logo

SILENT HILL – VÍTEJTE NA TEMNÉ STRANĚ PEKLA

Určitě už každý jednou zažil, jak na město padne mlha hustá tak, že by se dala krájet. Jistě si ale brzo každý uvědomil, že atmosféra kolem rázem není večerníčkově pohádková. Mlha dusí barvy, tlumí zvuky a deformuje tvary do znepokojivých stínů. Klaustrofobie. Představivost se rozjede na plné obrátky. Co se mihlo tam vlevo? Co to drží ten stín postavy přede mnou? Je to taška nebo sekyra? Uslyší mě vůbec někdo, když začnu křičet? Tohle si nakonec uvědomil Keiichiro Toyama z japonské herní firmy Konami.

V této firmě vyvíjeli hru, ve které bylo na svou dobu velké otevřené prostředí. Město plné domů, stromů a dalších objektů. Jenže se psal rok 1996 a tehdejší hardware by něco takového neutáhl. A tak tam přidali mlhu, která omezovala dohled. Nejednou se to dalo hrát. Ale hlavně tak hra získala nezapomenutelnou atmosféru a ta stala jejím hlavním znakem. Když pak hra v roce 1999 vyšla na první konzoli Playstation, přinesla toho mnohem víc než zašedlou mlhu plnou znepokojivě znetvořených příšer. Fiktivním americkým městečkem se pravidelně rozezněl děsivý zvuk sirény a už tak pokřivená realita se propadla do temnoty. Přechod do „pekelné dimenze“ ukázalo pravé peklo, které si Toyama pro hráče připravil. Omítka se loupe ze zdí, propadají se stropy i podlahy, chodby mění směr a z naprosté temnoty se ozývají dunivé zvuky větráků, skřípání železa a odkapávání krve.

Co se vlastně v Silent Hill stalo? Za všechno může tajemný Řád (The Order). Je to banda náboženských fanatiků, kteří díky obchodu s drogou pocházející z květiny Bílá Claudie získává velikou moc. Nevýhodou této silně návykové látky s halucinogenními účinky je to, že jeho pravidelné uživatele brzo přivede na cestu šílenství. Na druhou stranu ale zase umožňuje vyvolat démony a prodlužovat život. Byť je to život v nepřirozeně zmutovaných tělech. Jednoho dne si jeho členové usmysleli, že už je tento svět plný hříchu a špíny nebaví. Rozhodnou se proto vyvolat temného boha, který je svou laskavou rukou dovede do ráje. To, že je to cesta plná krvavých obětí, mučení a týrání dětí, nikoho nepřekvapí. Děsivou historii tohoto pokusu hráč odhaluje v průběhu hraní. Při procesu nanebevzetí se však něco ošklivě pokazí a celé město Silent Hill je uvrženo mimo realitu světa, do světa nekonečného utrpení.

Pěkně zpracovanou kroniku města si můžete přečíst ZDE.

Město si žije vlastním životem a šílenstvím zmučené duše pozůstalých obyvatel sní o odpuštění odříznutí od zbytku světa. Jen občas město dovolí zdánlivě náhodným jedincům návštěvu jeho ulic. Tito nebožáci brzo zjistí, že se dostali do noční můry, ze které není úniku.

V prvním díle je to Harry Mason se svou dcerou Cheryl. Jejich příjezd do města není zrovna ukázkový. Po autonehodě se Harry probouzí v troskách svého vozu a zjišťuje, že jeho malá dcerka je pryč. V díle druhém (rok 2001) je to James Sunderland. I přesto, že je jeho žena nějaký ten pátek po smrti, dostane od ní dopis, ve kterém se svěřuje, že jej čeká na jejich „speciálním místě“ ve městě Silent Hill. James se vydává po jejích stopách, a odhaluje tak tajemství města a pravdu jak o smrti své ženy, tak o něm samotném. V třetím díle je hrdinkou náctiletá Heather. Ta po probuzení z noční můry plné příšer, mrtvol, krve a kolotočů zjišťuje, že někdo zavraždil jejího otce. Stopy vedou opět do Silent Hillu… Čtvrtý díl s podtitulem The Room je příběhem Henryho Townsenda bydlícího momentálně v hotelu poblíž Silent Hillu. Jeho noční můra začíná ve chvíli, kdy zjistí, že dveře jeho pokoje jsou zamčené silným řetězem se zámky, telefon nefunguje a jakékoliv pokusy o kontaktování světa venku jsou k ničemu. Jen v koupelně najde velkou temnou díru vedoucí do neznáma.

Pokud se budeme držet chronologie, musíme si na chvilku odskočit ze světa velkých konzolí a PC na přenosná zařízení. Konkrétně PSP. Tam vyšel Silent Hill Origins. Řidič náklaďáku Travis Grady dostane během nekonečné cesty zdánlivě super nápad. Veme to zkratkou přes Silent Hill… Když mu však uprostřed města auto zastaví a motor nenávratně umře, velice rychle zjistí, že ten jeho nápad nebyl tak super, jak si myslel. Ale zpět ke konzolím. V roce 2008 vychází další „velký“ díl s podtitulem Homecoming. Vysloužilého vojáka Alexe trápí noční můry, ve kterých se dějí velice ošklivé věci jeho rodině. Neváhá proto s návratem do svého rodného města. Jak by to tak asi mohlo dopadnout…

Hned o rok později vychází Silent Hill Shattered Memories. Původní Wii verze později vychází na PS2 a PSP. V celé historii této herní série to je největší experiment. Shattered Memories znovu vypráví příběh z prvního dílu, ale v jiných souvislostech a jiném prostředí. Harry Mason opět hledá svou ztracenou dceru, ale místo mlhy ho všude pronásleduje mráz a sníh. Posledním plnohodnotným dílem je Downpour, na kterém pracoval původně český tým Vatra Games. Bohužel se skoro všichni shodli na tom, že je to vůbec nejslabší díl celé série. Odsouzený vězeň Murphy Pendleton je spolu se svými kolegy spoluvězni převážen ve vězeňském autobuse. Nehoda a ona pověstná náhoda způsobí to, že se jejich autobus vybourá jen kousek od oprýskané cedule s nápisem: Welcome to Silent Hill.

Kromě několika hříček na telefony, o kterých se nemá ani smysl zmiňovat, v roce 2012 spatřila světlo světa podivnost s názvem Silent Hill Book of Memories, jakýsi multiplayerový kooperativní pokus.

Kromě temné a strašidelně hutné atmosféry se celou sérií line neméně zajímavý příběh. Každý díl je jeden dílek velké skládačky, ve které nechybí šokující odhalení, teror fyzický i psychický a divoké lidské osudy. Je to příběh správně  japonsky propletený. Chabějším pokusem o jeho rozšíření je osmidílná série komiksů. Ta neměla příliš úspěch. Naopak velice zdařilý byl film z roku 2006 v režii Christopha Ganse. Osobně jej považuju za jednu z nejlepších videoherních adaptací. Atmosféra hry z něj přímo stříká. Stejné jsou i úhly kamer a střihy, tak typické pro celou sérii, a třešničkou na dortu je hudba Akiry Yamaoka, která stejně jako ve hrách (až na výjimky) tvoří jeden ze základních prvků světa Silent Hill. V roce 2012 přišel do kin druhý díl. Režisérovi Michaelovi Bassettovi se ale už úspěch ani kvalitu prvního dílu zopakovat nepodařilo. Ne vždy víc znamená lépe.

Svět Silent Hillu je o kontrastech. Podivný svět v mlze je odrazem ještě podivnějšícho světa v temnotě a naopak. Neustálý boj o přežití komplikuje akutní strach o život a nedostatek nábojů a lékárniček. Hráč se ocitá sám v temných budovách. Jediným kamarádem je mu jen baterka a šumící rádio signalizující kreatury schované ve stínech. Když už narazí na živou postavu, jsou to okamžiky plné emocí a zároveň nejistoty. Vždycky se to nějak pokazí a ti, které měl hráč za spojence, mu jdou najednou po krku. V tom všem je nakonec úplně jedno, že samotná herní náplň je víceméně jen o procházení mapy, hledání klíčů a rozlouskávání hádanek. Je to fuk. Mně je to fuk. Silent Hill je mou srdcovou záležitostí. Nedám na něj dopustit, i přes to, že ve chvíli, kdy na sérii přestalo pracovat samotné Konami, jde kvalita her dolů. Třeba se ale blýská na lepší časy. Už před časem prošuměla internetem zpráva, že se prezident Konami spojil s Hideem Kojimou (ten pán, co dělá Metal Gear Solid) a jednali o novém díle, které  by mohlo běžet na jeho vymazleném enginu FOX. To by byla paráda.

Série Silent Hill vždy seděla ve stínu svých úspěšnějších kolegů s Resident Evilem v čele. Žádný díl na sebe neupoutal tolik pozornosti a nezískal tolik chvály od kritiků jako konkurence. Stejně se k němu budu vždy s láskou vracet a dobrovolně se pustím do toho světa šílenství. Pekla zkříženým s ústavem pro ty největší šílence a márnicí. Mlha umí skrýt plno věcí. Ale hlavně ty, na které bychom se raději ani nechtěli dívat. A když se zvedne, je to mnohem horší. Pevně doufám, že příběh tohoto města ještě neskončil a obávaný Pyramid Head si prozatím jen někde ve tmě brousí svůj obouruční meč.

(Visited 76 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE