logo

STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI IV: I JAPONCI RÁDI KLASIKU

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. Dnes si dáme trochu klasiky.

Ač by se na první pohled mohlo zdát, že je Japonsko země bizarních úchylů holdujících různým morbidnostem (od automatů na použité holčičí spodní prádlo, přes Kaopan, Takameri či televizní show, kde jejich prdele dostávají opravdu na prdel, až po fetiš močících studentek ve školních uniformách), i Japonci rádi klasiku. Protože klasika nikdy nezklame. A to ani v hororovém žánru.

Začít můžeme třeba Yabu no naka no kuroneko (1968), příběhem dvou žen, které jsou znásilněny, zabity a spáleny skupinkou samurajů. Po letech se na místě brutálního činu objevuje mladá dívka a prosí projíždějící samuraje, jestli by ji nedoprovodili domů, protože se bojí zlodějů a násilníků. Kdo by krásné mladé Japonce odmítl, že ano, jenže druhý den jsou pak samurajové vždy nalezeni mrtví. Příběhem o kočičích démonech pijících krev samurajů se rozhodl Shindou Kaneto navázat na úspěch svého o čtyři roky staršího filmu Onibaba (o němž si povíme něco někdy příště). Filmy na sebe nijak nenavazují, vlastně spolu vůbec nijak nesouvisí, jen si jsou trochu podobné a tento je trošku výrazněji hororrovější.

Inspiraci evropským gotickým hororem nijak nezastírá Yûreiyashiki no kyôfu: Chi o suu ningyô (1970). Mladík Sagawa se v Tokiu seznámil s krásnou Yuko a byla to láska jako trám. Když za ní přijede na venkov do jejich rodinného sídla, matka Yuko mu oznámí, že její dcera zemřela při autonehodě. Sagawa se rozhodne v domě přenocovat a odjet až ráno, v noci však zahlédne Yuko, jak bezstarostně, jen v noční košili, pobíhá po nedaleké louce. Vyběhne za ní, objeví však jen její hrob. V tu chvíli se mu Yuko zjeví a požádá jej, aby ji zabil. Když k domu později přijede Sagawova sestra, hledající svého bratra, který se jí již dlouho neozval, nalezne u hrobu Yuky jen jeho zakrvácený manžetový knoflíček. Yûreiyashiki no kyôfu: Chi o suu ningyô je prvním filmem z nijak na sebe nenavazující upírské trilogie režiséra Yamamoto Michia. Následující Noroi no yakata: Chi o suu me (1971) vypráví o starém domu a muži se zlatýma očima a zakrvácenými ústy. V poslední části Chi o suu bara (1974) pak sledujeme osudy profesora Shirakiho, který nastoupí do dívčí školy, ale již první den se mu zdá místní ředitel nějaký divný. Když je pak pozván na večeři k řediteli domů, zjistí, že jeho předpoklad byl zcela správný.

V případě Hausu (1977), obrazově i hudebně experimentálního žánrového koktejlu Nobuhiko Obayashiho o mladé krásné Oshare a pětici jejích spolužaček, jež si vyjedou na prázdniny k Oshařině tetičce, která je však „hladovým démonem“, udržujícím svou věčnost pojídáním dívčích těl, můžeme na okamžik odskočit k filmové filosofii a determinaci. Celý film, žánrově zařaditelný do škatulky strašidelných domů, barvitý, originální, nápaditý, psychedelický, vizuálně eruptivní, totiž stojí na pevných základech tzv. campu. A jak bravurně vyjádřila Susan Sontag: [Camp] vyjadřuje vítězství „stylu“ nad „obsahem“, „estetiky“ nad „moralitou“, ironie nad vážností. (…) Podstatou campu je detronizace vážnosti. Camp je žertovný, nevážný.“ (Notes on Camp, 1964). Tedy, něco jako svým způsobem esteticky působivý, hodnotnější, kýč. A takový přesně je Obayashiho Dům.

Do ranku tzv. taiyozoku, tedy filmů o divokých představitelích mladé generace střední třídy, snažících se nějak najít v poválečném Japonsku, patří ryze naturalistický horrorový thriller Ooru naito rongu (1992) Katsuya Matsumury. Vypráví o skupince náctiletých mladíků, kteří se stanou svědky brutální vraždy studentky, což jimi hluboce otřese. Jeden z nich později doma uspořádá večírek, na kterém samozřejmě nesmí chybět dívky, a tak se každý snaží si nějakou najít. Saito si jednu najde, cestou na večírek jsou však přepadeni gangem rozverných mladíků. Saito je brutálně zmlácen, jeho kamarádka znásilněna a zabita. Otřesený Saito se se svými přáteli rozhodnou pomstít. Ooru naito rongu tak vyznívá jako silně kritický hlas k existující přítomnosti. Matsumura se však nekoncentruje jen na kritiku, zajímá ho také (dle některých až obsesivně) problém a fenomén násilí a člověk jako bytost zlá, zdegenerovaná a krutá. Mnoho místa ve svém filmu věnuje osamělosti mladých lidí. Přesto všechno je film možné považovat za představitele tzv. Japan shocku a exploitation horroru. Taky mu pak Matsumura pořídil hned několik sériových bratříčků: Ooru naito rongu 2: Sanji (1995), Ooru naito rongu 3: Saishuu-shô (1996), Ooru naito rongu R (2002), Ooru naito rongu: Inisharu O (2003) a All night long. Daredemo yokatta (2009).

Na vlnách bizarní romantiky se nese příběh vědce Toshiakiho Parasaito Ivu (1997). Toshiaki se zabývá výzkumem mitochondrie – buněčné organely, zajišťující přeměnu látek a dýchání každé jednotlivé buňky. Poté, co Toshiakiho žena zemře při autonehodě, se zdrcený muž rozhodne prostřednictvím buňky z jater manželky vypěstovat ženu novou. A to je příležitost pro parazitickou mitochondrii Eva, která na podobnou příležitost čekala věky. Možná budete znát stejnojmennou videoherní verzi z roku 1998. Ta, stejně jako film, vychází z románu Sena Hideakiho, který se (chvilka napětí!) jmenuje úplně stejně.

Že se Japonci nepokouší děsit jen dlouhovlasými duchy ženského pohlaví, ukazuje osudový Yogen (2004) s několika velmi působivými scénami, trošku nudnější střední částí a až lynchovským závěrem. Profesor Satomi náhodně objeví útržek z novin pojednávající o smrti jeho dcery. Ta opravdu následně zemře během automobilové nehody. Tragédie naruší Satomiho manželství, i po letech však stále objevuje další články informující o úmrtích jeho přátel.

Do nemocnice nás zavede Masayuki Ochiai v Kansen (2004). A není to žádná televizní nemocnice z růžové zahrady. Tady to trochu fušují a ještě se to snaží zamést a zfalšovat. Ale na každého jednou dojde, a tak i sem je přivezen pacient s podivnou infekcí. Trvá jen chvíli než se vir začne šířit a měnit na koho narazí. Místy se Infekce tváří jako klasická duchařina, zpočátku je to trošku nepřehledně zmatené, nakonec je to ale spíše docela psycho s několika překvapivě mrazivými scénami.

Hned o rok později mě Shiraishi Kôji konečně přesvědčil, že i found footage může být opravdu strašidelné. V Noroi (2005) sledujeme záběry dokumentaristy Masafumi Kobayashiho, pátrajícího po paranormálních jevech a jeho odhaleních, které snad mají na svědomí požár jeho domu, smrt jeho ženy v plamenech a jeho vlastní zmizení. Několik různých lokalit, hand cam konečně ne jako rušivý element, houstnoucí atmosféra a několik opravdu velmi strašidelných okamžiků, to všechno bez prakticky žádné trikové a digitální onanie a podtrženo ryze mrazivě minimalistickou hudbou zcela v duchu Johna Carpentera. Brrr, ještě teď, po letech, když o tom píšu, se mi ježí chlupy.

Mezi druhým a třetím pokračováním Tetsua Shinya Tsukamoto natočil mimo jiné mysteriózně horrorový detektivní thriller Akumu tantei (2006) o detektivce Keiko, vyšetřující sérii sebevražd, jejichž obětem někdo před činem volal z čísla 0. Tím někým je tajemná osoba (hraje jí samotný režisér), která vraždí lidi v jejich snech. Keiko se spojí s mladíkem se schopností vstupovat do cizích snů, aby jí pomohl vraha dopadnout. Filmové zpracování začasto takřka stírá rozdíl mezi snem a skutečností. O dva roky později Tsukamoto natočil, dle mnohých povedenější, pokračování Akumu tantei 2 (2008). V něm se již plněji věnuje mladíkovi schopnému vstupovat do cizích snů a na případu školačky, která se svých snů bojí natolik, že se bojí spát, nám jeho schopnost odhaluje ne jako dar, ale jako prokletí.

Trochu tělem klame Akanbo shôjo (2008). Příběh mladé Yoko, která se po patnáctiletém pobytu vrací ke svým rodičům, se rozjíždí jako atmosférická gotická mrazivá strašidelnost (nájezdy po domě, dost podivně se chovající matka, odmítavá služka, tajemství visící ve stále více hustším vzduchu a cosi ukryté za zdí), aby se ve druhé půlce zvrhl v krvavou naháněčku s podivně mrštnou, strašidelně vypadající potvůrkou. A to vše za doprovodu pro japonský film sice nezvyklé, ale přesto výborné hudby.

V některých komentářích k filmu Tomie: Anrimiteddo (2011) sice narazíte na povzdechy, co že to při natáčení režisér Iguchi Noboru hulil za matroš, ale i přesto, nejen v rámci obecně podivínské japonské tvorby, působí tento zatím poslední zásek do mnohadílné série Tomie (první film v roce 1999) poměrně normálně. V příběhu dvou sester, jedné upřednostňované a druhé odstrkované, totiž najdete samé klasické horrorové věci. Jako např. pro japonský horror až tradiční studentky ve školních uniformách, létající ženské hlavy, obří dlouhovlasé housenky z dívčích hlav, mrtvou upřednostňovanou dceru, která se jednoho dne vrátí domů jakoby nic, jen má trochu sadistické choutky, krev, mrtvoly. Jedním slovem prostě klasika. I na Japonsko.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE