logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI VIII: JAPÍŘI

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Marná snaha, jakkoliv mohou být Japonky sexy a v jistých situacích až roztomile ukňourané a Japonci srandovní, mnohdy až infantilní, páprdové, i oni vám někdy mohou pít krev.

Tak jako mnohé kultury, i Japonsko má, samozřejmě, své upíry. Říkají jim kappa a rozhodně o nich nikdo nenapíše žádnou citově vyprahlé davy strhující romantickou ságu. Protože pokud ano, byl by to už řádný bizar. Ale je škoda, že se japonská kinematografie orientuje hlavně na západní pojetí upírů a netočí filmy o těch vlastních. Protože uznejte, film o japonské kappa, která vypadá jako nepovedený kříženec ptakopyska se želvou, pod vodní hladinou jezer a potůčku čeká na své oběti, kterým krev vysává ne z krku, ale zcela originálně z řitního otvoru, to by byla rozhodně zajímavější podívaná než další akční upírská kung-fu akčňárna nebo uvzdychaná romanťárna. Kappa je prostě svá, s krucifixem, svěcenou vodou ani česnekem u ní nepochodíte, ale takové okurky, to už je jiná, ty prý na ni platí, protože je má hrozně ráda a dá jim přednost před čímkoliv. A tak podle legend rodiče do vody házeli okurky se jménem svých dětí, čímž kappu obelstili. Ta se totiž zakousla do okurky a jejího jmenovce už nechala na pokoji. A to je přeci námět na zajímavý horror jak bič, nemyslíte?

Každopádně, upíra do japonské kinematografie přitáhl Nobuo Nakagawa, což je v rámci japonského horroru hodně výrazná a důležitá postava. Chopil se prvně pořádně nejen upírů, ale dalo by se říci, že byl tím prvním, kdo začal operovat s estetikou a prvky gore. V roce 1956 natočil první japonský upírský film Kyuketsu-ga (na ČSFD veden jako Kyuketsuki-ga). Jde v podstatě o detektivní thriller, v němž fotomodelku aktů pronásleduje šílenec v odpudivé masce upíra. Do toho se připlete nějaký ten detektiv. Mysteriozita a nadpřirozenost rozeklaných zubů a totožnosti šílence je pak již jen otázkou zápletky a pointy celého příběhu.

K pokusu japonsky pojmout klasický model hammerovsko-draculovské upířiny se Nakagawa odhodlal o tři roky později v Onna kyûketsuki (1959). A příběh je to opravdu klasický, tokijský novinář cestou na narozeninovou oslavu přítelkyně zahlédne nějakou ženu, která se mu náhle zjeví před taxíkem. Dojde ke srážce, když s taxikářem vystoupí, žádné tělo nenajdou. Podruhé  novinář ženu spatří na zahradě své přítelkyně, když dorazí na oslavu. Zmizí však stejně náhle. Pak se objeví přímo na oslavě, a rodina snoubenky je překvapena, jde totiž o Miwako, která zmizela před dvaceti lety, vypadá ale pořád stejně. Miwako je však slabá, zmatená a trpí částečnou ztrátou paměti.

Ne zcela klasickým upírským příběhem jako spíše filmem rozvíjejícím téma pomstychtivosti vnitřně rozežírající a stravující svého nositele, je Hanayome kyûketsuma (1960). Vypráví o mladé křehké dívce, kterou její kolegyně připraví nejen o krásu, ale i kariéru a přítele. A jak známo, žena, které vezmete vše, je jedna z nejnebezpečnějších věcí obývajících naši planetu. Dívka se totiž obrátí na místní čarodějnici, která jí vrátí nejen půvab, ale obdaří ji obrovskou silou, která jí pomůže se pomstít. Cestou pomsty se však dívka mění v kruté a ohyzdné upírské monstrum.

Upírskou sérii známou pod mezinárodním názvem Bloodthirsty Trilogy jsme již lehce nakousli ve čtvrté části našeho seriálu, kdy jsme se podrobněji věnovali prvnímu filmu Chi wo sû ningyô: Yûrei yashiki no kyôfu z roku 1970 a ostatní dvě části jen lehce nakousli. K první části uveďme již jen, že na ní můžete narazit pod různými anglickými názvy, jako třeba Legacy of Dracula, Fears of the Ghost House: Bloodsucking Doll nebo The Vampire Doll. Ztraťme však pár slov o dalších dvou částech. Jen o rok mladší druhá část nesoucí se v klasickém hammerovském duchu Noroi no yakata: Chi o suu me (1971), nás seznámí s lékařem, který začne pátrat po příčině vražd a úmrtí několika žen a dívek u jednoho jezera. Postupně dojde k přesvědčení, že za tím vším stojí upír. I přes svou neoriginálnost a z dnešního pohledu již snad i jistou vyčpělost (toho krvesání je tam pohříchu málo) určitě potěší starou dobrou klasikou –  je to prostě klasický upíří film jen s Japonci a Japonkami a zaujme tím, že zdejší upír se na slunci sice netřpytí, ale zato je modrý. A se zářícíma očima. Narazit na něj můžete i pod mezinárodním názvem Lake of Dracula.

Třetí film vznikl až o tři roky později, jmenuje se Chi o suu bara (aka Evil of Dracula, 1974) a svým počátkem odkazuje dokonce k samotnému Draculovi, který prý vyhnán z Evropy v roce 1600 ztroskotal v Japonsku. V současnosti se děj koncentruje na učitele Shirakiho, který nastupuje na nové místo v dívčí škole. Při setkání s ředitelem se mu tento jeví poněkud podivně, a když je k němu pozván na večeři, ukazuje se, že domněnky byly pravdivé. Ředitelova žena totiž zemřela při autonehodě a ředitel ji uchovává ve sklepě, protože, dle legendy, je třeba mrtvolu týden hlídat, jestli se náhodou nemůže vrátit zpět k životu. Zcela v tradici série, i zde je upír sympaticky modrý.

Současní japonští upíři se zpravidla zjevují ponejvíce v animované formě, jsou jich plné mangy, anime a kdoví co ještě. Začněme Kyūketsuki Hunter D (1985), který kromě pro mnohé dnes již zastaralé animace (nechápu, to je jako vyčítat a odsuzovat Nosferatu za to, že je černobílý a němý), nabídne slušnou porci násilí, slibnou atmosféru a příběh lovce upírů, dhampíra, jež oslovuje pouhým D. Toho si najme mladá Doris, jíž pokousal hrabě, který ji chce unést a učinit z ní obraz svůj, aby ji před chlípným hrabětem ochránil. Prostě taková japonská animovaná fantastická verze Osobního strážce, více dobrodružná, s více monstry, démony, akčními souboji. Ale nebojte, i pár lechtivých scén se najde.

O celých patnáct let později se D vrátil a sním i upíři. Ve Vampire Hunter D (2000) je tentokrát najat otcem dívky unesené upírem Meirem. Z jedné strany tvrdší, lépe namalovaná, trochu romantičtější pohádka pro dospělé. Jste-li fandy upírských románů Anne Rice a budete-li pozorně sledovat, najdete i pár (vykradených) spojnic.

U animované formy zůstaneme i u čtyřdílného seriálu Hitsuji no uta (2003), který se obejde bez přehršle krvavých scén, různých bestiálních stvůr a dokonce i lekaček. Na žánrovou tématiku totiž pohlíží hlavně z psychologického hlediska. Příběh se zabývá mladým středoškolákem Kazunem, který žije u pěstounů, sere na školu a jen se tak poflakuje po městě. A také podivným rodinným prokletím, tajuplnou nemocí, o níž se dozví od své mladší sestry, která ho jednoho dne navštíví a nesdělí mu pozitivní zprávy. Od klasických netopýřích upíráků se tak přesouváme ke krvesajství coby metafoře odlišnosti, závislosti nebo neovladatelné touhy.

