logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI I: VÍTĚZSTVÍ DUCHA NAD (ŽIVOU) HMOTOU

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu: Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Teď budeme pouštět duchy.

„Na počátku byl Ringu. Slavný horror Hidea Nakaty jsem viděl v dobách, kdy internet byl luxusem dostupným jen nepočetné skupince lidí, a o J-Horroru takřka nikdo ani neslyšel. Levný film s exotické země shlédnutý na VHS (kdo ještě ví, co to bylo?) ve mně vyvolal obrovský dojem. Dnes, kdy Nakatův film obrostl patinou klasiky moderního horrorového filmu a děsivá Sadako se stala popkulturní ikonou, je těžké uvěřit v neuvěřitelnou sílu tohoto japonského filmu.“ (Krzysztof Gonerski, Strach ma skośne oczy)

Kruh, a mluvím tady o TOM Kruhu, ne tam tom s nějakou Samarou a blonďatou hrdinkou s nesympatickým synem, samozřejmě nebyl prvním japonským horrorovým filmem. To zdaleka ne. Možná to byl první film, který japonský filmový horror široce otevřel okolnímu světu a vyvolal obrovskou vlnu zájmu o nejen japonský, ale obecně asijský horror, horrory se však v Zemi vycházejícího slunce točili již sto let před ním.

Ano, Japonci by si, při troše dobré vůle, mohli nárokovat prvenství co se týče horrorové kinematografie. Již v roce 1897 totiž byly natočeny jednoduché strašidelné filmy Bake Jizo a Shinin no sosei. Než o klasické horrorové filmy, jak je známe, šlo spíše jen o jednoduché spojení živých obrazů zaznamenávajících setkání vyděšených lidí se zjevením v bitvě zabitého samuraje, ale i to se počítá. Obzvláště když jediný horrorový film před těmito dvěma natočil Francouz Georges Méliès jen o rok dříve.

Šikmooké strašidelné příběhy jsou však snad stejně staré jako Japonsko samo. Vypráví a tradují se již po staletí, mysteriózně horrorový nádech má dokonce i jeden z vůbec prvních románů na světě, který, jaké překvapení, pochází z Japonska. V několika posledních staletích se pak již příběhy o duchách mrtvých samurajů, zhrzených či zavražděných milenkách, pro Japonsko typických létajících hlavách a zástupech mnoha domácích svérázných démonů (mým oblíbeným je Tengu – mužský démon zobrazovaný s něčím penisu hodně podobným místo nosu), stávají nedílnou součástí tamního života. Je možná až s podivem, že svět japonský horror objevil až tak pozdě. Ale jak říkáme my, japanofilové, nemusí pršet, jen když kape.

A japonský horror rostl, pohlcoval, čerpal, vycházel z vlastní bohaté mytologie, nabobtnal, přehnal se světem a při vracení zpět do svého koryta pohltil a absorboval něco západních témat a zkušeností. Japonský filmový horror je bohatý. Svérázný, pestrý, zvláštní, divný, bizarní, úchylný, děsivý, zábavný. Je, jaký chcete.

A my jsme tu od toho, abychom alespoň trošku poodkryli jeho taje a zákoutí. Vaše slabost pro sličné Japonky/Asiatky může být kdo ví jak veliká, ale jakmile jsou její vlasy příliš dlouhé, tvář má posypanou (hladkou, vždyť Japonky jsou přece jemné dívky) moukou a nejde ji moc vidět do obličeje (pokud zrovna nemáte kyklopský fetiš), raději zdrhejte.

Ač se to na první pohled možná nezdá, Japonsko je silně duchovní země. Oduševnělost, respektive víra v duchovno patří k nejcharakterističtějším vlastnostem obyvatel nejen Japonska, ale vlastně celé Asie. Celé současné Japonsko je poseto šintoistickými chrámy nebo buddhistickými kapličkami. Ještě donedávna se v bytě každého Japonce nacházela šintoistická kamidan (polička bohů) nebo buddhistický butsudan (oltář), na němž byly pro zemřelé předky skládány oběti z květů, jídla, nápojů a kadidla. Podle šintoistického vyznání jsou všichni lidé obdařeni duchem nebo duší, nazvanou reikon. Když člověk umírá, jeho reikon opouští tělo a přidává se (spojuje se s nimi) k duším předků. V Japonském folkloru existuje neuvěřitelné množství nadpřirozených bytostí, od klasických duchů, až po duchy deštníků karakasa (Kasa Obake). Tvůrci filmových horrorů však zvláštní zalíbení nalezli především v duších zemřelých vracejících se do pozemského světa (yūrei). Zpravidla hlavně (ale nejen) na nich stojí legendární strašidelné duchařské příběhy známé jako Kaidan. Toto japonské slovo se skládá ze dvou výrazů: kai znamená „divný“, „tajemný“, „zřídkavý“, dan pak vyjadřuje „rozhovor“ nebo „recitujícího příběh“.

