KOŘIST

Už mě stopují druhým dnem a pořád se jich nemůžu zbavit. Stále slyším jejich vytí. Když se jen na chvilku zastavím, jejich vrčení je hned blíž a blíž. To temné vrčení mi vibruje v uších, přechází do kostí, sestupuje páteří a nutí nohy do dalšího běhu. Házím za sebe firewally a spamovací bomby, ale marně. Stopovací program Wolf 3.2 se něčím takovým nenechá oblbnout. Co jsem si to myslel, když jsem se nalogoval na takto zabezpečený server. Hlavu mám plnou pochybností. Probíhám kolem blikající matice souborů. Tyčí se kolem mě jako mnohobarevný panelák. Bliká do noci. Odpadky víří zužující se uličkou. Všechny ty nepotřebné příkazy a pakety se mi otírají o tělo, lepí na obličej. Reklamy na pilulky pro zvětšení penisu, obrázky levných kurev nabízející své maso ke chtivému pohledu a bojácnému dotyku.

Zahlédnu nezabezpečenou, zřejmě už dlouho zapomenutou složku. Je to rohový dům s oprýskanou omítkou a špínou slepými okny. Popadnu kliku od prosklených dveří. Zalomcuju. Je zamčeno. Primitivním způsobem. Jen aby se neřeklo. Odstoupím na dva kroky a rozeběhnu se proti sklu. Prolítnu jím jako kulka. Rozletí se v efektním výbuchu nul a jedniček. Jsem uvnitř. Je tu tma, prázdno. Zvířený prach. Spustím detekční program. Místností projede zelený záchvěv. Na sítnici mi blikne malý zelený bod. Jiskřička naděje. Malinká, ale je tam. Někde nahoře pod střechou. Vyběhnu po prvním schodišti. Je to těžší než jsem čekal. Klávesovou zkratkou si do žil pustím novou dávku adrenalinu a nějakého svinstva proti bolesti. Na posledním schodu se zastavím, podívám se zpět ke vchodu pode mnou. V obdélníku světla stojí první z vlků – obrovská chlupatá bestie. Zkrabatěný čenich se sadou nablýskaných tesáků. Oči rudě těkají ze strany na stranu. Je přikrčená. Připravená ke skoku. I pod silnou vrstvou šedivých chlupů jde vycítit chuchvalce šlach a svalů kumulujících energii. Vrčení přechází do ultrazvuku. Strach mi zmrazí žaludek.

Začínám tušit, že tady se rozhodne. V panice vběhnu do další místnosti. Zabouchnu za sebou dveře. Narychlo se na ně snažím nasadit alespoň nějaké slušné šifrování. Dovolím si zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Jen na okamžik. Mezi dvěma údery srdce. Silou všech mých myšlenek poháním ukazatel procesu kupředu. Hotovo. Právě v okamžiku, kdy z druhé strany do dveří narazí těžké tělo. V pantech to zapraská, ale drží. Získal jsem jen pár sekund. Tohle zabezpečení není pro to, co mě honí, žádný problém. Klestím si cestu místností plnou prázdných regálů. Sloužilo to tu jako archív. Vrážím do věcí a zakopávám. Začínám dělat chyby, a to mě zpomaluje. Srovnám si ping.

Ze stěn, podlahy i stropu začínají mizet čtverce materiálu. Někdo se to tu snaží smazat! Parchanti. Místnost se vyprazdňuje a zmenšuje. Tohle přestává být sranda. Měl jsem obrovské štěstí, že se tento bezpečností protokol nespustil dříve. Na poslední chvíli proskočím futry na další chodbu a přiběhnu k rezavému železnému žebříku. Podívám se na poklop nahoře. Zelené světélko zabliká a zmizí. Východ! Zběsile šplhám po žebříku. Několikrát mi sklouzne ruka. Odřu si kůži na kloubech prstů. Nastavím ukazatel bolesti na minimum, ale i tak to pálí jako čert. Po tom všem už nemám co snižovat. Zapřu se do poklopu. Chvilku vzdoruje. Tady nahoře je struktura složky prolezlá řetězci kódu. Na první pohled není jasné, jak to všechno funguje. Najednou poklop povolí a se skřípotem se otevře. Zahučí to, jak se dovnitř nažene čerstvý vzduch. Čerstvý nealokovaný prostor.

Buď zemřu tady, při získávání toho, pro co jsem přišel nebo mě dostanou venku. V té smutné realitě, která je svým způsobem divočejší než to nejšílenější místo v síti. Ta věc, pro kterou jsem tu přišel, mě zničí nebo mi zajistí ochranu. Vždycky jsem se až překvapivě dobře uměl dostat do průseru a, co je ještě překvapivější, stejně lehce i z něj. V tom jsem dobrej. I když mě za to nenávidí hromada lidí. O umělých inteligencích ani nemluvím. Jenže teď jsem dostával pěkně na prdel. Z části jsem byl za to rád. Ale z větší části jsem začínal tušit, že jsem si tentokrát možná vzal příliš velké sousto. Dal bych si práska…

Byl jsem dobrej. Ne nejlepší, ale na samouka dobrý. Když už se někam naloguju, tak většinou dostanu, co potřebuju. Ale tady to bylo poprvé, co jsem musel doopravdy riskovat. Věděl jsem, že tady ty bestie jsou. Vlastník serveru moc dobře věděl, že se na zabezpečení nevyplatí šetřit. V džungli holonetu byl život den ode dne nebezpečnější. Kdysi to byly trolové, co prudí na sociálních sítích, dneska to jsou smažáci – loví lidi, jen tak ze srandy. Někoho si najdou a soustředěným útokem mu vysmaží mozek. Totální logout. A to nepočítám ty miliardy pochybných obchodníčků, šlapek a kilometry nestabilních polí. Člověk se v těch sračkách potopí raz dva. Pak jen chvilku sleduje roztomilé barevné obrazce a zakouří se mu z uší. Jen chvilku, než mu selžou životní funkce, si bude slintat na triko. Když nad tím tak přemýšlím, tak nakonec to stejně skončí nějakým smažením.

Byl jsem připraven na všechno. Ale i tak mě někdy něco dokáže překvapit. Proskočím poklopem na střechu. Na okamžik zahlédnu hnědozelenou pixelovanou oblohu. Retro styl. Samozřejmě. Postavím se na špinavou asfaltovou střechu. Jsem obklíčen vlky. Šest koulí chlupů, drápů a zubatých tlam kolem mě rychle utahují smyčku. Zlověstné blikání jejich očí se synchronizuje. Je tady celá smečka. Nečekal jsem, že se nahoru dostanou tak rychle. Z toho vrčení se mi dělá zle. Přál bych si, aby to šlo udělat dříve. Umělá inteligence Wolfa potřebuje čas, aby začala dělat chyby. Ze začátku dělá vše opatrně, vyhodnocuje údaje, sbírá data. Je přesná a velice efektivní. Když se nedaří, začíná postupně měnit postup. Jednoduchá rovnice. Čím déle ji cíl uniká, tím je nebezpečnější. Jak postupně upravuje a vypíná bezpečnostní omezení. Mění priority. Rychle jí jde o všechno. Stává se zoufalejší a krvelačnější. Dá do lovu první i poslední. Za každou cenu. Ale v ten okamžik vzniká naděje, že se její program podaří narušit. Mizivá. Problém je samozřejmě v tom, že je to všechno v podstatě jen teorie. Ještě nikdo nevydržel tak dlouho, aby to stihl ověřit. A konečně o ní ví jen velice málo lidí. Ty, co věděli, odstranila Organizace. Už je nás jen pár. Je levnější nás pozabíjet než program upravit…

Musí se vychytat ten správný okamžik. Je to ta chvíle, když jas v jejích očích na moment pohasne. Milisekundu před tím než vyskočí a rozpárají mě na jednotlivé bajty. Automaticky bouchnu po panelu na zápěstí a spustím připravenou sekvenci kódu. Moje dítko. Jsem na to pyšný. Kód se rychle vsákne do clusterů okolo a na pár sekund je přetíží. Prostor kolem mě se změní v hustý sirup. Čas se zpomalí. Mé smysly se zostří. Vždycky si připadám jako nějaký superhrdina. Bullet time jako v těch starých počítačových hrách. Teď! Vyšlu signál a přepíšu těm potvorám boot sekvenci. Jejich těla sebou v křeči škubnou a rozpadnou se na prach. Kouzelný efekt. Všechny jedničky se změní na nuly a už je nic nedrží pohromadě.

Prostorem proletí tlaková vlna. Světlo pohasne. Opráším si kabát. Kolem mě stále stojí těch šest zmetků, ale výraz v jejich očích je jiný. Hluboké hrdelní vrčení se změnilo na skoro až roztomilé kočičí předení. Vyšlo to. Teď jsou moji. Moji vlastní mazlíčci! Seběhnou se kolem. Očuchávají mě, mlátí ocasy kolem sebe. Poskakují jako štěňata. Míra abstrakce v tomto sektoru je až strašidelně vysoká. S lehkou nostalgií zavzpomínám na doby, kdy operační systémy měly plochy, složky a kurzory. Internet byl jen hromadou textů a obrázků. Který šílenec musel začít s tímhle blázincem. Vizualizace. Holosvěty. Na druhou stranu jsem si právě heknul skupinku zabijáků, kteří okamžitě splní jakékoliv mé přání. Programy dovedené skoro k dokonalosti. Neúnavné. Bez soucitu.

Mám svou smečku. Je třeba vyzkoušet, co všechno umí. Udělám jen čtyři kroky k okraji střechy. Stoupnu na kraj a podívám se dolů. Je to jen pár pater, ale i tak můj primitivní lidský mozek začne panikařit. Cítím, jak se mi rozklepala kolena. Nával adrenalinu mě mrazí na zádech. Automaticky jeho hladinu snížím tak, abych se uklidnil. I tak to bude šílená jízda. Mrknu na displej. Synchronizace je kompletní. Otočím se k vlkům a ti jen sledují, co udělám. Jazyky vypláznuté. Snad nečekají, že jim hodím míček. Uchechtnu se.

Samozřejmě, že jsou aplikace, kde si každý může dělat prakticky cokoliv. Lítat jako pták, skákat po domech, plavat pod vodou bez nutnosti se nadechnout. Co vás napadne. V takových místech neplatí zákony fyziky. Nic nikomu nehrozí. Ale čím je prostor kolem reálnější, tím je složitější. Nebezpečnější. Ty nejpropracovanější místa se od obyčejného světa skoro neliší. A jen tam je možné dělat to, co potřebuji. Jen po krk v kódu jde dělat opravdová magie. Dětská hřiště jsou jen plná písku, lopatiček a hoven.

„Tak co? Necháte svého páníčka zemřít?“ prohodím spíš pro sebe a skočím. V tu ránu jsou u mě. Padají kolem. Jeden velký chumel chlupů. Míhají se kolem jako šmouhy. Skáčou, odrážejí se ode zdí. Svírají mě, otáčejí mnou ve složitém tanci pohybů. Cítím, jak kontrolují můj pád. Zpomalují ho. Jsou to jen vteřiny. A nejednou stojím dole za zemi. Pět zvířat leží kolem, tlamy otevřené, usměvavé. Čekají na další hru. Jeden vlk mi sedí u nohy. Už si vybrali vůdce. Poplácám ho po hlavě. „Hodná potvora.“

Tato má, pravda dosti zdlouhavá a namáhavá, odbočka měla jen jediný smysl – zajistit si ochranu. A to se zřejmě povedlo. Wolf 3.2 je v mých rukách. Teď už si na mě nepřijdou, parchanti. Ale budou to zkoušet. To jo. Počítám s tím, že už velice brzo.