvků tanečních stylů a opět to musím zdůraznit, opravdu tam moc dobře pasuje, byl jsem zklamaný z toho, že jsem neslyšel ani jednu novou myšlenku nebo kousek, který by mi v hlavně zněl i dlouho po konci filmu. Navíc v okamžiku, když se ve filmu ozvou skladby z jedničky, rychle vám dojde, že to ostatní jsou jen chytře udělané ruchy.

Blade Runner 2049 není dokonalý film, ale má k tomu sakra blízko. Ale dovolím si tvrdit, že jen pro specifickou skupinu diváků a fanoušků. Všechny “neduhy” původního filmu zůstaly. Stále klade vysoké nároky na intelekt a pozornost. Právě proto se ale první díl stal kultem a mnoho z nás ho proto slepě miluje. Dost možná se toto stane i pokračování. Všechny důležité ingredience v sobě má ve správných poměrech. Pravděpodobně máme za sebou horkého kandidáta na nejlepší žánrový film nejen letošního roku. Je to film, který vás donutí ještě pár minut tiše sedět na místě a vstřebávat tu ohromnou dávku dojmů a atmosféry. To se nestává často!

A teď pane Villeneuve, soustřeďte se na Dunu, prosím…

(Visited 195 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...

Eva Lassler

Autor. Scénárista bez místa, trekkie, kreslíř, spisovatel, fanda Star Wars a hráč SW: The Old Republic.

Honza Kohoutek

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.

Honza Smutný

Autor. Trvá to asi deset sekund, než debatu na jakékoliv téma nasměřuje k filmům. Někdo to může považovat za otravný zvyk, my si to však náramně užíváme. Filmový kritik a jeden z členů 3K Film klubu, kteý se zaměřuje na veřejné promítání a přednášky o filmech.


KOMENTÁŘE