logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI III: NA TĚLO

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Doufejme, že jste se čistě okoupali a navoněli. Dnes to bude natěsno. Ba přímo na tělo.

Cyberpunk je jedním z nejpopulárnějších žánrů fantastické literatury konce 20. století a i když jej vytvořili Američané, nejefektivnější a nejzdařilejší projevy ideologie tohoto uměleckého směru nalezneme – až se chce, v souvislosti s tématem našeho seriálu, napsat samozřejmě – na Dálném Východě. V japonských cyberpunkových horrorech a s nimi blízce spřízněných, někdy až totožných, tzv. body horrorech nebo techno-horrorech. Netřeba dodávat, že dnes cyberpunk a body horror nejsou záležitostí jen literatury. Kdyby byli, nepsal bych tento článek.

Než se cyberpunk v Japonsku dostal na filmová plátna, rozvíjel se v mangách (tzv. mecha) a v anime. Za filmový počátek japonského cyberpunku je možné považovat zběsilý koktejl sci-fi, punkrockového muzikálu a akčního filmu Bakuretsu toshi (1982). Jednoduchý příběh z futuristického Japonska, v němž rivalské motorkářské gangy vyvolávají rebelie, poměrně jasně vykresluje rozdíl mezi japonským a západním cyberpunkem. Japonské cyberpunkové horrory se totiž mnohem více koncentrují na slovo „punk“ než na „cyber“. Ale pojďme postupně.

Počátky japonského body horroru sahají až k adaptaci románu Panoramatō kitan Rampo Edogawy nazvané Kyôfu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshû (1969). Tato lynchovská psychedelická detektivka, v níž dějová linie prochází hlavně krajinou nepochopení, absurdna a bizarnosti, vypráví o historii jednoho vědeckého experimentu, jehož vedlejšími účinky jsou zdeformovaní lidé.

Esenci cyberpunkové ideologie a estetiky a důležitý fakt, že v japonské verzi cyberpunku není podstatný obsah, ale forma, jejímž cílem je transgrese filmového stylu a percepce diváka, v sobě sdružuje Desu pawuda (1986). Temný, psychedelický, přesto poměrně poklidný příběh o vědeckém experimentu, jehož závěrem je vytvoření ženského androida jménem Guernica. Guernica umí vylučovat titulní „prach smrti“, díky čemuž se stává smrtelně nebezpečnou a proto je uzavřena v jedné tovární budově. Když se jeden z vědců rozhodne budovu i s Guernicou zničit, ta se probudí, vyloučí prášek, který tvář šílence promění v něco makabrózního a jeho samotného v cosi podobné přízraku. Nejpodstatnější část příběhu však začíná až v okamžiku, kdy práškem napadený muž prohlásí: „Můj mozek již není omezen hranicemi mého těla. Má mysl vystupuje mimo obvyklé tělesné hranice.“

Vlajkovou lodí japonského cyberpunkového body horroru je bezesporu dnes již kultovní a takřka legendární příběh dvou mladých mužů a jedné ženy, kteří se postupně, každý zvlášť, začnou měnit v obrovské železné monstrum, Tetsuo (1988). Originální vizuálně-hudební koncert, v němž je sice do popředí postrkována fyzická stránka proměny hlavních hrdinů, přesto nelze zpochybnit i tu psychologickou. Zajímavé také je, že transformace hrdiny v nadčlověka, tedy člověka pohlceného technologií, nekončí jeho smrtí. Režisér Tsukamoto se tak sám, sice dobrovolně, ale asi to nebude nic příjemného ani radostného, staví do pozice jakéhosi proroka, poukazujícího na to, že tempo současného technologického pokroku může v blíže neurčené budoucnosti vytvořit novou bytost a novou formu existence – v kovu a s kovem. Ke svému zřejmě nejznámějšímu filmu se Tsukamoto vrátil ještě dvakrát. V roce 1992 pojal Tetsuo II: Body Hammer jako remake původního Tetsua, tentokrát ale s větší výpravou a barevným obrazem. Nic moc nového pak nepřináší ani druhý pokus o recyklaci Tetsuo: The Bullet Man (2009).

Jednolitost a logiku si po dlouhou dobu drží 964 Pinocchio (1991) Shozina Fukuiho. V (ne)daleké budoucnosti jedna korporace vytváří klony svého vlastního šéfa. Jediným cílem a úkolem těchto klonů je sexuálně uspokojovat bohaté a nespokojené klientky. Když se však klon číslo 964 ukáže být neschopen erekce, je svou klientkou vyhozen na ulici. Pinocchio, zbaven veškeré paměti, se toulá ulicemi Tokia, než na něj narazí chudá Himiko. Ta ho vezme k sobě, naučí ho mluvit a fungovat v lidské společnosti. Devětšestčtyřce se však postupně vrátí vědomí a neustálé dotírání otázky: Kdo vlastně jsem? jej přivede k šílenství.

Na Tetsua odkazuje středometrážní režijní debut Yoshihiro Nishimury, o němž jsme krátce mluvili již v minulé části a v některé z budoucích ještě mluvit budeme, nazvaný Genkai jinkô keisû (1995). Nepochopitelnost zůstala zachována, od svého předobrazu se odlišuje hlavně tím, že zdejší hlavní hrdina, odbarvený muž, po setkání s „inženýrem“ mutuje do běsnícího vraždícího monstra organicky. To slovo „inženýr“ si zapamatujte.

Shozin Fukui se k vědcům, provádějícím ne zcela morálně a snad i vědecky obhajitelné pokusy, vrátil v Rubber’s Lover (1996). Tentokrát klade velký důraz na psychickou transformaci. Trojice vědců, financována velkou korporací, zkoumá uvolňování parapsychologických sil člověka. Pokusným králíkům, jimiž jsou lidé z ulice, aplikují drogy a vystavují je různě intenzivním a nepříjemným zvukům. Takto mučené výzkumné subjekty končí často krutou smrtí. Poté, co korporace, nevidící v pokusech žádné výsledky, utne přívod peněz, dva vědci se rozhodnou v pokusech pokračovat – na třetím vědci a dívce, kterou korporace vyslala jako kontrolu. Překvapivě se ukáže, že v případě třetího vědce pokusy přinesli výsledky, probudili v něm parapsychologickou sílu. Jenže vědec se chce pomstít.

Kei Fujiwara, herečka hrající ženskou postavu v Tetsuovi, se v roce 1996 rozhodla natočit vlastní, nezvykle krvavý, body horror Organ (1996). V příběhu se prostřednictvím dvou policistů účastníme vyšetřování obchodníků s lidskými orgány. Tito zločinci unášejí lidé, provádí nelegální chirurgické operace a obchodují s orgány. Pokus o zátah a zatčení obchodníků však končí tragicky. Zločinci uprchnou a jeden z policistů je zajat. A zatímco je zajatcovo bezruké a beznohé torzo udržováno při životě díky krvi učnic v akváriu jednoho lékaře zločinců, jeho kolega jej hledá. Jak o filmu prohlásil kolega Obitus: „Má vynikající hnilobněkrvavou atmosféru, má příběh (!) a skvělé herce. (…) Nevím, jak moc se na filmu podepsalo, že autorka téhle ultrabrutální podívané je žena, ale pokud to vliv mělo, tak jen více žen do horroru!“

Tělesných deformací a transformací je plný i Mîtobôru mashin (1999) Jun’ichi Yamamota. Známější je tedy spíše až remake, který v roce 2005 natočil Yamamoto společně s Yudai Yamaguchim. Oba příběhy vyprávějí o podivné věci s kovovými chapadly, které proměňují lidi v „necroborgy“, tedy specifický druh cyborga, v němž se lidské organické buňky spojují a mísí s jinými organickými buňkami, tentokrát mimozemského původu. Pozadím celého příběhu dělníka, který díky nálezu onoho přístroje nešťastnou náhodou v necroborga změní svou milou, se tak může jevit otázka totožnosti přeměněných bytostí. Jsou to ještě lidé nebo už jen organické stroje řízené slizkými, zakrslými mimozemšťany sídlícími v tělech infikovaných lidí?

Více sci-fi, trošku krvavější a v mnoha ohledech komičtější (přeměna ženy v tank), ale přesto pořád v rámci cyberpunkového bodyhorroru je Robo-geisha (2009) Noboru Iguchiho (v níž mimochodem hraje a na efektech se podílel Yoshihiro Nishimura). Lehce popelkovský příběh nás zavádí mezi dvě sestry, gejšu Kukie a odstrkovanou, zesměšňovanou a týranou Yoshie, která přesto ke své sestře vzhlíží a ráda by byla také gejšou. Jednoho dne jsou obě sestry nalákány do jisté korporace, která je změní v robotizované zabijácké gejši, které jsou vysílány na vražedné výpravy. Yoshie však prohlédne temnou stranu zabijáckého spolku a rozhodne se proti němu bojovat. Čímž se postaví i proti své sestře, s níž celou dobu soupeřila. Jde v podstatě o až dojímavé drama dvou sester s lehce ujetými digitálními triky, trochou krve a naprosto šílenou představivostí tvůrců ohledně bojového arzenálu robotických gejš (např. pilový kotouč místo úst). O úžasné Asami ani nemluvě.

Na závěr jsem si nechal japonské X-meny, tedy vlastně X-womenky. Příběh mladé dívky, která v den svých 16 narozenin od rodičů zjistí, že není člověkem, ale mutantkou, Sentô shôjo: Chi no tekkamen densetsu (2010), by totiž mohl být vnímán jako japonská krvavější, ujetější, komičtější a brutálnější verze klasického příběhu. Aneb všechno lítá, co tělo má. Na hlavní hrdinku je totiž okamžitě uspořádán hon, její rodiče zavražděni, ona sama během útěku poznává své opravdové já, přičemž samozřejmě pozabíjí několik lidí, aby byla nakonec přijata armádou podobně postižených mutantů. Jenže ty vede nesnášenlivý vůdce, který lidi nesnáší stejně, jako lidi nesnáší je a chce s nimi bojovat. A jak už to tak bývá, hlavní hrdince se moc nechce. Těla se mění, krev stříká a rajcovně uřvaná Asami zhebne nádherným skonem.

Prakticky by ve zdejším díle mohlo být snímků laděných podobně jako poslední dva, více, protože jich ve druhé polovině nultých let 21. století v Japonsku vzniklo více. Jelikož ale tvoří tzv. Novou vlnu japonského gore, povíme si o nich až v díle, který bude věnován právě gore horrorům.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE