Sandmanův barevný domeček pro panenky

Neil Gaiman je spisovatelská hvězda první velikosti. Píše romány, píše komiksy, čtenáři jeho knihy doslova hltají a filmaři podle nich točí filmy a seriály. Gaiman se stal jedním z pilířů fantastiky. Jeho nejznámějším komiksem je zřejmě komiksová série Sandman. Pokud se zeptáte komiksáka na doporučení chytrého a dospělého komiksu, pak v jeho seznamu příběhy věčného pána snů určitě chybět nebudou Sandman je komiksem, kterým dospělí čtenáři komiksů dokazují ostatním, že komiksy nejsou jenom superhrdinská zábava pro děti. U nás tato slavná série vychází od roku 2002 a to u nakladatelství Crew. Vyšla už v podstatě celá – 14 knih, pokud nebudeme počítat spin-offy. První čtyři díly však Crew vydala černobíle a nyní se s k těmto dílům vrací, aby fanouškům splatili “barevný” dluh. První díl v barvě vyšel v loňském roce a nyní se na pultech knihkupectví objevil díl druhý – Domeček pro panenky. Je to zároveň příležitost pro ty, kteří ještě neměli to štěstí se se Sandmanem potkat, anebo četli jenom první díl – pro ty je tato recenze určená.

“Domeček pro panenky” se točí kolem Rose. Vlastě se toho kolem ní točí více. Rose je totiž vírem. Vírem jako když v umyvadle vytáhnete špunt, ne výrem, který si v noci smlsne na kdejakém ušmudlaném hraboši. To aby mezi námi češtináři bylo jasno. Být vírem snění je velmi zajímavá věc. Tak zajímavá, že Rose musí věnovat pozornost samotný pán snění Morfeus. Anomálie zvaná vír je totiž pro Říši snění, a vůbec pro celý svět, nebezpečnější než hurikán Irma pro karibské ostrovy. A hádejte co – ona o ničem z toho vůbec neví. Koho by to taky napadlo, že? Rose je mladá holka, která právě našla babičku, o které nevěděla, ale nemůže najít bratra, o kterém pro změnu ví. Aby byla rodina kompletní, vydává se svého bratra Jeda hledat.

Ale Rose není jediná, kdo někoho hledá. Morfeus pokračuje v obnově své říše, která během jeho pobytu v zajetí zpustla. Udělal si inventuru a postrádá tři noční můry a jeden sen. A do toho ten vír, před kterým musí Morfeus svou říši snění ochránit… Gaiman rozjíždí vyprávění příběhů několika postav, jejichž vzájemné propojení je sice na první pohled zřejmé, ale vůbec netušíte, jak to celé dopadne. Jeho vyprávění je kruté, drsné, něžné i dojemné zároveň. Extrémní je například kongres úchylných sériových vrahů, kde Gaiman vymáchá čtenáře v odporných sračkách těch zvrácených duší. Ukáže nám také, že i mocného vládce snů dokáže v jeho říši něco překvapit.

Hlavní příběh s Rose je doplněn prologem “Příběhy psané v písku”, ve kterém se dozvíme velmi zvláštní legendu jednoho kmene z africké pouště, kterou vypráví stařešinové adolescentům v rámci jejich přijetí mezi muže. Druhým vedlejším příběhem jsou “Miláčci štěstěny”, ve kterém Morfeus ze zvědavosti studuje motivaci člověka, který se rozhodl nezemřít, aby se nakonec dozvěděl něco sám o sobě. V neposlední řadě je potřeba zmínit Gaimanův úvod k Domečku pro panenky, ve kterém velmi stylově shrnuje události první knihy.

Říci o Gaimanovi, že je dobrý vypravěč, má asi stejný smysl, jako říct, že voda je mokrá. Přesto je vždy příjemné, nechat se ohromit jeho fantazií. Tím, jak dokáže velmi nepravděpodobné věci a velmi normální lidi propojit do úžasného příběhu a sehrát s nimi fantastické divadlo. Je neuvěřitelné, jak si vás dokáže omotat pavučinami svých snů a pak vás vtáhnout do svého světa. Předmluvu knihy napsal můj velký oblíbenec Clive Barker. Doporučuji vám ale přečíst si ji až nakonec. Můžete ji klidně přečíst hned, neobsahuje spoilery, ale bez znalosti obsahu knihy z ní nebudete příliš chytří. Pustil se v ní do definice fantastických žánrů a do rozboru stylu Gaimanova vyprávění. Když si ji přečtete na začátku, bude se říkat “O čem to sakra mluví?”. Když si ji ale přečtete nakonec, tak uznáte, že má vlastně pravdu.

Na kresbě a celkové podobě knihy pracovalo několik výtvarníků. Kresba je, stejně jako v předchozím díle, prací Mikea Dringenberga a Malcoma Jonese III. Ku pomoci jim byli Chris Bachalo, Michael Zulli a Steve Parkhouse. Přestože kresba patří k nadprůměru, tak není konzistentní. Možná je to záměr. Někdy je realističtější, jindy zase méně. Někdy jsou obličeje propracované, ale někdy mi připadají doslova nepovedené. Vždy je ale kresba velmi atmosférická a to je u tohoto stylu vyprávění asi nejdůležitější. Prostě to funguje. O nádherné a zároveň děsivé obálky se opět postaral Dave McKean.

Někteří čtenáři tvrdí, že černobílé komiksy jsou lepší než barevné. Že jim sedí více komiksy, které u nás dříve vyšly z nejrůznějších důvodů černobílé, ač byl originál barevný. Podle mě jde jen o nostalgii a vzpomínku na dobu, kdy tráva byla zelenější a černobílý Sandman byl v knihkupectvích zjevením. Až s barvami je totiž Domeček pro panenky, a vůbec celý Sandman, kompletní.