Gaimanovo vyprávění pro malá vikingčata

Vikingové dneska jedou bomby. V televizi o nich běží seriály, na koncertech duní viking metalová muzika a zdá se, že se rozrůstají i řady novodobých pohanů vzývajících Ódina a Tóra. Nechci tady rozebírat, nakolik jsou zmíněné seriály historicky přesné či romantizující anebo kolik je mezi novodobými pohany pozérů a kolik jich skutečně věří a praktikuje svou víru. Chci poukázat na fakt, že je o tuto dobu, kulturu a mytologii zájem a ten se pochopitelně odráží i v nabídce knižních nakladatelů a na pultech knihkupců. Asi největším českým distributorem severské (anebo germánské či norské) mytologie je nakladatelství Argo. V několika dotiscích u nich už vyšly obě Eddy – starší poetická i mladší prozaická od Snorriho Sturlusona. Nyní Argo vydalo novou knihu, která nese prostý název Severská mytologie.

Jejím autorem není nikdo menší než slavný britský spisovatel Neil Gaiman. Gaiman už jako malý četl příběhy asgardských bohů a ze všech mytologií je tato jeho nejoblíbenější. Však také Severská mytologie není první kniha, ve které se Ódin a Tór vyskytují. K jeho nejslavnějším románům bezesporu patří “Američtí bohové”, kde se s Ásy setkáváme v situacích, ve kterých by to pravděpodobně čekal málokdo. To všechno byly důvody, proč jeho nadšené oznámení, že začíná psát knihu “Norse mythology”, vyvolalo takový poprask mezi jeho fanoušky a vlastně i mezi pohany, kde spíše převažovala skepse a obavy. Všichni mohli jenom hádat, s čím skvělý Neil Gaiman přijde.

Nyní je již jasné, jak k této výzvě Gaiman přistoupil. Mnohé napoví už názvy kapitol – Před začátkem a po něm, Yggdrasil a devět světů, Mímiho hlava a Ódinovo oko, Poklady bohů, Mistr stavitel, a tak dále. Ti, kdo severskou mytologii znají, již jistě tuší. Kapitoly se odkazují k nejznámějším severským mýtům. V předmluvě knihy Gaiman píše, že se před psaním nevracel k převyprávěným příběhům, které četl v dětství, ale ponořil se do několika různých překladů Eddy Snorriho Sturlusona a do veršů starší poetické Eddy.

Kdo jste obě Eddy četli, tak víte, jak náročná, či matoucí, jejich četba může být. Verše starší Eddy jsou plné kenningů – básnických opisů, které při prvním čtení prostě nikdo nemůže chápat a neobejde se bez neustálého otáčení na obsáhlé vysvětlivky vzadu. Mladší Snorriho Edda z dvanáctého století je zase napsaná tak, aby obstála ve světě křesťanské církve a Asgard je v ní umístěn někam k Turecku. Navíc je vyprávění rozděleno na dvě části – na Gylfiho oblouzení, což je dialog mezi Ódinem a králem Gylfim, a na Jazyk básnický, ve kterém je seznam básnických opisů s jejich vysvětlením, protože za každým z nich je nějaký příběh. Z těchto zdrojů Gaiman vycházel a na konci jeho tvůrčího procesu jsou jeho vlastní verze nejznámějších příběhů severské mytologie, ve kterých dal dohromady mýty a jejich detaily z obou Edd.

Gaiman se tak vlastně stal novodobým skaldem, který přináší nové převyprávění mýtů, jako to před ním udělal Snorri Sturluson a stejně tak všichni ti další skaldi, co jich v historii bylo. Jeho vyprávění je obsahově správné a neodchyluje se od toho, co říkají Eddy. Ale jeho uchopení některých kapitol je dost něšťastné. Jsou to kapitoly na začátku knihy, ve kterých Gaiman popisují hlavní bohy, stvoření světa nebo světový strom Yggdrasil. Není v nich žádný děj a jsou příliš “popisné” bez nějakého nosného rámce. V případě Snorriho Eddy byl takovýmto rámcem dialog mezi Ódinem a králem Gylfim. Ve starší Eddě byl takový popis součástí proroctví ve “Vědmině věštbě”, anebo ho můžeme najít v “Písni o Vaftrúdinim” ve formě soutěže ve znalostech mezi Ódinem a moudrým obrem. Oproti tomu působí Gaimanovy popisné kapitoly jako referát žáka základní školy. Dalším aspektem Gaimanova podání je určité zjednodušení a vynechání detailů. Gaiman značně zredukoval počet jmen, což není nutně špatně, ale v případě některých detailů to zamrzí.

Mnohem lepší práci odvedl Gaiman na příbězích, které jsou oproti Snorrimu košatější. Některé situace a děje, které Snorri odbyl krátkou větou, rozvádí Gaiman na několik odstavců, či stránek, a jejich aktérům vkládá do úst rozhovory, které příběh často vtipně doplňují.

Gaimanovo pojetí mýtů není, až na výše zmíněné kapitoly, špatné. Ale u spisovatele jeho formátu, zvláště v případě jeho oblíbeného tématu, jsem čekal větší “přidanou hodnotu”, než jen pár dialogů a rozvedených scén. Očekával jsem buďto převyprávění, které mě svým pojetím ohromí, anebo rafinovaný román s netradičním a nečekaným přístupem. Moje chyba. Dostal jsem obyčejné převyprávění, které mohl sepsat kdokoliv jiný.

Ve srovnání s Eddami je lehkým zklamáním i grafické provedení knihy. Starší Poetická Edda má krásnou kreslenou předsádku s nordickými ornamenty a spoustu zajímavých ilustrací od Matouše Přikryla. Mladší Snorriho Edda obsahuje nádherné celostránkové ilustrace z 18. století. Gaimanova Severská mytologie má jen jednoduchý, stále se opakující, ornament před každou kapitolou. Překladatelkou Severské mytologie je Viola Somogyi. K jejímu překladu nemám výhrady, ale dovolím si jednu poznámku – u výrazu  “all-father” dávám osobně přednost překladu “Všeotec” než použitému “Otec všech”. Při čtení to na mě působilo nepřirozeně.

Argo nyní nabízí severskou mytologii pro celou šíři čtenářského spektra. Pro ty, kteří touží po poezii a básnických opisech, je zde starší poetická Edda. Spolu s ní dostanou čtenáři i hrdinské písně, podle kterých napsal Wágner své slavné opery. Pro ty, kdo chtějí více mýtů a chtějí je se všemi detaily, je zde Snorriho mladší prozaická Edda. No a pro děti a pro ty, kdo se s touto mytologií chtějí jen v rychlosti seznámit, je tady Neil Gaiman a jeho Severská mytologie.