STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI V: ÚCHYLÁCTVÍ NEZNÁ RAS NI HRANIC

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Dnes se naučíme jednoduchou říkačku: Jedna, dvě, úchyl jde. Jelikož jsme v Japonsku, vrazí ti tam termosku. Umíš-li ty hodný býti, nenechá tě dlouho žíti.

Každému soudnému člověku musí být jasné, že se úchylnost člověka nijak neodvíjí od jeho národnosti nebo barvy kůže. Může mít maximálně jinou míru estetiky a uměleckého citu. Japonci jako by jen postrádali onen pud to skrývat. Snad proto jim přijde vysoce umělecké a estetické fotit  mrtvé úhoře zasunuté do různých tělesných otvorů. Nebo točit podobné filmy jako ty, o nichž si dnes řekneme několik slov. Dnes se totiž budeme věnovat ukájení choutek. Tedy převážně sexu a násilí. A jejich propojení.

Tzv. sexploitation v Japonsku sahá až do raných šedesátých let, kdy se začal rozvíjet žánr pinku eiga (doslovně „růžový film“). Ten zprvu sdružoval jen filmy s chabě oblečenými herečkami, ale během desetiletí se jeho hranice dost rozšířily. Začaly se pod něj řadit filmy jak softpornografické, tak i ty zjevně a primárně pornografické, nejednou (obzvláště v osmdesátých letech) se silnou příměsí násilí a perverze. Mnoho filmů z tzv. první vlny kromě erotického obsahu obsahovalo i politické komentáře a propracované dějové zápletky a postavy.

Než přejdeme k filmům, ještě pár obecných informací, které popisované filmy snad zařadí do náležitého kontextu.

V naší, západní, židokřesanské tradici (mé tedy rozhodně ne) je (nereprodukční) sex často ztotožňován s hříchem a považován za hříšný projev a chování. V Japonsku ne. Tam dokonce dvě nejrozšířenější náboženství – šintoismus a budhismus – ani pojetí hříchu neznají. Což má pro rozvoj chápání lidské sexuality význam přímo kapitální. Sex je tak v Zemi vycházejícího slunce již od dávných dob považován za jednu z nejpřirozenějších lidských potřeb, stejně jako jídlo a pití. Vychází z toho například fakt, že v Japonsku existuje docela výrazné vymezení mezi rodinou a manželskými povinnostmi a zábavou a potěšením. Samozřejmě to je hodně zobecněno, ale pokud chce Japonec zažít rozkoš, může využít spoustu „příležitostí“, sex s vlastní ženou je rezervován spíše pro prokreační cíle, ne pro potěšení. Mimomanželský sex je tedy akceptován, pokud nebrání zájmům rodiny.

Je možná paradoxní, že velkým dílem k boomu pinku eiga a pozdějších brutálnějších a úchylnějších sexploitation verzí neočekávaně přispěl samotný japonský cenzorský orgán EIRIN (Administration Commission of Motion Picture Code of Ethics), založený již v roce 1949. Ten totiž zákaz veřejného zobrazování obscénností nahlížel pouze ze tří hledisek: genitálie, pubické ochlupení a záběry zachycující sexuální penetraci. Zajímavé je (a dá se o tom přesvědčit i dnes), že inkriminované scény nemusely být (a nebyly) vystřihovány, byla využívána pouze tzv. optická cenzura, kdy jsou choulostivá místa rozmazávána. Koncentrace cenzorů pouze na tyto tři projevy vedla k nezřízenému zobrazování sexuálního násilí v různých podobách a intenzitách včetně všemožných perverzí v čele se sadomasochismem nejextrémnějšího vydání. V Japonsku je totiž, pokud nepředstavuje ohrožení pro zdraví a život partnerů, sadomasochismus prostě jen jednou z mnoha přípustných sexuálních technik.

S japonským SM se pak úzce pojí pro Japonsko typické shibari nebo kinbaku, tedy umění svazování, které je takřka povinnou součástí většiny pinku eiba. Mnohým západním divákům a divačkám se podobné scény mohou jevit jako zotročování a ponižování žen, v Japonsku má však shibari, obsahující kromě svazování také zavěšování a bičování, zpravidla charakter převážně estetický (soulad linií a čar na těle) a erotický – má zvyšovat smyslové prožitky. I když je třeba říci, že ve filmech vždy nejde jen o nevinné experimentování s provazy.

Všechno výše letmo zmíněné má jeden základní rozměr. Nakreslené nebo zfilmované dokonce i ty nejperverznější a nejúchylnější sexuální fantazie působí jako bezpečnostní výpustní ventil. Japonsko je jednou z nejbezpečnějších zemí, v níž se může žena sama bezpečně pohybovat i po těch nejzapadlejších ulicích. I to je jeden z aspektů fenomenu pinku eiga a japonského pojetí sexploitation.

Nástup erotiky do japonských kin začal v roce 1962 filmem Satoru Kobayashiho Nikutai no Ichiba. Bylo to poprvé od konce druhé světové války, co nějaká filmová premiéra vyvolala takový skandál. Došlo dokonce k policejnímu zásahu a konfiskaci filmových kopií. Poté, co byl film zcenzurován, jeho opětovné projekce přitáhly davy lidí. Film za pouhých 8 milionů jenů vydělal přes sto milionů. Není se tedy co divit, že Kobayashi zůstal sexploitation věrný po celý svůj život, v letech 1969-1990 jich natočil více než čtyřicet.

Jedním z případů, kdy ještě stále dominuje obsah nad „pouhou“ vizualitou a formou pozdějších sexploitation gore brutalitek, je příběh duševně narušeného sadisty, v prázdném bytě věznícího, bijícího, mučícího a ponižujícího nebohou dívku Taiji ga mitsuryosuru toki (1966). V soukromém bytě režiséra Kôji Wakamatsua natočený film s pouhými třemi herci zaráží svou intenzivností, interpretační pestrostí a nemilosrdným útokem přímo na komoru. Právě pro jeho obsažnost, která film z prostého sexploitation převádí do polohy trošku drsnějšího dramatu, je možné jej vnímat i jako diskuzní příspěvek k tématu vzájemných žensko-mužských vztahů, zjevených jako stírání dvou antagonistických sil. Ostatně, sám Wakamatsu kdysi prohlásil: „Pro mně násilí, tělo a sex představují integrální součást života.“

V Môjuu (1969) hodlá slepý sochař vytvořit zcela nový směr, takzvané dotekové sochařství. Když na jedné výstavě ohmatá sochu mladé dívky, jejímž předobrazem je modelka Aki, posedne jej představa Akiny výjimečnosti. Za pomoci své matky pak v převlečení za maséra modelku unese do svého ateliéru v opuštěném skladišti. Když se Aki v ateliéru plném různých plastik lidských těl a jeho částí probere, rychle jí dojde, že sochař není normální. Aki nejprve nechce o plánech sochaře ani slyšet, později se jej však pokouší ovládnout a sochař se do ní zamiluje. Po nešťastném zabití sochařovy matky a Akině odpanění modelka zjišťuje dvě věci – začíná k sochaři něco cítit a díky věčné tmě ateliéru začíná pomalu slepnout. A s přicházející slepotou začíná mnohem více vnímat a intenzivněji prožívat fyzické vjemy a doteky. Odhaluje svou masochistickou stránku, film nabírá bizarní příchuť a Aki čím dál více zjišťuje, že obyčejné bičování přestává stačit. Môjuu je prostě normální romantické komorně laděné drama o třech hercích, velké lásce a objevování skrytých tužeb. Tedy normální… Japonské, samozřejmě.

Za vlajkovou loď japonského úchylného sexploitation je jistě možné považovat kvalitativně sice rozkolísanou, přesto v jistých ohledech až kultovní středometrážní sérii Za ginipiggu, mnohem více známou spíše podle mezinárodního názvu Guinea Pig (tedy Pokusný králík, což vypovídá o mnohém). Všechno to začalo v roce 1985 filmem Satoru Ogury Akuma no jikken o skupince mladíků, kteří unesou dívku a zkoušejí ji různě mučit. Fackují ji, trýzní hudbou, bijí, pálí, polévají voskem, řežou, píchají jehlou do oka (nezapomeňte na tu vyhlášenou japonskou estetiku, která se skrývá i ve velmi působivém minimalismu). A nebojte se, že bych zbytečně spoileroval, tohle opravdu není o příběhu a zápletce. Levné, středometrážní, prosté, přesto působivé. V podobném duchu, jen trošku krvavějším a brutálnějším, se nese Chiniku no hana (1985) Hideshi Hina, v němž muž v samurajském kostýmu unese ženu a pak ji postupně čtvrtí. Opět žádný děj, jen pro mnohé zřejmě zbytečně moc realistický čistý brutal. Údajně má jít o rekonstrukci skutečné vraždy, ale věřte filmařům. Senritsu! Shinanai otoko (1986) pak vykračuje trošku jiným směrem, například přidáním trošky komiky (ne Trošky, ale trošky!!!). Tentokrát sledujeme mladíka, jemuž se hroutí život a rozhodne se spáchat sebevraždu. Ale ani to se mu nedaří. Má podřezané žíly, řeže se do krku, kuchá si břicho a ono pořád nic. Jako by si jeho tělo řeklo, že nechce zemřít. Tak se alespoň rozhodne vyděsit nového partnera své bývalé a začne po něm házet své vnitřnosti.

