STRACH MÁ ŠIKMÉ OČI IX: V JAPONSKU VÁS ZABIJE PRAKTICKY COKOLIV

Dobrý den, jménem naší kulturně-rekreační agentury vás vítám na našem programu Po stopách japonského filmového horroru. Hezky se připoutejte, bedlivě sledujte. Popcorn je nalevo, ručník na utření smrtelného potu pod vámi, blicí pytlíky napravo. Nevyrušujte. Diskuse bude v neděli. V naší poslední lekci vám sdělíme informaci nejzákladnější. V Zemi vycházejícího slunce nikdy nevíte, odkud to přijde. Zabít vás tam může prakticky cokoliv.

Ano, může to být třeba přerostlá (noční) můra jménem Mosura (1961), která si na vás došlápne jak v batolecím věku, tedy coby larvička nestandardních rozměrů, tak i jako postpubertální dospělý okřídlený jedinec. Ona tedy normálně spí hluboko ve skalách jakéhosi ostrova, ale stačí dopravní nehoda japonské válečné lodi, trochu toho radioaktivního záření a Mothra, jak jí říkají anglofilové, je hned nasraná stejně jako vaše náhle probuzená přítelkyně. Ovšem Mosura v sobě má cosi, co mnoho lidí postrádá, působí tak nějak kladně hrdinsky, takže stojíte-li na správné straně barikády, můžete dopadnout dobře. Mosura se dočkala mnoha dalších dílů i vlastní remakové série, několika crossoverů a jako správné japonské monstrum se samozřejmě, a hned několikrát, setkala s Gojirou (aka Godzillou). Její můří život se kinematografií táhne prakticky až do současného tisíciletí. Ony ty radioaktivní potvory prostě jen tak nechcípnou.

Zmínili-li jsme Gojiru, letos již šedesátiletou prababičku všech filmových nejen radioaktivních monster, bylo by asi neuctivé ji vynechat. I tu, stejně jako Mosuru a mnoho jiných přerostlých monster, přivedl na svět Iširó Honda. Nebudeme však mluvit přímo o ní, Gojira se během svých filmových dobrodružství chovala všelijak, stála na obou stranách barikády, utkala se s kdečím a kdekým různého původu, tvaru a schopností. Mohli bychom prakticky střílet naslepo, ale já si vybral Kingukongu tai Gojira (1962). Nejen proto, že se film dostal do české distribuce a že v něm Godzilla stojí proti King Kongovi, ale hlavně kvůli té chobotnici. Ono samozřejmě to, že vás sejme chobotnice, není dneska už tak překvapivé, dokonce ani to, že je lehce přerostlá. Ale z faktu, že si pro vás dojde k vám do vesnice, tedy zcela mimo svůj klasický životní prostor, už docela mrazí, nemyslíte?

O povídkovém Kwaidan (1964) jsme již mluvili v některém z předešlých dílů. Jenže o takovémto monumentálním skvostu japonské horrorové kinematografie by se dalo hovořit pořád. Dnes si však řekneme pár slov jen o jedné z povídek této antologie, příběhu nazvaném Černé vlasy. V podstatě klasický příběh o samuraji, který v touze za vyššími cíli, tedy respektive vyšším postavením, opustí svou ženu, vydá se do města, kde se ožení s bohatou slečnou, ale cit ke své bývalé mu nedá spát, ukazuje hlavně fakt, že dlouhé černé vlasy nejsou v japonském filmovém horroru nic novátorského. Naopak, je to, jak si povíme ještě o pár řádků níže, jeden ze základních prvků japonských strašidelných příběhů. Ano, obyčejné vlasy, a zrovna v tomhle příběhu stačí snad dvouvteřinová scéna na to, aby jste z nich měli respekt.

I o Hausu (1977) jsme již psali. I k němu se však na okamžik vrátíme, hlavně kvůli scéně, v níž figuruje démonické piano. Chápete, i ten nejlepší hudební nástroj na světě, který zpravidla přináší klid, pohodu, lahodné tóny, uchvacující melodie a ty nejsladší zvuky, se dokáže změnit ve vražednou bestii. Otázkou je, zda to v horroru, obzvláště tom japonském, nějak překvapí.

U hmyzu ještě zůstaneme, ale nebojte, jste přece v japonském filmu, konkrétně ve sci-fi horroru Gamera 2: Region shurai (1996), takže když budete mít štěstí, zachrání vás před zabijáckým hmyzem obří želva. Patrně netřeba dalšího komentáře. Ale pokud jinak nedáte, obří létající želva, tedy Gamera, samozřejmě patří do stejné kategorie přerostlých podivných monster, ve svém prvním filmu se objevila již v roce 1965, patří k těm kladným monster hrdinům a na kontě má filmů samozřejmě více. Gamera je prostě přítel. A abychom se dostali zpátky k podstatě článku, smrtonosný hmyz přítel není. A může vás zabít.

Stejně jako spousta věcí a situací z následujícího filmu Saimin (1999), v němž japonské město zaplaví vlna podivných sebevražd. Dobře, ono za vším stojí sice normální, obyčejný a průměrný lidský vrah, ale ta forma, kdy vás pomocí hypnózy zabije vlastní kravata, anebo se vaše tělo rozhodne, že se prostě uběhá k smrti, což zapřičiní několik nádherných únavových zlomenin… no řekněte sami. Když už ani vlastnímu tělu nemůžete věřit…

To Jisatsu manyuaru (2003) patří do moderní klasické série o vraždících výdobytcích moderní společnosti. I v tomto filmu všechno rozpoutá série podivných sebevražd, jíž se na kobylku chce dostat skupinka novinářů. A můžete zkusit hádat, co za to může. Uhranuté Venušiny kuličky týrané dívky? Posedlý bratranec mluvícího toustovače z Červeného trpaslíka? Krvežíznivý elektrický depilátor nosních dírek? Démonem posedlý Kosmodisk? Radioaktivním zářením zmutovaná vakuová pumpička? Ne, to možná někdy příště, až japonským tvůrcům dojdou nápady a nebo až si přečtou tento článek. Tentokrát jde o instruktážní DVD s obsahem, jak spáchat sebevraždu vycházející ze staré budhistické legendy, podle níž duch člověka, který spáchá sebevraždu, odchází do určitého typu pekla a z něj navádí jiné lidi, aby spáchali sebevraždu. Film takřka přímo odkazuje na v roce 1993 v Japonsku vydanou knihu The Complete Manual of Suicide, detailně popisující 11 různých způsobů, jak se zasebevraždit.

V Kiseichuu: kiraa pusshii (2004) se seznámíme se skupinkou japonským mladistvých, kteří se z pro nás bezvýznamného důvodu dostanou do jistého lesního bunkru. Jako na potvoru v něm jistý profesor schovává svou zmrazenou manželku, kterou (a teď pozor!) napadl podivný vaginální parazit, podobající se slizem politému sumci, živící se mužskými údy. Prostě sexuálněji zaměřený japonský příbuzný fekálního monstra z Henenlotterova Brain Damage, který je, zcela v japonské tradici, více na ty buchty, pinďoury a holá prsíčka. Takže bacha, ono vyzkoušet to s Japonkou je krásný sen, ale může to být taky ten poslední.

Jak jsem slíbil, vraťme se ještě jednou k vlasům. Posedlé vlasy jsou častým návštěvníkem horrorů nejen japonských, ale asijských obecně. Japonci mají k vlasům mnohem intenzivnější vztah než by kohokoliv od nás napadlo a s vlasy se u nich pojí mnoho různých zvyků. Za druhé světové války např. manželky a snoubenky pro bezpečný návrat svých vyvolených obětovaly ve svatyních prameny svých vlasů. V mnoha japonských regionech se dodnes po narození dítěte zakazuje svazovat vlasy do ohonu. K vlasům se pojí mnoho přísloví, např. „Řídké vlasy přinášejí smůlu“ nebo „Spálíš-li si vlasy, zešílíš.“ Asi nepřekvapí, že jsou vlasy v japonské kultuře spojovány se sexualitou a sílou ženské plodnosti. A tak stejně jako sexualita, která může vyvolávat jako pozitivní, tak i negativní konotace, i vlasy jsou ztotožňovány jak s pozitivní životní energií, tak i s divokostí a nekontrolovanou silou. A odtud už je jen krůček k vlasům v horroru.

Vlasatých duchů a démonů jsou japonské horrory plné. V Sionově Ekusute (2007) však jde jen a čistě pouze o vlasy samotné. Raší totiž z jakéhokoliv kousku a zákoutí lidského těla. Samozřejmě všechno způsobí vlasatá dívka, která byla unesena a její tělo rozprodáno na orgány, ale ta už je mrtvá, jen její vlasy žijí vlastním životem. Mrtvolu dívky totiž objeví jistý patolog, odnese si jí domů a její vlasy rozprodává různě po kadeřnictvích. A když se vlasy dostanou k novým majitelkám, rozpoutávají doslova groteskně-surrealistický armageddon. Asi sami uznáte, že tahat vlas z oka není žádná lahoda. Co když ale těch vlasů je několikanásobně více a lezou z toho oka samy?

Na závěr jsem si nechal typicky japonskou vraždící věc. Protože sushi vás může zabít, i když nebude posedlé, krvežíznivé, nadržené a létající, jako v příběhu mladé dcery sushi mistra Keiko, která se se svým otcem nepohodne a odejde pracovat do jednoho hotelu. Kde se tedy začnou dít věci, létají tu kalmaři, létá tady sushi, zabíjí lidi, souloží, plodí malá sushátka, dokonce má vlastní létající bojovou loď, po hotelu běhá podivný rybí muž, sekají se končetiny, stříká krev, umírají lidi a Asami si tu v jedné z nejkrásnějších nejhnusnějších scén přehazuje se svým milencem syrový žloutek z pusy do pusy. Prostě klasika, tolik typická v tvorbě režiséra Noboru Iguchiho. Film s názvem Deddo sushi (2012) vám poskytne přesně to, co se od něj dá očekávat.

Tím náš seriál zakončíme. Ono by se, samozřejmě, o japonském horroru dalo psát takřka donekonečna, ale vždycky je lepší na něj koukat než si o něm číst. Nakopli jsme vás doufejme dost razantně, teď už je to na vás. V nejlepším se má přestat, my o japonském horroru na chvíli přestaneme psát, vy na něj ale rozhodně nepřestávejte koukat.

Na úplný závěr bych jen moc rád poděkoval svému polskému kamarádovi K. Gonerskému, respektive jeho knize Strach ma skośne oczy – azjatyckie kino grozy, která se pro tento seriál nejednou stala velkou inspirací a zdrojem informací.