Sní androidi o elektrických ovečkách?

Kde se nalézá hranice mezi člověkem a inteligentním strojem? Těžká, přetěžká to otázka, která již vydala na stohy nejenom odborných knih, mraky článků, kilometry filmů a tisíce hodin dumání. Ona úvaha, ač by se mohlo zdát, že má čistě technologický ráz, se volky nevolky posouvá až k teologicko-filozofické úrovni. Mohl bych sáhodlouze spekulovat o daném problému, ale asi bych skončil, po prořezání člověčího trupu, u mozku a neuronové sítě, kterou možná v blízké budoucnosti dokážeme přehrát do kvantových uložišť? Bude to pak ale stále ještě táž osobnost, či existuje něco tak prchavého a neuchopitelného, jako je lidská duše? Kdo ví, ať odpoví. Nebo je to vše o empatii, která nastoluje hranici lidskosti,  jak se domnívá spisovatel Philip Kindred Dick?

Sní androidi o elektrických ovečkách?

Po Konečné světové válce se Země proměnila v nehostinné truchlivé místo. Dnes si nikdo už nepamatuje, proč Konečná válka začala a jak vlastně skončila. Není vítězů, jen poražených. Poražen byl rádoby člověk moudrý a silácký Pentagon vzal čert. Většinu obyvatel oběžnice spálil nukleární oheň na popel a prach, dle úsloví: Prach jsi a v prach se obrátíš.

Přeživší pomalu, jako rakovina, požírá všudypřítomný radioaktivní spad, který kontaminoval povrch planety. Stejný osud postihl téměř veškerá zvířata, rostliny a zemědělská půda se stala na dlouhou dobu neplodnou. Vlastnictví živého tvora se považuje za kritérium společenského úspěchu a ukazuje na nově definované  postavení v bizarním světě, a na novou společenskou třídu. Vlastně tato situace evokuje soudobou závist, kdy si sousedi závidí nové auto a děti další nepotřebné  zařízení druhu ajfoun či jiný blboun nejapný. Á propos i těch sousedů je poskrovnu. Tudíž není divu, že se otevřely zcela nové ekonomické trhy, které produkují elektronické domácí mazlíčky. Málokdo ovšem přizná, že dobíjí svému zvířátku baterky, jehož držení se považuje za faux pas. V neposlední řadě jsou vyráběni humanoidní organičtí roboti, kteří dělají společnost lidským kolonizátorům Sluneční soustavy na jejich osamělé misi.

Vývoj androidů, též řečených andíků, jde rychle kupředu. Kromě toho, že se nedají tělesně odlišit od člověka, tak získávají i docela lidské uvažování, vnímání a emoce, což nutně vede k uvědomění si sebe sama. A v tom je zakopaný elektrický pes.

Dosluhující T-14 nahrazují androidi s revoluční mozkovou jednotkou Nexus-6 a mnohdy se stává, že sluha je moudřejší a šikovnější než jeho pán. Je tak pouze otázkou času, kdy umělé bytosti zatouží po svobodě (a demokracii 🙂 ) a pokusí se odpoutat od svých majitelů-otrokářů. Aby se podobným excesům předcházelo, tak mají andíci přímo z výroby zabudovanou bezpečnostní pojistku, která omezuje jejich životnost. Laicky podáno, jedná se o nechvalně známé kurvítko. Nicméně ani tato skutečnost neodradí plastová stvoření před tím, aby se vypořádala se svým pánem po svém a nepláchla na Zem, kam je jim vstup přísně zapovězen.

Pokud přece jen obdobná situace nastane, tak na řadu nastupují nájemní lovci, kteří za finanční  odměnu vyhledají a eliminují uprchlé androidy. Jedním z oněch stopařů je i Rick Deckard, který je zaměstnán u sanfranciské policie a dnes bude jeho dlouhý den, který začíná v ten okamžik, kdy převezme případ skupinky uprchlých androidů. Jedinou podporou se mu stane takzvaný Voigt–Kampffův test, jež se zaměřuje na nedostatečnou či zcela chybějící empatii, jíž andíci postrádají. Zatím.

Rozuzlení gordického, pardon robotického uzlu?

Americký spisovatel Philip K. Dick si svého času položil dotaz ohledně podstaty lidství a na základě vlastní povídky Černá krabička (The Little Black Box) z roku 1964 navázal v roce 1968 novelou Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?), která je českému čtenáři známa spíše pod názvem Blade Runner. Nenapíši nic nového, když řeknu, že pojmenování je odvozeno od brilantního filmu režiséra Ridleyho Scotta z roku 1982. Osobně, navzdory všemu a komerci hlavně, dávám přednost původnímu názvu knihy (Do Androids Dream of Electric Sheep?), který v sobě nese náramný náboj a jinotaj, jež se snoubí se stále nadčasovou otázkou.

Philip K. Dick (*1928-1982) se k složitému, až božskému tématu postavil originálně a po svém. Vzniklo tak gnomické kultovní dílo, jež si hledá stále nové a nové čtenáře. Anebo je tomu právě naopak? Na jedné straně na člověka při četbě padá temná deprese z nekonečného přívalu zmaru, rozpadu a věčného rozkladu, kterému neustále, jako bájný Sisyfos, vzdorujeme. Leč marně. Jednoho dne každého z nás na cestě k slovutnému božství velký kámen života přemůže, převalí naznak a rozdrtí. Jenomže, to už na značce stojí naši potomci a potvrzují, že život je kruh, možná bludný, ale přece jen kruh. Však není všem dnům konec a vesmírná marnost se dá pokořit naším neutuchajícím lidstvím, které skýtá naději, což je i odkazem komplikované knihy tak, jak jej chápu já. Za pozornost jistě stojí i dobře podaný duševní přerod hlavního hrdiny a změna jeho životních priorit. Nakonec je zde i důležité varování před nebezpečím modlaření, falešnou vírou a uctíváním podvržené  autority.

Ale je toho víc, frustrace i naděje. Například označení Konečná válka je mimořádně trefné a je v ostrém rozporu s pojmenováním soudobých presstitů, kteří píší velice aktivně, jako svazáci, o třetí světové válce. Uvědomují si prodejní idioti vůbec, kam budou škrábat svá moudra později, až uvidí poprvé a naposledy monstrózní atomový hřib? Budou tesat do kamene? Na to nemají koule. Mimochodem, autor knihy by jim doporučil zakoupení olověného poklopce. Abych nebyl výhradně upjatý a těžce strojený, tak je třeba zmínit i skutečnost, že si text nese svébytnou a otrlou ironii, která se proměňuje, až v kousavý sarkasmus. Paradoxně se budete sem tam bavit a tančit, přímo na gigantickém hřbitově.

Hyperaktivní jedinec se dočká i své nepostradatelné drogy, akce. Snad pouze doplním nesporný fakt, že literární činy v podání Philipa K. Dicka jsou spíše celou sérií bezděčných následků, nežli prvotní příčinou, v čemž se autor na hony odlišuje od dlouhého zástupu moderních pisálků, kteří arogantně či hloupě povyšují bezhlavou akci na umění. Myšlenka se tak často ztrácí, nebo vůbec není obsahem jejich primitivního tlachání. Ač má datace a zasazení sci-fi příběhu do časové osy již prošlou lhůtu, tak obsah svazku začíná být aktuální právě dnes. V době, kdy je Konečná válka na spadnutí a v časech, kdy Sophia, jako první robot na světě, získal(a?) občanství v Saudské Arábii.

O čem sní afektovaná Sophia?

Kniha Blade Runner vyšla v nakladatelství ARGO v edici Fantastika v roce 2017. Překlad provedla skvělá Linda Bartošková. Vydání třetí.