Japonci mnohé své podobné filmy označují za grotesky, tohle groteska opravdu je. S řádnou porcí krve. K sérii se Hideshi Hino vrátil zřejmě nejlépe přijímanou a hodnocenou částí Manhoru no naka no ningyo (1988). Humor nahradí romantika, ovšem opět s notnou dávnou nechutností. Hino tentokrát jede hlavně na efekt. Seznamuje nás s umělcem, který hledá inspiraci v městské stoce. Jednoho dne zde však, kromě hromady bordelu, nalezne „mořskou pannu“, dívku, kterou zná z dětství. Vezme ji k sobě domů a rozhodne se jí namalovat. Po čase však zjistí, že dívka trpí jistou zvláštní odporně hnisavou nemocí a začne se pomalu proměňovat. Čímž se dostáváme k té hnusné části, kdy z dívky pokryté různými výrůstky vytéká odpudivá tekutina a vylézají podivní červům podobní tvorové. Závěr spěje k nevyhnutelnému masakru. V Notorudamu no androroido (1988) trpasličí vědec hledá lék pro svou smrtelně nemocnou sestru. Po pokusech na zvířatech přijme nabídku lidské mrtvoly a začne experimentovat s lidskými těly, až se nakonec pokusí vytvořit tělo náhradní, jakousi androidní hlavu s jednou rukou (která v závěru sestře sahá na prsa). V podstatě nejnormálnější, ale dle mnohých také nejslabší díl série je spíše sci-fi horrorem než klasickou žánrovou ujetostí.

Závěrečná část Peter no akuma no joi-san aka Pîtâ no akuma no joi-san (1986) je ze všeho nejvíce jakoby ujetou parodií předchozích dílů nebo, jak konstatoval kolega z boudy Štefko, „divnou japonskou reality show“. Spíše zábavnou a ujetou než nechutnou a úchylnou. Sled krátkých skečů plných explodujících hlav, vředů, tělesných orgánů pobíhajících po ulicích, dlouhých penisů, mluvících hoven a vařených vagin. Často je k sérii neoficiálně přiřazován i Rakkî sukai daiamondo (1989) Izô Hashimota vyprávějící o dívce uzavřené v psychiatrické léčebně, které podávaná narkotika způsobují krvavé vize a představy. Dívka se rozhodne utéct, v cestě jí však stojí tajemný muž v kartonu. Litry krve se rozhodně nešetří. Již třeba z toho důvodu, že i Hashimoto rezignoval na nějaký příběh a upnul se zcela na vizuální stránku filmu, v níž se počítá pouze forma brutálně útočící na divákovy smysly a jeho estetickou vnímavost. A tu otevření lebeční dutiny, orální sex během operace nebo vyhřezlá střeva jistě procvičí. Pro ty, co nemají nikdy dost, tu pak je ještě making off Meikingu obu Za ginipiggu (1986) nahlížející do zákulisí vzniku prvních tří dílů série.

Klasické pinku eiga Oniroku Dan: Bikyoshi jigokuzeme (1985), kromě příběhu vesnické učitelky podstupující nekonečný seriál znásilňování, ponižování a mučení ze strany vesnických spoluobčanů, zaujme hlavně dvěma výraznými věcmi – dle mnohých diváků neskutečně nádhernou hlavní hrdinkou v podání Ran Masaki a smyslem pro detail (kamera, zvuky, barevnost). Tohle prostě není žádná brutální jednohubka pro úchyláky, ale řemeslně velmi vymazlené dílo, orientující se spíše na tu dramatickou (soft) porno stránku věci než bezmezné brutalitky (obejde se to bez nich i bez krve). Tedy při troše dobré vůle stravitelné širšímu publiku. Už jsem to tu určitě říkal několikrát, oni si ti Japonci v tomhle ohledu prostě potrpí hlavně na tu estetiku. Což potvrzuje i fakt, že když si v jistých partiích na Japonku velmi obdařená Ran Masaki trošku stěžovala, že se pro podobné role v sadomasochistických pinku eiga nehodí, bylo jí odpovězeno, že SM hrdinka musí mít určité množství tělesného tuku, díky němuž lano na její kůži působí mnohem zřetelnější dojem.

