SANDMAN SE LOUČÍ VE VĚČNÝCH NOCÍCH

„Když jsem byl se Sandmanem hotov, lidé se mě ptali, jestli se k těm postavám někdy vrátím. Budu ještě někdy vyprávět o Morfeovi, Králi příběhů nebo o jeho rodině, Věčných? Jasně, odpovídal jsem. Jednou.“

Neil Gaiman svůj slib splnil a představil fanouškům Pána snů, sedm příběhů Věčných nocí. Sedm kapitol o sedmi Věčných sourozencích, na kterých se podílelo sedm renomovaných kreslířů. Kniha, která je (zatím) jakýmsi finálním vyrovnáním s fantaskním světem, který autorovi vynesl celosvětovou proslulost a který ho katapultoval mezi skupinu nejžádanějších literárních tvůrců vůbec.

Věčné noci vyprávějí příběhy, které zcela zapadnou do světa, který fanoušci tak dobře znají a mají jej rádi. Zároveň však působí naprosto samostatně a v krátkých komiksových sekvencích předkládají jednotlivé příběhy rodiny Věčných. Nebyl by to Sandman jako takový, aby k výtvarné stránce nepřiložil ruku k dílu, Gaimanův druh ve zbrani, fenomenální výtvarník Dave McKean. Jednotlivým příběhům věnoval obálky, bez kterých si to snad ani neumíme představit a postaral se i o celkovou grafickou úpravu této knihy. Díky tomu má čtenář pocit, že v rukou drží cosi nadstandardního, co je vyvrcholením dokonalosti sandmanovského světa. Pokud k tomu přidáme ještě pevnou vazbu knihy a opravdu precizní zpracovaní, je nám jasné, že tuzemské nakladatelství Crew se s jedním ze svých zásadních titulů rozloučilo pompézním holdem, který si tento titul zaslouží.

Vše otevírá příběh Smrt a Benátky v kreslířském podání Philipa Craiga Russella. Čtenáři možná bude tento příběh povědomý a bude mít naprostou pravdu. Tato epizoda se již kdysi dávno objevila ve dvanáctém čísle magazínu Crew (na kvadrát). Jak již název napovídá, hlavní úlohu v něm hraje Morfeova nejoblíbenější sestřička Smrt. Smrtonosná kráska zde přináší dvě různé linie příběhu, které se odehrávají v různých časovým rovinách na témže místě, aby se v závěru vše protnulo v jedno. Je jasné, že pro jednoho z Věčných je čas relativní pojem a samotná Smrt nemá kam spěchat. Benátky jsou ostrovním městem, kde se může stát mnohé, i samy ostrovy mají své příběhy. Příběhy, které mohou být i ponuré a tajemné. Všechno tohle se střetne v dokonalém a promyšleném příběhu, který je jedním z nejlepších z této knihy.

Životní příběh jedné ženy o věčné lásce a pokušení vypráví Neil Gaiman v komiksu Co jsem okusila z touhy. Ano, i tento příběh je nám povědomý, a to ze sedmého čísla Crwe na kvadrát. Výtvarné stránky se tentokráte ujal fenomenální italský mistr (nejen) erotického komiksu Milo Manara. Nebudu nic zastírat, Gaiman i Manara se řadí k absolutní špičce svého řemesla a oba patří k mým nejoblíbenějším autorům. Vzhledem k tomu, že jejich spojení vyšlo na výbornou, nemohu jinak než konstatovat, že tenhle příběh, v hlavní roli s Touhou (řečnická otázka: kdo jiný by měl kreslit Touhu než Manara, že?), řadím na pomyslnou nejvyšší příčku Věčných nocí. S fascinací se začteme do příběhu ženy, jenž se zamilovala do muže a toužila po něm více než po čemkoli jiném. Jenže nechtěla být jen jednou z jeho dočasných obšťastnění, ale toužila po něm skutečně, z celého srdce. Nejprve musela potkat Touhu, aby ji ona ukázala, že některá přání se prostě mohou vyplnit…

Sandman bez Snu by prostě nebyl Morfeem. Srdce hvězdy vypráví příběh o lásce, která boří všechny vesmírné rozměry a umí i pořádně lámat srdce. V hlavní roli je samozřejmě Sen a věrný své tradici spíše pozoruje než aby byl, k jeho smůle, hybatelem děje. Miguelanxo Prado používá jiný výtvarný styl než jeho předchůdci v této knize, ale zároveň by se dalo říci, že jeho tvorba je, alespoň v tomto případě, jakýmsi průsečíkem jejich tvorby. Co všechno dokáží city a co v konečném důsledku mohou způsobit, se díky tomuto příběhu dozví nejen samotný Morfeus, ale zároveň všichni jeho sourozenci. Neil Gaiman nám přeložil Sandmana takového, jakého ho psal po celou dobu, a tím na jeho přístup narouboval situaci, která by v jiném příběhu s jiným obsazením mohla skončit diametrálně odlišně.

Zoufalství je dalším z rodiny Věčných. Kapitolu Patnáct portrétů Zoufalství kresebně ztvárnil Baron Storey a výtvarně zpracoval již zmiňovaný Dave McKean. Patnáct portrétů je pojatých naprosto jinak než jsme byli doposud v této sérii zvyklí. Gaimanův text doprovází avantgardně pojatá výtvarná stránka příběhu, která častokráte opravdu svým výtvarným jazýčkem olizuje hranice čirého zoufalství. Vše působí jako niterní rozervaný pocit evokující hranice šílenství. Nečekané a překvapivé ztvárnění a asi nejexperimentálnější kapitola Věčných nocí.

Cesta dovnitř je příběhem, ve kterém se nám představí Delirium. Ten, kdo se již někdy setkal s komiksy výtvarníka Billa Sienkiewicze jistě tuší, jak tento muž nakládá s výtvarnou stránkou svých děl. Místy až kolážovité zpracování vypráví zvláštní příběh o jedné zcela nestandardní záchranné misi. I tentokráte se nejedná o pamlsek, který by vzbuzoval přílišné nadšení u fanouška klasického mainstreamového pojetí komiksového výtvarnictví. Sienkiewicz je známý svým svojským a originálním stylem, který v kombinaci s Gaimanovým textem v této kapitole vytváří podivně zneklidňují příběh plný emočního strádaní. Tohle je Sandman, jaký by možná vzniknul v okruhu amerických undergroundových výtvarníků, kdyby s tím prostě přišel někdo jiný v jiné době. Často naprosto nesourodě navazující stránky navozují pocit opravdového deliria.

Na poloostrově se nám představuje Zkáza v podání Glenna Fabryho. Tentokráte se vracíme do zaběhlých kolejí a nedojde již na přílišné výtvarné experimentování. Gaiman vypráví příběh dívky, která v rámci archeologických vykopávek objevuje na jednom opuštěném poloostrově budoucnost. Zkáza co by vysoký svalnatý muž, také může přiložit ruku k dílu. K dílu, které se nedočká svého konce, protože politická hamižnost je mnohem větší než pomalé odhalovaní pravdy a nečekaná možnost poučit se z vlastních chyb, které se ještě nestaly. Jsou tací, kteří by s touto možností naložili zcela odlišně, otázkou je, jestli by jim vůbec Zkáza někdy dovolit.

Vše uzavírají titulní Věčné noci, které jsou věnovány nejstaršímu z Věčných, kterým samo sebou není nikdo jiný než Osud. Tuto kapitolu po výtvarné stránce ztvárnil Frank Quitely a je pojatá spíše jako silně ilustrovaná kniha bájných příběhů pro menší čtenáře. Přesto příběh sám dokonale uzavírá toto nevšední komiksové zpracování předložených příběhů. Cyklus se uzavírá a Osud kráčí dál… Drží knihu. Uvnitř knihy je vesmír.

Bez předchozí komiksové série by tato kniha sama o sobě pravděpodobně nefungovala tak, jak by měla. Pokud ovšem přijmeme fakt, že se spíše jedná o určitý epilog k tomu, co již všechno víme a co nám bylo předloženo, musíme zvednout palec nahoru. Děkujeme ti, Sandmane, že jsi nás ještě jednou navštívil…