logo

VIZUÁLNĚ JEDINEČNÁ MASKA ZRCADLA

Dave McKean je originální umělec, který už má ve světě komiksu, ilustrace, ale už i ve světě filmu své místo. Maska zrcadla byla jeho prvním celovečerním filmem, kterým se prosadil i na plátně, ale rozhodně neskončil u ní. Luna byla jeho dalším kouskem a už dokončil i třetí. Dave má jednoduše pořád co říct a je pravdou, že jeho dílo bude asi pořád oblíbené. Nemusí však sednout každému, právě pro svou originalitu, inovativnost a do jisté míry také depresivní šílenost.

Jako pomocníka při psaní scénáře si zvolil svého kamaráda a dlouholetého spolupracovníka Neila Gaimana. Pro Neila kreslil – no v Davově případě by se spíš hodilo slovo „vytvářel“ – obálky ke komiksovým sešitům série „Sandman“, a tak se Neil rozhodl, že se mu revanšuje podobně, a společně vytvořili příběh, který Neil následně převedl do podoby scénáře. Nutno říct, že na příběhu je neskutečně poznat, že je gaimanovský.

Neil zase jednou vytáhnul to, co má rád – dal do centra dění jednu dívku. V minulosti jich má hodně – Dvířka, Koralína anebo Hvězda. Tentokrát je to Helena, která je dcerou rodičů vlastnících cirkus. Jak jinak. Pro McKeanovo umění je cirkus naprosto logickým prostředím, protože zde může uplatnit své vizuální cítění, své snové a pokroucené představy. Cirkus je dostatečně bizarní místo samo o sobě, ale co teprve, když se Helena dostane do druhého světa. V tom skutečném nechává velmi nemocnou matku, otce a také svou dvojnici – Anti-Helenu, která je protipólem poměrně hodné, i když trochu vztahovačné Heleny.

Příběh je tak neskutečně podobný novele Koralína, která byla zpracována i do podoby komiksu a filmu. Opět je zde dívka, která není úplně spokojena s tím, jak se život vyvíjí, ale nakonec zjišťuje, že je to lepší než něco jiného. Rozdíl mezi Koralínou a Maskou zrcadla je v tom, že Maska zrcadla má Dava McKeana. Jeho styl je prostě tak jedinečný, že se to promítá i do filmu, který je hraný, animovaný i loutkový, všechno v jednom a výsledek je vizuálně jedinečný. Bohužel osobně mám pocit, že to je také největší přidaná hodnota filmu. Kdyby design kompletně (skutečně kompletně i s titulky) nedělal Dave McKean, není to nic zajímavého.

Osobně tak oceňuji především to, jak film vypadá, nikoli to, o čem je. Stephanie Leonidas má na starosti takovou postavu, která je na jednu stranu protivná, na druhou stranu s ní budete – možná – soucítit. Dává jí ale specifické kouzlo. Film je ovšem roztahaný a mně se postupně omrzely jednotlivé obrazy, bylo jich už mnoho a přestaly oslňovat. Jako koncept to funguje, jako film to není špatné, ale jak říkám, nebýt jedinečného vizuálního stylu, není to nijak světoborné. Ale tak o tom právě film je, o McKeanově tvorbě.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Martin Štefko

Autor. Spisovatel, který se věnuje zejména fantastické literatuře a v minulosti jste se mohli setkat s jeho povídkami v knihách „Antologie českého hororu“ (díly 2 až 5), v knihách „Technokouzla aneb příběhy z jiných světů“ nebo „Pěna dějin aneb Příběhy, které se nestaly.


KOMENTÁŘE