Abych pořád jen nevelebil, k těm nejslabším kouskům (ale v určitých ohledech jsou podobné pojmy irelevantní) patří například levný Shojo no harawata (1986), v němž se tři fotografové a tři modelky cestou z focení rozhodnou přespat v objeveném opuštěném domě. Asi není třeba dodávat, že se večerní zábava zvrhne v sexuální orgie plné znásilňování a jiných libůstek. Zatím to zní jako čisté nezajímavé porno, ale někdy v půlce filmu se z lesa vyhrne škaredé monstrum, které pozabíjí fotografy a s chutí sobě vlastní si s holkami užije po svém. Pořád nic? Nezájem? A co holka masturbující utrhnutou rukou nebo vytahování vnitřností vagínou? Trošku více děje má, přesto slabší, pokračování Bijo no harawata (1986), v němž člen Yakuzy, jeho žena a jejich služebníci unášejí a znásilňují ženy. Poté co se jedna z dívek rozhodne tento klan postavit do latě, je přemožena, napumpována drogami a zmutuje v rudé monstrum s obrovským penisem. V osmdesátých letech, zlatém věku tohoto žánru, ještě chvíli zůstaneme s mixem pinku eiga a drsného thrilleru Abunômaru: Ingyaku (1988), v němž se pátrá po původu jisté videokazety se snuff nahrávkou. Hodinový snímek je doslova nabušený sexem a násilím, od uříznuté ruky v lednici až po incest bratra se sestrou a krásně pocitově rozvržen, brutální záběry jsou nepříjemně reálné, sexuální vizuálně výborné. A pokud vám letmý popis zápletky něco připomenul, tak ano, Sato Hisayasův snímek by rozhodně mohl být předobrazem a inspirací hollywodského čajíčku 8MM.

Devadesátá léta přeskočíme a společně s mladým spisovatelem Monzo Kobayashim, kterého v adaptaci románu Rampo Edogawy zaujme hvězda čistě ženského operetního souboru Ranko Mizuki, vstupme rovnou do nového tisíciletí. Mezinárodním názvem dle anotace lehce lynchovského, nakonec však řádně krvavého a drsného Mōjū tai Issunbōshi (2001) je hodně objasňující Blind Beast vs. Killer Dwarf. Kobayashi si totiž v hledišti všimne strašidelného muže. Cestou z divadla natrefí na další strašidelnou situaci, kdy narazí na trpaslíka nesoucího odříznutou ženskou ruku. To jej zaujme natolik, že začne po trpaslíkovi pátrat a o jeho zjištění se začne zajímat policie. Když Kobayashi zjistí, že Mizuki zmizela, je to jen začátek, do vyřešení celé záhady trpaslíka a slepého muže je ještě daleko.

K vyzkoušenému modelu – „Vzrušuješ mě, rozřežu Tě na kousky“ – jedna místnost, tři postavy (jeden pár obětí versus užívající si na pohled nesympatický pán) se vrací Gurotesuku (2009). Počáteční softerotický rozjezd vás možná donutí přemýšlet, proč že ten film ve Velké Británii vůbec zakázali, nakonec ale trošku přitvrdí. Je však třeba říci, že to pořád není nic, co byste v předcházejících filmech již neviděli, přesto to předpoklady pro dobrý zážitek má, třeba v až názvu dostávajícím groteskním závěru. Máte-li slabost pro polonahé mučené Asiatky, nějakou tu krev, užívající si psychopaty a japonský styl bezprostřednosti, určitě vás to nějak výrazně nezklame. Proč ale jen ti padouši musí pořád poslouchat vážnou hudbu?

Abychom udělali radost opravdu všem, potěšíme akvaristy a akvaristky. V nejen filmařsky velmi schopném Tsumetai nettaigyo (2010) nás Shion Sono seznámí s rodinkou majitele obchůdku s akvarijními rybičkami, do jejichž osudu zasáhne kolega s manželkou. Ty kromě skalárů, neonek a mečovek vzrušuje i znásilňování a zabíjení lidí. A Sono ve svém možná zbytečně dlouhém opusu začne vršit jednu šílenou a neuvěřitelnou scénu za druhou, aby vše zakončil ryzím gore masakrem. Chápete, erotika, sex, násilí, bolest, krev, a to všechno v bizarním pojetí a zobrazení, vždyť tady přeci celý článek o ničem jiném nemluvíme. Ono totiž to, že jsou akvaristé uťápnutí domasedi, věčně ťukající do skel svých akvárií („rybko, rybko, rybičko“), je jen předsudek. Dobře, váš soused možná ano, ale ti japonští sakra ví, jak si užít a rozjet to. Tak na chvíli přestaňte sledovat, jak se vám páří tlamovci a zkuste se podívat, jak to dělají japonští akvaristé.