logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI VI: KDYŽ NEJDE O LIDI, JDE O HOVNO

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Dnes trochu mezilidských vztahů. „Neboť mezi člověkem jaký je a jaký být má, jest tak veliký rozdíl, že ten, kdo nedbá toho, co se vskutku dělá, všímaje si jen toho, co se dělat má, připravuje spíše svoji záhubu než spásu. Neboť člověk, který by chtěl konat jen dobro uprostřed tak mnohých, kteří nejsou dobří, zahyne.“ (Niccolo Macchiavelli) Ano, dnes si dáme japonskou lekci humanismu.

Už když jsem četl literární předlohu Písečná žena Kóbó Abeho, obdivoval jsem japonskou schopnost udělat mrazivý horror prakticky z ničeho, z (obrazně řečeno) v podstatě banální zápletky. Taky jsem si říkal, že tahle kniha je asi nezfilmovatelná. A ejhle, další překvapení. Suna no onna (1964), příběh vědce, který narazí na podivnou vesnici ukrytou v písečných dunách, a když se spustí k jednomu domu, obydleném samotnou ženou, stane se muškou uvízlou v pavoučí síti, zpočátku vzpouzející se objetí oběti, je syrovým psychologickým horrorem. O odevzdání, tradici, odporu vůči osudu a přírodě, o lidech a jejich zarputilosti. A ano, i o té lásce. Vcelku minimalistické pojetí, výrazný hudební doprovod, černobílý formát a výborné herectví dvou hlavních představitelů jen podtrhují neprvoplánovitou mrazivost snímku a způsobují, že člověku ani nepřijde, že ten film má dvě a půl hodiny.

Japonští kritici o režisérovi Kaneto Shindovi tvrdí, že ve své tvorbě, nezávisle na žánru a časovém ukotvení, představuje stále to samé téma: chudí lidé ve zlých společenských situacích. Podobně je na tom i příběh tchýně a snachy čekajících na návrat syna/manžela z války a živících se tam někde v zapomenutém století zabíjením a okrádáním vojáků prchajících z bitvy. Jenže jednoho dne přijde muž, usadí se v sousedství a změní život oběma ženám. Kde je na tom něco strašidelného? Jenom ty neustálé prosté záběry na trávu pohybující se ve větru za doprovodu zběsilé hudby ve vás dokáží vyvolat nepříjemné mrazení, to mi věřte. V příběhu netypického milostného trojúhelníku Shindo s nebývalou citlivostí spojuje poetičnost s brutálním naturalismem a smělou erotikou. Své hrdiny ukazuje zpola, ba dokonce zcela zdivočelé. Což se projevuje mnoha způsoby, od nemilosrdného dobíjení zraněných vojáků v řece až po nezadržitelný chtíč, který nezastaví ani strašidelný démon. Ona ta Onibaba (1964) má prostě sílu až mrazí. A posledních pár minut? No, jen to zkuste sami, některé pocity jsou nesdělitelné.

V zápletce zcela poplatném experimentálním zpracování (projevujícím se např. neustálým přeskakováním mezi časovými rovinami) se odehrává psychologicko-mysteriózní thriller Toshio Macumota Dogura magura (1988). Začíná naprosto stylově. Mladý chlapec se probere v blázinci a nepamatuje si vůbec nic. Kdo je? Jak a proč se tam dostal? Vzpomenout si na to mu na střídačku pomáhají dva psychiatři, jejichž úsilí postupně odhalí nemilá fakta o starém rodinném prokletí. To vše prošpikované filosofickými rozpravami nejen o šílenství, ale i jeho léčbě nebo vzniku. Ovšem bláznům ani psychiatrům se nedá moc věřit, takže zmatený bude často i divák. Je to, co vidí pravda? Nemate režisér tělem? Dogura magura není klasické oddechové popcornové prázdno, vyžaduje plnou pozornost, již proto, že literární předloha, podle které byl natočen, byla považována za nezfilmovatelnou.

V mysteriózně psychologických vodách zůstaneme i v případě Kyua (1997) Kiyoshi Kurosawy. Tentokrát začneme s detektivem Takabem vyšetřovat tuctovou vraždu prostitutky. Jenže vrah si vůbec není schopen vybavit, že a jak vraždu spáchal, ani proč do oběti vyřezal velké X. A podobných vražd přibývá. Vyšetřování Takabeho nakonec přivede na stopu tajemnému muži… Psychologický souboj, jež je základní premisou příběhu, mezi detektivem a studentem psychologie, je v podstatě konfrontací mezi člověkem a existenciálním zlem. Kuya, často přirovnávaný k Fincherově Sedm, je  hluboce pesimistickým příběhem, operuje totiž s naprostou nevírou v člověka jako rozumné a přirozeně dobré bytosti. Stačí totiž jen málo, aby se vše, co je nazýváno „morálkou“ ukázalo být pouhými žvásty, v něž jen chceme strašně věřit. Zlo má totiž u Kurosawy univerzální rozměr. Je nebezpečnou nakažlivou nemocí (k čemuž odkazuje finále), které napadlá lidi jak v Japonsku, tak i kdekoliv jinde na světě. Jediným lékem je – podle něj – smrt. Jak krásně to zní uším misantropovým.

Tvorbu Takashi Miikeho bychom vlastně v tomto díle mohli zmínit takřka celou. Za všechny se však nakonec pozastavme jen u dvou. Ōdishon (Konkurz, 1999), příběh stárnoucího vdovce, který se na stará kolena rozhodne oženit a na radu svého kamaráda si nevěstu vybrat prostřednictvím fiktivního konkurzu na hlavní roli pro neexistující film, natočený podle stejnojmenné předlohy Ryu Murakamiho, se zpočátku hodně dlouho tváří jako japonská verze Rosamunde Pilcher nebo Danielle Steel. Shikegara se totiž díky konkurzu seznámí s mladou, plachou, citlivou a napohled velmi kultivovanou dívkou Asami, která přesně odpovídá jeho představám. A tak se s ní začne scházet. Jenže Murakami s Miikem nejsou žádné Pilcher a Steel a ten romantizující začátek přesně splní svůj účel, protože jakmile se pohne ten pytel (a s ním možná i váš svěrač, můj se tedy pohnul), Asami ze skříně vypadne hodně zatuchlý kostlivec a divák začne mít silně nepříjemné pocity kolem kotníků. Asami totiž akupunkturu a práci se strunou pojímá po svém a její „kiri kiri kiri“ vám bude znít v uších až nepříjemně dlouho. Jeden ze základních filmů nejen v Miikeho filmografii, už proto, že jej představil světu, přinesl kultovní status a získal ocenění na festivalech, ale i v moderní japonské horrorové tvorbě.

To, co odhaluje Konkurz ve svém závěru, roztahuje Miike o tři roky později v Bijitâ Q (2001) prakticky na celý film. Příběh hodně nezvyklé rodiny, kde otec spí se svou dcerou, ve škole šikanovaný syn pravidelně mlátí svou matku, která je závislá na heroinu, prostituuje se v sado-maso klubech, kde mimo jiné stříká svým mateřským mlékem a ten i nekrofil má své sexuální problémy, pojal tentokrát trošku svérázně černohumorně formou homevidea. Jak ve své knize Strach ma skośne oczy píše K. Gonerski: „Ten film je skatologie dovedená ad absurdum a zároveň kousavá karikatura tradičního modelu japonské rodiny. Je to však rovněž nemilosrdný útok na všechna obvyklá tabu, za jehož zdánlivou puberťáckou „trhlostí“ se skrývá dojemný obraz rodiny coby instituce nacházející se ve stádiu naprostého rozkladu.“ A tím nastavujícím zrcadlem, prozřením a ukazatelem cesty k vzájemnému soužití se ve filmu stává titulní Návštěvník Q, kterého otec pozve na návštěvu.

Na japonský způsob pojímání, tentokrát hlavně sexuality, sexu jako takového a osobní svobody jednotlivce, poukazuje kafkovský erotický psychologický thriller Siona Sona Koi no tsumi (2001). Ve dvou rovinách, které se, samozřejmě, v závěru protnou, sledujeme policistku Kazuko vyšetřující brutální vraždu mladé ženy a Izumi, manželku úspěšného autora romantických příběhů, která pomalu začne opouštět chlad, bezcitnost a stereotyp domácké manželské služky, v podstatě nežijící puťky a začíná objevovat svět mimo zdi svého domova a hlavně samu sebe. Tato cesta započne, když je jí nabídnuta práce modelky, z níž se nakonec vyklube focení aktů, od čehož již pak není daleko k natáčení pornofilmů, až se nakonec Izumi setká s profesorkou, která se v noci mění v prostitutku a přidá se k ní. Během této cesty Izumi odhalí vlastní sexualitu a vášeň, objeví samu sebe, ženu. Ač se tedy nezdá, že by Koi no tsumi bylo horrorem, a pokud jím je, je jím hlavně jen pro tu mrtvolu a jejímu důvodu, je to silný psychologický zážitek, erotický film, thriller, sociálně-kritické drama s příměsí kafkovského absurdna… Je to všechno z toho a všechno jednotlivě zvlášť s dodatkem několika opravdu šílených a silných scén (muž nutící ženu telefonovat svému manželovi zatímco ji souloží, hlavní hrdinka močící před školáky, matka vedlejší hrdinky vyprávějící o svém manželovi a vedlejší hrdince).

Již dlouho se připravuje filmová verze dalšího z románů Ryu Murakamiho In za Misosúupu (V polévce miso) a mě hrozně mrzí, že francouzsko-německo-jihokorejská koprodukce The Miso Soup byla již několikrát odložena, naposledy na příští rok. Protože jsem na filmovou verzi příběhu mladého nelegálního průvodce zahraničních turistů po nočních tokijských uličkách lásky, kterého si na silvestrovský víkend najme velmi podivínský a tajuplný Američan Frank, docela zvědavý. Ono se totiž jen na první pohled zdá, že je to příběh právě Franka, o němž Kendži postupně nabývá přesvědčení, že je to psychopatický sériový vrah, ale nakonec je to příběh hlavně o Japonsku a Japoncích. Zbývá jen doufat, že se filmové verze nakonec přece jen dočkáme.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE