KORALÍNA VE SVÉ KOMIKSOVÉ PODOBĚ

Když se řekne „Koralína“, každý si může představit něco trochu jiného. Ani v jednom případě se nebude jednat o artikl, který by byl nekvalitní. Na začátku všeho stála kniha, kterou napsal Neil Gaiman. Knihu jsem četl jako první a bylo to příjemné zjevení. Krásná hororová pohádka v moderním hávu. Později člověk zjistí, že trochu vychází z „Alenky v říši divů“, ale třeba také navazuje na „Sandmana“. Pro někoho ale může být „Koralína“ výtečným loutkovým filmem, který má na svědomí Henry Selick („Noční můra před Vánocemi“). Ale pro jiné je „Koralína“ právě komiksem, který nakreslil P. Craig Russell.

P. Craig Russell není v České republice autor neznámý, jednou povídkou (a zrovna tou titulní) se kresebně podílel na sbírce „Hellboy: Pražský upír a další povídky“, ale mimo jiné jsme se jeho tvorbě mohli obdivovat i v případě zmiňovaného „Sandmana“, kdy se konkrétně podílel na knihách „Sandman: Údobí mlh“ a „Sandman: Báje a odlesky II“. Jeho kresba se k pohádkovému stylu hodí maximálně, navíc dokáže být i dostatečně hororový, stejně jako ironický a parodický. Vše je navíc doplněno krásnými barvami, o které se postaral Lovern Kindzierski. Ne, kresba nemusí sednout každému, ale ke „Koralíně“ pasuje. A jestli jste prvně viděli film, budete asi překvapeni, jak vizuálně jiný komiks může být.

Neil Gaiman nestvořil komplikovaný příběh, ale držel se klasického anglického hororu, stejně jako stavby pohádek, za níž by se ani bratři Grimmové nestyděli. Přesně ví, kdy má co dávkovat, kdy odlehčit, kdy trošku přidat na temnotě. P. Craig Russell se s Gaimanovým dílem skvěle ztotožnil a dokázal jej přepracovat podle sebe, ale tak, aby vše základní zůstalo na svém místě. A tak sledujeme novodobou pohádku, která je šmrncnutá hororem a já si celou dobu říkal: Jak by to asi natočil Guillermo del Toro? Ano, vzpomněl jsem si na „Faunův labyrint“ a na dokonalé spojení krásy dětské fantazie a hororovosti světa dospělých.

Koralína – ne Karolína! – je dívka, která se s rodiči přestěhovala do nového bytu. Sdílí velký dům s dalšími nájemníky, ale mnohem větší starosti jí dělají dveře, které na první pohled nikam nevedou. Stačí se jedné noci probudit a dívka projde do světa – velmi malého –, kde nachází své rodiče i své sousedy, jen trochu pozměněné. Všichni mají místo očí černé knoflíky. Jednoduchý a dokonale děsivý nápad. Dívenka zde má všechno, co nemá ve svém normálním světě. Tady by se nikdy nenudila, nikdy by nemusela jíst něco, co se jí na první pohled hnusí. Stačí jen jedna malá věc. Musí si místo očí také nechat přišít knoflíky. Nic většího se po ní nechce. Koralíně se podaří uprchnout, ale její tadruhá matka, jak si říká paní na druhé straně, jí unesla rodiče. A tak je to zase dítě, kdo musí vítězit nad zlem.

„Koralína“ si neodpustí nějaká ta klišé. Zase je zde dítě, kterému nikdo nevěří, nikdo Koralínu vlastně ani neposlouchá. Ale právě v tomhle vidím sílu příběhu. Dívka je podaná skutečně jako dítě, některé její myšlenky, stejně jako její komentáře, jsou prostě dětské a člověk si uvědomí, že takových myšlenek, naivních, ale pravdivých, už není schopen, že doby dětské už jsou dávno za ním. Obdivuji pány Gaimana a Russella, že i ve svém věku jsou schopni psát o dětech a o tom, jak děti chápou svět kolem sebe. Příběh je pak mnohem uvěřitelnější. „Koralína“ je skutečně krásným vyprávěním, kterému z pohádky nechybí vůbec nic.