Japonský výraz pro duchařské filmy, představující hlavně adaptace her kabuki inspirovaných kaidan je Shinrei-mono eiga. Mezi první tvůrce duchařských filmů vycházejících z kaidan patří Shōzō Makino. Ten počátkem 20. století natočil sérii filmů o mrtvých, kterým bylo zabráněno odejít do záhrobí: Tōkaidō Yotsuya Kaidan (1912), Kaidan Bōtan Dōrō a Banchō Sarayashiki (oba 1914). Prvním typicky japonským duchařským horrorem obsahujícím všechny charakteristické projevy duchařského horroru, je Kaii Utsunomiya tsuritenjô (1956). A to i přesto, že mstivý duch je v něm jakoby jen na pozadí. V první linii sledujeme šogunský příběh zrady a vraždy s tradičními souboji na meče. Ale je to právě tento film, kde se poprvé objeví pomsta ze záhrobí za spáchaný zločin. Klasickým kaidan příběhem je pak až o rok mladší Kaidan Kasane-ga-fuchi. Zapomenout samozřejmě nesmíme na hodně známý povídkový Kaidan (1964) Masaki Kobajašiho. Za vše zmiňme jen názvy jednotlivých povídek: Černé vlasy, Sněhová královna, Muž bez uší a Šálek.

Neméně klasickým a mnohokrát adaptovaným (jak knižně, tak filmově) kaidan příběhem jsou i osudy Oiwy, manželky nešťastného ronina Iemona, který už má dost bídy a výroby deštníků, a tak, když se mu naskytne možnost oženit se s dcerou bohatého kupce, rozhodne se manželky zbavit. Jednou z prvních a zároveň nejslavnějších filmových verzí je Tôkaidô Yotsuya kaidan (1959), kterou Hideo Nakata zmiňuje jako nejdůležitější inspiraci pro natočení svého Ringu. Verze z roku 1969 pak nese název Yotsuya kaidan: Oiwa no borei. Legendy o ženě jménem Oiwa, stejně jako většina legend, vychází ze skutečné osobnosti. Ta měla zemřít 22. února 1636 a údajně být pochována ve svatyni Myogyo-ji v Yotsui. A jak hlásá legenda, kdo její hrob navštíví veden pouze zvědavostí, toho může potkat přesně to, co se událo Oiwě, hrůzně znetvořené ničemným Iemonem – vyteče mu pravé oko.

Tím pravým adrenalinem do zatuchlé krve japonských duchařin však byla až moderní japonská duchařina, rozpoutaná právě Ringu (1998). Volná adaptace románu Kodži Suzukiho o videokazetě, jejíž shlédnutí přivolá vaši smrt, vyměnila hlavního hrdinu za hrdinku, udělala díru do světa a v myslích malověrných se nechala převálcovat americkým remakem (dobře, po troše mučení přiznávám, že, naštěstí, patří k těm nejpovedenějším). Tento kult pak kolem sebe vytvořil hromadu letmých i přímých pokračování a volných asociací. Některé z nich vychází z knižní série, jako např. Rasen (1998) o patologovi Andou, který nachází v těle svého mrtvého přítele šifrované zprávy. Jiné jdou svou vlastní cestou: Ringu 2 (1999), Ringu 0: Bāsudei (2000), v němž se setkáme se Sadako coby studentkou a divadelní herečkou nebo nedávné Sadako 3D (2012) a adept na jeden z nejšílenějších (takřka star warsovských) názvů filmu Sadako 3D 2 (2013).

Podobně na tom je jiná duchařská série, ovšem mnohem působivější a děsivější, o strašidelném domu, jeho podkroví, vraždící zavražděné smilné manželce Kayako a jejím mňoukajícím synovi Toshiovi, kterou pro náš účel shrňme pod souhrnný název Nenávist. Ono těch filmů je totiž více a vyznat se v nich je skoro horší než objevit v japonských ulicích automat buru-sera. Takže si to sjeďme popořadě: V roce 2000 natočil Takashi Shimizu podle vlastních scénářů dva videofilmy Ju-on a Ju-on 2. V roce 2003 (uvádí se i rok 2002) pak natočil klasický film do kina s názvem Ju-on (jehož mezinárodní název zní Ju-on: The Grudge a já ho považuji za jeden z nejstrašidelnějších horrorů vůbec). O rok později (nebo ve stejném roce, záleží, který letopočet berete za bernou minci) natočil a do kina poslal pokračování předchozího filmu s názvem Ju-on 2 (mezinárodní název Ju-on: The Grudge 2). Všechny tyto filmy jsou převážně jen jakýmsi slepencem, mozaikou různých scén na sebe jen volně navazujících než nějakým plynulým dějem. Na účinnosti to však nijak neubírá. Poté Takashimu dali peníze Američani a chtěli po něm natočit remake úspěšného Ju-on z roku 2003 (nebo 2002). Tak vznikl US remake The Grudge (2004) se Sarah Michelle Gellar v hlavní roli. Všechny tyto snímky, pokud se dostaly do české distribuce, nebo se o nich u nás nějak hovoří, se česky nazývají Nenávist (případně Nenávist 2). V roce 2006 natočil Shimizu pokračování US remaku s názvem The Grudge 2 (česky Smrtící Nenávist 2). O tři roky později (2009) bylo natočeno další pokračování US remaku s názvem The Grudge 3 (česky Smrtící nenávist 3), tentokrát již bez Takashiho. Ve stejném roce pak byly v Japonsku, ovšem opět bez Takashiho, natočeny ještě Ju-on: Kuroi shôjo(anglický/mezinárodní název The Grudge: Girl in Black) a Ju-on: Shiroi rôjo (anglický/mezinárodní název The Grudge: Old Lady in White). Důležité je říci, že ať už jsou kvality zmiňovaných snímků jakékoliv, Kayako a Toshio v nich fungují prakticky pokaždé.

Japonští duchové zabíjí i prostřednictvím telefonu, obzvláště, zmeškáte-li hovor. Chakusin Ari (2003) o podivné kletbě zmeškaných hovorů, které věští smrt vaší nebo vašich přátel, jejichž prostřednictvím si vybíjí zlost (překvapivý spoiler?) duch mrtvé dívky, patří ještě k tomu nejlepšímu z japonských duchařin. Škoda, že mu Chakusin ari 2 (2005) nesahá ani po kotníky. S fintou smrtící zprávu přeposlat někomu jinému pak přichází Chakusin ari final (2006), jinak vyprávějící o šikanované dívce, která spáchá sebevraždu a její spolužáci si odjedou užívat na školní výlet do Koreje. Než zazní první melodie vyzvánění… Zbývá doufat, že na jakýkoliv díl série natrefíte dříve než na US remake, který ze dna té nejsmradlavější kadibudky nezachraňuje ani vždy božská Shannyn Sossamon.

Filmové adaptace i povinného US remaku se dočkala i další novela Kodži Suzukiho Temná voda. Honogurai mizu no soko kara (2002) vypráví o rozvedené Yoshimi, která se i se svou pětiletou dcerou přestěhuje do nového bytu ve starém domě, kde ze stěn stéká voda a zjevuje se tajemná červená kabelka. Nemluvě o povídačkách o malé dívce, která před dvěma lety záhadně zmizela. Kladem filmu je fakt, že je na druhý pohled něčím více než jen klasickým duchařským příběhem.

Japonští duchové se tak zjevují a projevují mnoha způsoby, přesto většinou stejně. Třeba jako „žena s rozšklebenou pusou“, která se zjevuje a do svých obětí docela komicky kope v Kuchisake onna (2007) nebo jako nádherně šílená a působivá paní v červeném, která stíhá jinou ženu v jedné z povídek antologie Kowai onna (2006). Ostatně, zde je tím tradičním vlasatým ženským duchem trochu zatřeseno – je to žena, ale není to dívka; má černé dlouhé vlasy, ale jde jí vidět do tváře, což je jen další bod k dobru, protože ten ksicht je fakt šílený.

Japonští duchové však netouží jen po pomstě, ale prožívají i své paranormální romance. Nejvýraznější z těchto příběhů je Botan Dōrō, romantický příběh o milencích, kteří svou lásku naplní i navzdory smrti jednoho z nich. Filmových verzí se dočkal hned několika. Jak již bylo zmíněno, v Botan Dōrō (1968) Satsuo Yamamoty nejde o pomstu, ale o nenaplněnou lásku, která zadržuje duši mrtvé Otsuyu na pozemském světě. Pikantní příchuť a formu nabírá příběh ve filmu Seidan botan-dōrō (1972) režiséra Chūsei Sone. Vychází totiž ze žánru romano porno, tedy jedné z forem japonského erotického filmu. Váha je tak kladena hlavně na otevřeně sexuální charakter vztahu hlavních hrdinů. A že se s erotikou Japonci nijak nekrotí, o tom si povíme ještě vícekrát. Nejepičtější verzi pak v roce 1998 předložil Masaru Tsushima. Otsuyu: Kaidan  botan-dōrō, plný romantických i horrorových scén totiž příběh roztahuje na několik generací a vtělení a Shinzaburo se pokouší svou lásku k Otsuyu naplnit hned třikrát.

V počátku dnešního dílu zmíněné duchovní založení Japonců se s jejich technickou vyspělostí a posedlostí spojuje například v Gosuto shisutemu (2002), příběhu o šíleném vědci, který vynalezne stroj umožňující komunikovat s duchy a materializovat je v našem světě. Invazi duchů prostřednictvím počítače (a internetu) pak odhaluje ve svém takřka existenciálním filmu Kairo (2001) Kiyoshi Kurosawa. Pravděpodobně budete znát US remake.

Nejpodstatnějším projevem japonského horroru tzv. „nové vlny“, tedy symbiózy tradice s moderností, je Kakashi (2001) Norio Tsuruty. Příběh se odehrává v současnosti, ale na venkově. Hrdinkou je Kaoru, jejíž bratr byl naposledy viděn ve vesnici Kozukata, v níž se příběh odehrává. A právě zde končí přípravy na každoroční slavnost strašáků do zelí zvaných kakashi. Po mnohá staletí rolníci zvali svolné duchy, aby se zabydlovali ve strašácích a chránili pole před divokými zvířaty. V posledních letech však přibylo duchů, kteří se ve strašácích zabydlují jen proto, aby si v silně omezené formě mohli opět užívat pozemského života. Jednou z nich je i Izumi, dívka, která milovala Kaořina bratra, pravděpodobně spáchala sebevraždu a první, co udělá, když se jí povede vrátit do světa živých, je, že zlomí matce vaz jako vyhořelou sirku.

Japonských duchařin je jako máku. Samozřejmě vás od nich nechci odrazovat, a ani si nedělám iluze, že by tento skromný výčet byl nějak vyčerpávající, ale troufám si říci, že, obzvláště u těch současných, viděli-li jste výše zmíněné, viděli jste všechny.

Úplným závěrem si pak neodpustím jednu perličku, kterou jsem absolvoval poměrně nedávno a která hezky ukazuje, že dělají-li dva totéž, není to vždy totéž. Úvodní scéna amerického filmu The House Where Evil Dwells (1982), v níž zhrzený samuraj zabije svou manželku, jejího milence a poté i sám sebe, slibuje poměrně pěknou tradiční podívanou. Jenže pak se příběh přesune v čase, před kameru naskáče echt US rodinka (chybí už jen pes), která se do strašidelného domu nastěhuje a je sužována a ovlivňována duchy právě zmíněného milostného trojúhelníku. Problém je, že ač se to celé odehrává v Japonsku a vychází to z japonských duchařských příběhů, v americkém podání se to zvrhne v možná chtěnou, leč přesto nepovedenou komedii. Kterou vám doporučuji třeba na rozptýlení po absolvování nervy drásajícího Ju-on.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE