NEIL GAIMAN POHÁDKOVÝ: SPÁČKA, VŘETENO A NEDOSTATEK MLÉKA

Někteří autoři jsou jako chameleóni. Ať už je strčíte kamkoliv, ihned splynou s prostředím a vy máte pocit, že tam patřili od nepaměti. V takových chvílích je úplně jedno, jestli píší městské fantasy, horor, detektivní příběh nebo pohádky. Jedním z takových je bezesporu i Neil Gaiman – muž překypující nápady i talentem. Všichni ho obdivují díky zářezům do světové literatury v podobě temného Sandmana nebo tajemného Nikdykde, ale nesmíme zapomenout, že i v tvorbě pro menší je jako doma. Kouzelný Hvězdný prach či děsivá Koralina je toho důkazem. Jeho dětská tvorba je překvapivě bohatá. Díky nakladatelství Albatros máme tu čest se seznámit alespoň s dvěma tituly – Naštěstí (ne)máme mléko a Spáčka a vřeteno.

Naštěstí (ne)máme mléko. Psát pro malé děti vypadá na první pohled jednoduše. Chce to nějaká zvířátka, veselé postavičky, legraci i trochu akce a s příběhem si moc lámat hlavu nemusíte. Své o tom ví třeba Bernard a Manny se seriálu Black Books. Děcka sice vypadají, že neumějí do pěti počítat (a většinou to ani doopravdy neumí), ale rohlíkem je taky neopijete a jejich všetečné otázky dokáží rozbít nejeden zdánlivě dobře promyšlený příběh. A co teprve, když vycházíte s jednoduché premisy, že ráno u snídaně zjistíte, že došlo mléko, vydáte se jej koupit do obchodu a cestou se trochu zdržíte. Můžete drobotinu odbýt s tím, že jim není nic do toho, kde jste byl a můžou být rádi, že to mléko mají nebo se pustit do vyprávění…

Rázem je táta hrdinou v příběhu, ve kterém najdete téměř vše – piráty, vesmírné příšery, dinosaury, cestování časem i starobylé bohy. Pořád se něco děje, nápad střídá nápad, má to spád i milou pointu. A i když si celou dobu říkáte, že žádný prvek v příběhu není kdovíjak originální, stejně jste nakonec strženi čistou radostí s vyprávění a čistotou toho všeho. Svou roli hraje i nádherně barevný jazyk a styl, díky kterému letí zrak po papíře jako pstruh v řece. Zásluhu na tom má i výborný český překlad, za kterým sice tentokrát nestojí naše dvorní překladatelka Gaimana Ladislava Vojtková, ale neméně zdatný Petr Eliáš.

Nebyla by to správná kniha pro děti, kdyby nedokázala zaujmout i svou vizuální stránkou. Za ní stojí britský ilustátor Chris Riddell, jehož jemná perokresba příběh úžasně doplňuje a díky hrátkám s barevností stránek, inverzí i fonty, je knížka Naštěstí (ne)máme mléko pastvou pro oči. Hravost a lehkost z jejich stránek přímo stříká. Najednou je z téhle roztomilé knížky malý poklad. Třebaže má kniha věkové doporučení od sedmi let, své si najdou i dospělý, kteří se zároveň nemusejí bát přečíst Naštěstí (ne)máme mléko i menším dětem.

Spáčka a vřeteno je druhá kniha, která má s tou předchozí mnoho společného. Neil Gaiman na ni opět spolupracoval s Chrisem Riddellem a je to taky pohádka, i když se za ní schovává mnohem víc. Děsivě víc. Věkové doporučení v tomto případě říká 9+ (na webu vydavatele dokonce 7), ale na rovinu musím říct, že při některých pasážích mrazilo i mě, starého troubu, a knihu bych jen těžko doporučil některým citlivějším dětem. I když kdo ví. Dnešní děti jsou tak otrlé, že by si toho možná ani nevšimly.

Za jednoduchým příběhem se skrývá překvapivý, tíživý přesah. Gaiman se vrhl do světa alternativních světů. V komiksové branži je tento postup běžný. Autory přestanou bavit mantinely nekonečného příběhu, vezmou hrdiny nebo události a začnou si s nimi hrát, ohýbat je, ukazovat v jiných souvislostech, v jiném prostředí. Dost často se jedná o ty nejlepší kousky. Snad proto, že takový postup otevře dveře představivosti a rozváže autorovi ruce. Ve Spáčce a vřetenu Neil Gaiman vzal klasický příběh o Šípkové Růžence a ukázal nám alternativní pohled se všemi dopady a problémy, které prostý fakt, že celé království naráz usnulo, přináší. Napadlo vás někdy, jaké by to bylo? Co by se stalo, kdyby lidé najednou usnuli zrovna tam, kde by právě byli? Kolik by se jich zabilo pádem, uhořelo při následných požárech nehlídaných ohnišť, ptáci by padali z oblohy na zem, vše by pokryl prach a hniloba… Napadlo vás to někdy? Neila Gaimana ano! V jeho podání je Šípková Růženka postapokalyptickým příběhem plný zmaru i naděje.

Naději přináší mladá krásná černovlasá královna (kterou podezřívám z toho, že je to Sněhurka) vydávající se porazit prastarou kletbu ohrožující i její sousední království. Její cesta jí ukáže všechny děsivé dopady prokletí, celý kraj ji chce zabránit dojít na konec cesty a konec samotný není nakonec vůbec takový, jak ona, i čtenář, na začátku předpokládal. Je fascinující, co všechno se Gaimanovi podařilo do krátkého příběhu vměstnat, jak mocný přesah z  něj sálá a jak moc dokázal překvapit. Knížku budete mít přečtenou během pár minut, ale donutí vás na ni myslet ještě dlouho poté. Geniální!

Opět musím vyzvednout vizuální stránku knihy. Chris Riddell ji opatřil nádhernými ilustracemi, ve kterých se mu podařilo vystihnout všechnu temnou krásu a křehkost spícího světa. Navíc o několik řádů celý dojem umocnilo špičkové technické zpracování. Nakladatelství Albatros si se Spáčkou a vřetenem vyhrálo maximálně. Bělostný papír, zlatá ražba, ohromující poloprůhledný přebal i poetický překlad Viktora Janiše… Spáčka a vřeteno bude pravděpodobně patřit mezi nejkrásněji zpracované knihy ve vaší knihovně a budete se s ní těšit pokaždé, když ji uvidíte. Ale hlavně vás z ní vždy zamrazí a třeba si připomenete, že nic na tomto světe není takové, jak se na první pohled zdá…