Poslední vyhrává?

Reality show jsou zvláštním fenoménem a zlatým grálem dramaturgie. Stačí vám k tomu banda různorodých lidí, jednoduchá zápletka, hejno kameramanů a zvukařů a už se plní koláče sledovanosti. Čím blbější to je, tím lépe. Čím divnější účinkující najdete, tím lépe. Zachází to tak daleko, že si někteří ani neuvědomí, jak všechno je to chytře naplánováno a sestříháno a s realitou to ve výsledku nemá společného vůbec nic.

Pak někteří z nás nechápou, proč dostávají životní rady od prarodičů vysledované z předem smyšlených a s praxí vůbec nesouvisejících soudních procesů, sníme o výměnách manželek, doufáme, že nám někdo zadarmo opraví barák nebo byt. Zjišťujeme, že nejdůležitější při hoštění návštěvy je to, jestli jsme si vyrobili vlastní nudle, stloukli máslo, a že do podobných soutěží se zásadně hlásí lidi, kteří nejí maso, omáčky, polévky a zeleninu jí jen BIO, tu přímo ze stromu. Je to smutné. Při každém sledování podobného pořadu doslova cítím, jak mi umírají mozkové buňky a  mám pocit, že lidé jsou jen bandou kreténů, kteří by si přímo zasloužili nějakou katastrofu, která je vyhladí a dá šanci nějakému inteligentnějšímu druhu. Třeba žížalám…

Na zdánlivě opačném konci tohoto produkčního bahna stojí reality show založené na přežití. Nejznámější z nich je jednoznačně Survivor, která odstartovala v roce 2000 v Americe (a doopravdy začala o tři roky dříve ve Švédsku) a letos má za sebou už 34. sezónu. Určitě to znáte. Skupina lidí je vysazena na nějakém nehostinném (za to vizuálně atraktivním) místě bez zásob a vybavení, o které pak musí za vedení charismatického průvodce bojovat a mezitím se hašteřit, pomlouvat, kout pikle a vyřazovat se navzájem tak, aby nakonec zůstal jen jeden, který si odnese tučný šek a nehynoucí slávu trvající minimálně čtrnáct dní. Baví nás to, i když je to stále dokola. Je v tom to utrpení, fyzické strádání, hlad, emoce, napětí a vysoký rozpočet a produkční hodnoty. Velmi snadno se zapomene, že v tou jejich pustinou se potuluje smečka lidí s kamerami, mikrofony, lékařský tým, producenti, PR manažeři a kdoví co ještě. Ale když ono to vypadá tak realisticky…

Proč zase takový zdlouhavý úvod? Na trh se dostal románový debut mladé americké autorky Alexandry Oliva, ve kterém hraje hlavní roli právě Survivoru podobná reality show Ve tmě. Dvanáct soutěžících je vysazeno kdesi v lesích a mají přežít. Vyhrát může jen jeden. Samozřejmě se nejedná o nějakou za vlasy přitaženou blbinu jako v Hunger Games. Nic takového. Ve tmě by se klidně mohla hned reálně vysílat. Snad jedinou zásadní změnou je to, že hráči budou často úplně sami, bez přítomnosti kameramanů, sledování pěkně z dálky tajnými kameramany a drony. Je to takový malý ústupek tomu, aby fungovalo to, co se stane pak.

V průběhu hry se totiž stane taková maličkost – lidstvo postihne záhadný virus, který jej začne během pár dnů kosit po miliónech. Nečekejte však žádné zombie klišé. Tady když jeden umře, zůstane ležet a hnít tam, kde zrovna byl.. Příběh začíná právě na začátku jedné velké samostatné výzvy a epidemie. Hlavní hrdinkou se stane mladá žena Zoe, která začne putovat krajinou, aniž by tušila co se kolem děje a všechno na co narazí logicky považuje za předem producenty nachystané scény.

Kromě této dopředu se ubírající linky se každou druhou kapitolu vracíme na začátek soutěže a sledujeme očima účinkujících i kamer tak, jako v televizi. Bonusem jsou pak úryvky ze sociálních sítí s komentáři diváků. Tento zvláštní mix funguje skvěle. Obě části jsou stejně zábavné, soběstačné a dohromady postupně odkrývají celou skutečnost. To i přes to, že jako čtenář tušíte od začátku, co se stalo. Autorka však dávkuje podrobnosti tak zručně, že dokáže udržovat napětí do samotného začátku. Dokonale navíc funguje fakt, že dobře víte, že hlavní hrdinka je úplně mimo a jen s narůstajícím napětím sledujete její pochopení pravdy a následný psychologický rozpad. Některé scény a události působí možná až příliš vykonstruovaně a najdete si momenty, kdy pochybujete o inteligenci hlavní hrdinky. Když si ale uvědomíte, jak byla celá soutěž předem definována, připočtete k tomu únavu, hlad a celkové psychické vyčerpání, dává to docela smysl.

Popravdě jsem nečekal od románu Poslední takovou hloubku a syrovou uvěřitelnost. A není to ani tím, že si autorka během psaní odskočila na kurz přežití. Alexandra Oliva téměř dokonale dokázala vystihnout lidské povahy, všechny ty stereotypy, strachy a podivné motivace, které nás ženou stále kupředu. To podtrhuje i zvolená “ich forma” v případě hlavní linky se Zoe. V momentě, kdy na scénu přijdou ty nejsilnější momenty, zasáhnou vás stejně silně, jako ji. Mnohokrát jsem si při čtení vzpomněl na Cestu Cormaca McCartyho, a pokud jste tuto Pulitzerovou cenou ověnčenu knihu četli, asi budete vědět, co tím myslím (pokud ne, hybaj do nejbližšího knihkupectví!).

V knize je něco, co umí člověka zasáhnout a otevřít mu oči. Nejen, že to je zajímavý a realistický pohled do zákulisí reality show, ale také silný pohled do zákulisí lidské duše a psychiky. Předně však ukáže to, jak moc dokáže televize zblbnout a ovlivňovat. Od tak mladé autorky bych to nečekal a popravdě jsem zvědav, co ukáže dále. To, že se román Poslední stal téměř okamžitě celosvětovým hitem, dává tušit, že začala velmi dobře.