ARMADA: popkulturní variace na Enderovu hru

Nedávno se u nás objevila již druhá kniha spisovatele Ernesta Clinea – Armada. Jeho prvotina Ready Player One přinesla něco opravdu originálního. Neotřelým stylem, který opravdu bavil, předčila veškerá má očekáváni a na tu další knihu jsem se opravdu těšil. Z anotace Armada slibuje opět hromadu videohraní a vesmírné sci-fi plné popkulturních odkazů. Jak tedy dopadla Clineova variace na Enderovu hru?

Možná si pamatujete, když jsem popisoval, jak moc jsem si užil Ready Player One (recenzi můžete najít tady). Nebyl to literární masterpiece, to opravdu ne a ani se o to kniha nesnažila. Nicméně bylo to tak zábavné, že jsem v tom nadšení dal plný počet. O Ready Player One jsem tvrdil, že je biblí videohráčů. Že je napsána hráčem, pro hráče a půjčoval jsem ji všem na potkání. Opravdu vynikající kousek, který sice prožíval své porodní bolesti, ale přes to si vysloužil čestné místo v mé knihovničce. A tak jsem nedočkavě vyhlížel autorův druhý počin – Armadu.

Kniha nás zavádí do světa, kterému hrozí mimozemská invaze. Což je v podstatě otřepané klišé. Středoškolák Zack je nadaný hráč letecké simulační střílečky – Armada, která se specializuje na vzdušné souboje virtuálních dronů, ovládané pravými hráči. Zack videohrou v podstatě žije, protože jinak jeho život stojí za prd a je v Armadě tak moc dobrý, až je podroben jak se se vzdušnými souboji popere v reálném světě. Dozvídáme se tak “nečekaný” fakt, že Zack a jeho kolegové hráči byli nevědomky kooptováni vojensko-průmyslovou vládní agenturou, která má pomocí filmů a videoher připravit obyvatelstvo na blížící se mimozemskou hrozbu. A do toho všeho se dozví, že jeho idealizovaný, zesnulý otec s tím vším má co dočinění. Tomu by se jednomu zamotala hlava.

Nechtěl jsem původně vůbec srovnávat, ale nemůžu si pomoct. Jsem smutný, protože Armada není to co jsem si vysnil a očekával. Nebylo to až tak špatné, ale dostal jsem přesně to samé, co tehdy v Ready Player One, jen ochuzené o všechno prakticky ve všech aspektech. Prvních 100 stránek jsem se bavil parádně. Potom už jsem se ke čtení trochu nutil a kdyby knihu napsal někdo pro mě neznámý, asi bych ji odložil na neurčito. Stále jsem doufal. A ono nic. Aspoň ne tak, jak bych si představoval.

Popkulturních odkazů, vtipů a narážek ubylo nebo byly naopak velice nezáživné, či se autor opakoval z předchozího díla. Devadesátková kultura jako by tady moc nefungovala. Veškerá lehkost zábavného příběhu je pohřbena pod hmotností monstrózního sci-fi. Odkazy na Star Wars nebo Missile Command byly prvně vítány a dokázaly přivodit úsměv, ale později se proměnily v mrákoty, protože se na nich stavěly rádoby smysluplné dialogy mezi charaktery a klasické rozhovory byly tatam. Všechno se změnilo ve slovní přestřelku plnou hlášek z filmů. Chápu, že kniha je cílená na mladší publikum, než Ready Player One, ale občasné pubertální výstřelky Zacka a jeho parťáků mi lezly krkem. Možná i samotné téma, které inspirovalo Armadu mi nebylo tak blízké jako téma, kterým se chlubí Ready Player One. Online letecké střílečky jdou tak trochu mimo mě, ale trochu jsem čekal, že pokud kniha bude psána stylem předchozím, bude to zábava. Ne tak úplně.

Armada se snaží být vlhkým snem každého hráče, kterému nerozumí jeho okolí, a tak v každé volné chvilce sedí ve sklepě a zachraňuje princezny ze spárů netvora, nebo v tomto případě zachraňuje svět před šmejdem z vesmíru. Dívka Lex, kterou Zack potká, je inteligentní, vtipná, jedinečná a rozumí mu jako nikdo. Vždyť sama je jedna z nejzkušenějších hráčů okolo. Zack je typický trouba, ovšem Lex si získá jak lusknutím prstu. Stane se pro ní takovým Casanovou herních nerdů a bohužel u toho navozuje pocit, jako by to byl sen. Jako by se Zack měl probudit uprostřed té nudné hodiny algebry, kde to všechno začalo. Z parádního díla plného zábavných hlášek se tak stane tuctové adult teen sci-fi, plné naivní vaty, která dospělé povětšinou nudí a nutí si pohrdavě odfrknout na každé druhé straně. Určitou podobnost například se skvělou Ederovou hrou Armada má (hrozící mimozemská invaze, letecké drony, vojenský výcvik prakticky dítěte), nicméně desetiletý Ender byl ve své podstatě dospělejší, než infantilní, naivní nerd Zack. Nicméně  prostředí příběhů je jiné, takže srovnávat se to úplně nedá.

Za celou dobu mi chybělo jakékoliv napětí, a i když Armada nějakou tu atmosféru obsahuje, nikdy mě úplně nedokázala pohltit a vtáhnout do akce dění. To je podle mě obrovská škoda. Archetypy charakterů i události jsou docela tuctové. Mysteriózní linka vládní konspirace točící se okolo jeho otce, by jakoby potřebovala předělat, vylepšit, nabrousit. Všeobecně mi přijde, že autor po úspěšném Ready Player One byl docela tlačen vydavateli tak, aby se na trh  Armada dostala. Výsledkem je hodně plochý počin a i když své kvality má, není úplně tak čtivý a zábavný jako titul předchozí.  

České vydání Armady šlo ruku v ruce s druhým vydáním Ready Player One, a tak se obálka tentokrát pěkně vyjímá v knihovně vedle svého staršího bratříčka. Pokud tedy chcete slušné videoherní čtivo plné vesmírných stříleček, rozhodně do Armady jděte, zklamáni nebudete. Ale kvality Ready Player One rozhodně nečekejte.