Středometrážní Longinus (2004) nás pak zavádí do nemocnice uprostřed válečného šílenství v nedaleké budoucnosti. Do této nemocnice zavítá vojenský oddíl se zraněnou ženou a tajemnou relikvií zvanou Spear of Longinus. Jenže co na první pohled vypadá jako pokousání divokým zvířetem, není pokousání divokým zvířetem, má to navíc co do činění s onou relikvií a noc je ještě mladá. Do úsvitu daleko. Film, v němž dokonce dojde na nějaké ty akční scény a souboje, je však mnohdy označován za nejslabší film jinak uznávaného mága vizuality a dynamiky Ryouhei Kitamury. Ovšem stejně tak je chválena pointa. A jak zazní v jednom komentáři: jako parodie na všechna možná klišé je to dokonalé.

Další seriál, tentokrát dvanáctidílný, Vanpaia hosuto (2004), jehož jeden z několika anglických názvů zní The Vampire Gigolo, vypráví o dívce Kanou, které kamarádka vzkáže, že byla unesena upírem. Kanou začne pátrat v jednom klubu, který je zařízen v upírském stylu a setká se tam s opravdovým upírem Suouem.  S ním, jako klasická filmová/seriálová dvojka, začne pátrat a řešit případy nadpřirozených vražd a vzájemně se pošťuchovat. Spíše tedy japonsky pojaté seriálové drama než klasická upířina, určitě však zaujme upírsky netypickým humorem.

Svižným kung-fu akčňákem je koprodukční Blood: The Last Vampire (2009) o upírské člence tajné vládní organizace zabývající se lovem démonů, odehrávající se během války ve Vietnamu. Tedy tak trochu svižnější, ale hloupější Blade v podprsence a tradiční středoškolské uniformě v hongkongsko-japonsko-francouzském podání. Jako akční biják to pravděpodobně zaujme více (hlavní hrdinka je zcela jistě nepřiznanou dcerou Chucka Norrise), milovníky klasických upířin to zřejmě bude značně iritovat, krev tady totiž hlavně stříká než aby byla sána. Zbývá jen podotknout, že film vychází ze stejnojmenného animovaného seriálu z roku 2000.

Na erotickou notu hraje film režiséra Naoyuki Tomomatsua, o jehož jiných filmech jsme již několikrát hovořili. Zároveň film, o němž nejdou dohledat prakticky žádné informace a v mnohých filmových databázích u tohoto režiséra není ani zmíněn. Jmenuje se Kinjirareta senritsu: shojo ni nani ga okotta ka, natočen byl v roce (2011) a trochu o něm vypovídají dvě věci: ve stejný rok režisér natočil ještě čtyři další filmy a mimo Japonsko je znám pod názvem Vampire Sex Diaries. A tomu tak trochu odpovídá i děj. Příběh mladé služky, milující hru na piano, která je sexuálně vykořisťována (takové politicky korektní synonymum znásilňování) svými zaměstnavateli, odehrávající se v době, kdy je existence upírů ve společnosti díky směšně vypadajícímu přístroji umístěném na jejich hlavách normální a bezpečná, je totiž vyprávěn stylem klasické romantické telenovely. Jen, samozřejmě, v poněkud erotičtějším rázu. A se zajímavě vyhlížejícími upíry (zapomeňte na do pasu nahé modely). Jejich masky jsou velmi slušné. Řekl bych, že tenhle film se dá užít, ať už na něj koukáte čistě jako na erotický nebo na upírský, obě roviny jsou poměrně koukatelné.

Upíři jsou prostě v Japonsku docela v módě. Například na upírský úsměv mladé sexy Japonky tam nenarazíte jen ve filmu, ale i normálně přímo na ulici. Jak známo, japonští občané propadají mnohým, zvláštním a z našeho pohledu až bizarním módním úletům. Tenhle se jmenuje Yaeba a jde o proceduru prodlužující, ostřící a zpevňující špičáky do podoby upířích tesáků. Mladé sličné Japonky samozřejmě (ale kdo ví?) nechodí tak daleko, aby si zuby (tak jako někteří fandové gothic/black metalu) nechaly brousit, řeší to návštěvou Tokijského salonu Paisir, který se na podobnou proceduru, tedy výrobu nádstavců, nalepovaných nepermanentním lepidlem na konce špičáků nebo odlévání celých špičáků, přilepovaných podobně, přímo specializuje.

Až by se člověk nechal kousnout. Inu, další důvod jet do Japonska.

(Visited 54 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE