logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI II: ŠIKMOOCÍ, HLADOVÍ, NEMRTVÍ

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Teď zdrhejte, plíží se za vámi. Mají hlad a křičí 脳.

Zombie (japonsky zonbi) zrovna patří do ranku, který Japonsko převzalo odjinud. Teoreticky totiž Japonci živé mrtvé v prapůvodním (tedy neinfekčním) významu prakticky neznají. Hlavně proto, že své mrtvé zpravidla spalují, neexistuje u nich takový kult mrtvých jako v křesťanských zemích, pro ně je mrtvola v podstatě jen prázdná nádoba, která zmizí v kremačních plamenech. Ale i tak si to nakonec všechno pojali po svém. Ruku na srdce, zombie žánr už je natolik vyždímaný a vycucaný, že už takřka nelze vymyslet nic nového (čest výjimkám). Paranormální zombie romance se ukázaly být slepou uličkou už v okamžiku nápadu a vlastně celý žánr pomalu devalvoval do virózních nabušených adrenalinových akčních kung-fu stříleček a nebo komediálních sebeparodií.

A i tohle Japonci dokázali dovést k dokonalosti. Tedy ono záleží na úhlu pohledu a divákově intelektuálně vkusovém rozpoložení, ale i tak, když už komicky, tak ultrakomicky, když už dementně, tak ultradementně, když už absurdně, tak ad absurdum. Prostě po japonsku.

Začněme v japonském hlavním městě. V Tôkyô zonbi (2005) se totiž přímo uprostřed Tokia k nebi tyčí obrovská hora odpadků, kam všichni jezdí, mimo jiné, zahrabávat nepohodlné mrtvoly. Jenže ty jednoho dne obživnou a svědky toho všeho se stanou dva flákači, blázen do bojových umění Mitsuo a lehce momentálně zaostalý Fujio. Zombie se vyhrnou na město, dojde k několika scénám typu: „Proč jsi musela mamince ukopnout hlavu jako kopací míč?“ „Máš s tím snad problém? Jestli jo, tak už nebude žádný sex“, nemluvě o mačkací elektrárně (to se musí vidět) nebo Japonci s afro účesem. Dva hlavní hrdinové se rozhodnou uprchnout do Ruska, jejich cesty se však rozejdou. Opět se setkají až o několik let později, kdy je Tokio celé zamořené.

V podobném, jen ještě jednodušším, levnějším a dementnějším duchu se nese i Zonbi jieitai (2006). V této parodii vzdávající hold George A. Romerovi, Peteru Jacksonovi (zapomeňte na Pána prstenů) a americkým sci-fi filmům z padesátých let naleznete kromě spousty suchých i smrtících hlášek, zombíků a litrů krve i nějaké to UFO, cyborga a létající zombie novorozeně zabíjející pupeční šňůrou. Tohle je přesně ten film, kterému z radostí naperete buď plný počet nebo nemilosrdný odpad.

V trochu jiné rovině jede animovaný seriál Zonbi rôn (2007). Třináct půlhodinových dílů vypráví o mladé Mičiru Kita, která vidí na krcích lidí různě tmavé čáry. Podle toho pozná, kdy kdo umře. Čím je pruh tmavší, tím má jeho nositel blíže ke smrti. Jednoho dne však ve škole narazí na dva spolužáky, jejichž krční proužky jsou úplně černé. Zjistí, že jsou oba zombíci, mají trochu sadistické sklony a pracující pro jistou společnost, jíž musí splatit dluh. Oba by rádi získali svůj život zpět a Mičiřina schopnost by se jim docela hodila. Ona však o tom nechce ani slyšet.

První snímek, který bych rozhodně mohl doporučit a pro který bych svou divokou kartu roztrhl a půlku mu dal, je Joshikyôei hanrangun z roku 2007. Ten zaujme již svými cizojazyčnými názvy. V anglojazyčné distribuci totiž koluje jako The Girls Rebel Force of Competitive Swimmers a na loňském Bloody Xmas Festivalu byl promítán jako Povstalecká jednotka závodních plavkyň. Čímž by mohlo být řečeno prakticky vše. Ale proč nebýt podrobnější. Tahle letmá japonská parafráze Brutální Nikity určitě zaujme počáteční atmosférou prázdných chodeb a táhlé hudby, kterou známe ze starších klasických zombie filmů. Později se pak příběh mladé dívky, která uprchne od svého pěstouna a ukryje se na jedné škole, kde zapadne do plaveckého družstva a čelí rozrůstající se nákaze měnící všechny kolem v krvežíznivé zombíky, změní v klasickou krvavě-komediální řežbu plnou stříkanců, létajících končetin, mladých sličných Japonek v plavkách a nejednou i bez nich, výborného zombie učitelského sboru (hlavně učitelka angličtiny je skvělá) a… jak to jen… asi takhle, představitelka hlavní hrdinky, Sasa Handa, se před natáčením „normálních“ filmů živila jako pornoherečka. No, a tady ne že by se věnovala zrovna moc něčemu jinému. Dvě tři silně erotické scény (jedna lesbická) jako vystřižené z klasického porna a smrtící paprsky metající vagína.

Celá dějová linie dalšího japonského zombie filmu je obsažena již v jeho názvu: Saikyô heiki joshikôsei: Rika – zonbi hantâ vs saikyô zonbi Gurorian (2008). Sami asi uznáte, že k ději netřeba více dodávat. Tedy kromě toho, že na tomhle ne zcela povedeném a ne zcela komickém pokusu o tromáckou zombie komedii o středoškolačce Rice, která spolu s několika dalšími lidmi prchá z města napadeného zombíky najít svého otce-vědce, který čirou náhodou objeví prostředek, jak se zombíky bojovat a ze své dcery udělá neohroženou lovkyni zombíků, vás může přesto pár věcí zaujmout. Třeba zombie, které neutíkají, nemluví a nemyslí, prostě stará dobrá očím i srdci lahodící  škola. Tedy jen do té doby, než se tam objeví ta jedna mluvící, uvažující a přemýšlející zombie s náhubkem na hubě. Nejzábavnější na filmu je pak scenáristický trik, jak přinutit tři sličné Japonky ukázat prsa, aby to nevypadalo zase tak moc samoúčelně.

Yoshihiro Nishimura patří k režisérům tzv. japonské nové gore vlny a má na svém kontě nejeden zásadní film. Určitě si o něm a jeho filmech v dalších částech ještě něco povíme, teď však nezbývá než konstatovat, že se mu vstup do zombie žánru moc nepovedl. V Nihon bundan: Heru doraibâ (2010) o dívce, jíž před krvavým řáděním matky se strýcem zachrání jen obrovský meteorit, který spadne na zemi a většinu obyvatelstva Japonska promění v zombie, se totiž dle mého subjektivního úsudku nechal unést natolik, že v konečném důsledku tímhle filmem s přepálenou stopáží pobavil jen sám sebe. Krvavé je to dost, ujeté taky, ale myslím si, že si Nishimura ten vagon hašiše, který před natáčením pořídil a jeho obsahem v naturáliích vyplatil celý štáb včetně herců ještě před (a to byla ta zásadní chyba) natáčením, měl schovat až na potom. Tohle není film podle scénáře, tohle je jedna velká párty, u které se natáčelo a pak se to pokusili nějak sestříhat. Ale třeba krvavé fontány, šílená Eihi Šiina, dívka s řetězovou katanou, létající hlavy, zombíci s podivnými výrostky na hlavách a kratičký výstup královny moderního japonského gore horroru Asami (tedy pokud budete koukat na verzi určenou pro západní trh) vašemu sofistikovaně intelektuálnímu vkusu sednou.

Druhou půlku mé divoké karty by pak získala zombie komedie Zonbi asu (2012) s mnohem více říkajícím anglickým názvem Zombie Ass: Toilet of the Dead. Příběh skupinky mládežníků, kteří se vydají na venkov a narazí na zdánlivě opuštěnou vesnici, z jejichž kadibudek se vyhrnou fekáliemi pomazaní zombíci házející hovny a s podivnými parazity vystřelujícími z jejich prdelí, při své zdánlivě fekální zombie nátuře potěší nečekaně slušnou napínavou atmosférou, odkazující ke starým zombie flákům, krásnými retro zombíky, vymazlenou estetikou mnoha záběrů a v neposlední řadě japonskou verzí Dwayne Dibbleyho. Všechno tu prostě funguje, jak má.

Závěr dnešního dílu věnujme (zatím?) trilogií Reipu zonbi: Lust of the Dead (2012-2013). Zajímavostí je, že v těchto filmech zombíci nejdou po mozcích, ale s kalhoty proklatě nízko mají zálusk na mladé školačky, které s chutí sobě vlastní znásilňují. Ostatně, kdo by se rád nevrhl na sličnou japonskou školačku v té sexy uniformě, když je coby mrtvý de jure nepostižitelný. Tedy dá se říci taková klasika. Zombie, sličné školačky, trocha těch nahých prsou (v první části třesoucí se prsa znásilňované děvy dokonce rozbijí kameru a přeruší televizní vysílání), nějaké ty lesbičky, krev, usekávání rozličných končetin a údů, střílení chlapů do rozkroku, porod svítícího novorozeněte, Toxickému mstiteli podobné individuum s obřím penisem, masakry a nezbytná Asami masakrující chlípné zombíky. A je fakt, že když je někde Asami a ty všudypřítomné japonské školačky s lesbickými sklony, tak tomu prominete hodně.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE