HONZA VOJTÍŠEK: AUTOBUSÁK

Ten park uprostřed města byl postaven záměrně. Oáza ve středu betonové džungle. Ze dvou stran obchodní komplexy, ze třetí panelová zástavba, ze čtvrté něco, co mělo vypadat jako les, jenže obklopené betonovou zástavbou by se pro to hodilo jakékoliv jiné označení. Park tvořily čtvercové asfaltové obrazce chodníčků, několik laviček, okrasných stromů a keřů tvořících různá zákoutí. Nevypadalo to tragicky a být to na jiném místě, možná by to bylo i fajn. Tady to bylo naprosto mimo. Nikdo si tam nechodil posedět, odpočinout. Děti si tam nehrály. Psi nepobíhali. Dokonce i ptáci se tomu místu jakoby vyhýbali. Snad je rušil okolní ruch a zvuky. Místo centra odpočinku se to stalo jen jistým úsekem na cestě z bodu A do bodu B. Součást trasy domov-obchod. Země nikoho. Prostor nula. Opravdu. Nikdy byste tam nezaregistrovali aktivitu, která se od podobně vyhlížejícího místa očekává. Byla to oáza, to ano, ale oáza ničeho uprostřed živoucího, spěchajícího města. Uměle vytvořená oáza, nijak neplnící svůj účel.

Jedna lavička byla za těch několik let již natolik zarostlá okrasnými borovicemi a trnitými keři růže, že tvořila vhodný přirozený úkryt, který před okolními pohledy dokonale schovával vaše neřestné chování. Mohli jste tam nerušeně kouřit, popíjet, muchlovat se. Neviděni, nerušeni.

Ani pořádně nevím, kdy a proč jsme se tam setkali poprvé. Ale vyhovovalo nám to. Stejně tak si už nevybavím, kdy nám došlo, že je to místo jednou z pravidelných zastávek na jeho trase. Na první setkání s ním se ale zapomenout nedá.

Zevlovali jsme tam jako vždycky. Cigárka, kolující pivo, vtípky, smích a náctileté vytahování se. Prostě pohodička. Škola, rodiče, povinnosti neexistovaly. Byly někde daleko za nepřekonatelnou hradbou. V každém případě zcela mimo dosah našich myšlenek. A najednou jsme zaslechli ten zvuk. Upoutal nás, protože do toho všeho nějak neseděl. Ohlédli jsme se a tu scénu, jako mnoho ostatních, které mám s ním spojené, z paměti nevymažu již zřejmě nikdy. Blížil se k nám, souvislou, trošku zrychlenou chůzí těsně u pravého okraje chodníku. V loktech ohnuté ruce pro chůzi netypicky napřažené před sebe. Až později nám došlo proč. Čím více se k nám blížil, tím více nám docházelo, že on a ten zvuk patří k sobě. Trvalo to, ale nakonec to bylo jasné. A snad hned těsně poté jsem ten zvuk identifikoval. Překvapilo mě, jak dokonale pouze svými rty a hlasivkami dokáže imitovat zvuk motoru.

Skoro každé město, každá vesnice, každá soudržnější komunita má nějakého místního blázna, podivína. Ať už jím ten člověk opravdu je nebo ne. Vždycky se najde netypicky se chovající jedinec, o němž si ostatní šeptají, za jeho zády si na něj ukazují, bojí se ho, nebo se mu smějí. A svorně jej označují za blázna.

Tehdy jsme se setkali s tím naším. Byl to kluk snad stejně starý jako my. Možná o něco mladší, ale ne o moc. Ne že by byl vyloženě odpudivý, ale to vědomí, že je na tom mentálně mnohem níže, respektive hůře než vy, ho činilo nehezkým. Možná kdyby se on sám nebo jeho rodiče o to snažili, mohl by vypadat i lépe. Ale proč by měli? Vypadal ve skutečnosti úplně normálně, jen v kolektivu dokonalostí, krásou, typičností a hormony postižených jedinců mu to bylo ke škodě. Byl lehce při těle, nevýrazných očí a silně kudrnatých vlasů barvy pochcané slámy. Nesetkat se s ním za tak podivných a netypických okolností, neodlišovat se tak viditelně od všech ostatních, klidně by se mohl bez problémů stát součástí našeho Společenstva zarostlé lavičky. Asi by nepatřil k nejvýraznějším a vůdčím členům, ale někam by patřil a holky by ho v rozmarné náladě možná nechaly i sáhnout.

Takhle to ale prostě nebylo možné.

Blížil se a zvuk motoru s ním. Aniž by si nás všiml, aniž by nějak registroval, že je ta lavička a její okolí plně obsypána rozvernými mládežníky, kterým by se možná každý spíše vyhnul, zastavil u lavičky. „Vypnul“ motor a „otevřel dveře“. Stáli jsme zařezaní jako prve. Ty zvuky měl dokonale zmáknuté. Chvíli počkal, pak zase dveře „zavřel“, „nastartoval“, „zatočil volantem“ a odjel. Zírali jsme tím směrem ještě hodně dlouho poté, co už nám dávno zmizel z dohledu.

Když jsme ho později v různých časech potkávali na jiných místech ve čtvrti, došlo nám, že naše lavička byla jen jednou z mnoha jeho zastávek. Měl pevně určenou trasu, kterou pravidelně objížděl. Někdy i dvakrát denně. Zpravidla jezdil sám, občas s ním jezdil ještě jeden kluk. Normální asi nebyl, ale tak jiný jako jeho kudrnatý kolega asi taky ne. Myslím si, že s ním z velké části jezdil z opravdového kamarádství.

Začali jsme mu říkat Autobusák.

Nikdy jsme ho neslyšeli promluvit. Nikdy nedal sebemenším pohybem, pohledem nebo prostě čímkoliv najevo, že by si nás všiml. Mohli jsme na něj mávat, mluvit, smát se mu. Prostě jsme pro něj neexistovali. Byl jen on, jeho představa autobusu a trasa, která se musela projet.

Začalo to, samozřejmě, posměšky. Nešlo se nesmát. Je snad stejně starý jako vy. Ale zatímco vy myslíte nejvíce na to, jak to vypadá v kamarádčiných kalhotkách a jak se tam co nejdříve a nejpohodlněji dostat, on si představuje, že je autobus. Že to má dokonale zmáknuté a má to přesný řád, šlo v tu chvíli stranou. Smáli jsme se, ukazovali si na něj. Snažili se na něj mluvit. Byla to myslím Lenka, která si vyhrnula své triko a vrazila mu před obličej svá pevná prsa s tím, jestli by se nechtěl na autobusařinu vykašlat a věnovat se kozičkám.

Jako bychom pro něj neexistovali. Tím nás ale jen provokoval k tomu, abychom přitvrdili.

Byl to Ludvík, kdo náš vztah s Autobusákem převedl z verbální roviny do fyzické.

Ten den byl jako každý jiný. U lavičky se nás slezlo pár. Cinkaly lahve, od úst stoupal cigaretový dým. Když jsme z dálky zaslechli již povědomý zvuk Autobusákova motoru, Ludvík vyskočil na lavičku, postavil se na její kraj, rozepnul si poklopec a vyčkával.

Autobusák jako kdykoliv jindy přijel, aniž by si nás nějak všímal nebo nás bral na vědomí, zastavil těsně u lavičky, vypnul motor a otevřel dveře. V ten moment Ludvík z rozparku vylovil penis a začal na něj močit. „Chceš dneska natankovat plnou?“ smál se mu a my s ním.

Nehnul ani brvou. Chvíli netečně stál, obličej a košili mokré od Ludvíkovy moči. Pak zavřel dveře, nastartoval a odjel. Trvalo nám dlouho, než jsme, vysíleni smíchem, mohli popadnout dech. Jen na pár milisekund mi hlavou probleskla myšlenka, že přece není možné, aby na tohle nijak nereagoval. Na stejně kratičkou chviličku mi to přišlo děsivé. Pak to však bylo pryč. Záchvat smíchu a uznání Ludvíkova nápadu všechno ostatní přehlušilo a zatlačilo někam do temnoty neexistence.

Když jel Autobusák v tandemu se svým kamarádem, nikdo si nic moc nedovolil, snad proto, že jsme ho vídali tak sporadicky a nevěděli, co od něj očekávat. Když jel ale sám, bylo to horší a horší. Házeli jsme po něm lahve, bláto, típlé i hořící vajgly. Polévali ho pivem. Vráželi do něj, jen aby ho vyprovokovali k nějakému činu nebo jej vykolejili z jeho zaběhnutého režimu. Jednou se k němu přidal Martin. Počkal, až Autobusák přijede, postavil se vedle něj, spolu s ním nastartoval a v těsném závěsu za ním s ním kus poodjel.

Na nic z toho kudrnatý Autobusák nijak nereagoval.

Svůj další kousek Ludvík vybalil v pátek. Byl to běžný páteční podvečer. U lavičky nás stálo pět. Já, Petr, Lenka, která to zrovna táhla s přítomným Jardou a Ludvík. Ostatní měli buď jiný program nebo se ještě nedokázali vymanit z rodinného kruhu povinností. Přidají se později. Nebo třeba ne.

Autobusáka jsme, po prvotním zapálení, už ani nijak nevyhlíželi. Když přijel, přijel, něco se rozjelo nebo jsme se mu jen vysmáli. Dostávalo se to do situace, že jsme ho tu a tam prostě nechali být.

Když však v dáli zavrčel jeho motor, Ludvík zpozorněl. Postavil se a ohlédl směrem ke zvuku. Úkrokem postoupil k okraji lavičky, přesně na místo, kde Autobusák zastavoval. My ostatní jsme se automaticky seřadili do dvoustupu a vytvořili kratičkou uličku, jíž Autobusák projede. Ludvík vrazil pravačku do kapsy kalhot, chvíli tam šátral, a když ji vytáhl, něco skrýval v sevřené pěsti.

Všichni jsme stáli a sledovali jeho příjezd. Jarda salutoval. Lenka si jazykem přejížděla po rtech.

Autobusák přijel, projel naší uličkou a zastavil těsně vedle Ludvíka. Petr pohlédl na hodinky a konstatoval: „Přesně na čas, vole!“ Všichni jsme však sledovali Ludvíka.

Ludvík počkal, až Autobusák vypne motor a otevře dveře. Zvedl ruku sevřenou v pěst, rozevřel ji a mince, které ukrývala, mu vsypal do kapsy klokanky. Pak mu skočil na záda, pevně ho objal kolem krku rukama a kolem pasu nohama a zavelel: „K Orlu, pane řidiči!“ My jsme se už neudrželi a vybuchli ve smích. Všichni jsme však sledovali, co se bude dít dál.

Nedělo se nic, co bychom již do posledního okamžiku neznali. Autobusák prostě jako vždycky zavřel dveře, nastartoval a s Ludvíkem na zádech odjel dál po své trase směr Obchodní dům Orel. Směrem k Ludvíkovu domovu.

Na konci parku zahnul vpravo a zmizeli nám z dohledu. Hlas jeho motoru utichl o pár vteřin později.

Bylo to naposled, co jsme Ludvíka viděli. Živého.

Dětské a mládežnické party občas vytváří různá spojení a přátelství. Stýkáte se v partě s lidmi, o nichž víte poměrně dost věcí, máte k nim vytvořený různý vztah, ctíte je, máte je rádi, víte, že je na ně spolehnutí a existuje hromada věcí, které byste pro ně byli schopni a ochotni udělat. Ale třeba vůbec nevíte, kde bydlí nebo dokonce ani neznáte jejich skutečné jméno. Existují pro vás jen pod danou přezdívkou a jako někdo, kdo tvoří partu. Mimo její hranice prostě neexistují, nepasují tam.

Samozřejmě jsme čekali, že se Ludvík vrátí. Nevrátil. Věděli jsme zhruba, někteří z nás možná i přesně, kde asi tak bydlí, ale nikoho z nás ani nenapadlo za ním zajít. Třeba se rozhodl zůstat doma nebo si našel jinou zábavu. Po několika desítkách minut jsme ho pustili z hlavy, ať si dělá, co chce, a pokračovali v obvyklé zábavě. Dopili piva, dokouřili cigarety, a když se setmělo a ochladilo, přesunuli jsme se do nejbližšího pohostinství.

Že se neukázal ani o víkendu nás sice zarazilo, ale neřešili jsme to, prostě jsme se bavili bez něj. Kdo ví, co se stalo a ani nás to nějak zvlášť nezajímalo. Prostě až bude chtít, tak přijde. V tomhle jsme si byli všichni rovni. Chceš, přijď. Nechceš, nechoď a přijď, až zase budeš chtít.

V pondělí si mě ve škole, uprostřed hodiny, vyzvedli dva policisté, jeden v civilu, druhý uniformovaný a odvezli mě na stanici. Prý kdy a za jakých okolností jsem viděl Ludvíka naposledy.

Až později jsem se dozvěděl, kromě jiného, že nás vyslechli skoro všechny z party. Nějakou podivnou intuicí ani jeden z nás neřekl, za jakých opravdových okolností jsme Ludvíka viděli naposledy. Možná jsme ale měli. Jako jeden muž jsme svorně odpověděli polopravdu. Že se s námi v tu a tu dobu a na tom a tom místě (pravda) prostě rozloučil a odešel. Sám, po svých (lež). Sám jsem byl, a stále více jsem, překvapen, že to prošlo a nikdo se v tom nevrtal.

Podle policejního závěru jsme byli patrně poslední, kdo s ním mluvil a kdo může přesně určit dobu a místo jeho pohybu. Asi necelé tři hodiny poté, co odjel na Autobusákových zádech, ho našli mrtvého pár ulic od jeho paneláku v temném zákoutí bujně vzrostlého křoví.

Policisté nám samozřejmě moc podrobností říci nechtěli. Částečně i proto, že nevěděli. Ale před lidmi jen tak něco neutajíte. Netrvalo dlouho a začaly prosakovat informace. I mezi nás. Dosud nebyli schopni prohlásit, jestli jeho smrt byla nějaká nešťastná náhoda, nehoda nebo vražda. Karel, jehož bratranec pracoval u policie, se dostal k fotkám. Vzhledem k tomu, že v době nálezu Ludvík vypadal nejvíce jako volně pohozená hrouda krvavého masa, která předtím prošla velkým mandlem – samá modřina, krvavý šrám, otevřená zlomenina a kolem plno krve – policie operovala hlavně se dvěma variantami. Buď odněkud spadl anebo jej srazilo nějaké velké auto. Náklaďák nebo autobus. A ta druhá možnost, s ohledem na již zmíněné ohledání, ještě specifická tím, že by nešlo o běžné sražení, to těžké vozidlo by Ludvíkovo tělo muselo buď narazit na zeď anebo se muselo dostat mezi dvě srazivší se vozidla. Jednoduše řečeno, byl zrasovaný ze všech stran. Tomu však odporovala skutečnost, že na dané místo prostě nemohl z blízkého okolí odnikud spadnout (leda tak z letadla nebo pojízdné plošiny či zdviže) a několik desítek metrů v okolí místa nálezu nevedla žádná silnice, z níž by ho do křoví mohl odhodit projíždějící náklaďák nebo autobus. V blízkém okolí se nenašly ani stopy po pneumatikách velkého vozidla. A že by minimálně na trávníku obklopujícím křoví musely nějaké zůstat. Ohledání místa vyloučilo možnost, že by Ludvík zemřel na jiném místě a byl pak přemístěn na místo nálezu.

Prostě klasická záhada, jíž se na zoubek snažil přijít skoro každý, kdo o ní slyšel – od povolaných profesionálních odborníků (tedy policie) přes místní novináře až po amatérské samozvané detektivy.

Byli jsme z toho samozřejmě v šoku. Docela nás to rozhodilo, i partu. Trvalo pár dní, než jsme se na našem místě sešli v počtu větším než dva. O ničem jiném jsme nemluvili, snažili jsme se přijít na to, co a proč se vlastně stalo. Snad proto jsme si toho typického zvuku motoru všimli později než obvykle.

Když jsem se za ním ohlédl, ztuhl jsem tak, že kdyby jste do mě chtěli zaseknout sekerku, nepovedlo by se vám to a ještě byste určitě zlomili topůrko. Tentokrát jeli oba. Nejdříve mě to netrklo, ale čím blíže byli, tím mi to bylo jasnější a tím více jsem tuhl a děs se zmocňoval dalšího kousku mé mysli. Autobusák kulhal. Jeho kamarádovi plandal prázdný levý rukáv svetru. Při bližším pohledu zřetelně vystupoval obrys jeho levé ruky, kterou měl, v šátku uvázaném kolem krku, položenou pod svetrem na břiše. To byly prvotní projevy změny. Jak byli blíže, zrak samočinně přejel na jejich tváře. Autobusák měl čtyři dlouhé krvavé šrámy na pravé tváři. Dva z nich vedly až takřka na ucho. Jako by jej packou sekla kočka nadměrné velikosti. Jeho kamarád měl obličej samou modřinu, natržený ret a odpřisáhl bych, že jeho nos byl v trochu jiné poloze než vždycky.

Oba přijeli, jako vždy zastavili, nechali nastoupit a vystoupit imaginární cestující, nastartovali a zase odjeli.

Nikdo z nás to nedokázal vyslovit nahlas. Nikdo. Ani tehdy, ani dodnes. Pevně však věřím tomu, že jsem nebyl sám, komu to zjištění, ta krutá a trýznivá myšlenka, to zničující vědomí, začalo řvát v mozku a bušit zevnitř do lebky. Stálo to úsilí a pevné nervy, utišit ho. Ještě neztichlo, svině. Ale už ten zvuk dokáži ignorovat.

Většinou.