ČERNÁ ORCHIDEJ – FLÓROU PROTI NÁSILÍ

Musím uznat, že na komiks Černá orchidej jsem se z letošní nabídky nakladatelství Crew těšil asi nejvíce. Jednak proto, že jsem náruživý fanoušek čehokoliv, co vytvořil pan Neil Gaiman, klidně se poperu v hospodě o to, že pan Dave McKean je jednoduše výtvarný génius a nakonec i proto, že tihle dva dohromady tvoří díla z různých důvodu tak výjimečná, že je přece musí mít ve sbírce každý zapálený milovník komiksů. Vždyť právě Černou orchidejí se oba probojovali na výsluní komiksového světa. Kde vlastně září dodnes.

Postava Černé orchideje se poprvé objevila ve světě DC Comics v roce 1973 v sešitě  Adventure Comics #428. A dost pravděpodobně by se na ni tiše zapomnělo, kdyby si ji právě výše zmínění pánové nevzali v roce 1988 do parády a stvořili tím další milník, který formoval komiks do podoby, jakou známe dnes. Gaiman začal tím, že hned na začátku Černou orchidej zabil. Krutým a pomalým způsobem. Jenže holka má v zásobě ještě několik trumfů. Předně teda zásobu dalších reinkarnací. A právě jedna z nich nastupuje do služby, i když na začátku vůbec nechápe, co se vlastně děje. Začíná tak její cesta za poznáním sama sebe. Černá orchidej je tak jakýsi obrácený origin, kdy hlavní hrdinka teprve objevuje svůj původ. Bohužel má smůlu v tom, že v něm mají povětšinou prsty jedinci, kteří ji rozhodně nepřejí nic dobrého.

Černá orchidej je vyprávěním o hledání pravdy, která vás může zabít. Zároveň je to příležitost potkat staré známé. Poison Ivy, Lexe Luthora, Swamp Thinga nebo samotného Batmana. A přesto to není žádný superhrdinský spektákl plný akce. Černá orchidej je i na dnešní standardy hodně neobvyklý kousek. Na jednu stranu je v něm uvěřitelné násilí, tak jak ho máme rádi, na stranu druhou je místy velice snový, až duchovní a každý skotačící hipík a filozof. Přesto tyto dva očividné protiklady tady fungují překvapivě dobře a je zřejmé, proč Černá orchidej před těmi 26 lety vyvolala takové pozdvižení.

Nespornou zásluhu na tom má neoddiskutovatelně Dave McKean a jeho technika “pohybuju se mezi kulervoucí realistickou kresbou až po dechberoucí abstrakcí”, ze které si prostě musí sednout na zadek každý, kdo nemá oční vadu tak velkou, že nerozezná umění od Františka Ringo Čecha. Pane jo, jak to Dave umí s barvami. Chvilku nás krmí prakticky černobílými stránkami,  a to jen proto, aby nám hned vzápětí mohl chrstnout do tváře stranu hýřící barvami, žabičkami a kolibříky. Pošušňáníčko. Klidně si dovolím tvrdit, že by si Černá orchidej zasloužila pozornost i kdyby byl příběh naprostá slátanina. A to naštěstí není.

Přesto si myslím, že si Černá orchidej bude hledat místo na českém trhu těžko. I když se třeba mýlím a mýlil bych se rád. Není to komiks pro každého. Rozhodně ne pro někoho, kdo hledá popcornovou zábavu plnou hlášek, legrace nebo krve. Černá orchidej je dospělým komiksem se vším, co k němu patří, který i po těch letech neztratil nic na své svěžesti a výjmečnosti. Třebaže hodně záleží na jak úrovnou půdu vašeho vkusu dopadne.