logo

KDE JE ZAKOPÁNA KOČKA?

Paní Šoupalová seděla u stolu v kuchyni a počítala si finanční rozpočet na tento týden. Její muž ležel na gauči před televizí a  spokojeně chrápal. Oba manželé byli už v důchodu. Paní Šoupalová potřebovala spočítat, co si ještě mohou dovolit koupit než přijdou nové složenky na důchod. Potřebovala složit jídelníček na zbývajících devět dní. Paní Šoupalová byla vyhlášená kuchařka, ale teď přemýšlela, co bude vařit, aby se jejich jídelníček moc neopakoval a zároveň, aby jídla nevyšla moc draze. Zamyšleně se podívala z kuchyňského okna. Na okně ležel jejich kocour Mikeš, který se vyhříval na sluníčku a spokojeně předl. Pohled na něho vyloudil na tváři paní Šoupalové bezstarostný úsměv. Hleděla na svého mazlíka, který měl určitě jiné starosti než jak správně naložit s penězi. Paní Šoupalová se podívala na seznam jídla, které bylo nutno zakoupit a připsala „3x mléko“. Mikeš z parapetu spokojeně zavrněl.

Pan Šoupal ve vzbudil a šel se podívat za ženou do kuchyně. Pohladil spícího Mikeše a prohlédl si seznam nákupu. „Dopiš tam piva, Maruš!“ konstatoval. „Však ty bys na ně určitě nezapomněl, že drahý?“ s úsměvem mu odpověděla jeho žena. „To asi ne!“ zašklebil se její muž.

Německý ovčák Šaryk, pojmenovaný podle kdysi slavného tankistického televizního seriálu, seděl u plotu a pozoroval ptačí ruch na zahradě Šoupalových. Patřil sousední rodině Šimáčků. Obě rodiny se spolu celkem přátelili, i když Šimáčkovi byli zhruba o generaci mladší. Ovšem Šaryk s Mikešem si nemohli přijít na jméno. Mikeš Šaryka soustavně provokoval a vždy „v poslední chvíli“ vylezl před psem na strom, odkud pak spokojeně pozoroval na zemi dovádějícího psa. Obě zvířata byla jediným náznakem sporu mezi oběma rodinami. „Až ho ten pes jednou chytí, tak bude průser,“ říkal vždy pan Šimáček. Šaryk seděl za plotem a vyhlížel Mikeše, ten však spal na kuchyňském parapetu. Šaryk věděl o díře v plotě, stejně jako všichni v obou rodinách, kterou se vždy k Mikešovi dostal a taky věděl, že přeskočit nízkou zídku u garáží mu v nejhorším případě nečiní žádný problém. Šaryk si ovšem nikdy nedovolil vlézt na Šoupalovic zahradu předtím než spatřil rezavého nepřítele Mikeše.

Odpolední cesta za nákupem zmohla manžele Šoupalovy natolik, že si u šálku kávy oba po návratu zdřímli v křeslech u televize. Když se vzbudili bylo venku již celkem šero. Paní Šoupalová se zvedla z křesla a vydala se do kuchyně umýt hrníčky se zbytkem studené kávy a nachystat nějakou večeři. Mikeš stále ležel na parapetu. Ten náš kocour je ale labužník, pomyslela si. A hlavně velký spáč, dodala její mysl v zápětí. S grifem zkušené hospodyňky nachystala studenou večeři a odcházela z kuchyně. Najednou se ale zastavila. Otočila se a vydala se směrem ke kuchyňskému parapetu. Pomaloučku se přibližovala ke spícímu Mikešovi a cítila jak jí kvapně vysychá v hrdle. Mikešův hrudník neprojevoval žádné známky dýchací činnosti. Pomalu, se slzami v očích, položila ruku na kocourův hřbet. Mikešovo tělíčko bylo ztuhlé. Sice stále ještě teplé od slunečních paprsků, ale bez známky života. Lehce s ním zatřásla, ale nic se nestalo. Zatřásla s ním mnohem více a z jejich očí se začaly valit proudy slz.

Tma se již snesla na oba domečky se zahradami. Šaryk ležel před svou boudou a podřimoval, před chvílí snědl celou misku, kterou mu dala jeho panička a teď jí spokojeně trávil. Najednou ale uslyšel divný zvuk. Nastražil uši. Zvuk přicházel ze sousední zahrady. Potichu se přikradl k díře v plotě a pozoroval sousední zahradu. Pan Šoupal hloubil rýčem jámu v zemi. Šaryk si sedl na zadek a sledoval ho, neměl důvod štěkat, poznal souseda, který ho vždy drbal za uchem a občas mu dal i nějakou tu kostičku.  Pan Šoupal hloubil jámu pod starým ořechem, vzpomněl si, že Mikeš měl ten strom velice rád a vždy na něho vylezl, když ho Šaryk honil po zahradě. Rýč narazil na nějaký kámen. Ještě několikrát to pan Šoupal zkusil, ale bez výsledku. Podíval se do jámy a uznal, že by to mohlo stačit. Vzal Mikešovo tělo zabalené v kusu látky a položil ho vykopaného hrobečku. Setřel si pot z čela a podíval se na oblohu, ze které svítil jasný měsíc. Panu Šoupalovi se leskly oči. Chvíli se kochal krásnou noční oblohou a pak vzal opět do ruky rýč a začal zahazovat jámu hlínou. Dokončil svou práci a lehce hlínu ušlapal. Chtěl ještě posbírat nějaké kameny na náhrobek, ale cítil se již unavený a navíc už byla pořádná tma. Nechám to na ráno, pomyslel si. Ještě jednou se podíval na Mikešův hrobeček a odešel do svého domu, podívat se jak je jeho ženě, která smrt jejich kocoura těžce nesla. Šaryk stále seděl u díry v plotě a pozoroval jak soused mizí ve tmě.

Paní Šimáčková vstávala snad jako první z celé obce, dělala v trafice a musela v ní být dřív než dorazí auto, které rozváží noviny. Bylo léto, toho roku až moc horké, a když vstala, bylo venku už skoro světlo a slunce už začalo vykukovat za nedalekým kopcem. Paní Šimáčková si uvařila svou obvyklou „smrtelnou“ ranní porci kávy. Napadlo jí, že včera večer nedala Šarykovi vodu do misky a rozhodla se to napravit. Vyšla na zápraží a spatřila Šaryka, jak sedí před svou boudou. Šaryk hleděl upřeně na zem před sebe, kde leželo mrtvé tělíčko sousedovic kočky. Paní Šimáčková polkla na prázdno. V duchu si představila spory, které by díky jejich psu mohly vzniknout mezi oběma rodinami. Vyčítavě se podívala Šarykovi do očí, ten však nereagoval, jen smutně hleděl na mrtvého Mikeše. Paní Šimáčková zahnala psa do boudy a sehnula se pro mrtvé kočičí tělíčko. Čas, kdy měla jít do práce, jí už neúprosně tlačil. Nejprve ji napadlo, že by mohla Mikeše někam schovat a až se vrátí z práce, tak ho jít pochovat do lesa a před sousedy by dělala, že o ničem neví. Kočky se přece někdy ztrácí, ne? Pak ten nápad zavrhla, zaprvé by ji mohl Šaryk někde vyhrabat a potupě by se nevyhnuli a za druhé by jí mohl někdo vidět, když ponese kočku do lesa a ostuda by byla ještě větší. Pak jí napadl spásný nápad. Mikeš se rád vyhříval na Šoupalovic okenním parapetu! Prostě ho tam položí a Mikeš bude vypadat, že umřel ve spánku. Tenhle plán se jí zdál dobrý a navíc jí nezabere mnoho času a stihne autobus do práce včas. Přivázala Šaryka k boudě a vydala se dírou v plotě na sousední zahradu. Věděla, že sousedé tak brzo nevstávají a riziko, že jí někdo uvidí bylo tedy minimální. Proplížila se zahradou a položila nebohého Mikeše na okenní parapet. Celá akce se zdařila aniž by si jí kdokoli všimnul. Paní Šimáčková si umyla ruce, dopila ranní „smrtelnou“ kávu a vyrazila na autobusovou zastávku.

Paní Šoupalová se vzbudila, když jí první teplé sluneční paprsky zašimraly na tváři. Pomalu procitla a rozhodla se, že už je čas vstát. Její manžel ještě spokojeně spal. Z koupelny vyrazila paní Šoupalová do kuchyně, aby připravila snídani pro sebe a svého muže. Vešla do kuchyně a na okenním parapetu uviděla Mikeše. Usmála se, ale její úsměv postupně hořkl. V rychlém sledu jí došly události včerejšího večera. Cítila, jak jde na ní slabost. V němém výkřiku se chytla za srdce a sesunula se na kuchyňskou podlahu. Pan Šoupal, kterého manželka nevzbudila na snídani, se probudil až za dvě hodiny.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE